Luna 20 (rusky Луна 20) byla automatická meziplanetární sonda ze Sovětského svazu z programu Luna, která v roce 1972 dokázala přistát na Měsíci, odebrat vzorky horniny a vrátit se s nimi na Zemi.

Start nosné rakety Proton K/D se sondou se uskutečnil 14. února 1972 z kosmodromu Bajkonur. Sonda byla nejprve vynesena na nízkou oběžnou dráhu a z ní pomocí nosné rakety pokračovala v letu směrem k Měsíci. Během přeletu byla provedena korekce dráhy a 18. února 1972 se sonda dostala na oběžnou dráhu Měsíce ve výši 100 km nad jejím povrchem.

TIP: Průzkum Sluneční soustavy: Sondy, které objevovaly Měsíc

O tři dny později sonda měkce přistála na měsíčním povrchu na okraji Mare Fecunditatis (Moře plodnosti) v kráteru Apollonius C, blízko zálivu Sinus Successus. O další den později sonda s pomocí vrtacího zařízení odebrala velmi tvrdý kousek horniny, dopravila jej svým manipulátorem do svých útrob. Krátce poté ze sondy odstartoval její návratový modul i se vzorkem na zpáteční cestu k Zemi. 

25. února se modul rozpojil na dvě části a samotné pouzdro se vzorkem přistálo na území Kazachstánu asi 40 km od Džezkazganu. Na Zem byl dopraven vzorek 100 gramů horniny, který byl následně zkoumán v laboratořích AV SSSR.

Touha po královské koruně zase jednou povolala přemyslovská knížata do zbraně. 18. února 1126 se ve slavné bitvě u Chlumce střetla vojska Soběslava I. a jeho protikandidáta na knížecí stolec Oty II. Černého.

Celý spor odstartovala smrt knížete Vladislava I., který určil za svého nástupce mladšího bratra Soběslava. To se ale nesetkalo se souhlasem správce olomouckého údělu Oty II. Vždyť právě on byl nejstarším žijícím Přemyslovcem a jako takový měl dle zásady seniorátu právo postavit se do čela českého státu.

TIP: Bitva u Chlumce: Jak kníže Soběslav přelstil římského krále

Svůj nárok neváhal hájit na bitevním poli a s podporou římského krále Lothara III. vytáhl proti Soběslavovi. Ten se naopak spoléhal na podporu předních velmožů a svaté relikvie. Se zdviženým kopím svatého Václava, na němž vlál praporec svatého Vojtěcha, svedla česká strana vítěznou bitvu. Otu II. stály vladařské ambice život, naopak v Lotharovi III. získal Soběslav silného spojence. Inu, i takto vznikala ve středověku spojenectví.

NEAR Shoemaker (Near Earth Asteroid Rendezvous) byla kosmická sonda NASA, která zkoumala planetku Eros a stala se její umělou družicí. Byla to první sonda vypuštěná v rámci programu Discovery. Zároveň to byla první sonda, která přistála na povrchu planetky. Planetka Eros se tak stala po Měsíci, Marsu a Venuši čtvrtým vesmírným tělesem, na kterém přistála kosmická sonda a vykonala měření.

Meteorit Sichote-Aliň získal své jméno podle místa dopadu - pohoří, rozkládající se v odlehlém cípu Ruska. Jev byl zaznamenán z okruhu několika set kilometrů od místa dopadu a zůstala po něm na obloze kouřová stopa o délce přes 30 km, která byla viditelná několik hodin. Protože jen o necelé dva roky dříve Američané svrhli atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, někteří lidé se obávali, že se i v tomto případě jednalo o stejnou zbraň.

TIP: Pozor! Padá kosmické kamení aneb Pády meteoritů v historii

Po vyhodnocení dostupných dat se zjistilo, že jev způsobilo vesmírné těleso o počáteční hmotnosti mezi 200 a 300 tunami, což odpovídá balvanu o průměru zhruba čtyři metry. Po vstupu do zemské atmosféry padalo k zemi pod úhlem asi 41 stupňů a jeho rychlost byla mezi 12 a 14 km/s.

Rozpad meteoroidu začal ve výšce asi 25 km, a když se dostal přibližně 5,6 km nad zemský povrch, došlo k velké explozi, která rozmetala největší část tělesa na malé kousky.

