Neexistuje žádný přímý důkaz, že by obrazovky televizorů, monitory počítačů nebo mobilních telefonů způsobovaly například krátkozrakost. Nicméně určité problémy dlouhodobá práce u digitálních displejů přinášet může. Oční specialista Mark Rosenfield ze State University of New York provedl na toto téma studii, jíž se zúčastnili administrativní pracovníci z Manhattanu.

Asi 40 % testovaných si stěžovalo, že po práci trpí velkou únavou očí, jež trvá minimálně polovinu doby, kterou předtím strávili u monitoru. Rosenfield zmíněné obtíže nazval „computer vision syndrom“, tedy „syndrom počítačového vidění“.

Problémy však podle něj nepůsobí ani tak samotný monitor, jako spíš malá velikost písma a krátká vzdálenost mezi očima a textem. Naše oko, které navíc při sledování počítačové obrazovky mnohem méně mrká, zkrátka není přizpůsobeno dívat se tak dlouho na něco, co máme těsně před obličejem – v tomto případě 50–70 cm. Chytré telefony a tablety pak mohou kvůli kratší vzdálenosti od tváře unavovat náš zrak ještě víc. 

V Mexiku pěstují spoustu burských oříšků. Je z nich spousta odpadu, který je na první pohled k ničemu, tak maximálně na kompost. Mexické biotechnology ale napadlo, že by z nich mohli vyrobit biologický filtr k čištění vzduchu.

Jejich biofiltr nespoléhá na samotné slupky buráků, ale na houby a bakterie, které na těchto slupkách obvykle rostou. Tyto mikroorganismy si dovedou poradit s toxickými látkami v prostředí a udělat z nich oxid uhličitý a vodu.

Nejde ale jenom o toxické látky. Stejně jako jiné typy filtrů, i biofiltr ze slupek burských oříšků vychytává ze vzduchu pevné částice, které tvoří prach nebo kouř. Vědci doufají, že jejich technologie najde uplatnění v rozmanitých typech vzduchových filtrů.

Astronomové používají dalekohledy již více než 400 let a za tu dobu nastal v konstrukci zmíněných přístrojů obrovský pokrok – od malého kukátka o průměru 3 cm k současným desetimetrovým teleskopům. Za prvního astronoma pozorujícího vesmír pomocí nové techniky se považuje Galileo Galilei, který koncem roku 1609 poprvé namířil na noční oblohu svůj vlastnoručně vyrobený dalekohled.

Sestrojil ho na základě strohých informací o přístroji, který používal nizozemský výrobce brýlí a brusič čoček Hans Lippershey (1570–1619). Právě on je považován za vynálezce dalekohledu, jejž si v roce 1608 nechal patentovat. Možná však nebyl úplně první osobou stojící u zrodu techniky, která nám dnes umožňuje studovat nejvzdálenější oblasti vesmíru a přenést se v čase až k jeho počátkům – do doby před více než třinácti miliardami roků; s vynálezem dalekohledu jsou totiž rovněž spojováni Zacharias Jansen a Jacob Metius. Připomeňme si tedy některé hvězdáře, kteří k rozvoji astronomických dalekohledů výrazně přispěli.

Galilei: měsíce Jupitera objeveny

Italský experimentátor Galileo Galilei (1564–1642), profesor na univerzitě v Padově, sestavil svůj dalekohled (podobně jako Hans Lippershey) ze dvou optických skel: větší spojná čočka představovala objektiv, do kterého vstupuje světlo vzdálených objektů, a tzv. rozptylka (o menším průměru) posloužila jako okulár – tedy část dalekohledu, k níž se při pozorování přikládá oko. Zaostřování prováděl Galilei přibližováním nebo vzdalováním rozptylky od objektivu. 

Dalekohledem bylo možné spatřit slabší vesmírné objekty než při pohledu pouhým okem a s lepším rozlišením. To Galileimu mimo jiné umožnilo pozorovat pohoří a krátery na povrchu Měsíce, rozlišit jednotlivé hvězdy v Mléčné dráze, pozorovat fáze Venuše či čtyři největší měsíce Jupitera, a dokonce i sluneční skvrny (což značně přispělo k jeho pozdější slepotě). A zatímco Lippersheyův dalekohled přibližoval třikrát, Galilei své dalekohledy postupně vylepšoval, až ke konci roku 1609 dosáhl třicetinásobného přiblížení.

