Nový snímek Pluta odhaluje pláně zmrzlého metanu a krátery s vrstvou tholinů v oblasti pojmenované Viking Terra. Červenohnědé tholiny představují skupinu heteropolymerních organických sloučenin, vznikajících při ozařování směsi dusíku a jednoduchých organických sloučenin (methanu, ethanu atp.) slunečním ultrafialovým zářením. Na Zemi tyto sloučeniny neznáme, o to častěji jsou ale k vidění ve vzdálených světech Pluta nebo na Saturnově měsíci Titanu.

V okolí kráterů tvoří vrstvy tholinů struktury podobné říčním korytům. Podle vědců tyto struktury vznikly patrně působením větru případně posunem uvnitř ledu. 

Hluboké emoce a vjemy dokázal mistrně převést na papír, což ho katapultovalo mezi největší francouzské básníky 19. století. Kvůli vášnivému vzplanutí k mladičkému Arthuru Rimbaudovi neváhal opustit svoji rodinu a začít žít bohémským životem. Přesto když Paul Marie Verlaine 8. ledna 1896 umíral, byl zcela sám.

Láska k absinthu ho provázela po celý život a stála za psychickými výpady, kdy v mládí napadl dokonce vlastní matku. Stejně bouřlivý byl i jeho vztah s o deset let mladším Rimbaudem, který byl provázen řadou rozchodů a návratů. Vše vykrystalizovalo hádkou, kdy Verlaine svého přítele postřelil, což mu vyneslo několikaleté vězení.

TIP: Sex, drogy a poezie: Jak se bavil „prokletý básník“ Charles Baudelaire?

Přestože po návratu na svobodu na psaní básní nezanevřel, lidé procházející přes bulvár Saint-Michel či La Procope mohli vidět kdysi obdivovaného poétu, jak sedí v kavárně a dopřává si sklenku za sklenkou. Jeho oblíbená „zelená víla“ se ale neukázala být nejlepším služebníkem. Nemocný Verlaine trpící cirhózou jater zemřel roku 1896. Poslední chvíle života mu, jak jinak, zpříjemňoval absinth.

Původně u Nekmíře a Sudoměře použil jednooký vojevůdce obyčejné selské vozy, protože byly zrovna po ruce. Když se pak ukázalo, že z vozů se mohou pěšáci dobře bránit proti těžké jízdě, začali je husité zdokonalovat a udělali z nich vozy bojové.

Řady a děla

Vozová hradba byla především obranným prvkem. K útoku se v podstatě nedala použít, třebaže existují zprávy o tom, že Žižka dal umístit na přední vozy tarasnice a s podporou střelby prorazil opevnění u Kutné Hory koncem roku 1421. Především se však vozy daly poskládat do několika řad, přičemž se obvykle používal způsob zvaný kolo na kolo. Vozy se spojily rohem a díky zešikmené postranici vznikla mezera, odkud mohlo střílet dělo. Střelci z hákovnic i tarasnic pak mohli střílet přímo z vozu. Některé z nich měly v postranicích pro tento účel vyřezané otvory, jimiž se prostrčila hlaveň.

Několikastupňové řazení se osvědčilo třeba v bitvě u Ústí nad Labem (1426), kdy nepřítel prorazil vnější řád vozů, ale dovnitř hradby se nedostal. Prostor ohraničený vozy ze všech stran tvořil vlastně zázemí bitvy, a pokud se útočník dostal dovnitř, vyhrál. To se stalo v bitvě u Lipan roku 1434.

Protiútok z hradby

Ač se postavená spojená vozová hradba nemohla přesouvat, dala se otevřít a zavřít, což husité využívali k protiútokům, když byl nepřítel dostatečně zdrcen a frustrován z dlouhého dobývání vozů. Svůj úkol zde splnila především husitská jízda, což nebyli obvykle těžce ozbrojení rytíři, ale spíš pohyblivější a lehčí jezdci, kteří snadno vpadli útočníkovi do boku či do zad a v kombinaci se střelbou pěšáků z vozové hradby ho dokázali odrazit a obrátit na útěk. Pak už jen stačilo na útěku dobíjet pomalejší jedince, což husité častokrát s chutí činili.

