Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin: Jak se žilo v předrevolučním Rusku?

10.01.2019 - Jan Čurda

Ruská říše byla na konci 19. století největším státem světa. Postavení velmoci však bylo dáno pouze mohutnou armádou, nikoliv vyspělým průmyslem a moderní státní správou. Opožděná průmyslová revoluce přinášela samoděržavnému státu další sociální problémy, které vyústily v revoluce na počátku 20. století

<p>K revolučnímu výbuchu se schylovalo už dlouho, poslední kapkou, jíž pohár trpělivosti ruského obyvatelstva přetekl, se stala neúspěšná rusko-japonská válka.</p>

K revolučnímu výbuchu se schylovalo už dlouho, poslední kapkou, jíž pohár trpělivosti ruského obyvatelstva přetekl, se stala neúspěšná rusko-japonská válka.


Reklama

Carský ukaz (příkaz) z roku 1861 „O nejmilostivějším darování nevolníkům práv svobodného rolnického stavu a o tom, jak budou zaopatřeni“ rušil nevolnictví a vymezoval právní postavení osvobozených rolníků. Ve druhé polovině 19. století to byla bezesporu nejvýznamnější reforma, kterou přinesl ruské říši car Alexandr II. Jeho reformní snahy však paradoxně utnul atentát v roce 1881. Alexandrovi nástupci rozhodně nehodlali pokračovat v jeho snahách a tak se Rusko jen velmi pomalu a nejistě vymezovalo ze zvyklostí a tradic, které držely ruské impérium na úrovni feudálního státu.

Nedostatečné reformy

Velké reformy byly pro Rusko po prohrané Krymské válce (1853–56) nezbytné, bylo nutné posílit stát a nastartovat modernizační proces. Kromě zrušení nevolnictví k tomu měly přispět další kroky: uvolnění cenzury, reformy školství, modernizace armády a další. Po smrti Alexandra II. však jeho syn Alexandr III. pod vlivem svého vychovatele, prokurátora Svatého synodu Pobědonosceva, přinutil reformní ministry k rezignaci a zakázal pokračovat v připravování ústavy. Zkrátka zařadil zpátečku a znovu omezil práva místních správ.

Snažil se udržet samoděržaví prostřednictvím policie a přímých představitelů. Pokusil se znovu zavést patriarchální řád v čele se šlechtou – to byla nejjistější cesta k revoluci. Většinu reforem se však přece jen zrušit neodvážil. Od roku 1864 tak fungovala tzv. zemstva, volené nestavovské zastupitelské instituce, do nichž se volilo podle kuriálního systému (zvlášť kurie statkářská, městská a rolnická) přičemž tento systém zajišťoval naprostou převahu statkářů. K pravomocem zemstev patřila péče o místní dopravu, školy, nemocnice atd. Přestože každé jejich rozhodnutí podléhalo schválení úřadů, měly velký podíl na povznesení úrovně venkova a dosáhly velkých úspěchů zejména ve školství. 

Krutý a krátký život

Přes uvedené reformy se v poslední třetině 19. století obraz ruského venkova (a tedy Ruska, neboť 80% obyvatel patřilo k rolnictvu) příliš nezměnil. Na vsi panoval starý patriarchální řád, početnou domácnost, která se skládala často i z dospělých synů, kteří zůstali i s rodinami pod otcovskou střechou, řídil nejstarší mužský člen rodiny. Ve všech aspektech života vesničanů panovala konformita – všichni nosili stejné základní oblečení a dokonce se i stejně česali – muži nosili vlasy sčesané dopředu a zastřižené podle hrnce. Pro soukromí mnoho smyslu neměli, spali v jedné místnosti (většinou i s dobytkem) a jedli z jedné mísy.

Každý domek měl kuchyňský kout s pecí, na niž chodili vesničané spát; „svatý“ koutek s ikonami, kam se vodili hosté a kde se rodina scházela k jídlu. Život byl nepříjemný, krutý a krátký. Každé čtvrté dítě umíralo do roku života. Ty, které přežily, čekal život s podlomeným zdravím v průměrné délce pětatřiceti let

Kromě toho byl jejich život spoutaný přísnou morálkou vesnice. Chování, které vybočovalo z řady, bylo přísně trestáno. Nejhůře byly postihovány cizoložné ženy a zloději koní. Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin, lámání páteře patřilo k běžným trestům. Těžko říci, zda tato brutalita patřila k tradicím ruského venkova, nebo byla následkem drsného prostředí. Až dlouho po odstranění nevolnictví bylo zrušeno právo hejtmanů zbičovat vesničany za drobné přestupky. Byla-li ruská vesnice plná násilí, pak v jednotlivých domácnostech to nebylo o nic lepší. Ruská přísloví se hemžila radami na téma výprasku: „Vypraš ženu jako kožich, bude méně rámusu.“ „Čím víc biješ stařenu, tím lépe chutná polévka.“ Bitky byly oblíbenou vesnickou zábavou, pořádaly se pěstní souboje mezi jednotlivými částmi vesnice nebo mezi dvěma vesnicemi. 

Vesnická města

Většina dělníků v továrnách a dílnách, obchodech a prádelnách byli buď přistěhovalci z vesnice nebo jejich děti, kteří se vždy o žních vraceli na hospodářství, odkud vyšli a posílali z města na vesnici peníze. Obchodníci na městských ulicích pocházeli z vesnice, stejně tak vrátní, drožkáři, prostitutky a zloději. Ruská města byla svým sociálním složením i charakterem velkou vesnicí. Vzdělané a majetné vrstvy nevěděly o světě vesničanů prakticky nic, byl pro ně tak exotický, jako pro koloniální vládce svět afrických domorodců. Také zde leží kořeny sociální revoluce a její tragický osud.

