Dne 19. listopadu 1622 vydal na Moravě generální pardon, který potvrdil, že již nikdo další nebude uvězněn, ale povstalci musí být potrestáni na majetku, protože se císař kvůli nim zadlužil. Rekatolizace však postupovala a pro nekatolíky začala být na Moravě horká půda. Dne 22. 3. 1625 vydal Dietrichstein patent, ve kterém nařizuje obyvatelům měst buď přestoupit na katolickou víru nebo odejít ze země.

Spory s Valdštejnem

Podle císaře a jeho rádců ztratily země Koruny české povstáním nekatolické šlechty svá práva, především pak právo volit si panovníka. Císař se rozhodl radikálně změnit zemskou ústavu a pomohl mu v tom i kardinál Dietrichstein. Tak vyšlo bez schválení zemského sněmu Obnovené zřízení zemské, v Čechách roku 1627, na Moravě o rok později.

Problémy měl však gubernátor Moravy s mocným císařským generalissimem Albrechtem z Valdštejna. Nejdříve často spolupracovali, ale později se jejich vztahy výrazně zhoršily. Valdštejn dokonce nazýval Dietriechsteina „z kurvy kardinálkem“. Podpora císařské armády a průtahy cizích vojsk zemi mimořádně vyčerpávaly a kardinál se proto mnohokrát snažil utrpení obyvatel zmírnit intervencemi u Valdštejna nebo císaře. V roce 1632 si stěžoval císaři na Valdštejnovy nehorázné požadavky a v srpnu odmítl dodat císařem objednané zásoby, protože po generalissimových odvodech zbylo obilí jen na holé přežití země. Současně císaři připomněl, že Morava dodala armádě více zásob, než všechny habsburské země dohromady. Když byl Valdštejn 24. února 1634 zavražděn v Chebu na příkaz císaře, přinesl tento nekřesťanský čin olomouckému biskupovi zřejmou úlevu. V témže roce byl jmenován kardinálem – protektorem Germanie, což byl prestižní úřad a titul, po kterém léta toužil.

Odcizení s císařem

I v dalších letech však musel kardinál bojovat o snížení odvodů armádě z Moravy, která byla zdecimována průchody vojsk a morem. Získal dojem, že mu již císař nevěří a papeži si postěžoval na únavu a nemoci stáří. Císař k němu opravdu změnil postoj a v srpnu 1636 ustoupil říšské šlechtě a zbavil ho úřadu kardinála – protektora Germánie. Císař Dietrichsteina informoval, že španělský král si přeje, aby se této funkce vzdal ve prospěch kardinála a vévody Savojského. Dopis, kterým mu toto císař sděloval, možná přivodil kardinálovi smrt, protože dorazil ve stejný den (19. 9. 1636), kdy František z Dietrichsteina v Brně na následky velkého rozčilení zemřel.

Na své přání byl pohřben v noci bez ceremonií v katedrále svatého Václava v Olomouci. Za josefínských reforem bylo jeho tělo vyjmuto z vlhké krypty a bylo uloženo do společného hrobu na veřejném hřbitově. To je ovšem dost nedůstojný konec pro ochránce Moravy a blízkého spolupracovníka čtyř císařů.

Kdy jste cizím lidem vydáni na milost víc než při cestování stopem? Z tohoto předpokladu vyšel tým vedený Davidem Smithem a Frauke Zellerovou a stvořil charismatického a věčně usměvavého robůtka, plného touhy poznávat svět a vézt se – v uvozovkách – na vlně dobré vůle.

První jmenovaný vědec učí na kanadské McMaster University mimo jiné základy designu a programování. Frauke pracuje na Ryerson University rovněž v Kanadě a ve svých pokusech se zabývá zkoumáním komunikace mezi lidmi a roboty. Vedle těchto dvou vědců se na vytvoření a údržbě stopaře podílel ještě dvanáctičlenný tým badatelů z obou škol.