Letos by měli otestovat veliké plovoucí bariéry, které byly vyvinuty ke sbírání plastového odpadu v oceánu. Společnost Ocean Cleanup vyzkouší bariéru o délce 100 metrů, ve vzdálenosti 23 kilometrů od pobřeží Nizozemí, k lapání plastových sáčků, plastových lahví a podobného odpadu.

Podle současných odhadů se do oceánu každoročně dostane 5 až 14 milionů tun plastových dopadků. Plast v oceánu závažně ohrožuje desítky mořských druhů. Každý rok zemře minimálně jeden milion mořských ptáků, když plast polknou anebo se do něj chytí. Několik druhů želv je zase ohroženo tím, že si pletou plastové sáčky s medúzami.

Vítr a mořské proudy shromažďují plasty na určitých místech hladiny oceánu, a tam je pak možné umístit plovoucí bariéry. Až společnost Ocean Cleanup tyto bariéry otestuje, tak hodlá vyrobit jejich 100 kilometrovou verzi a tu pak umístit do Velkého pacifické odpadkového pásu, kde se shromažďuje ohromné množství plastového odpadu.

Eta Carinae je velmi velká a jasná proměnná dvojhvězda v souhvězdí Lodního kýlu. Přestože je jen 100 až 150× větší než naše Slunce, její zářivý výkon naši hvězdu předčí až 5 milionkrát a za drobečka rozhodně nelze povařovat ani její sestru – hvězdu přibližně 30× hmotnější než Slunce a asi milionkrát zářivější.

Binární systém Eta Carinae je také jedním z nejlépe zmapovaných dvojhvězdných systémů – a není divu, vždyť Hubbleův vesmírný teleskop se mu věnuje již téměř 20 let. Je proto do jisté míry s podivem, že se doposud nenašel srovnatelný systém nejen v rámci naší Galaxie, ale ani v galaxiích sousedících. Tedy až doposud... 

Nyní vědci objevili dokonce 5 obdobných dvojhvězdných systémů. Dva se nacházejí ve spirální galaxii M83 ležící v souhvězdí Hydry, po jednom pak v galaxiích NGC 6946, M101 a M51. Všechny kandidátské systémy leží pochopitelně mnohem dál než Eta Carinae, od dvojice v galaxii M83 nás dělí zhruba 15 milionů světelných let, zbývající trio pak ve vzdálenosti od 18 do 26 milionů světelných let.

Eta Carinae: Prozkoumejte hvězdu, která září jako 5 milionů Sluncí

Německý truhlář Clemens Bimek přišel s nápadem, jak jednoduše vyřešit problém mužské antikoncepce. Navrhl přepínač, který po implantování do chámovodu dokáže přerušit tok spermií a brání tak ejakulaci. Dvojice přepínacích ventilů se poté ovládá stiskem přes kůži šourku.

Clemens ale nezůstal jen u teoretického návrhu. Přestože mu jeho nápad lékaři rozmlouvali, nechal si přepínač implantovat. Urolog Hartwig Bauer, který operaci prováděl, považuje Bimkovo řešení za elegantnější, než jaké představuje například vasektomie - tedy přerušení chámovodů za účelem trvalé sterilizace.

Ne všichni lékaři jsou ale stejně optimističtí. Wolfgang Bühmann, mluvčí sdružující německé urology varuje, že implantát může na chámovodu způsobit zjizvení a tím jej zneprůchodnit. Ventil se také podle Bühmanna může ucpat.

Clemens Bimek si ale svůj vynález pochvaluje a stejnou možnost chce dopřát ještě letos dalším 25 mužům, kteří si budou chtít jeho převratný antikoncepční ventil vyzkoušet.

Jak antikoncepční ventil funguje

Slepí lidé jsou obvykle od obrazů a veškerého vizuálního umění izolovaní. Teď jim nabízí pomoc společnost 3DPhotoworks, která pomocí 3D tiskárny vytváří trojrozměrné verze obrazů.

