Jako Sluneční soustavu definujeme sféru gravitačního vlivu Slunce. Uvedený pojem přitom nelze zaměňovat s výrazem „heliosféra“. Ten totiž označuje plazmovou bublinu obklopující naši hvězdu a náš solární systém, v níž převažuje látka pocházející od Slunce a kterou formuje neustále se rozpínající sluneční vítr. Hranice heliosféry leží ve vzdálenosti kolem 120 astronomických jednotek (AU) a za ní nalezneme především látku mezihvězdného prostoru. Avšak nejen tuto látku, ale i případná malá tělesa bude při jejich pohybu dominantně ovlivňovat Slunce, půjde proto stále o objekty Sluneční soustavy, byť ponořené v mezihvězdném prostředí. 

Náš solární systém končí v místech, kde se gravitační vliv Slunce vyrovnává s gravitačním vlivem okolních hvězd. Tato nezřetelná hranice se nachází zhruba ve vzdálenosti 125 000 AU, tj. asi dvou světelných let. Na samotné periferii Sluneční soustavy se nejspíš rozkládá kulový oblak převážně ledových těles, zásobárna dlouhoperiodických komet, k nimž patřila mimo jiné i vlasatice Hale-Bopp, která se v roce 1997 stala ozdobou pozemské noční oblohy. 

Tzv. Oortův oblak (též Öpikův-Oortův) představuje stále hypotetický konstrukt, nutný jednak pro fungování vývojových modelů Sluneční soustavy a jednak k vysvětlení periodicity některých komet. Jeho tělesa jsou však nejspíš příliš malá a chladná, než abychom je mohli pozorovat byť pomocí těch největších dalekohledů. Přesto v současnosti u čtyř známých objektů předpokládáme „příslušnost“ k Oortovu oblaku, mimo jiné u planetky č. 90377 (Sedna), jejíž afélium se nachází zhruba ve vzdálenosti 1 000 AU, tedy již ve vnitřním Oortově oblaku.

Dovede si někdo představit budoucnost bez dronů? Vypadá to, že nás drony budou zachraňovat během katastrof a také, když se někdo ztratí na výletě.

Švýcarští vědci vyvíjejí drony vybavené umělou inteligencí, které dovedou stopovat turisty v přírodě. Prý už to zvládají lépe, než lidé.

Stopařské drony ještě nejsou úplně hotové, jejich tvůrci ale doufají, že se brzy stanou součástí záchranných týmů. Jejich nasazení by mohlo značně zrychlit pátrání po ztracených osobách, snížit riziko pro pátrající, a hlavně zachraňovat lidské životy.

Začátky kariéry stíhacího esa Charlese DeBellevuea nebyly příliš slibné. DeBellevue nejprve nezvládl zkoušky na USAF Academy, tak vystudoval univerzitu v Lafayette. Za studií se zapojil do programu pro záložní důstojníky a v roce 1968 vstoupil jako podporučík do letectva. Nepodařilo se mu však dokončit pilotní kurs a rozhodl se absolvovat výcvik pro navigátory.

Prošel tréninkem posádek letounů F-4 a ve funkci zbraňového operátora byl přidělen k 335. taktické stíhací peruti. V říjnu 1971 DeBellevuea převeleli k 555. taktické stíhací peruti a působil v kokpitu F-4D s pilotem Stevem Ritchiem z thajské základny v Udornu. Jejich phantom byl jako jeden z mála vybaven novým systémem APX80 „Combat Tree“, který umožňoval lokalizovat a identifikovat migy i mimo vizuální dohled. Prvního sestřelu DeBellevue dosáhl 10. května 1972 při operaci Linebacker, kdy zničil jeden MiG-21 raketou AIM-7 Sparrow.

Další dva migy stejná osádka sestřelila 8. července na F-4E, DeBellevue skóroval opět pomocí AIM-7. Čtvrtý společný sestřel dvojice zaznamenala 28. srpna. Pro Ritchieho šlo o celkově pátý úspěch a stal se tak esem. DeBellevue svého pilota následoval mezi esa 9. září. Tentokrát letěl s kapitánem Johnem Maddenem a v F-4D zničili raketami AIM-9 Sidewinder dva MiG-19. Díky tomu se DeBellevue s 6 vítězstvími stal nejúspěšnějším esem USA ve Vietnamu.

Odlétal celkem 220 misí, jež trvaly 550 hodin. Po návratu do USA v listopadu 1972 konečně zvládl pilotní výcvik, poté létal s phantomem u 49. taktického stíhacího křídla. Později působil ve velitelských funkcích na Aljašce a v Japonsku, v roce 1998 odešel v hodnosti plukovníka do výslužby.