Kepler: obrácený obraz

Dalekohled složený ze dvou spojných čoček navrhl Johannes Kepler (1571–1630). Konstrukce označovaná jako Keplerův dalekohled poskytovala sice obrácený obraz (v astronomii to příliš nevadí), ale zato ostřejší. Dalekohled měl větší zorné pole a umožňoval výraznější zvětšení. Kepler jím chtěl pozorovat mj. tajemné skvrny na povrchu Slunce, a protože k těmto pozorováním použil tmavé sklo, neoslepl jako Galilei.

Dalekohled podle Keplerova návrhu zkonstruoval Christopher Scheiner v roce 1611. Ve snaze dosáhnout co největšího přiblížení nabývaly přístroje této konstrukce neobvyklých rozměrů: koncem 70. let 17. století postavil například Johannes Hevelius dalekohled dlouhý 42 m (!) – sestával z čoček o průměru 20 cm a visel na konstrukci z provazů, a proto se prohýbal i ve slabém větru.

Huygens: vzdušný dalekohled

Od typického Galileova dalekohledu o délce 1,5 m postupovali výrobci dál a v polovině 17. století se dostali k rozměrům 4,5–6 m. V roce 1656 zkonstruoval nizozemský astronom a matematik Christiaan Huygens (1629–1695) spolu se svým bratrem Constantinem dalekohled dlouhý 7 m, který zvětšoval přibližně stokrát a Huygens s ním pozoroval mj. Velkou mlhovinu v souhvězdí Oriona.

Constantin Huygens rovněž vyvinul jakýsi „vzdušný“ dalekohled, jehož objektiv umístil do kovové trubky na vrcholu vysokého sloupu. Okulár připevněný na malém stojanu se snažil namířit tak, aby mohl pozorovat obraz vytvořený objektivem. Pozorovaný objekt přitom hledal metodou „pokus–omyl“, protože hlavní části dalekohledu – objektiv a okulár – nespojoval tubus, ale byly samostatné a nacházely se daleko od sebe.

Zlaté české ručičky se zkrátka nezapřou, ať už pečujete o zahradu, nebo třeba stavíte skulptury z písku. Vyprávět by o tom mohla skupina českých sochařů, kterou její výtvory dostaly až do španělské televize.

Čeští umělci žijící ve Španělsku si říkají La Fabrica de Arena a unikátní sochy z písku, ze sněhu či z ledu stavějí už přes deset let. Není proto divu, že si jich všiml televizní kanál Antena 3 a vymyslel s nimi netradiční show: Během osmi dnů měl tým tří sochařů na počest zpěváka Justina Biebera vymodelovat ve studiu ze sto dvaceti tun písku skulpturu vysokou pět metrů – největší pískovou sochu vytvořenou v TV studiu. A aby se podtrhlo, kolik úsilí si světový rekord vyžádal (umělci pracovali 14 hodin denně), rozmetali dílo v přímém přenosu najatí pyrotechnici zhruba pěti kilogramy výbušniny.

Konec první světové války přinesl Německu ponižující porážku, kterou definitivně dokonala mírová jednání ve Versailles. Coby hlavní agresor bylo nuceno čelit tvrdým mírovým podmínkám a ještě tvrdším reparacím, které nezvládalo splácet. Jako daň za nedodržení úmluv vtrhla spojená francouzsko-belgická vojska 11. ledna 1923 do Porúří.

TIP: Selhání evropské diplomacie: Rozpoutaly versailleské smlouvy další válku?

Nejváženější diplomaté Evropy vyčíslili německou účast na válce na 132 miliard marek. Německo ale nebylo schopné svým závazkům dostát, což i přes nesouhlas Velké Británie podnítilo francouzského prezidenta Poincarého k ráznému kroku. Na počátku ledna 1923 obsadili Francouzi a Belgičané průmyslové Porúří s cílem dohlédnout na produkci tamních závodů. Němci ale neváhali a pod záštitou vlády zahájili pasivní rezistenci, která měla za následek pouze další výrobní ztráty a totální kolaps německé ekonomiky. Otázka dalšího osudu Německa se tak znovu ocitla předním ekonomům na pracovních stolech.

Dnešní ptáci vznikli z teropodních dinosaurů. A dinosauři jsou jim proto v mnoha ohledech podobní. Teropodní dinosauři měli peří, stavěli si hnízda a snášeli do nich vejce. Zřejmě se to týká i tokání, tedy námluvních tanců, jimiž se samci snaží získat pozornost samic.