Astronomové se pokusili vypočítat původní dráhu ve sluneční soustavě a zjistili, že její nejvzdálenější část leží v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Je proto pravděpodobné, že mateřské těleso z něj bylo vymrštěno následkem nějaké srážky.

Raketa Vega je evropská lehká nosná raketa pro náklady s hmotností do 2100 kilogramů. Slouží pro vynášení malých vědeckých družic vypouštěných na nízkou nebo polární dráhu. Jejím provozovatelem je společnost Arianespace, která zajišťuje starty z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně.

První start rakety Vega proběhl z kosmodromu Kourou 13. února 2012. Raketa vynesla devět družic – LARES (LAser RElativity Satellite) italské kosmické agentury ASI, ALMASat-1 Boloňské univerzity a sedm nanosatelitů evropských univerzit – italské e-St@r a UniCubeSat GG, rumunský Goliat, maďarský MaSat-1, polský PW-Sat, francouzský Robusta a španělský Xatcobeo. Maďarská, polská a rumunská družice se staly prvními družicemi dotyčných zemi.

O velikonocích roku 1678 se stará žebračka Marie Shuhová z Vernířovic vydala na velikonoční mši do kostela v nedalekém Sobotíně. Při obřadu přijímání hostie jí však nespolkla, ale potají vyplivla a schovala do modlitební knížky. Když se pokusila z kostela vytratit, dopadla jí na rameno ruka kostelníka Bittnera. Ten vyděšenou ženu odtáhl před faráře Matyáše Eusebia Schmitda, a „bezbožný čin“ knězi udal. Rozzuřený farář jej neprodleně oznámil panskému hejtmanovi Vinarskému, který spěchal s novinou ke své paní.

Rozpoutané peklo

Angelica Anna Sibyla, hraběnka z Galle spravovala velkolosinskou a vimperskou část žerotínského panství po svém zesnulém bratrovi Přemkovi III. do doby plnoletosti Přemkových synů Maxmiliána Františka a Jakuba Jáchyma. Zpráva o možné čarodějnici jí vyděsila a tak okamžitě poručila, aby byl zorganizován inkviziční tribunál, který měl případ vyšetřit. Zámecký hejtman začal hledat vhodného vyšetřovatele a dověděl se, že v Olomouci žije jistý advokát, jenž má ve vyšetřování čarodějnic více než čtyřicetiletou praxi. Oním veteránem čarodějnických honů byl stárnoucí, téměř pětašedesátiletý právník Jindřich František Boblig z Edelstadtu.

S povolením pražského apelačního soudu byl založen zvláštní inkviziční tribunál. Vedle předsedajícího Bobliga ho tvořilo pět vysokých žerotínských úředníků: zámecký hejtman Vinarský, rytmistr Kristián Mayer, purkrabí František Václav Vraný, správce hamrů Jan Richter a lesmistr Kryštof Seidler. Příšerné divadlo, jež mělo přivést na hranici téměř stovku lidí, mohlo začít. 

Po dobrém i po zlém

Marii Shuhové stačilo, aby jí kat ukázal v mučírně nástroje tortury. Ihned se pod ní podlomila kolena, až ji katovi pacholci – Jakubův bratr Bartoloměj a syn Hans – museli podepřít. V šoku všechno řekla. Krádež posvěcené hostie si u ní „objednala“ losinská porodní bába Dorota Groërová, která jí chtěla podat své nedojící krávě. Věřila totiž v její magické účinky. Po jejím zatčení a výslechu vyšlo najevo, že tak jednala na radu staré Doroty Davidové z Vernířovic. 

Dokončení: Hranice v plamenech (2): Čarodějnické procesy ve Velkých Losinách a v Šumperku

Boblig naléhal na hraběnku, aby povolila torturu. Když odmítla, vytáhl na ní svůj nejsilnější triumf: celé panství je prolezlé čarodějnictvím a odhalení celého spiknutí by mohlo vznést světlo do nevyjasněného úmrtí jejího bratra Přemka ze Žerotína. Angelica Anna z Galle svolila. Ačkoliv k zatýkání a prvním výslechům došlo na počátku roku 1679, tortura byla využívána až od května. Čekalo se na formální rozhodnutí pražského apelačního soudu. A stejně tak musel apelační soud potvrdit i rozsudky smrti, které byly nad ženami vyneseny. Proto se hranice pro jejich upálení začaly stavět až v červenci.