Trávy s ostnitými listy rodu Spinifex milují pobřežní písečné duny. Rostou na nich v Africe, na Blízkém Východě, v Austrálii nebo na Novém Zélandu. Prý pokrývají skoro třetinu Austrálie.

Tyhle pouštní trávy obsahují množství velmi jemných nanovláken celulózy. Vlákna pomáhají travám udržet vodu a přežít sluneční žár. V Austrálii zjistili, že nanovlákna z trav rodu Spinifex lze snadno a levně získat, a pak je využít při výrobě latexu.

Z latexu obohaceného nanovlákny celulózy se dají udělat kvalitní latexové rukavice, například pro chirurgy, anebo tenčí a pevnější kondomy, které by si mohly získat velkou popularitu.

Fyzici celého světa bouřlivé oslavují. Vědci z MIT, Caltechu a týmu LIGO (Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory) poprvé v historii přímo detekovali gravitační vlny.

Experiment LIGO tvoří dva detektory vzdálené 3000 km, v amerických státech Washington a Louisiana. Každý z detektorů představují dvě ramena o délce 4 km, která svírají pravý úhel. V ramenech probíhá laserový paprsek, jehož nepatrné odchylky měří zařízení detektoru.

TIP: Mýty kolem gravitačních vln: Co jejich existence znamená pro podstatu vesmíru

Dne 14. září 2015 oba dva detektory zachytily gravitační vlnění, které prošlo celou planetou. Toto vlnění vzniklo ve vzdálenosti 1,3 miliardy světelných let, během splynutí dvou černých děr o hmotnosti 29 a 36 Sluncí. Detekce gravitačních vln má pro fyziku dalekosáhlé důsledky. Po čase budou nejspíš následovat další objevy.

Dobová fotografie zachycuje most Františka I., který navázal na Nové aleje (dnešní Národní třídu, u Národního divadla) a spojil je s Újezdem. Vznikl z podnětu nejvyššího českého purkrabího hraběte Karla Chotka.

Nové dílo projektoval Bedřich Schnirch, který stavbám řetězových mostů zasvětil svůj život. Studoval je v Anglii a podle jeho návrhu se roku již 1824 přes rameno Moravy ve Strážnici překlenul vůbec první železný (řetězový) most na evropské pevnině.

Stavbu pražského díla provedl podnik Vojtěcha Lanny, litinu dodaly železárny hraběte Stadiona z Chlumce u Třeboně a závěsné pruty c.k. dvorní kovářský mistr Kozlík v Praze. Pevnost ověřily dvě zatěžovací zkoušky. Při první bylo hnáno „poklusem přes most 150 kusů žírného skotu“, při druhé vjel hrabě Josef Matyáš Thun od Malé Strany kočárem na most v čele povozů tvořených osmispřežím, dvěma šestispřežími, třemi čtyřspřežími a dvěma dvouspřežími.

Po nejsmělejším inženýrském díle doby se přepravovaly i těžké vagóny ze smíchovské továrny barona Ringhoffera a jednoho dne roku 1857 se tudy na valníku taženém koňmi převážel asi desetitunový vůz. Tehdy se prý most pořádně prohnul a rozhoupal, což způsobilo notnou paniku. Od té doby putovaly takové transporty opět přes Karlův most. Po znaleckém posudku z roku 1870 byla zatížitelnost mostu ještě více omezena a vyloučen byl i nával pěších. 

Roku 1897 byl most císaře Františka I. odstraněn a jeho nástupcem se stal kamenný most téhož jména, nyní známý jako most Legií. Řetězová konstrukce tedy sloužila 56 let, což ve srovnání s kamennými mosty není mnoho. 

Nebyly známy žádné antiseptické prostředky, takže rodičkám hrozily smrtící nákazy, zejména obávaná horečka omladnic. Bylo bezpečnější rodit doma, protože v porodnicích (což byla novota z josefínských dob) se houfně umíralo na infekce.

Nejistá budoucnost matky i dítěte

Děti, pokud přežily, přicházely na svět často přidušené, s mozky poškozenými nedostatkem kyslíku, zhmožděním nebo vnitřním krvácením, ať už k němu došlo v důsledku těžkého porodu nebo po záchranném zásahu kleštěmi. Rutinní obsluhu rodiček zabezpečovaly praxí protřelé porodní báby, jejichž asistence byla důležitější než přítomnost lékaře.

Ten nemohl dělat prakticky nic. Neměl ještě ani fonendoskop, kterým by poslouchal srdeční odezvy plodu. Nesměl vyšetřit ženu zevnitř, pokud k tomu nezískal písemný souhlas manžela, a ten vydal muž jenom zřídka. Porodník zasahoval pouze kleštěmi, hákem a kranioskopem až při situacích, kdy život dítěte či matky visel na vlásku. 

