Na sto padesát tisíc dělníků s rodinami, které vedl pop Gapon, se 22. ledna 1905 (dle v Rusku platného kalendáře 9. ledna) vydalo za zpěvu chorálů k petrohradskému Zimnímu paláci. Téměř mystický průvod, který připomínal náboženské procesí, chtěl požádat báťušku cara o zlepšení pracovních podmínek. Ještě než stačil své ponížené prosby vyslovit, ozvala se ohlušující střelba.

Vojáci měli jasné instrukce - vyklidit prostor za pomoci bičů a tupých stran šavlí. Zástup složený z mužů, žen i dětí však postupoval v téměř nábožném opojení dále. Po varovných výstřelech začali vojáci pálit přímo do davu. Když střelba skončila, rozhostilo se hrobové ticho. Kolem ležela spousta mrtvých a raněných. Způsob ukončení pokojné demonstrace veřejnost šokoval. Prvotní zděšení následovala nesouhlasná reakce. A právě v tento okamžik zažehl plamen ruské revoluce.

TIP: Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin: Jak se žilo v předrevolučním Rusku?

Oficiální počet obětí se odhaduje asi na 130 mrtvých a kolem tisíce vážně zraněných. Vzhledem k tomu, že ne všichni mrtví byli oficiálně zaregistrováni státními orgány, se usuzuje, že počet obětí mohl dosáhnout asi 200 mrtvých a 800 raněných.

Nadaná spisovatelka, která prožila pohádkové dětství s milovnou babičkou, sourozenci a kněžnou Zaháňskou. Pozdější život Boženy Němcové měl však k romantické idylce daleko. Trpěla nešťastným manželstvím, chudobou a nemocí, která ji 21. ledna 1862 připravila o život.

Ačkoliv se o původu Němcové, rozené Barbory Panklové, vedly četné spory, jisté je, že první léta života strávila v kruhu rodiny přesně tak, jak je popsala ve své nejznámější knize Babička.

Zvrat přišel roku 1837, kdy se na přání svých rodičů provdala za o patnáct let staršího Josefa Němce. Jediné, co nesourodou dvojici pojilo dohromady, bylo vlastenecké cítění. Však se také několikrát stalo důvodem pro manželovo už tak dost časté služební stěhování! A následovat ho musela celá rodina... Přesto právě díky tomu se Němcové podařilo vstoupit mezi největší obrozence doby. Václav Bolemír Nebeský, Karel Jaromír Erben nebo Karolína Světlá, ti všichni přijali nadějnou prozaičku mezi sebe. Přesto jí málokdo podal pomocnou ruku, když v časech největší chudoby žádala své přátele o pomoc.

TIP: Barunčino tajemství: Nad původem Boženy Němcové visí dodnes otazníky

Manželství, provázené řadou hádek a smiřování, bylo na přelomu 50. a 60. let prakticky v rozkladu poté, co Němec svou ženu fyzicky napadl. A přesto ji zoufalé životní podmínky donutily strávit poslední rok života u nemilovaného manžela. Nejslavnější česká spisovatelka zemřela v pouhých dvaačtyřiceti letech 21. ledna 1862 v Praze.

Na snímku vidíme dva příslušníky americké 101. výsadkové divize (Screaming Eagles), kteří se v předvečer invaze do Normandie chystají na seskok. Oba náleželi k 506. výsadkovému pluku, jehož rotu E proslavila kniha Bratrstvo neohrožených (Band of Brothers, 2001) Stephena Ambroseho, podle níž vznikl neméně věhlasný stejnojmenný seriál.

Inspirace velitelem s indiánskými předky

Na obličej Charlese „Chucka“ Plaudy nanáší barvu Clerence Ware. Nešlo o příslušníky Easy Company, ale speciální plukovní demoliční čety, jejíž muži se rozhodli seskočit na území nepřítele s indiánskými válečnými sestřihy a náležitě pomalovanými obličeji, k čemuž je inspiroval jejich velitel s předky z kmene Čoktóů Jake McNiece.