Přes očekávaný bojový klid se 28. prosince krátce po obědě ozvalo z tlampačů na základně RAF East Wretham hlášení svolávající na 14:00 vybrané osádky do operačního sálu. Zde se všichni dozvěděli cíl nočního náletu: tentoktát se jím stal severoněmecký přístav Wilhelmshaven. Ke splnění úkolu byla připravena také osádka Sgt. Aloise Šišky, která se právě vrátila z dovolené. Tvořilo ji šest letců Wellingtonu KX-B (T 2553) přezdívaného „Božena“: 1. pilot Sgt. Alois Šiška, 2. pilot Sgt. Josef Tománek, navigátor F/O Josef Mohr, radiotelegrafista F/O Josef Ščerba, přední střelec Sgt. Pavel Svoboda a zadní střelec Sgt. Rudolf Skalický.

Příběh osádky KX-B začíná

Tucet osádek „třistajedenáctky“ se vydává do jídelny. Poté se jdou muži obléci do teplé zimní výstroje a jako součást výbavy si každý bere věci osobní potřeby pro případ sestřelení nad nepřátelským územím. Takovou možnost si však připouští jen neradi. Po krátké chvíli již rozváží příslušnice ženského pomocného personálu „WAAF“ členy jednotlivých osádek k letounům, kde na ně netrpělivě čekají mechanici. Ti jsou posledními, kteří mohou svým kamarádům popřát vztyčením palce šťastný let. 

Od mokré startovací dráhy základny East Wretham se v krátkém časovém intervalu odlepovala podvozková kola všech dvanácti Wellingtonů, které ihned zamířily v navigátory určeném kursu na Wilhelmshaven. Jedenáct strojů se šťastně vrátilo zpět. Chyběl jen jediný, s imatrikulací KX-B. Ve strohém statistickém vyhodnocení této nebezpečné bojové akce by mohlo být napsáno: ztráta pouze jednoho stroje. V útrobách Wellingtonu však bylo šest mladých mužů plných síly a chuti žít...  

Cíl útoku: doky Wilhelmshaven   

„Jednalo se o poslední operační akci naší třistajedenácté perutě v roce 1941,“ vzpomínal v srpnu 1994 během I. setkání válečných letců v Jindřichově Hradci Alois Šiška. „Letěl jsem jako velitel Wellingtonu Mk. IC KX-B. Naše šestičlenná osádka odstartovala v 17 hodin a 16 minut ze své domovské základny East Wretham.“ Dokumenty ve Vojenském historickém archivu v Praze uvádí, že stroj nesl jednu bombu o hmotnosti 250 liber, 420 čtyřliberních zápalných bomb a 750 galonů benzinu, odstartoval jako třetí v pořadí a zamířil v kurzu 075° nad Severní moře. 

„Dlouho jsme letěli v husté mlze. Teplota v kabině se pohybovala kolem minus 40 stupňů Celsia. Přístav ve Wilhelmshavenu bránila velmi silná protiletadlová obrana podporovaná desítkami světlometů. Jejím výsledkem bylo několik sestřelů spojeneckých bombardérů, které se v plamenech zřítily k zemi. Mezi tím mě navigátor, plnící funkci bombometčíka, naváděl nad cíl. Ubral jsem plyn a letěl hustou sprškou střel flaku, jimž jsem nemohl kvůli požadované přesnosti našich zásahů uhýbat. Cíl jsme úspěšně napadli v čase 19:50. Rychle jsem otevřel plyn naplno a zahájil manévr se snahou vrátit se podruhé nad bombardované místo. Tentokrát jsme museli pořídit kontrolní snímky úspěšnosti našeho náletu. Při následujícím úniku z prostoru nad přístavem jsem prováděl s Wellingtonem téměř akrobatické prvky, abych se vyhnul nepřátelským světlometům a protiletadlové palbě.“ 

