Dlouhodobý plán Evropské vesmírné agentury vybudovat na Měsíci stálou základnu je zase o něco konkrétnější. Na nedávné konferenci, která se konala v Nizozemsku, a které se zúčastnilo přes 200 vědců z celého světa, zástupci ESA potvrdili, že by výstavba mohla začít do roku 2030.

Základnu si vytiskneme

Aktuální plány základny počítají s dopravou centrální nafukovací stanice. Navazující části základny by poté vznikly pomocí 3D tisku, přičemž hlavním stavebním materiálem by byl měsíční regolit.

Odhady naznačují, že dostatečně pevný materiál by bylo možné vytvořit v poměru 90% měsíčního prachu a 10% pozemských pojiv. Ve hře je i varianta počítající s využitím slunečního záření k roztavení měsíčního regolitu. ESA má již k dispozici výsledky prvních testů, které naznačují, že je regolit možné tímto způsobem zpracovávat. V simulovaném prostředí vědci použili sopečný čedičový prach z italské sopky a podařilo se jim zpracovat více než 1,5 tuny stavebního materiálu.

TIP: Proč se vrátit a kolonizovat Měsíc? Zejména kvůli získávání energie

Pokud jde o lokalitu, ESA preferuje oblast v okolí jižního pólu Měsíce, pravděpodobně při okraji kráteru Shackleton. Termín výstavby evropské základny na Měsíci souzní i s plány Ruska, které by rádo s výstavbou své základny započalo o rok dříve – v roce 2029.

Keramika je na zpracování náročnější, nežli polymery nebo kovy. Inženýři společnosti HRL Laboratories vyvinuli speciální pryskyřici, která může být vytištěna na 3D tiskárně do prakticky libovolného tvaru.

Vytištěná pryskyřice může být vypálena, čímž se z ní stane pevná a odolná keramika. Výsledný materiál odolává extrémním teplotám přes 1 700 stupňů Celsia a je asi 10× pevnější než jiné srovnatelné materiály.

Nový výrobní proces i materiál mohou být využity v mnoha různých aplikacích, od velkých dílů tryskových motorů a nadzvukových strojů, až po komplikované součástky mikroelektromechanických systémů.

Za vlády moskevského velkoknížete a prvního ruského cara Ivana Hrozného (1547-1584) se v Rusku odehrávalo mnoho reforem a také represí. Pořádné zásoby zbraní, zbroje a výstroje byly v té době nutností.

Právě z doby vlády Ivana Hrozného pochází nedávný nález úkrytu se značným množstvím vojenského materiálu, k němuž došlo ve městě Zvenigorodu, nedaleko Moskvy. V objeveném arzenálu jsou k vidění helmice, šavle, šípy, a dokonce i stany a kotlíky pro tábořící vojenské oddíly.

Odkryté zásoby pravděpodobně patřily jednomu z vysoce postavených důstojníků armády Ivana Hrozného. Jak se zdá, šlechtici měli v té době připraveny podobné arzenály k okamžitému použití. Nikdy nevěděli, kdy by se jim mohly hodit.

První veřejný let horkovzdušného balónu zrealizovali bratři Josef a Étienne Montgolfiérové dne 5. června 1783 ve francouzském Annonay. Dvanáct metrů vysoký balón ohřívaný ohněm ze slámy a vlny vyletěl do výšky takřka dvou kilometrů. Existence létajícího předmětu lehčího než vzduch vzbudila rozruch a ohlasy po celé Evropě a brzy následovaly další pokusy. V září téhož roku se na příkaz krále Ludvíka XVI. nad Versaillské zahrady vznesli kohout, ovce a kachna a krátce nato si do balónu troufla i lidská posádka. Koncem listopadu vynesla montgolfiéra do vzduchu lékárníka de Rozier a markýze d’Arlendes na celých pětadvacet minut.

Kněžniny pokusy s balónem

Když se kněžna Marie Kristina z Ditrichštejna v roce 1784 v novinách dočetla o pokusných letech horkovzdušného balónu uskutečněných ve vídeňském Prátru, nechala montgolfiéru vzlétnout i v zahradě židlochovického zámku (ta byla mimochodem jednou z nejkrásnějších zahrad na Moravě v 18. století). Balón naplněný horkým vzduchem, o němž se říkalo, že jej ušila sama kněžna, vypustil 12. září přírodovědec a pozdější cestovatel Tadeáš Haenke. „Na palubě“ se nacházela pouze tabulka s česky a německy psanou prosbou, aby nálezce balón odevzdal kněžně z Ditrichštejnu. I když byla vypsána tučná odměna, nikdo se neozval. Jednalo se teprve o druhý let neřízené montgolfiéry na území Českého království. První horkovzdušný balón vzlétl půl roku předtím v březnu 1784 v Čechách a vypustil jej také Tadeáš Haenke. 

U žen v odpoledních hodinách stoupá hladina kortizolu, „akčního“ hormonu, který zvyšuje pohotovost organismu při zátěžových situacích (stresech, infekčních chorobách, velké tělesné námaze nebo při dlouhodobém hladovění). Kortizol má také zásadní vliv na centrální nervový systém, ovlivňuje dráždivost a emoční labilitu.

U mužů se naopak okolo třetí hodiny odpolední vyrovnávají hodnoty testosteronu a estrogenu. Pánové jsou tak v tomto čase citlivější. Testosteron je produkován ponejvíce během spánku a muži jsou tak nejvíce „nabití“ brzy po ránu. Časné ranní hodiny jsou tak podle odborníků ideálním časem k početí dítěte. 

