Austrálie má s nepůvodními druhy hrozné zkušenosti. Patří mezi ně i nám důvěrně známý kapr obecný. Kapři se v Austrálii příšerně rozmnožili a likvidují zdejší vody. Potlačují růst místních vodních rostlin a ohrožují původní australské druhy ryb. V některých místech prý kapři tvoří 80 procent veškeré hmoty ryb.

Tváří v tvář kapří přesile vytvořili australští ochránci přírody nečekané spojenectví s rybáři a společně volají po nasazení děsivé biologické zbraně hromadného ničení. Chtějí, aby jim australské úřady povolily použít kapří herpetický virus.

Tento virus je vysoce specifický a napadá pouze kapry obecné. Když se kapr tímto virem nakazí, tak je asi týden infekční a během té doby šíří nákazu na další kapry. Po týdnu se na nemocném kaprovi projeví příznaky infekce a kapr do 24 hodin zemře.

Zní to jako dobrý plán, ale v Austrálii jsou ostražití. I s biologickým bojem proti vetřelcům mají totiž velmi špatné zkušenosti. Australská organizace Commonwealth Scientific and Industrial Research Organisation proto strávila posledních 8 let testováním tohoto viru na všech možných živočiších, od ryb, přes obojživelníky, až po ptáky. Nakonec dospěli k závěru, že je to bezpečné a kapří herpetický virus dostal v Austrálii zelenou.

Devět největších radioteleskopů světa se spojilo v projektu EHT (Event Horizon Telescope), aby společně pořídily snímek Sagittarius A* - černé díry v srdci Mléčné dráhy. Jak vypadá naše černá díra, bychom podle vědců mohli vidět již v roce 2017.

Jak vyfotit DVD na Měsíci

Černá díra Sagittarius A* má průměr zhruba 24 milionů kilometrů a je tak zhruba 17× větší než Slunce. Nachází se přibližně 25 tisíc světelných let od Země a jeho velikost tak z pohledu pozemšťanů odpovídá DVD pohozenému na povrchu Měsíce. Samotnou černou díru navíc halí těžko prostupný oblak prachu a plynu, který sebevětším teleskopům znemožňuje cokoli detailnějšího zaznamenat.

Dalekohled o velikosti Země 

Na projektu EHT spolupracují teleskopy nacházející se na velkých observatořích v Antarktidě, Chile, Havaji, Španělsku, Mexiku a v Arizoně. Společně vytvoří jeden virtuální teleskop označovaný jako „dalekohled o velikosti Země“. 

Cílem projektu EHT pochopitelně není výhradně Sagittarius A* ale pozorování černých děr obecně. V hledáčku vědců je kromě černé díry Mléčné dráhy také daleko větší supermasivní černá díra v galaxii Messier 87. Citlivé detektory radioteleskopů budou analyzovat záření přicházející na vlnových délkách 1,3 milimetru a oproti dřívějším pokusům má EHT přinést zcela bezprecedentní podrobnosti o těchto tajemných vesmírných objektech.

Jak bude výsledný obraz vypadat, vědci zatím nechtějí specifikovat. Pokud pokus vyjde, půjde svým způsobem o další potvrzení (nebo naopak zpochybnění) Einsteinovy obecné teorie relativity. Podle profesora Feryala Ozela je tato událost srovnatelná s průletem sondy New Horizons kolem Pluta.

Projet EHT formálně odstartoval již v roce 2000, tehdy se do něj zapojily radioteleskopy na Havaji, v Arizoně a v Kalifornii. V roce 2015 se k projektu připojily i teleskopy ALMA operující na observatoři v Chile a dalším do party bude radioteleskop z observatoře v Grónsku.

Angelo Mastropietro se rozhodl změnit svůj život. Poté, co mu lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu, se vzdal místa šéfa v jedné australské poradenské a personální firmě a vrátil se domů do rodné Anglie. Zde koupil 250 milionů let starou jeskyni a přestavěl ji na moderní bydlení, kde nechybí podlahové topení, tekoucí voda a přístup na internet.

Jeskyni, nacházející se ve Wyre Forest nedaleko Worcesteru a Birminghamu, koupil tento osmatřicetiletý otec dvou dětí v roce 2010 za 62 tisíc liber (přibližně 2,2 milionu korun). Za její přestavbu v moderní bydlení utratil dalších 100 tisíc liber (3,5 milionu korun). Většinu prací na svém jeskynním domě zvládl Angelo sám a celkem na přestavbě strávil přes tisíc hodin. Většina materiálů použitých v jeho skalním domě je přírodních – pitnou vodu bere Angelo z 80 metrů hluboké studny, kterou si sám vykopal, pro koupele a sprchování používá dešťovou vodu.