Vybraný 2D obraz nejprve naskenují a převedou ho do digitální podoby. Pak specialisté pomocí software vytvoří v obrazu dojem hloubky. Výsledný obraz nakonec pošlou na 3D tiskárnu, která vytiskne 3D verzi obrazu. Reliéf obrazu může být hluboký až 4,5 centimetru. Slepí lidé si pak takto upravené obrazy mohou vychutnat pomocí hmatu.

3DPhotoWorks zatím vytvořili 3D verze několika slavných obrazů, jako je da Vinciho Mona Lisa nebo Washington překračuje Delaware od Emanuela Leutzeho. Podle společnosti je to ale teprve začátek. Časem by chtěli tuto technologii nabízet i k úpravě fotografií.

Každý, kdo někdy zkoušel vyfotit kometu vám potvrdí, že to rozhodně není snadný úkol. Chce to odpovídající výbavu a také potřebnou dávku cviku. Vyfotit dvě komety najednou, jak se to na počátku roku podařilo Fritzi Hemmerichovi, to už je přímo fotografický majstrštyk. Ve střední části Fritzova úžasného snímku je k vidění krátkoperiodická kometa Borrelly (P/19) s oběžnou dráhou 6,86 let. Borrelly je zajímavá tím, že odráží pouhá 3 % dopadajícího slunečního záření, a má proto nejtmavší známý povrch z komet ve vnitřní části Sluneční soustavy.

V pravé části snímku je pak dlouhoperiodická kometa C/2013 US10 (Catalina), přilétnuvší k nám z Oortova oblaku. Catalina se k Zemi přiblíží již za pár dnů - 17. ledna 2016 ji bude od Země dělit vzdálenost asi 0,72 AU.

Vedle komety Cataliny září nejjasnější hvězda souhvězdí Pastýře – Arcturus. Tento oranžový obr se nachází ve vzdálenosti 36 světelných let od Země a je přibližně 114× svítivější než Slunce. Pomyslnou třešničku na fotografickém dortu Fritze Hemmericha je letící meteor, jehož stopa míří od Arctura vzůru.

Italské městečko Castelluccio di Norcia, ležící v národním parku Monti Sibillini, se pomalu ale jistě stává městem duchů. V tomto na pohled romantickém městečku v srdci italských Apenin ještě v roce 2001 trvale žilo okolo 150 obyvatel. O sedm let později to podle statistik bylo již jen 8 stálých obyvatel.

Historie Castelluccio di Norcia je přitom velmi stará, archeologické nálezy dokládají, že lidé v této oblasti žili již 3 tisíce let před naším letopočtem. Malebné místo dnes láká především milovníky přírody a zimních radovánek, na své si zde ale přijdou i milovníci čočky. Luštěnina, které místní říkají „Lénta“, totiž patří mezi vyhlášené lahůdky.

Život generála Sergeje Kuzmiče Buňačenka (1902–1946) byl plný zvratů, úspěchů, ale i pádů a také balancování mezi dvěma totalitními režimy, které se mu nakonec stalo osudným. Narodil se 5. října 1902 na Ukrajině v Kurské gubernii v rodině chudého rolníka ze vsi Korovjakovka. Svoji vojenskou kariéru zahájil již v dubnu 1918, kdy vstoupil do řad Rudé armády a o rok později také do komunistické strany. Jako rudoarmějec se Buňačenko v rámci občanské války účastnil bojů proti útvarům atamana Petljury a Machnovovu povstaleckému vojsku, usilujícím o samostatnou Ukrajinu. Stejně tak i proti armádám generála Krasnova a generálplukovníka Děnikina bojujím za carský režim.