S postupem dne pak hladina testosteronu postupně klesá. Okolo třetí hodiny odpolední se pak začínají v mužském těle projevovat účinky „ženského“ hormonu estrogenu – muži jsou v této době více empatičtí a vstřícnější k potřebám žen.

Tři a půl roku již rover Curiosity brázdí rudé pláně Marsu. Jeho nejnovějším bodem zájmu nyní bude pětimetrová písečná duna Namib, nacházející se na severozápadním úbočí hory Mount Sharp. Vědci si od průzkumu slibují především nové poznatky o působení větru na rudé planetě. Duna Namib je tvořena nafoukaným jemným pískem a její sklon vědci odhadují na 26 až 28 stupňů. Dřívější snímky z družic na oběžné dráze Marsu ukázaly, že podobné duny mohou působením větru putovat po povrchu planety až o jeden metr ročně.

Cyklistický nadšenec Rajiv Kumar z indického Čandígarhu se pokouší o zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Na svém superkole vlastní výroby hodlá zdolat vzdálenost mezi Čandígarhem a Bombají, čítající rovných 1 000 mil (1 609 kilometrů). Rajivovo současné superkolo není žádný drobeček, na výšku měří podle nastavení od 2,6 do 3 metrů. V minulosti tento šikovný Ind sestrojil kolo, které měřilo bezmála 4 metry. Plánovaný pokus o zdolání tisíce mil není vůbec nereálný, v roce 2001 totiž zvládl Rajiv 300 kilometrů z Čandígarhu do Dillí za pouhých 16 hodin.

Žádné semafory, žádné náklaďáky, jenom jízda a vítr ve tváři. Německo pokročilo zase o něco dál v rozvoji silnic a vyšlo vstříc velké komunitě cyklistů. Otevřeli tam první úsek dálnice, která je výhradně pro cyklisty.

Je to zatím spíše symbolická dálnice, měří pouhých 5 kilometrů. Postupem času by ale měla mít více než 100 kilometrů a propojovat deset měst v oblasti Porúří, včetně Duisburgu, Bochumu a Hammu, stejně jako 4 univerzity.

Na první pohled to není závratně dlouhý úsek. V dosahu dvou kilometrů od této dálnice pro cyklisty ale žijí téměř dva miliony lidí, kteří by ji mohli používat. Podle odhadů odborníků by nově otevřená dálnice pro kola mohla každý den dostat ze silnic 50 tisíc aut.

Je to jako kouzlo. Britští vědci vymysleli levný záchod, který nepotřebuje vodu a dovede lidské exkrementy přeměnit na elektřinu a čistou vodu. Letos by ho měli začít testovat v Africe, nejspíš ve Ghaně.

Záchod využívá rotační mechanismus ke zpracování odpadu, který pak filtruje přes speciální nanomembránu. Filtrací je získávána čistá voda a zbylý odpad záchod spaluje, čímž vytváří energii. Tato energie postačuje pro filtraci přes nanomembránu a ještě zůstane pro dobíjení mobilů a tabletů.

Pokud se nanotechnologické záchody osvědčí, tak by mohly pomoci alespoň části ze 2,3 miliard lidí na celém světě, kteří nemají přístup k bezpečným a čistým toaletám.

Císař František Josef I. sledoval výstavbu Národního divadla od samého počátku s nelíčeným zájmem. Již v roce 1866 si při návštěvě Prahy po prohrané válce s Pruskem prohlédl výstavu soutěžních návrhů na divadelní budovu, která se právě konala na Staroměstské radnici. Podle zpráv tehdejšího tisku jej zaujal zejména projekt architekta Josefa Zítka a při této příležitosti divadlu věnoval 5 000 zlatých.

Neutuchající zájem

Samozřejmě tehdy navštívil také Prozatímní divadlo, které na počest vzácného hosta nastudovalo Smetanovu Prodanou nevěstu. Takřka při každé další cestě do hlavního města Čech navštívil Prozatímní divadlo a nenechal si ujít prohlídku staveniště Národního divadla. 

Podruhé císař přispěl v roce 1880. František Ladislav Rieger tehdy mocnáře obdaroval pamětním spisem Národ sobě o historii a postupu stavby. František Josef jej zdvořile přijal a předal svému pobočníkovi. Na znamení díků, přestože knihu již pravděpodobně nikdy nevzal do ruky, nechal po skončení návštěvy Riegerovi poukázat 1 000 zlatých jako příspěvek na stavební fond. Korunní princ Rudolf, který rovněž jeden výtisk obdržel, divadlu věnoval 100 zlatých.

Pomocná ruka nešťastnému národu

Když divadlo krátce po svém otevření roku 1881 vyhořelo, k prvním, kdo hned 12. srpna 1881 přispěli na jeho obnovení, patřili příslušníci „nejjasnějšího domu panovnického“. Císař František Josef I. a císařovna Alžběta přispěli úctyhodnou částkou 20 000 zlatých, korunní princ Rudolf s chotí Štěpánkou částkou 5 000 zlatých a arcivévoda Ludvík Viktor, nejmladší císařův bratr, částkou 1 000 zlatých.

V duchu výše citovaného provolání nebyl ani jeden z nich „synem a dcerou národa“, ale je třeba je nepochybně počítat mezi „jeho přátele a přátele jeho umění“.