„Vrátil jsem se do míst, kde jsem šťastný a kde mohu vést zdravější život,“ poodhalil Angelo okolnosti svého nápadu. Jeskyni si přitom nevybral náhodou. Poprvé na ni narazil již v roce 1999 během projížďky na kole. Tehdy mu jeskyně poskytla dočasný úkryt před deštěm. Nyní v ní může žít natrvalo.

Ponorkový záliv

Kde: Balaklava, Krym

Ruská příprava na potenciální americký atomový útok během studené války zahrnovala mimo jiné zbudování nové ponorkové základny, která by nejen zvládla výbuch jaderné bomby, ale také by disponovala dostatkem arzenálu pro odvetu. Nakonec vyrostla v krymském městečku Balaklava: Obec se totiž nachází v zálivu, kde ji terén chrání před nepřízní počasí i před očima případných zvědavců – z otevřeného moře ji jednoduše není vidět.

Městečko následně zmizelo z mapy a zanedlouho se tam zabydleli pracovníci speciálního oddělení 528, kterému vláda svěřila stavitelské práce. Dokončení podzemního komplexu nakonec trvalo čtyři roky (1957–1961), během nichž dělníci vykopali a odvezli 120 tisíc tun kamení. Hotová stavba odolá výbuchu atomové bomby o síle 100 kilotun a jejími útrobami se svého času vinul podzemní kanál obklopený opravnami, zbrojírnami a dalšími nezbytnými zařízeními. Centrální vodní tepna areálu měří 602 metrů a pojme až sedm ponorek, celkově jich tam však mohlo v jednu chvíli kotvit i čtrnáct. 

K atomové válce naštěstí nedošlo, Rusové základnu v roce 1993 zavřeli a o sedm let později ji věnovali námořním silám Ukrajiny, které ji přebudovaly na muzeum.

Poslední centrum nacistů

Kde: Berlín, Německo

Přestože se Adolf Hitler v Berlíně zdržoval, jen když skutečně musel, vyrostl pro něj pod hlavním městem Německa nedobytný bunkr: Jednalo se o protiletecký kryt, který pro vůdce rozšířili o druhé podlaží. První patro se nacházelo 1,5 metru pod sklepením staré budovy říšského kancléřství, dostalo název Vorbunker neboli „přední bunkr“ a původně sloužilo k ochraně před spojeneckým bombardováním.

Druhé patro – Führerbunker čili „bunkr vůdce“ – vyrostlo ještě o 2,5 metru níž, a jelikož se mělo stát privátním úkrytem pro Hitlera, věnovala se jeho zabezpečení speciální péče: Strop tvořila třímetrová vrstva betonu, vytápění a osvětlení zajišťovaly naftové generátory, voda se brala z vlastní studny. Jednalo se tedy o kompletně soběstačnou jednotku, problém nicméně spočíval v přílišné hloubce, která se zastavila až pod hladinou spodních vod. Údržbáři proto museli vynaložit spoustu sil na marný boj s vlhkostí.

Vůdce se do spodního patra nastěhoval 16. ledna 1945, čímž se místo změnilo v centrum nacistického režimu až do skončení druhé světové války. Během posledního dubnového týdne roku 1945 se tam Hitler také oženil s Evou Braunovou a krátce nato oba spáchali sebevraždu.

Žulová armádní hora

Kde: Cheyenne Mountain, Colorado, USA

Pod 610 metry převážně žulové hory Cheyenne se nachází americké armádní středisko spojené s protiatomovým krytem, v němž netradičně sídlí řídící centra hned několika složek ozbrojených sil. Proti případným posuvům hornin chrání základnu systém pružin: Podlahy a stěny místností izoluje od skály asi tisícovka masivních per, takže by nemělo dojít k narušení komplexu ani při explozi o síle 30 megatun s epicentrem v okruhu dvou kilometrů. Do hory vede systém 25tunových vrat, jež by se měla dát otevřít za každých okolností. Díky speciálním odvodům tlaku navíc odolají i nárazovým vlnám způsobeným jadernými bombami.