Izolace venkovského života se projevovala na každé úrovni – právní, politické, ekonomické, kulturní. Vesničané se málokdy dostali dál než za humna své vesnice – do farního kostela nebo na místní trh. Starý rolnický termín pro vesnici „mir“ znamená také svět, mír a vesmír. Mir ovládalo shromáždění vesnických starších, kteří společně s pozemkovou komunitou (občinou) řídili život vesnice. Jeho samosprávná moc se rozšířila po zrušení nevolnictví, kdy převzal administrativní, policejní a právní funkce bývalých pánů. 

Prohnilý Petrohrad

Bída nutila rolníky hledat uplatnění mimo vesnici – v dolech, na železnici, na stavbách, v dílnách a továrnách. Za poslední půlstoletí starého režimu se městská populace impéria čtyřnásobně zvětšila ze 7 milionů na 28 milionů. Následky masového přistěhovalectví byly nejpatrnější v Moskvě, kde nevydlážděné rozbahněné ulice lemovaly dřevěné přístřešky a dobytek volně se potulující kolem dělnických čtvrtí dodával velkým částem města venkovského rázu. Ještě dodnes se Moskvě přezdívá „Velká vesnice“.

Městská zkušenost změnila pohled vesničanů na svět a sebe samé. Začali uvažovat racionálněji, nevzdělanou venkovskou kulturu s jejími temnými způsoby odmítali a takřka se jí štítili, přestože odtud mnozí pocházeli. Stále však střídali pobyt v továrně s návratem do rodné vsi, kde si ponechávali díl obecní půdy a vraceli se v létě pomáhat rodinám se sklizní. Někteří považovali svou práci v průmyslu za možnost vydělat si trochu peněz, aby se pak vrátili domů a koupili kousíček pole.

Jiní viděli svou budoucnost jako městští dělníci. Bydleli v přeplněných místnostech a dohromady si kupovali jídlo, které po vesnickém zvyku jedli dřevěnou lžící z jednoho hrnce. Nájmy byly značně vysoké a tak mnozí přespávali ve špinavých ubytovnách nebo se stravovali a spali u svých strojů. Hlavní město Petrohrad, na počátku 20. století obývané 1,2 milionem lidí, podobně jako další města, vyrůstalo bez řádného plánu. Uprostřed obytných čtvrtí se stavěly továrny, vodovody byly semeništěm tyfu a cholery. Úmrtnost v hlavním městě říše byla nejvyšší ze všech evropských měst včetně Istanbulu. Voda se nabírala do kbelíků u pumpy a musela se před použitím převařit. Po celém městě visely plakáty varující před pitím nepřevařené vody. Jenomže dělníci, když měli žízeň, varování  nedbali. 

Opožděná průmyslová revoluce

Rusko mělo výhodu v levné pracovní síle, neboť dělníci si nedokázali vynutit lepší pracovní podmínky a platy. Oproti západním průmyslovým mocnostem zůstávaly nízké mzdy výhodou ruského podnikání.

Carské vládě se do zlepšení údělu dělníků příliš nechtělo, což byla velká chyba neboť nespokojená dělnická třída byla jednou z hlavních příčin jejího pádu. Velkou zásluhu na tom měli reakcionáři, jako generální prokurátor Svatého synodu Pobědonoscev, blízký rádce posledních dvou carů, který odmítal připustit, že dělnická otázka vůbec existuje. Jediné dva významné pracovní zákony – zákaz noční práce pro ženy a děti a omezení pracovního dne na jedenáct a půl hodiny – byly na vládě těžce vybojovány velkými stávkami. Dodržování těchto zákonů však bylo problematické, revizoři postrádali skutečnou pravomoc a zaměstnavatelé je beztrestně ignorovali. Odbory byly od roku 1874 zakázány.

TIP: Jak se žije v Moskvě: Ruská metropole v proměnách času

Nevolnický režim v továrnách snášeli dělníci velmi těžce: „Nepovažují nás za lidi, ale za věci, které můžou kdykoli odhodit“ stěžovali si. Právě přistěhovalci z venkova dodali městské dělnické třídě na vznětlivosti a často i agresivitě.

Dělnické nepokoje v prvních desetiletích industrializace měly často podobu spontánních vzpour, rabování a ničení strojů. Během 90. let se základní formou protestu staly stávky, což se nemohlo stát bez disciplinované organizace. Dělníkům poskytl jednoduchý návod jak řešit problémy zaostalosti marxismus; žádné vlastní názory po nich totiž nevyžadoval. 

  • Zdroj textu:

    Živá historie

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Královna Alžběta II. proslula smyslem pro humor, který sdílí se svým chotěm princem Philipem.

Zajímavosti

Rekonstrukce pravši Mesophthirus engeli na peří.

Věda
Zajímavosti

Dobrovolníci domobrany před velitelstvím admirality

Válka

Čtyřruký robot ClearSpace-1 během testu uloví vesmírný odpad, zneškodní ho, a poté i s ním zanikne.

Vesmír

Testy na myších a na lidech ukazují, že osobní talismany bezpečí překvapivě fungují.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907