Během útoku poškodila Wellington KX-B nepřátelská palba, stroj však byl schopen letu a zamířil zpět do Anglie. „Kolem 20:30 jsme konečně dosáhli německého pobřeží a já předal řízení druhému pilotovi Josefu Tománkovi, abych mohl zkontrolovat stav našeho letadla,“ vzpomínal Alois Šiška. Vše se zdálo být v nejlepším pořádku, ale opak byl pravdou. Nejspíše střepinou protiletadlového granátu poškozený levý motor postupně ztrácel tlak oleje. Nacházeli se nad Severním mořem asi 90 mil východně od břehů Anglie. Sgt. Šiška se vrátil za první „berany“ a poslal Sgt. Tománka ručně pumpovat olej do poškozeného motoru. Vše bylo marné, po chvíli z něj vyšlehly plameny. Když vyhořel benzín v karburátoru, podařilo se pomocí hasicího zařízení požár uhasit. Situace však zůstala více než kritická, proto radiotelegrafista F/O Josef Ščerba odvysílal na britské ostrovy zprávu, v níž uvedl nejen polohu Wellingtonu, ale také informaci o nastalé situaci. „Pak se ozvala velká rána a před našima očima se z poškozeného motoru vylomila vrtule. Ke vší smůle se jeden z jejích listů zasekl do trupu jen stěží ovladatelného stroje a poškodil naši radiostanici i interkomunikační zařízení. Pokoušel jsem se letět na jeden motor, ale má snaha byla bohužel marná.“ 

Další list poničil hydrauliku stroje, který se stal zcela neovladatelným a padal ve spirále dolu. S vypětím všech sil obou pilotů se ale podařilo nouzové přistání na hladinu rozbouřeného Severního moře. Celá tragédie se odehrála krátce před 21:20. „Po nárazu čelem do palubní desky jsem na chvíli ztratil vědomí. Když jsem se probral, byl již skoro celý trup letounu zatopen vodou. Hlavou mi hned prolétla myšlenka: ‚Okamžitě ven z té rakve!‘ Vylezl jsem na křídlo, ale jedna z vysokých vln mě strhla do vody. Měl jsem vyražené přední zuby a z úst mi tekla krev. ,Kde jsou ostatní?´ Vylezl jsem zpět na potápějící se letoun a pohledem hledal své kamarády. Nedaleko mne se v tu chvíli objevil náš nafouknutý záchranný člun ‚dinghy‘. V něm seděly tři vodou promáčené osoby a v astrověži Wellingtonu jsem uviděl hlavu Josefa Ščerby, který se odtud marně pokoušel vylézt. Vytáhl jsem ho ven. S velkým úsilím se nám oběma podařilo opustit potápějící se vrak a dostat se do dinghy. Ale bylo nás v něm jenom pět! Bezvýsledně jsme pátrali po posledním členu osádky, zadním střelci Rudovi Skalickém. Už jsme jej nikdy nespatřili; nejspíše zůstal uvězněn v potápějícím se stroji omráčený po prudkém nárazu letounu na vodní hladinu.“ Severní moře si ho ponechalo navždy.

Šest dnů a šest nocí

Zachránění muži seděli natěsnáni v nafukovacím člunu zmítaném ledovými vlnami. Kvůli potápějícímu se letounu spojenému lankem s člunem jim hrozilo akutní nebezpečí stažení pod hladinu. V poslední chvíli se Aloisi Šiškovi podařilo tuto nebezpečnou „pupeční šňůru“ ukroutit a zachovat tak naději na záchranu alespoň holých životů. Jediným majetkem se kromě dinghy staly dvě signální rakety, dvě plátěná vesla, měchová hustilka na dofouknutí člunu, baterka a krabička s léky, z potravin pak dvě plechovky sucharů, dvě lahve s pitnou vodou a dvě malé lahvičky rumu. Naděje však umírá poslední!

Tmavá noc byla ke všem pěti letcům milosrdná. Jejich pocity při prvním ranním pohledu na nekonečné temné moře si lze těžko představit. „Člun byl neustále pod přívalem ledových vln, také jsme málem narazili na zbloudilé lodní miny,“ pokračoval ve vzpomínkách Alois Šiška. Brzy došla pitná voda, kterou nahrazovali slanou vodou mořskou, zanedlouho už neměli ani jídlo. Ta tam byla snaha veslovat kamsi k pobřeží, tento marný boj letci prohráli. Promáčeni slanou vodou rozhodli se ulevit alespoň svým značně oteklým nohám a přes mrazivé teploty si vyzuli boty. 