Vzduch v základně prochází spletitou sítí filtrů a čističek, které odstraňují případnou kontaminaci jaderným spadem, chemickými či biologickými zbraněmi. Vodu čerpá základna z vlastního horského pramene, jenž pokrývá veškeré nároky na spotřebu i topení. V případě požáru je navíc k dispozici nádrž o objemu 5,6 milionu litrů. Hora má rovněž vlastní elektrárnu a nechybí ani obří zásobníky na naftu a baterie pro případnou nevyužitou energii. Jakožto univerzální soběstačná jednotka zvládne vedle jaderného napadení přežít i útok elektromagnetický, informační a chemický.

Tajemná havraní skála

Kde: Waynesboro, Pensylvánie, USA

Podobně jako se na případné vyhrocení vztahů za studené války připravovalo Rusko, nenechaly ani Spojené státy nic náhodě a v hlubinách Raven Rock neboli „havraní skály“ údajně zbudovaly jakýsi podzemní Pentagon. Stavba komplexu započala krátce poté, co v roce 1949 odpálil Sovětský svaz svou první jadernou bombu.

Jako vhodného adepta vybrala americká vláda lokalitu nedaleko malého městečka Waynesboro v Pensylvánii. Práce na základně o velikosti až pěti třípatrových budov skončily roku 1953 a již tehdy zařadila armáda komplex do složky „přísně tajné“, kde jej drží dodnes. Vchod například neobjevíte ani přímým zadáváním na satelitních mapách Google Earth – musíte zvolit oblast poblíž a hledat. Bez předem uděleného povolení je přísně zakázáno základnu nejen fotit, ale také kreslit nebo pořizovat jakýkoliv další obrazový materiál – o výrobě plánků nemluvě.

Pod povrchem se údajně ukrývá zařízení, které na měsíc ubytuje až tři tisíce členů vlády a jednotlivých vojenských složek. V případě globální katastrofy se ve vnitřních prostorách zřídí velín, odkud pak mohou padat rozkazy jak pro pozemní armádu, tak pro letectvo a námořnictvo.

Protiatomový hotel

Kde: Greenbrier County, Západní Virginie, USA

O americkém hotelu Greenbrier se v turistickém průvodci dočtete, že mu časopis Forbes udělil čtyři hvězdičky – a také že se pod ním nachází protiatomový bunkr. S myšlenkou vybudovat úkryt před nukleárním holokaustem přišla vláda za vedením hotelu koncem 50. let 20. století. Slovo dalo slovo a vedle západního křídla pro hosty se začal hloubit podzemní komplex. Stavaři přitom chytře maskovali vyvážení zeminy jako rozšiřování golfového hřiště.

Práce skončily v roce 1962 a pod luxusním hotelem tak vznikl kryt, do něhož se měl vejít celý americký Kongres. Při cestě dovnitř je nutné překonat dvoje dveře, z nichž první váží 25 tun a druhé dvacet. Součást podzemních prostor tvoří i radiokomunikační místnost, odkud se mohly vydávat rozkazy prostřednictvím vysílače takticky umístěného víc než sedm kilometrů od hotelu. Podobně jako další bunkry postavené kvůli hrozbám studené války se nakonec ani ten pod Greenbrierem nevyužil, přesto jej vláda dalších třicet let udržovala v pohotovosti včetně zásob. Po celou dobu také zůstal v utajení – když však podzemní část hotelu v roce 1992 odhalil ve svém článku The Washington Post, byl komplex vyřazen z provozu.

Švýcarsko jako ementál

Kde: Meiringen, kanton Bern, Švýcarsko

Švýcarsko se sice chlubí svou odvěkou neutralitou, tamní Alpy jsou však skrz naskrz provrtány tajnými základnami a bunkry. Dokonce se jedná o jedinou zemi na světě, která by v případě nukleární války dokázala ukrýt před nebezpečím 100 % svých obyvatel.

Jedním z jejích es v rukávu se staly letecké základny ve skalách. Po skončení druhé světové války jich údajně po celé zemi vzniklo hned několik, ale dodnes se využívají pouze „tunely“ navazující na armádní letiště Meiringen. Jde o podzemní hangáry, přičemž se v každém z nich může v jednu chvíli nacházet až 22 nadzvukových stíhaček, zaparkovaných ve dvou koridorech, kde s nimi manipulují jeřáby.