Stopař pojmenovaný hitchBOT – z anglického „hitchhike“ neboli „stopovat“ – se nedokázal sám pohybovat. Vědci ho jednoduše nechali u silnice se vzkazem, že potřebuje svézt. Jakmile se ho ujal nějaký vstřícný řidič, uměl robot nejen říct, kam cestuje, ale dokonce zvládal s šoférem konverzovat na nejrůznější témata.

Tisíce kilometrů

Z jeho společnosti se těšili řidiči v Kanadě, Belgii i Německu. Celkem umělý cestovatel urazil víc než deset tisíc kilometrů a zúčastnil se také celé řady akcí – dokonce i svatby. Navštívil Berlín, Kolín, Halifax nebo třeba Toronto a žil zkrátka sen každého stopaře. Jeho veskrze pozitivní přístup přitom vyvolával pouze kladné reakce a dobrou náladu. Jenže poté přišel výlet po Spojených státech amerických. Mělo se jednat o nejdelší hitchBOTovu cestu, při níž chtěl mimo jiné zavítat do New Yorku na Times Square, k Mount Rushmore v Jižní Dakotě nebo třeba do Grand Canyonu. Nebylo mu však přáno. Zatímco předtím najezdil bez úhony tisíce kilometrů, v USA ani neopustil východní pobřeží. Během dvou týdnů své americké pouti, na kterou se vypravil 17. července, projel Bostonem, Salemem, Gloucesterem, Marbleheadem a nakonec New Yorkem. Následovala Filadelfie, kde robůtka opustilo štěstí.

Utržené ruce

Noční ulice zmíněného města se mu stala osudnou: neznámý útočník mu utrhl ruce, urazil mu hlavu a jeho tělo prokopl. Miláček fanoušků z celého světa tak doplatil na přílišnou důvěřivost a všem potvrdil, že Amerika je sice zemí neomezených možností, ale také místem, kde nelze každému věřit – ať už jste robot, nebo člověk.

Netrvalo dlouho a objevilo se video zachycující na průmyslové kameře útočníka, který v 5:45 ráno nekompromisně demoluje robůtka skrytého za popelnicí. Muž se podobá poslednímu známému řidiči, jenž umělého cestovatele svezl – „vtípkaři“ z YouTube Edu Bassmasterovi. Jenže nakonec sám Bassmaster publikoval video, na kterém je jasně vidět, že nerozbíjí vůbec nic: všechno bylo jen divadlo, jímž nachytal pěknou řádku novinářů – a mediální pozornost zaručena. Skutečný „vrah“ tak nadále uniká.

Kondolence z celého světa

Ačkoliv šlo o pouhý stroj, „smrt“ hitchBOTa vyvolala spoustu vášnivých reakcí. Populárně-naučný internetový magazín ScienceAlert jen smutně poznamenal: „To je důvod, proč to nemůžeme mít v Americe hezké.“ Ostřeji naladěný web I Fucking Love Science se pak s titulkem vůbec nepáral a napsal: „Lidi jsou kokoti!“

Vědci však nevěší hlavy. Přestože je – stejně jako zbytek světa – náhlá zpráva šokovala, nenechali se od svého sociálního experimentu odradit a na robůtkově stránce uvedli: „Pokus ani náhodou nekončí. I díky této nešťastné události jsme získali cenné informace, které nám poslouží při hledání odpovědí na otázky, jež dláždí cestu k soužití lidí a robotů.“

Na serveru komunitního financování se po smrti robota objevil projekt, který na obnovu neohroženého cestovatele uspořádal sbírku. Přestože svoji pomoc nabídli také nadšenci ze samotné Filadelfie, sbírka byla zrušena, přestože uživatelé vybrali téměř čtyřnásobek požadované částky. Podle autorů projektu ale předčasná „smrt“ hitchBOTa neznamená jeho definitivní konec a připustili, že by se na další cestu mohl vydat již v roce 2016.

Jakožto lidé považujeme sami sebe za jediný druh, který dovede zacházet s ohněm. Až doposud jsme si mysleli, že všichni ostatní živočichové mají z ohně hrůzu.