Dne 30. prosince se trosečníkům nad hlavami objevila dvě spojenecká záchranná letadla pobřežní hlídky. Ve snaze na sebe upozornit se pokusili odpálit obě světlice. První však nefungovala a zbytečný byl také jejich zoufalý křik. Pozornost osádky hlídkového Hudsonu RP-P od 407. kanadské perutě RAF upoutala až ta druhá. Obrátil se a po dobu asi dvaceti minut kroužil v malé výšce nad člunem. „Tak přece! Jsme zachráněni!“ věřili promrzlí muži v dinghy. Z útrob letounu jim byl shozen balík, který dopadl sotva deset metrů od nich. Vysoké mořské vlny však odnesly tolik potřebné potraviny, pitnou vodu a léky z dosahu. Hudson zamířil k anglické pevnině, bezmoc trosečníků byla v tu chvíli zoufalá. „Určitě nás osádka Hudsonu zaměřila a brzy pro nás pošlou záchranné čluny!“ přesvědčoval své spolubojovníky velitel Alois Šiška. Až po válce se dozvěděl, že čluny z Anglie skutečně vypluly, ale narazily na minové pole, a proto se vrátily s nepořízenou zpět. Také další záchranné operace vyšly naprázdno, a tak si na Nový rok 1942 vysílení, hladoví a podchlazení muži vzájemně přáli jediné – záchranu!

Tragický příběh osádky Aloise Šišky vrcholí v jeho následujícím vyprávění: „V noci na 2. ledna 1942 zemřeli kvůli omrzlinám a celkovému vyčerpání organismu Josef Tománek, asi o dvě hodiny později pak Josef Mohr, Josef Ščerba upadl do bezvědomí. Naší dinghy ucházel vzduch, mechanická pumpička byla nefunkční. Seděli jsme po pás v ledové vodě a hrozilo nám, že se člun potopí. To nás přimělo k rozhodnutí pohřbít naše dva mrtvé kamarády do moře. S vypětím posledních sil se nám podařilo tělo Josefa Tománka převalit přes kraj dinghy a spustit jej do vody, na obdobný ,pohřeb‘ Josefa Mohra jsme už neměli sílu.“ Při vědomí zůstali pouze Alois Šiška a Pavel Svoboda. Začali společně nahlas přemýšlet o smrti; ze zoufalství smíchali zbývající léky se slanou vodou a napůl vše vypili. Chtěli to strašné utrpení skončit. Nyní však zasáhla paní Štěstěna v jejich prospěch a oba přežili.

Zachráněni

Moře gumový člun se čtyřmi těly vyvrhlo na nizozemské pobřeží poblíž malé vesničky Petten v sobotu 3. ledna 1942 kolem třetí hodiny odpoledne. Německá hlídka v něm objevila mrtvého Josefa Mohra, téměř mrtvého Josefa Ščerbu a dva muže projevující známky života. Boj o záchranu sváděli na moři tito stateční letci celých šest dnů a nocí! 

Spíše mrtví než živí byli odvezeni do nemocnice v nedalekém Alkmaaru, Josefa Mohra pohřbili v Bergenu. Letci se léčili nejprve ve vojenském lazaretu v Amsterodamu, později se jejich cesty rozdělily. Josef Ščerba byl ze zdravotních důvodů repatriován a prostřednictvím Červeného kříže se v září 1944 dostal zpět do Velké Británie. 

Vyléčený Pavel Svoboda se několikrát pokusil o útěk z německého zajetí, až se na podzim 1944 úspěšně dostal na rodnou Moravu, kde se přidal k partyzánům. V lednu 1945 zajali partyzánský oddíl Němci a téměř všichni členové skupiny byli zastřeleni. Pavel Svoboda zůstal ušetřen díky své britské vojenské pilotní uniformě, do níž byl stále oblečen. Znovu pak uprchnul a konce války se dočkal jako partyzán. 

Třetím zachráněným byl Alois Šiška. Kvůli vážnému zranění a dlouhému působení slané vody dostal do obou nohou gangrénu a německý lékař nařídil amputaci. Od tohoto zákroku ho zachránil až na operačním stole srdeční infarkt a v jeho důsledku klinická smrt, ze níž se však probral. „Je to paradox, ale právě to mě zachránilo. Nakonec jsem byl se zcela zčernalými končetinami převážen po nejrůznějších věznicích, včetně pražského gestapa, až jsem skončil ve známé německé hradní pevnosti Oflag IV C Colditz. Tam mne osvobodili Spojenci. Po válce jsem absolvoval ve Velké Británii řadu náročných operací a dlouhodobé léčení. Nohy mi naštěstí doktoři zachránili. Po únoru 1948 jsem se jako řada dalších vojáků ze západu stal tehdejšímu režimu nepohodlným. Moje rodina byla vystěhována mimo Prahu a dostával jsem jen podřadná zaměstnání. Obrat k lepšímu pro nás nastal v období kolem Pražského jara 1968, definitivní až po listopadu 1989.“