Vojáci si tedy dodávali odvahu symbolickým pokusem o navázání na válečnickou tradici indiánského kmene. Takovou extravaganci si v US Army pochopitelně mohli dovolit pouze příslušníci speciálních jednotek, ke kterým výsadkáři nepochybně patřili. Plauda je vyzbrojen samopalem Thompson a na jeho levém rameni je dobře vidět křičící orel, znak 101. výsadkové divize, který na některých variantách téhož snímku cenzor začernil.

Vojáci stojí před transportním letounem Douglas DC-3, tažným koněm amerických výsadkových sil. Demoliční četě, k níž tito muži náleželi, se přezdívalo Filthy Thirteen (Třináct špinavců); vojáků v ní ale ve skutečnosti sloužilo o něco víc. Existence jednotky inspirovala E. M. Nathansona k napsání knihy The Dirty Dozen (1965), na jejímž základě vznikl stejnojmenný film (1967). Nathansonův příběh o skupině zločinců plnících pod velením zkušeného majora americké armády speciální misi měl ovšem k realitě daleko a muži z čety v žádném případě kriminálníci jako ve filmu nebyli.

Na druhou stranu ale nešlo o žádné svatoušky: hodně pili, neradi vstávali na budíček a McNiece, který měl už od nástupu do armády problém s respektem k autoritám, dokonce ztloukl příslušníky vojenské policie. Jednotku proslavily fotografie v armádním časopise Stars and Stripes (Hvězdy a pruhy), na nichž se její muži nezvyklým způsobem připravovali do akce. Indiánská stylizace vyvolala senzaci a o vojácích brzy začaly kolovat legendy: prý byli všichni indiánského původu (podle jiné verze zase trestanci) a před nasazením se nikdy neumývali. Právě z těchto povídaček vycházel při přípravě své knihy Nathanson.

Během dne D četa zničila mosty přes řeku Douve, což nepříteli v prostoru Cotentinského poloostrova zabránilo v přísunu posil dál na sever, a později se podílela na obsazení městečka Carentan. V září 1944 se zúčastnila také operace Market-Garden. 

Při Karlově čtvrtém sňatku hrály stěžejní roli politické a diplomatické okolnosti. Sňatkem s vnučkou polského krále se Karlovi daří narušit opozici. K ní dosud patřil právě polský král. Karel tedy znovu úspěšně čelí nepřátelům bez krveprolití. Místo řinčení zbraní se opět rozezní svatební zvony. 

Temperamentní manželka

Státnický kalkul se ovšem velmi rychle mění ve vřelý cit. Eliška je urostlá, silná a nespoutaná žena, která přináší na český královský dvůr nevídanou energii. Mezi poddanými se vzápětí rozšíří zkazky o její nebývalé síle. I Karel se dobře baví kousky své ženy a vyzývá ji, aby je předváděla hostům.Eliška tak na požádání ohýbá podkovy, láme meče a roluje cínové talíře. Doslova kypí zdravím a podle všeho i temperamentem v manželském loži. Mladá královna postupně porodí šest dětí. Dvě z nich umírají brzy po narození, ale Anna se později stane anglickou královnou. A syna Zikmunda čeká uherský, český a také císařský trůn.

TIP: Sňatková politika Otce vlasti: Smírčí role Elišky Pomořanské

Eliška Karla miluje. Když král v roce 1371 těžce onemocní, vykoná jeho žena pěší pouť z Karlštejna do katedrály svatého Víta a modlí se za jeho uzdravení. Jediným stínem jejich harmonického manželství je Karlův vztah k následníkovi trůnu Václavovi. Král ho upřednostňuje před dětmi, které zplodil s Eliškou. Karel IV. umírá v roce 1378. Eliška ho přežije o patnáct let. Po smrti svého manžela vede vleklé spory s Václavem a snaží se prosazovat zájmy svých vlastních dětí. Nakonec se stahuje do ústraní. Umírá v roce 1393 v Hradci Královém. Je pochována v katedrále svatého Víta po boku Karla IV. 