Jenže v Austrálii se poslední dobou množí informace o tom, že místní draví ptáci záměrně šíří oheň jako pomůcku při lovu. Zní to neuvěřitelně, ale australští dravci luňáci hnědí (Milvus migrans) a rarohové proměnliví (Falco berigora) prý během požárů sbírají doutnající větvičky a nosí je do míst, kde zatím ještě nehořelo. Opakovaně to hlásí Austrálci, původní obyvatelé Austrálie, i hasiči a strážci parků.

TIP: Na stopě ptačích žhářů: Někteří australští dravci cíleně zakládají požáry

Zatím neexistuje důkaz v podobě fotografie, ale vědci na tom usilovně pracují. Takové chování dravců totiž podle odborníků dává smysl. Dravci jsou poměrně inteligentní, šikovní a při požárech mají doopravdové hody. Před požárem totiž zmateně prchá velké množství zvířat a dravci to rádi využívají. Často se i na malý požár slétne velké množství dravců, takže by pro ně mohlo být výhodné požár rafinovaně rozšířit.

Atmosféra Jupitera rotuje diferenciálně – rovníková rotace je o pět minut kratší než rotace v okolí pólu. Dobře je patrná dlouhodobě stálá pásová struktura, přičemž se pásy mraků na rozhraní často pohybují vůči sobě, vznikají tedy mohutné víry. Mnohé z nich jsou pozorovatelné i amatérskými dalekohledy. Vlastní rotace tyto víry stabilizuje, a z mnohých se tak stávají samostatně existující útvary cestující po dlouhou dobu atmosférou.

Nepřehlédněte: Král všech planet, Jupiter: Plynný obr s kamenným jádrem

Nejznámějším oblačným vírem je Velká rudá skvrna, která měří 24 000–40 000 km ze západu na východ a 12 000–14 000 km od severu k jihu. Její vznik a vývoj je pro vědce stále velkou neznámou, společně s faktem, že tento atmosférický útvar přežil zřejmě již více než tři staletí s různě se měnící výrazností. Vědci se obecně shodují, že uvnitř skvrny se větry pohybují rychlostí až 640 km/s. Tmavá barva je pravděpodobně důsledkem chemických pochodů, na nichž se podílejí sloučeniny fosforu. 

Původ barevnosti Jupiterovy atmosféry musíme hledat ve vertikální cirkulaci v oblačné vrstvě, která je asi jen 50 km silná. Odlišné chemické složení a měnící se teplota mají vliv na výskyt sloučenin, jež představují původce „barvy“. Nejvyšší mraky jsou načervenalé (obsahují sloučeniny fosforu), níže se nacházejí bílé vrstvy (s krystalky amoniaku a jeho derivátů), ještě níže pak vrstvy hnědé a úplně nejníže namodralé. Předpokládá se, že se v atmosféře vyskytují krystalky vodního ledu – vědci tak soudí podle elektrických blesků, které ke své existenci potřebují polární molekuly. 

Jednotka hmotnosti

Hmotnost Jupitera dvaapůlkrát převyšuje celkovou hmotnost zbylých malých těles Sluneční soustavy. V oboru exoplanet se jeho hmotnost stala jednotkou, vůči níž se odhadují hmotnosti cizích planet. Co se týče velikosti, výrazně větší plynné planety již ve vesmíru nejspíš nenajdeme. Naopak, kdyby byl Jupiter hmotnější, byl by v důsledku strmější gravitační stratifikace hustší, a tudíž menší. Tělesa hmotnější než třináct jupiterů mají jiný charakter – mluvíme o hnědých trpaslících, objektech na pomezí hvězd a planet.

V nitrech hvězd na rozdíl od planet probíhají termojaderné reakce. I v nitrech hnědých trpaslíků dojde během jejich vývoje k zapálení alespoň některých termojaderných reakcí. Nitra plynných planet však k tomu nemají podmínky. Přesto již první pozorování v infračerveném oboru ukázala, že Jupiter vydává asi dvakrát více záření, než získává od Slunce – musí mít tedy svůj vlastní zdroj energie. Toto záření vzniká na úkor potenciální energie plynu, a Jupiter se tak smršťuje přibližně o dva centimetry za rok. 