Jon Ritzheimer vyzývá ve videu na YouTube: „Jsem zcela odhodlaný položit život v boji proti tyranii, která vládne v téhle zemi, a vy byste měli taky. Potřebujeme opravdové chlapy s pořádnýma koulema, kteří se nebudou bát dát vládě najevo, že už mají po krk jejího útlaku!“ Jon je členem militantní skupiny, jež 2. ledna založila „nezávislý stát“ tak, že obsadila správní středisko přírodní rezervace Malheur – tedy federální budovu – poblíž oregonského městečka Burns.

Akce se obešla bez krveprolití – zaměstnanci centra byli v té době na dovolené. Ozbrojenci se následně nechali slyšet, že hodlají na místě zůstat klidně i roky, mají zajištěno zásobování a jejich malá armáda bez váhání položí život kvůli přesvědčení, že je centrální vláda ve Washingtonu utlačuje. Zároveň vyzvali všechny americké patrioty, aby vzali své zbraně a přidali se na jejich stranu.

Boží bojovníci

„Ubytujeme vás v teple a začleníme vás do společnosti, jež je ochotná se obětovat pro správnou věc,“ vysvětlují sourozenci Ammon a Ryan Bundyové, kteří celou rebelii proti vládě vedou. Jejich přesvědčení přichází shůry: Jejich otec Cliven proslul tvrzením, že mu samotný bůh přikázal vzdorovat vládnímu systému a zasadit se o práva poctivých rančerů. V případě Bundyových ovšem nejde jen o „telefonát s nebesy“, nýbrž i o to, že za pasení dobytka na federální půdě se musí platit, což rodině není právě po chuti.

Svou misí si Cliven získal v roce 2014 sympatie stovek ozbrojených stoupenců, z nichž někteří dokonce přijeli na jeho ranč, aby ho chránili proti „policejní zvůli“. Jeho tažení schvalovala i řada republikánských politiků. Nicméně jakmile se boží posel nechal slyšet, že „negři jsou tu od toho, aby nám sloužili jako otroci“, média se od něj distancovala. Vláda však nakonec přestala dlužnou částku vymáhat, tudíž Cliven v podstatě vyhrál.

Vaši pomoc nechceme

Bundyho syny vyprovokoval k jejich rebelii osud Stevena a Dwighta Hammondových, kteří žijí na ranči nedaleko městečka Burns a v roce 2012 skončili ve vězení za vypalování vládních pozemků. Zastánci Hammondových tvrdí, že se rančeři ohněm zbavovali plevele, podle soudce se však snažili zahladit stopy po pytláctví. Každopádně, plameny se vymkly kontrole, zachvátily plochu o rozloze 526 tisíc metrů čtverečních a jejich zkrocení nakonec vládu vyšlo v přepočtu na 15,3 milionu korun.

Podle zákona měl soud pachatelům udělit minimálně pětiletý trest – jenže tak neučinil. Dwight vyšel z vězení po třech měsících, Steven po roce. Na základě zjevného rozporu se zákonem padlo nakonec loni rozhodnutí, že se oba Hammondové musejí za mříže vrátit a odsedět si trest v plné výši. To se však nelíbilo bratrům Bundyovým: Podle jejich verze totiž nejsou jádrem sporu plameny, ale fakt, že Hammondovi odmítli prodat svou půdu vládě.

Ačkoliv by ovšem odsouzení rančeři měli být rádi, že někdo stojí na jejich straně, jednání ozbrojenců neschvalují a jakékoliv spojení s nimi odmítají. Jejich právník Alan Schroeder pro jistotu přispěchal s oznámením, že „Ammon Bundy ani kdokoliv z jeho skupiny nemluví za rodinu Hammondových“. 

Dejte nám půdu!

Poté co vězňové jejich podporu odmítli, zaměřili ozbrojenci své úsilí na zlepšení oregonské ekonomiky: Chtěli by jej dosáhnout tak, že vláda vrátí (či lépe řečeno „daruje“) pozemky „původním majitelům“, tedy rančerům, horníkům a dřevorubcům. Zřejmě si neuvědomují, že „původním majitelem“ je ve skutečnosti indiánský kmen severních Pajutů, jejichž rezervace se na inkriminovaných územích rozkládá již od dob prezidenta Ulyssese Granta stojícího v čele USA v letech 1869–1877.