Kritika se nevyplácí

V letech 1921–1923 absolvoval Vyšší vojenskou školu v Kyjevě. O rok později nastoupil službu ve Střední Asii, kde se postupně stal pomocníkem velitele pluku, velitelem roty a zástupcem velitele baterie. Od října 1930 pak sám plnil funkci velitele pluku. Od května 1932 studoval Vojenskou akademii M. V. Frunzeho, po jejímž absolvování nastoupil do funkce náčelníka štábu samostatného pluku. Za kritiku kolektivizace však Buňačenka vyškrtli roku 1937 z komunistické strany, i když mu posléze stranická organizace zmírnila trest na přísnou důtku. V roce 1938 se u jezera Chasan účastnil bojů s Japonci.

V březnu 1940 se stal náčelníkem štábu 26. střeleckého sboru a 30. března 1942 velitelem 389. střelecké divize. Dne 2. září se ale znovu dostal do potíží, když jej vojenský tribunál Severní skupiny vojsk Zakavkazského frontu odsoudil pro údajné nesplnění bojového úkolu k zastřelení. O tři týdny později došlo ke změně trestu na 10 let nápravně pracovních táborů s nástupem po skončení války. Počátkem října 1942 se stal velitelem 59. samostatné střelecké brigády.

Bez ohledu na rozkazy

V prosinci 1942 zajala Buňačenka u města Ordžonikidze průzkumná skupina 2. rumunské pěší divize. Období od ledna do června 1943 strávil v zajateckých táborech, kde se seznámil s protisovětskými názory generála Vlasova, a rozhodl se vstoupit do Ruské osvobozenecké armády. Poté působil v důstojnické škole pro přípravu kádrů východních dobrovolníků. V září 1943 se stal spojovacím důstojníkem ROA u německé 7. armády ve francouzském Le Mans.

Když se Spojenci vylodili v Normandii, podařilo se mu z rozbitých východních dobrovoleckých praporů sestavit kombinovaný pluk. S ním se ve dnech od 26. června do 7. července 1944 úspěšně střetl v prostoru Saint-Lô s postupujícími spojeneckými vojsky, za což byl vyznamenán Železným křížem II. stupně. Počátkem srpna byl představen generálu Vlasovovi a 10. listopadu 1944 jmenován velitelem 1. pěší divize ROA, kterou se mu podařilo sestavit a plně vystrojit a vyzbrojit.

V březnu 1945, již v hodnosti generálmajora, obdržel rozkaz přesunout divizi na východní frontu, kde byla 13. dubna nasazena proti oderskému předmostí 33. armády 1. běloruského frontu u Erlenhofu. Již druhý den ale vydal pokyn k ústupu z fronty a bez ohledu na německé rozkazy rozhodl o přesunu jižním směrem – do Čech. I přes nátlak polního maršála Ferdinanda Schörnera pak odmítl nasazení své divize na frontě u Brna.

Neúspěšný pokus o přechod na západ

Stejně tak proti vůli generála Vlasova rozhodl z 5. na 6. května 1945 o pomoci povstalcům, když nařídil své divizi zaútočit na německé jednotky v Praze a okolí. S ohledem na negativní reakci České národní rady, postup Rudé armády i zastavení postupu americké armády v západních Čechách se však z Prahy záhy stáhl. Povstalcům ponechal ku pomoci jeden dělostřelecký oddíl, který aktivně proti skupinám SS bojoval až do 9. května 1945. Jeho jednotkám se přes Příbram podařilo ustoupit až k americkým liniím, nicméně jednání s Američany o přechodu do jejich zajetí nevedlo k úspěchu.

TIP: Česká stopa v akci Voron: Pokus o likvidaci generála Vlasova

V poledne 12. května 1945 proto rozpustil divizi a vyzval své vojáky k útěku do západní zóny. O tři dny později jej ve vsi Dvorec nedaleko od Nepomuku Američané předali zástupcům velitelství sovětského 25. tankového sboru. Po prvních výsleších u kontrarozvědky „SMERŠ“ byl přepraven do Moskvy, kde ho ještě 30. května 1945 obvinili z vlastizrady. Po vyhlášení rozsudku vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR byl Sergej Kuzmič Buňačenko v noci na 1. srpna 1946 oběšen na dvoře moskevské Butyrské věznice.