Cirkulace (vířivé proudy) ve vrstvě kovového vodíku udržuje mohutné magnetické pole planety, jež je přibližně čtrnáctkrát silnější než pole zemské. Jupiterova magnetosféra představuje největší útvar ve Sluneční soustavě – její plazmový ohon zasahuje na straně odvrácené od Slunce až za dráhu Saturnu. V magnetosféře Jupitera se zformovaly mohutné radiační pásy, v nichž jsou dlouhodobě uvězněny nabité částice s vysokou energií. Tyto částice by mohly poškodit (a počítá se s tím, že poškodí) sondu Juno, která k Jupiteru právě míří.

Myslíte si, že internet snese všechno, a že se tedy v jeho prostředí můžete chovat bez zábran, které by vás jinak svazovaly v běžném životě? Jste na omylu.

Dát lidem najevo, že internetová šikana, rasismus nebo podněcování k násilí mají dopad i ve skutečném životě, se rozhodla brazilská organizace Criola group. Jakmile její členové narazí na nějaký obzvlášť urážlivý komentář, archivují ho a díky určení polohy na Facebooku zjistí, kde dotyčný agresor žije. Poté jeho status – se začerněným jménem – vylepí na billboard blízko jeho domu. Iniciativa se jmenuje Virtual racism, real consequences neboli „virtuální rasismus, skutečné následky“, a zatím probíhá pouze v Brazílii – prospěla by však určitě více zemím. 

18. leden znamenal v dějinách pruského mocnářství doslova magické datum pro vzestup prestiže jeho protagonistů. Roku 1871, přesně sto sedmdesát let poté, co jeho děd Fridrich I. přijal královskou korunu, byl Vilém I. prohlášen prvním německým císařem.

Přijetí významného titulu bylo o to kurióznější, že se neuskutečnilo na domácí půdě, ale v srdci znepřátelené Francie – v Zrcadlovém sále ve Versailles. Celé události předcházela série válečných konfliktů, které Prusko katapultovaly mezi evropské mocenské špičky.

TIP: Pruský sen Otto von Bismarcka: Sutečně sjednotil Německo „krví a železem“?

Ambice vzkvétající militaristické země narazily na odpor francouzského císařství, které nebylo ochotné upustit od své role diplomatického strážce evropských poměrů. A tak se v letních měsících roku 1870 rozezněl hřmot zbraní, v němž se stalo Prusko hlavním dirigentem. Na důkaz úspěchu politiky „krve a železa“ byl pruský král proklamován německým císařem. Byly položeny stavební kameny pro sjednocené Německo, ale také pro zapřísáhlé nepřátelství mezi oběma velmocemi.

Dietrichsteinové udržovali těsné styky s císařským dvorem a na Moravě postupně budovali svoji pozici. Získávali významné úřady u dvora i při správě Moravy a stali se tak jedněmi z nejvýraznějších představitelů katolické šlechty v českých zemích.

Kardinál při stavovském povstání

Po pražské defenestraci v červnu 1618 se nejdříve kardinálovi Dietriechsteinovi a Karlu staršímu ze Žerotína podařilo přesvědčit moravské stavy, aby se k českému povstání nepřipojili. Když v březnu 1619 zemřel císař a král Matyáš, jmenoval nový císař Ferdinand II. kardinála Dietrichsteina polním generálem všech vojsk na Moravě a přikázal mu ji neutralizovat. Posloužila mu při tom nejen znalost místních poměrů, ale také špionážní síť, kterou si vybudoval po celé Evropě.

Morava se však nakonec k povstání českých stavů přece jen připojila, což vedlo 3. května 1619 k zatčení kardinála v jeho brněnském paláci. Na kolenou prý kardinál prosil, aby ho nezabíjeli a nakonec se mu podařilo uprchnout z Brna do Vídně, po propuštění z domácího vězení. Protestantští stavové ho pak prohlásili za nepřítele země a zabavili mu všechny biskupské a soukromé statky. Když pak zvolili českým králem Fridricha Falckého, darovali novému panovníkovi biskupskou Kroměříž a jeho manželce biskupské panství Chropyně.