„Dámy a pánové, detekovali jsme gravitační vlny. Dokázali jsme to,“ slova pronesená Davidem Reitzem, vědeckým pracovníkem projektu LIGO, znamenají mnohé – v první řadě jde o potvrzení 100 let staré Einsteinovy obecné teorie relativity. Nový objev ale především znamená vědeckou revoluci.

Gravitační vlny byly předpovězeny obecnou teorií relativity Alberta Einsteina již v roce 1916. Teorie říká, že velmi hmotné objekty vytváří ve svém okolí vlny, které narušují časoprostor, jako kámen vhozený do vody narušuje hladinu. Čím je objekt hmotnější, tím více je časoprostor narušen.

Vědci předpokládají, že silné gravitační vlny vznikají ve chvíli, kdy dva velmi hmotné objekty, například dvě neutronové hvězdy nebo neutronová hvězda a černá díra, obíhají v páru okolo sebe. Vzájemná interakce těchto supertěžkých vah narušuje časoprostor a vytváří tak vlnění, které je možno měřit velmi přesnými nástroji.

Jak se loví gravitační vlny

Pátrání po gravitačních vlnách odstartoval již v 60. letech americký fyzik Joseph Weber. Jeho zařízení pracovalo na principu zavěšených hliníkových válců a detekce vibrací způsobených procházející gravitační vlnou. Ostatně na podobném principu funguje i nedávno spuštěný testovací projekt LISA Pathfinder. Přestože Weber v roce 1968 oznámil detekci gravitačních vln, nepodařilo se mu vědeckou obec o svém objevu dostatečně přesvědčit.

Nejpřesnější zařízení pro detekci gravitačních vln dnes představují laserové interferometry – jejich vlajkovou lodí pak obří detektor LIGO (Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory). Detektor LIGO je tvořen dvojicí observatoří, nacházejících se v americkém Hanfordu a Livingstonu. Každá je tvořena dvěma rameny svírajícími pravý úhel o délce 4 kilometrů. Uvnitř těchto ramen se ve vakuu pohybuje svazek laserových paprsků - pokud dojde k průchodu gravitační vlny paprskem, detektor zaznamená změnu.

Projekt LIGO, který odstartoval již před 24 lety, prošel v loňském roce nákladnou rekonstrukcí, která si vyžádala náklady ve výši 200 milionů dolarů (celkové náklady na projekt se pohybují okolo 620 milionů dolarů). Cílem rekonstrukce bylo zvýšení citlivosti detektoru – uvádí se, že po přestavbě stoupla citlivost detektoru čtyřnásobně.

K oficiálnímu restartu došlo 18. září 2015, již čtyři dny před oficiálním znovuspuštěním se ale vědcům podařil husarský kousek. Testovací provoz zachytil gravitační vlny způsobené srážkou dvou černých děr vzdálených 1,3 miliardy světelných let od Země. 

Čím je detekce gravitačních vln tak výjimečná?

Na rozdíl od elektromagnetického vlnění způsobeného rádiovými vlnami, světlem nebo gama zářením, nepodléhají gravitační vlny žádnému rušení. Jsou tak dokonalou sondou, které vědcům umožní zkoumat mnohem vzdálenější objekty a objekty, které nejsou současnými technologiemi viditelné – černé díry a možná i temnou hmotu. Nejde tedy jen o potvrzení Einsteinovy obecné teorie relativity, jde doslova o revoluci v astronomii.

Tým vědců podílejících se na projektu LIGO sbírá jeden kompliment za druhým, podle odborníků je detekce gravitačních vln největším vědeckým počinem od objevu Higgsovy částice, nebo stanovení struktury DNA a zcela otevřeně se hovoří o Nobelově ceně.

Pluto nepřestává překvapovat - uprostřed jeho velké pláně, pojmenované Sputnik Planum, vědci objevili masivní plující ledové hory. Tyto masivy, tvořené pravděpodobně vodním ledem, připomínají obří pozemské ledovce. Vědci mají za to, že jde o jakési miniatury velkých hor, které ohraničují zmrzlou pláň na západní straně.

Vodní led má nižší hustotu než led obsahující velké množství dusíku. Vědci proto věří, že objevené ledovce plují v zamrzlém dusíkatém oceánu, podobně jako ledovce v chladných mořích na Zemi. Největší koncentrace těchto obřích ker se nachází v severní části pojmenované na počest posádky raketoplánu Challenger – Challenger Colles.