V případě konfliktu dokáže jet hangár na plný výkon a udržovat všechny letouny v bojeschopném stavu bez vnější pomoci až deset dní. Pokud by čelil útoku, uvítá nepřátele nejdřív výbuchuvzdornými vraty, vylepšenými o statickou kulometnou obranu. Za nimi se tunel stáčí do tvaru písmene „s“, aby se zabránilo případnému přímému útoku na druhá vrata z betonu a oceli. Podzemní základna je tak chráněna před chemickými, biologickými i jadernými zbraněmi.

České podzemní trio

Hradní bunkr pod Špilberkem

Tři nenápadné domečky vklíněné do skály na brněnské Husově ulici ukrývají za dveřmi spletitou síť tunelů pod hradem Špilberk, v níž se během druhé světové války měla schovat místní elita v případě bombardování. Bunkr, který mohl pojmout až 500 lidí, má v současnosti v pronájmu společnost Americký fond, jež ho renovuje a od prázdnin jej zčásti otevřela pro veřejnost jako muzeum. Stále však platí, že v případě ohrožení je komplex funkční a splnil by svůj účel. 

Výpustek, jeskyně tří armád

Další český podzemní bunkr se nachází například v jeskyni Výpustek mezi Křtinami a Babicemi nad Svitavou. Před druhou světovou válkou ji prvorepubliková armáda využívala jako sklad munice, v roce 1943 ji obsadili Němci a v podzemních prostorách postavili továrnu na výrobu částí leteckých motorů, kde pracovalo 1 200 totálně nasazených Čechů. Roku 1961 vstoupila do poničeného komplexu v pořadí třetí, československá armáda a vybudovala tam protiatomový kryt až pro 250 lidí. 

Studené muzeum Drnov

Jeden z největších bunkrů v České republice se jmenuje Drnov a nachází se pod zemí u Podlešína nedaleko Slaného. V minulosti sloužil jako velitelské stanoviště protivzdušné obrany a má celkem tři patra. Jeho výstavba probíhala mezi lety 1981 a 1984 a od roku 1985 v něm byla držena neustálá pohotovost: Posádka 170 vojáků tam bděla 24 hodin denně. Nicméně v roce 2003 armáda bunkr opustila a v jeho útrobách se zrodilo muzeum studené války, které zaujímá zhruba polovinu celého komplexu.

Obrovské křižácké vojsko se rozložilo kolem Prahy, a když ho 9. července posílily oddíly rakouského vévody Albrechta Habsburského, dosáhlo své největší síly. Přesto jich na úplné obležení pražských měst bylo málo, Žižka stále z Vítkova kontroloval východní oblast.

Klíčový Vítkov

Pomalu se blížil čas bitvy, která vstoupila do dějin a byla prezentována jako rozhodující vítězství, jež zabránilo Zikmundovi dobýt Prahu. Ve skutečnosti se zdá, že Zikmund město dobýt nechtěl, ač ho k tomu velitelé německých houfů v touze po kořisti silně tlačili. Pipo Spano, znamenitý válečník, který sloužil ve službách Zikmunda, si však velmi dobře uvědomoval, že nemají sílu na přímou zteč hradeb. Mohl sice ostřelovat město z děl umístěných na Pražském hradě, ale to by nepomohlo, protože z té strany bránila proniknutí do města řeka Vltava. Jen by si tím znepřátelil české a moravské pány, které měl z velké části na své straně. Ti by ničení Prahy nelibě nesli.

Proto zbývala jediná možnost – obléhání a vyhladovění. To znamenalo ovládnout včas, tedy ještě před sklizní, Vítkov. Rozhodující útok na Vítkov měl přijít nečekaně 14. července. Opět se ukázalo, jak Žižka skvěle zvolil terén, kde křižáky zradily jejich těžké zbroje, pod jejichž vahou koně do kopce sotva sípali. Unavení a ostřelovaní šípy tak dojeli k dřevěným hradbám, které se pokoušeli zdolat. Žižkova malá posádka by ovšem nedokázala odolávat dost dlouho, kdyby jim nepřišla pomoc z Prahy.

TIP: Obrana za vozovou hradbou: Mistrovská taktika Jana Žižky

Na vítkovských svazích a pod nimi zůstalo v onu neděli 14. července 1420 ležet asi 100 až 150 křižáckých rytířů. Ani Zikmund však tak úplně neprohrál. Pochopil sice, že Prahu nezíská, proto rozpustil křížovou výpravu, ale zůstal mu Vyšehrad i Pražský hrad, kde se nechal o dva týdny později korunovat českým králem a přijal zde hold 24 významných českých a moravských pánů. Jeho dlouhý boj o vládu nad královstvím tím však teprve započal.