Rekatolizace Moravy

Pak však přišla osudová bitva na Bílé hoře u Prahy, která se stala pro povstalce katastrofou. Po ní přišel kardinál v čele poselstva moravských stavů, vedeného Karlem starším ze Žerotína, k císaři, a prosil ho o mírnější tresty povstalcům. V roce 1621 jmenoval císař kardinála Dietrichsteina gubernátorem Markrabství moravského a předsedou císařské komise vyšetřující zločiny stavů. Na Moravě pak vůbec nedošlo na popravy rebelů, na rozdíl od Čech. Zasloužily se o to prosby Karla staršího ze Žerotína i kardinála Dietrichsteina a nemalou měrou také hrozící nové povstání v zemi.

Soustředěná moc státní i církevní v Dietrichsteinových rukách, jakožto biskupa olomouckého a později i gubernátora Moravy, mu umožňovala dosáhnout jeho životního cíle a poslání – navrátit Moravu do lůna katolické církve. Jménem císaře zabavil majetek v hodnotě přes 37 milionů moravských tolarů. Vylepšil si při tom svou nevalnou finanční situaci a v letech 1622–1624 výhodně připojil k vlastním panstvím Dolní Kounice, Horní Bojanovice, Lipník nad Bečvou, Hranice, Nové Město na Moravě a několik dalších. Od roku 1622 byl povýšen do knížecího stavu, který mohl jako kněz odkázat jinému mužskému členovi rodiny.

V předchozím díle článku jste se mohli dočíst o prvním pozorování vesmíru pomocí dalekohledu Galileem Galilei, dozvěděli jste se o keplerově dalekohledu a proč má obrácený obraz a prvních pokusech postavit obří teleskopy.

Newton: vynálezce reflektoru

Velký zlom ve vývoji dalekohledů nastal po roce 1668, kdy anglický fyzik, matematik a astronom Isaac Newton (1643–1727) experimentoval se skleněným trojbokým hranolem a zjistil, že dokáže rozložit světlo na jednotlivé barvy elektromagnetického spektra. Došel tak k poznání, že barevnou vadu používaných dalekohledů ve skutečnosti způsobuje sklo. Proto nahradil jednu z čoček (objektiv) zrcadlem, a položil tak základy ke konstrukci všech pozdějších zrcadlových dalekohledů používaných pro astronomická pozorování. Do dráhy světla vložil poblíž ohniska šikmé zrcátko, které vrhalo světlo do okuláru bočním otvorem – vůči hlavní ose byl okulár skloněn o 90°.

V roce 1672 navrhl Laurent Cassegrain použití provrtaného zrcadla objektivu. Okulár byl umístěn za tímto středovým otvorem, a nemusel se tak používat „boční“ pohled do dalekohledu.

Herschel: objevitel Uranu

K významným konstruktérům dalekohledů patřil anglický astronom William Herschel (1738–1822). Zabýval se broušením zrcadel pro dalekohledy a spolu se svým bratrem Alexandrem vybrousil na 200 zrcadel s ohniskovou vzdáleností 2 m, 150 zrcadel s ohniskovou vzdáleností 3 m a asi 80 zrcadel s ohniskem 6 m. Jejich vrcholným dílem se stal dalekohled o průměru zrcadla 1,2 m s ohniskem 12 m.

Herschel však byl nejen vynikajícím optikem a konstruktérem dalekohledů, ale i velmi dobrým pozorovatelem. Objevil, pozoroval a popsal několik set dvojhvězd, na 1 500 mlhovin a galaxií, publikoval několik katalogů těchto objektů, zabýval se rovněž fotometrií hvězd, pozorováním proměnných hvězd, studiem pohybu Slunce, jeho tepelným zářením apod. Objevil také Saturnovy měsíce Mimas a Enceladus, několik komet, a především planetu Uran a její dva měsíce.