O pohnutkách ozbrojenců a jejich „ušlechtilém poslání“ má pochybnosti i samotné město Burns: Drtivá většina jeho obyvatel s „okupací“ nesouhlasí a rebely vyzvala, aby zabranou budovu okamžitě vyklidili. Podobný postoj zaujali také lidé po celých USA, kteří se povstalcům vysmívají na internetu, označují je za „břídilský Islámský stát“ a jejich chování popisují jako „vidlácký terorismus“.

Ticho před bouří

Média navíc odhalují trhliny v tvrzeních o počtu rebelů. Zatímco podle bratrů Bundyových se v budově ukrývá až 150 odhodlaných a ozbrojených mužů, na základě pečlivých pozorování se zdá, že je jich přibližně jen desítka.

I přes jisté nesrovnalosti však obyvatelé Burnsu cítí ve vzduchu nebezpečí: Pro jistotu zavřeli a zabednili například obchody a školy, aby je ozbrojenci nemohli také zabrat. Ulicemi města neustále projíždějí vozy oregonské policie, a o situaci se zajímá dokonce FBI. Vláda však jedná opatrně a snaží se vše vyřešit nenásilnou cestou. I zástupci povstalců tvrdí, že palbu nespustí, pokud jim k tomu muži zákona nedají pádný důvod. V době naší uzávěrky zůstávaly jednotky Bundyových stále v obsazené budově.

Dominantu planety tvoří její prstence. Jejich systém dosahuje celkového průměru přes 420 000 km, ale tloušťky jen několika set metrů – jsou tedy poměrně tenčí než list papíru. Prstence nevytvářejí kompaktní útvar, ale jedná se o změť ledových úlomků, kamení a prachu, přičemž velikost jednotlivých „částic“ nepřesahuje desítky metrů. Již dávní pozorovatelé si všimli, že prstenec je rozdělen několika temnými mezerami, které vznikají „vymetáním“ částic z této oblasti působením obíhajících měsíců. Prolétající sondy ukázaly, že velké prstence jsou tvořeny navazujícími menšími prstýnky, a vzhled tedy připomíná drážky na gramofonové desce. Původ prstence Saturnu ani jiných velkých planet není spolehlivě vysvětlen. Souhrnná hmotnost celé soustavy prstenců činí méně než 1 % hmotnosti Měsíce. 

Z pozorování v infračerveném záření vyplývá, že Saturn je i s prstenci obklopen tlustým řídkým prachovým prstencem, který se rozprostírá do vzdálenosti 50 až 100 průměrů planety a dosahuje tloušťky asi 20 průměrů Saturnu.

Šedesátka měsíců

Saturn obíhá více než šedesát známých měsíců a platí pro něj totéž, co již bylo napsáno o soustavě přirozených satelitů Jupitera. Dvacet čtyři z nich se považuje za regulární, ostatní jsou původem z velké části nejspíše zachycenými planetkami. Pouhých třináct z nich dosahuje většího průměru než 50 km. Mnohé ze známých satelitů planety řadíme mezi tzv. pastýřské měsíce, tedy ty, jež obíhají uvnitř prstenců a jsou odpovědné buď za jejich udržení, nebo za pozorovaná temnější dělení. 

Největším měsícem planety a druhým největším ve Sluneční soustavě je Titan. Jako jediný má také hustou atmosféru a mohl by na něm existovat i život. Ale i další měsíce z rozsáhlé Saturnovy rodiny jsou velmi zajímavé. Druhý největší, Rhea, je možná obklopen vlastním řídkým trojitým prstencem, jak naznačují některá měření chování energetických elektronů uvězněných v silném magnetickém poli planety. Přístroje sondy Cassini nejsou dostatečně citlivé, aby mohly v blízké době poskytnout definitivní odpověď – odborníci proto odhadují, že částice tvořící hypotetický prstenec nejsou větší než milimetr, a jde tudíž nejspíš o prach. 

Janus a Epimetheus se pohybují na prakticky identických oběžných drahách, jejichž poloosy se liší jen o několik málo kilometrů, a kdyby se tedy přiblížily, srazily by se. Složitá gravitační interakce však jejich kolizi brání a oba měsíce si každé čtyři roky vymění oběžné dráhy. 