Také v roce 2016 nás čeká velkolepá vesmírná událost. Za necelý půlrok – 4. července, dorazí sonda Juno k největší planetě naší Soustavy. Přestože jí do cíle zbývá ještě 173 dnů, připsala si již jeden rekord. Juno je aktuálně nejvzdálenější lidskou sondou poháněnou solární energií. Během včerejška překonala dosavadní rekord sondy Rosetty - 793 milionů kilometrů od Slunce.

TIP: Juno prozkoumá radiační pásy Jupitera

Energii tato čtyřtunová sonda čerpá ze tří devítimetrových solárních panelů (celkem má na svých solárních ramenech 18 698 článků). Obří panely bude sonda rozhodně potřebovat, jakmile dorazí k Jupiteru, bude intenzita slunečního záření až 25× nižší, než je tomu na Zemi. V nejvzdálenějším bodě ji bude od životadárné hvězdy dělit úctyhodných 832 milionů kilometrů. Obří solární panely sondě poslouží také při stabilizaci na oběžné dráze Jupitera.

Sonda je také vybavena dvěma Li-ion akumulátorovými bateriemi o kapacitě 55 Ah, které jsou odolné proti radiačnímu prostředí a slouží k zásobování energií v případě zastínění fotovoltaických článků.

Na konci listopadu 2015 došlo na území Pardubického kraje k unikátnímu nálezu několika set mincí z poslední třetiny 10. století. Tento poklad objevil náhodný nálezce a předal jej Východočeskému muzeu v Pardubicích, kde je depot od prosince uložený.

„Z numismatického hlediska jej lze beze vší skromnosti označit za „nález století“, neboť vzhledem k jeho rozsahu, úplnosti a výtečnému dochování nalezených mincí nemáme z území střední Evropy k dispozici srovnatelnou analogii,“ uvedl numismatik Východočeského muzea Petr Vorel.

Soubor tvoří více než 400 zachovalých českých denárových mincí, přes 300 zlomků a keramické střepy pocházející z nádoby, ve které byly mince uloženy. Východočeské muzeum plánuje zpřístupnit poklad veřejnosti na podzim letošního roku v rámci krátkodobé výstavy, která se bude konat na pardubickém zámku.

Během stárnutí se postupně opotřebovávají tkáně organismu. Často to souvisí s narůstajícím poškozením genetickému materiálu, které se zhoršuje po každém buněčném dělení. Při buněčném dělení se zkracují telomery, sekvence z koncových oblastí chromozómů, které chrání genetickou informací uloženou na chromozomech.

Vědci nasbírali data o 94 ženách z Guatemaly, a od roku 2000 sledovali jejich životní styl, počet dětí i další údaje, a také délku telomer na chromozomech v jejich buňkách. Když po 13 letech výzkumu porovnali délku telomer v buňkách žen s počtem jejich potomků, tak vyšlo najevo, že delší telomery mají ženy s větším počten dětí.

Až doposud se přitom tvrdilo, že rozmnožování spíše zatěžuje organismus a zrychluje stárnutí. Početí dítěte, jeho odnošení, porod a výchova nejsou ani trochu jednoduché. Vysvětlení nejspíš spočívá v pohlavních hormonech, konkrétně estradiolu, který by mohl telomery chránit před nebezpečnými sloučeninami kyslíku.

Dronů je čím dál tím víc, a s jejich rostoucími počty přibývají i problémy. Proto se poslední dobou objevují technologie, s jejichž pomocí lze drony přivést k rozumu. Proti dronům se dají použít speciální brokovnice, zbraně vysílající rádiové paprsky anebo nim lze poslat lovecké drony.

Odborníci Michiganské technologické univerzity vyvinuli predátorské hexakoptéry, které jsou vybavené systémem s vystřelovací sítí. Taková hexakoptéra se může přiblížit k nepohodlnému dronu a ze vzdálenosti až 12 metrů ho chytit do sítě.

Síť lovecké hexakoptéry je navržena tak, že je s ní možné polapit i ty nejrychlejší a nejmrštnější z menších dronů. Hexakoptéra si pak svůj úlovek odnese jako nějaký dravý pták.