Vědci to zjistili, když prostudovali soubory stop teropodů z období křídy. Na čtyřech místech lokality Dakota Sanstone v Coloradu objevili desítky škrábanců dinosauřími tlapami, které velmi připomínají škrábance vytvářené během námluv ptáky hnízdící na zemi, například papuchalky nebo pštrosi.

Je to vůbec poprvé, kdy jsme objevili hmatatelné stopy po dinosauřím tokání. Jak se zdá, dávní dinosauři měli pestrý partnerský život

Dne 2. července 1866, tedy den před bitvou u Hradce Králové, psaly Národní listy: „Včerejší den byl pro Prahu jeden z nejtrapnějších, jakých po dlouho dobu již nezažila. Roznášely se nejděsnější pověsti o brzkém vtrhnutí Prusů do města a lidé myslí snadno polekaných o překot utíkali se pryč. Nelze arci toho více tajiti sobě, že Praha na nejhorší musí připravena býti, neboť podle zpráv z válečného dějiště výsledek zbraní rozhodně přízniv není.“ Toto očekávání se mělo už následujícího dne vyplnit.

Kruté ráno

Obvykle 3. července vychází slunce pár minut před pátou hodinou středoevropského času. Onoho rána se však neukázalo. Vše bylo totiž zahaleno v těžko proniknutelné mlze. Nad bojištěm se uzavřelo nebe a vydatný noční déšť přešel v mrholení. „Bylo tak jemné, že když jsme jím pak dlouho kráčeli, ani jsme nepromokli,“ vzpomínal později jeden z místních obyvatel. Boje začaly před půl osmou ráno. Na několika přechodech přes říčku Bystřici došlo k střetnutím předsunutých jednotek obou armád. Šarvátky předvojů rychle přerostly v rozsáhlejší boje a v průběhu dalších hodin v kolosální bitvu.

Strategicky rozhodující postavení zaujali Rakušané na výšině Chlum nad říčkou Bystřicí, kde v několika výškových úrovních terasovitě rozmístili svoje kvalitní, v celé Evropě obávané dělostřelectvo. To mělo přehradit pruský postup od Jičína přes Hořice na Hradec Králové. Dvě pruské armády ale svíraly voje Rakušanů do kleští na křídlech a pokoušely se kótu Chlum dobýt. Boje byly tvrdé a úporné. 

Překvapení u Chlumu

Díky mistrovské palbě svých dělostřelců se však Rakušanům podařilo Prusy přibít na místě, odkud pak nemohli postoupit ani o krok dál. Všechno nasvědčovalo tomu, že nepřátelský útok na střed rakouského postavení ztroskotal. I saští spojenci Prusům odolávali. Že by nastala vhodná doba k rakouskému protiútoku? Vrchní velitel rakouské armády Ludwig von Benedek to cítil, ale váhal, protože riziko se mu zdálo být příliš veliké.

Protože mu ve výhledu bránily cáry mlhy, které se od rána povalovaly nad bojištěm, vyslal ordonančního důstojníka, aby zjistil situaci. „Excelence, když jsem jel kolem Chlumu, bylo na mne odtamtud nepřítelem stříleno!“ Z Chlumu? Ten přece drželi Rakušané! „Ach, nežvaňte, prosím vás!“ zněla Benedekova odpověď. Ale důstojník se nedal a svoji zprávu důrazně zopakoval. „Pánové, pojeďte se tedy se mnou podívat, co je to za nesmysl!“

Sotva se vojenská skupina přiblížila k prvním zahradám u vesnice Chlumu, zaburácela na ni palba z pruských pušek jehlovek. Po takovém přivítání museli všichni, kdo odmítali něčemu takovému uvěřit, vzít na vědomí trpkou skutečnost, že klíčové postavení rakouské armády je v rukou nepřítele.

Slouží ke cti velitelům rakouských jednotek, rozmístěných v okolí Chlumu, že se pokusili Prusy z dobyté vsi vypudit, ale jejich zteče vedly jenom k velkým ztrátám. Boj do úplného sebeobětování vedlo rakouské dělostřelectvo. Pruské pěchotě se postavila odvážně do cesty baterie setníka Groebena. Pálila do Prusů na vzdálenost pouhých tří set kroků, ale ti se rychle vzpamatovali a v několika okamžicích postříleli velitele, dalšího důstojníka, 52 jejich mužů a 68 koní. Z této „baterie mrtvých“ zůstalo naživu jenom několik málo dělostřelců, kteří zachránili jediné dělo.