Technologické pokroky

Průkopnická práce na vývoji pozorovací techniky vedla mj. ke zvětšování průměru použitých objektivů. Avšak jejich výroba se potýkala s různými problémy: Například ruský dalekohled BTA na Kavkaze je vybaven objektivem o průměru 6 m a tloušťce 65 cm, a hmotnost zrcadla tak dosahuje 42 t (hmotnost celého dalekohledu činí 850 t). Vyrábět takto masivní zrcadla o ještě větších průměrech však již bylo neúnosné. V další etapě se proto začala vyrábět tenká zrcadla (o tloušťce kolem 10 cm), která ovšem nejsou tak pevná a jejich optická plocha se musí vyrovnávat do požadovaného tvaru při každé změně jejich polohy – což dříve, před rozvojem výpočetní a měřicí techniky, nebylo možné.

Další vylepšení představuje výroba voštinových zrcadel, v nichž jsou pro odlehčení dutiny, a dále se ve velkém navrhují segmentová zrcadla, složená z několika samostatně odlitých a vybroušených částí zpravidla ve tvaru šestiúhelníku, sestavených nakonec v jedno velké zrcadlo. Tento způsob bude rovněž využit u nového velkého kosmického teleskopu JWST (James Webb Space Telescope), jehož objektiv má mít průměr 6,5 m. Známý Hubbleův vesmírný dalekohled HST byl vybaven jednolitým objektivem o průměru 2,4 m.

Současné (ale i budoucí) největší dalekohledy světa se pak zpravidla nacházejí daleko od rušivých vlivů civilizace, jako je světelné znečištění, v místech s malou vlhkostí vzduchu, a tudíž i s řídkým výskytem oblačnosti, většinou ve vysokých horských polohách. Konkrétně jde například o Chile nebo Havajské či Kanárské ostrovy.

V západní Africe poslední dva roky probíhala nejhorší a nejvražednější epidemie krvácivé virové horečky eboly. Poté, co si vzala přes 11 tisíc životů, ji Světová zdravotnická organizace WHO prohlásila za skončenou. V západoafrické Libérii se po dobu 42 dnů, což je dvojnásobek průměrné inkubační doby eboly, neobjevil žádný nový nemocný.

Ve čtvrtek 14. ledna (2016) to bylo poprvé během západoafrické epidemie, kdy byly tři nejvíce postižené země, tedy Libérie, Guinea a Sierra Leone, současně bez nákazy ebolou. Epidemie nakonec nebyla zdaleka tak vražedná, jak se mnozí báli, i tak si ale mnoho lidí oddechlo. Krvácivé horečky mají velice špatnou pověst.

Jenže to by to nebyla ebola, aby šlo všechno snadno. Od sebevědomého prohlášení Světové zdravotnické organizace neuplynulo ani pár hodin, a už tu máme další průšvih. V Sierra Leone povrdili zbrusu nový případ eboly a prohlášení WHO vzalo definitivně za své.

Gravitace je jednou ze čtyř známých základních interakcí (sil) ve vesmíru, společně s interakcí elektromagnetickou a silnou a slabou jadernou. Na rozdíl od svých „kolegyň“ představuje sílu dalekodosahovou (její intenzita klesá se čtvercem vzdálenosti) a je vlastní všem hmotným tělesům – jde tedy o základní sílu řídící pohyb těles v kosmu. 

Všechny interakce jsou zprostředkovány výměnnými částicemi: síla elektromagnetická fotony, slabá bosony W a Z a silná gluony. Vědci tedy očekávají, že i gravitace má svoji výměnnou částici, graviton. Tato nehmotná částice by se měla pohybovat rychlostí světla, prozatím se však nepodařilo sestavit experiment, který by existenci gravitonů prokázal nebo by dokázal omezit jejich vlastnosti.

Některé z přístrojů jsou konstruovány pro detekci gravitačních vln (lokálních poruch zakřivení časoprostoru), jež by se měly také šířit rychlostí světla. Teoreticky laděný výzkum v oblasti gravitace je stále živý a obecná teorie relativity nepředstavuje ani zdaleka jedinou a bez výhrad přijímanou teorii gravitace. Všechny uvedené koncepty však narážejí na dosavadní nemožnost je experimentálně ověřit.