Pokud dnes chceme dopravit satelit nebo jiné zařízení do vesmíru, potřebujeme k tomu složité nosné zařízení – nejlépe raketu, raketoplán nebo podobný stroj. Doprava jednoho kilogramu užitečné váhy na geostacionární oběžnou dráhu (GEO) je ale velmi drahá - okolo 22 tisíc dolarů. Alternativní způsob dopravy by se tak nepochybně hodil.

Výtahem  na oběžnou dráhu

Jaké možnosti se ale vlastně nabízejí? Na matičce Zemi se pro dopravu do výšek skvěle osvědčil výtah. Proč to tedy nevyzkoušet ve větším měřítku? Jedním z (mnoha) problémů je nosné lano, respektive materiál k jeho výrobě. 

Lano, které by bylo možné použít pro geostacionární výtah by totiž muselo měřit okolo 100 tisíc kilometrů a kromě sebe sama by muselo být schopné unést i potřebné užitečné zatížení. Takový materiál dnes sice neexistuje, ale podle nedávno zveřejněné studie inženýrů z International Space Elevator Consortium bude takový materiál k dispozici nejpozději do roku 2030. ISEC přitom sdružuje uznávané kapacity, na vývoji nového materiálu se podílí například David Raitt, který dříve pracoval pro Evropskou vesmírnou agenturu.

TIP: Kosmický výtah: Příští stanice geostacionární dráha Země

Pokud se vám zdá koncept vesmírného výtahu nesmyslný, pak vězte, že NASA jej na úplně lehkou váhu nebere. Již v roce 2003 si nechala zpracovat studii proveditelnosti, což dokládá, že jej alespoň v teoretické rovině nepokládá za pouhé snílkovství autorů sci-fi. Jistě, cesta k vesmírnému výtahu může být ještě velmi dlouhá, ale stejně nevěřícně by na současné technologie pohlíželi lidé před sto lety.

„Ano, ve vesmíru jsou i další formy života,“ vtipkoval americký astronaut Scott Kelly po uveřejnění snímku první květiny, kterou se podařilo vypěstovat na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Experiment, který odstartoval 16. listopadu 2015, se ještě okolo Vánoc vůbec nevyvíjel dobře – květinu trápila plíseň a vypadalo to, že uvadne. Nakonec se vše k lepšímu otočilo, možná i díky neobvyklému přístupu NASA.

Pro drtivou většinu vesmírných experimentů totiž existují velmi podrobné, mnohastránkové manuály a pro improvizaci není na ISS místo. V případě experimentu s cínií ale dostal Kelly je základní sadu instrukcí jak o rostliny pečovat a zbytek nechala NASA na něm. Jak se zdá, oba experimenty nakonec došly zdárného konce.

Cínie, nebo též ostálka, není zdaleka první rostlinou vypěstovanou na Mezinárodní vesmírné stanici. Již dříve se astronautům podařilo na ISS vypěstovat salát a pšenici, květina je ale na pěstování náročnější.

Na první pohled docela obyčejné květenství ostálky čili cínie. Vlastně spíš malé. Obyčejné ale není. Jsou to prý úplně první květy, které kdy rozkvetly ve vesmíru.

Ostálky jsou oblíbené okrasné rostliny z čeledi hvězdnicovitých, jako třeba slunečnice nebo kopretina. Hezký oranžový úbor z několika desítek květů vykvetl v rámci experimentu NASA, v prostředí mikrogravitace na palubě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS).

Povedlo se to až na druhý pokus. Když astronaut Kjell Lindgren loni v listopadu aktivoval záhonky se semeny ostálek, tak z toho žádné květy nebyly. Druhý pokus byl očividně úspěšnější a astronaut Scott Kelly mohl poslat na Zemi tvít s rozkvetlou ostálkou.

Pěstování ostálek ve vesmíru umožnil systém VEGGIE (Vegetable Production System), který osvětluje rostliny LEDkami s barevným světlem. Za dva roky by vesmírní zahradníci měli pěstovat rajčata.