Enceladus představuje nejmenší těleso Sluneční soustavy, o němž víme, že je geologicky aktivní – slapovým působením od Saturnu jej podélně láme povrchová ledová krusta. Tyto povrchové útvary se nazývají „tygří pruhy“ a z některých tryskají gejzíry ledu a vodní páry, jež svědčí o přítomnosti podpovrchové tekuté vody (mluvíme o kryovulkanismu). 

Vědci se domnívají, že mnohé měsíce a prstence mají původ v katastrofické události v okolí mladé planety, jejíž soustava satelitů se původně podobala systému galileovských měsíců Jupitera. Dva možné scénáře předpokládají, že buď došlo ke slapovému roztrhání dalšího měsíce o velikosti Titanu, přičemž z trosek vznikly prstence a měsíčky střední velikosti, nebo tyto trosky pocházejí ze srážky dvou velkých měsíců, která vedla ke vzniku Titanu.

Co zachytily sondy 

Saturn prozatím navštívily čtyři kosmické sondy, z nichž jedna v jeho okolí operuje dosud. Jako první proletěl v září 1979 kolem planety Pioneer 11 ve vzdálenosti 20 000 km: pořídil snímky tělesa a několika měsíců v nevalné kvalitě, takže na přirozených satelitech nebylo možné rozpoznat žádné povrchové detaily. Snímky planety však ukázaly, že dělení v prstencích se nejeví jako tmavá, pokud je sledujeme pod vysokým úhlem. To znamená, že i zdánlivě prázdná místa obsahují množství jemného materiálu odrážejícího sluneční světlo. 

O pouhý rok později navštívil Saturn Voyager 1, který poskytl vůbec první snímky planety, prstenců a měsíců s vysokým rozlišením. Poprvé tak bylo možné spatřit povrchové detaily některých Saturnových oběžnic. Voyager 1 provedl i těsný průlet kolem největšího měsíce Titanu, přičemž pozorování ukázala, že jeho atmosféra je neproniknutelná pro viditelné vlnové délky. O další rok později pokračoval v započatém úkolu sesterský Voyager 2, jehož snímky prokázaly změny probíhající v atmosféře a také v prstencích planety. Sonda rovněž objevila několik nových měsíců a další mezery v prstencích.

Nejvíce kvalitního materiálu však pochází ze sondy Cassini, pohybující se v okolí Saturnu od roku 2004: nesla pouzdro Huygens určené k měkkému přistání na povrchu Titanu, k němuž došlo 14. ledna 2005. Sestup pouzdra i jeho téměř čtyřhodinový pobyt na povrchu Titanu pak přinesly neuvěřitelné množství detailních informací o tomto pozoruhodném měsíci. Opakované průlety sondy Cassini pak odhalily například gejzíry vody tryskající z průrev v ledové krustě Enceladu; měsíc se tak dostal na první až druhé místo v žebříčku možných těles nesoucích život, takže tuto pozici sdílí s Jupiterovým měsícem Europa. Základní mise Cassini byla sice ukončena v roce 2008, ale vzhledem k dobrému stavu a proudu vědecky cenných dat se dočkala prodloužení do roku 2017. Dlouhodobá systematická pozorování by přitom měla přispět k pochopení sezónních změn v atmosféře planety. 

Mnozí z nás mají v genech kus neandertálce. Podle nového výzkumu má genetické dědictví zmizelých neandertálců nenápadný, ale citelný vliv na mnoho věcí v lidském zdraví, počínaje mozkem, sklonem k depresím, až po imunitu nebo infarkty.

Když se naši předci asi před 60 tisíci let vydali z Afriky do Asie a Evropy, tak tam potkali naše blízké příbuzné, neandertálce. Než jsme je stačili vyhubit, tak jsme se s nimi nejspíš křížili a lidé v Evropě a Asii mají od těch dob ve své DNA až 4 procenta z neandertálců.

Badatelé použili rozsáhlou databázi eMERGE, která propojuje lékařské záznamy s genetickými daty. Analyzovali celkem asi 28,5 tisíce dospělých evropského původu a porovnávali jejich genetická data s přečtenou DNA neandertálců. To jim umožnilo objevit případy, kdy je zdravotní problém spojený s výskytem neandertálské DNA.