Jakoby by chirurgický zákrok na mozku sám o sobě nestačil. Pacienti po takové operaci často potřebují poměrně objemné zařízení, které pohlídá jejich stav. Lékaři jim voperují do mozku a po nějakém čase ho opět vyjmou. Oboje přitom může pacientům způsobit další komplikace.

Vědci proto vyvinuli senzory menší než zrnko rýže, které sledují teplotu a tlak v mozkomíšním moku. Fungují několik měsíců a pak se kompletně rozpustí. Tyto senzory jsou připojené rozložitelnými dráty k rozhraní na svrchní straně lebky, do něhož posílají data.

Rozhraní je rozložitelné asi z 85 procent a zbytek lze vyjmout povrchovým chirurgickým zákrokem. Nové zařízení funguje stejně dobře jako stávající nerozložitelné implantáty. Zatím ho vyzkoušeli v experimentech na myších, za pár let by už mohli rozložitelné senzory hlídat i lidské pacienty.

John Leslie Munro, přezdívaný Les, pilotoval bombardér Lancaster v pověstném náletu na německé přehrady (útok jeznámý také jako Dambusters raid), ale později byl „trochu zahanben“ pozorností, která se mu po zásluze dostala.

Jeho letadlo bylo zasaženo protileteckým flakovým granátem a před koncem útoku se musel stáhnout. Celkem provedl se svou osádkou 58 náletů po celé Evropě. Ke smrti válečného veterána se vyjadřují zejména anglická a novozélandská média, ale i premiér Nového Zélandu John Key. „Náš národ ztratil pozoruhodného muže, jenž vedl pozoruhodný život. Jeho přínost této zemi a  jeho šlechetnost nebude zapomenuta,“ cituje novozélandského politika britský Telegraph.

Premiér možná narážel i na Munroovu březnovou nabídku prodat v charitativní aukci všechny své početné medaile a výtěžek věnovat fondu památníku Bomber Command Memorial v londýnském Green Parku, který připomíná právě 55 753 pilotů a členů osádek padlých za 2. světové války.

Operace Chastise

Operace Chastise byl smělý útok na tři německé přehrady Möhne, Edersee a Sorpe ležící na řece Růr v průmyslové části Německa. V noci z 16. na 17. května 1943 provedla nálet proslulá 617. peruť RAF za použití nových skákacích bomb. Přehrada Sorpe utrpěla pouze menší škody, zatímco prolomení přehrad Möhne a Edersee způsobilo v okolí katastrofické záplavy. Pouhých 19 letounů zničilo pomocí záplavové vlny více jak 120 továren, 25 mostů a voda se dostala do vzdálenosti více jako 80 km od přehrad. Více zajímavostí o útoku můžete zjistit například na rekonstrukci akce hodinu po hodině.

Nejzářivější známou galaxií ve vesmíru je kvazar W2246-0526. Uvolňuje zhruba tolik světla jako 350 bilionů Sluncí. Tato udivující jasnost je zapříčiněna diskem plynu, který je extrémně zahříván při spirálovitém pohybu směrem k superhmotné černé díře v srdci galaxie. Světlo z tohoto oslnivě jasného akrečního disku neodchází pryč přímo, ale je absorbováno okolní hustou prachovou obálkou, která následně pohlcenou energii emituje na vlnových délkách infračerveného záření.

Tento mohutný energetický tok infračerveného záření má přímý a zničující dopad na celou okolní galaxii. Oblast kolem černé díry je přinejmenším 100× zářivější než celý zbytek této galaxie, a tento relativně malý zdroj intenzivního záření vystavuje celou galaxii enormnímu tlaku. Pokud by tyto extrémní podmínky panovaly dále, intenzivní infračervené záření by mohlo z galaxie vyhnat všechen mezihvězdný plyn. Modely simulující vývoj galaxie ukazují, že již v tomto stavu proudí mezihvězdný plyn z galaxie pryč všemi směry.

„Pozorování provedená pomocí radioteleskopu ALMA ukázala, že žhnoucí kotel v nitru této galaxie se přehřál,“ dodává vedoucí pozorování pomocí ALMA Roberto Assef.