Marné útoky

Svíb – takové podivné jméno, kdoví, jak vůbec vzniklo. Jmenuje se tak les mezi obcemi Lípou, Čistěvsí, Chlumem, Benátkami a Hořiněvsí. Právě tady se rozhodlo. Rakušané měli na svém pravém křídle početní převahu. Mohli zaútočit dokonce z boku (i když za cenu velkých obětí) na zbývající jednotky pruské první armády. Neučinili to, ale zatím se jim aspoň podařilo vytlačit Prusy ze svíbského lesa. Zazněl jásot, vojenské kapely hrály císařskou hymnu a Radeckého marš. To však trvalo sotva pár minut.

V té době poslal Benedek ke svým jednotkám zvláštního kurýra s rozkazem, aby se nenechaly svést k vážnějším bojům, protože „čas protiútoku ještě nenastal“. Rakouské velení prostě nepředpokládalo, že by mohlo během bojů ve Svíbu získat úspěch, jinak by postupovalo se všemi silami, které byly právě po ruce. Vítězní rakouští vojáci se dozajista nemálo divili, když měli bez slávy odpochodovat z draze vydobytého lesa do původních stanovišť. 

„Několik vesnic, nalézajících se na bojišti, hořelo na všech stránkách – Sadová, Dohalice, Chlum, Mokrovousy, Benátky,“ napsal ve své reportáži z 3. července 1866 zpravodaj britského listu The Times:„Mezi plameny se hustě sypaly pruské granáty na hlavy obránců. Rakouská fronta byla zatlačena na obou křídlech. Rakušané podnikali opět a opět pokusy, aby znovu dobyli ztracené úseky, ale v boji proti jehlovkám a na bodáky zkušených pruských vojáků padali mladičtí rakouští střelci jako kuželky.“

TIP: Naděje i strach: Jak vypadal předvečer Velké války v podunajské monarchii?

Viditelným důkazem tvrdých bojů byl například i hluboký úvoz polní cesty mezi Chlumem a Rozběřicemi, který byl na konci onoho osudného dne zarovnán těly padlých. V sedm hodin večer (bylo ještě světlo) zastavilo jádro pruské armády svůj postup. Když se asi kolem deváté setmělo, dozněly poslední výstřely. Výsledek byl jasný. 

Víte, jak se latinsky řekne koule? Globus. V češtině už má tohle slovo o hodně užší význam – nazýváme jím model zeměkoule. Kdysi ho používali králové, aby dali najevo svou vládu nad světem. Právě z glóbu se prý vyvinulo královské jablko.

„Glóbus byl symbolem moci. Až v 60. letech 20. století vylétl poprvé člověk do vesmíru a uviděl Zemi tak, jako my vidíme glóbus. Od té doby je to spíš symbol křehkosti naší planety, o kterou se musíme starat,“ hovoří o glóbech vedoucí kartografického oddělení v Britské knihovně Peter Barber.

Krušná cesta ke kouli

Než ale vznikly první glóby, muselo lidem dojít, že Země je kulatá. Staří Řekové to věděli už tři století před naším letopočtem. V Evropě však byli zastánci názoru kulovitosti Země tvrdě pronásledováni katolickou církví ještě v patnáctém století. Až výprava portugalského mořeplavce Fernaa de Magalhaese kolem světa, uskutečněná v šestnáctém století, definitivně potvrdila, že žijeme na obří kouli.

Od té doby to ví celé lidstvo a maluje mapy světa na glóby. Peter Bellerby k jejich výrobě přišel jako slepý k houslím. Svému otci chtěl dát k osmdesátinám ručně vyrobený glóbus. Žádný se mu ale nelíbil – nechtěl ani plastovou reprodukci, ani nepoužitelný starožitný model. Tak se rozhodl, že si ho vyrobí sám.

„Dal jsem si na to limit tři měsíce a pár tisíc liber. Po dvou letech a po tom, co jsem prodal auto, dům a utratil skoro milion, jsem vyrobil první glóbus,“ vzpomíná na těžké začátky Peter Bellerby – majitel dnes již světoznámé londýnské dílny.

Vzkřísil tím umírající řemeslo. A protože ručně glóby už léta téměř nikdo nevyráběl, neměl se ani s kým poradit, jak na to. Největší problém byl přenést dvojrozměrnou mapu na papíře do tří rozměrů na kouli.

„Měsíce jsem lepil mapy na koule a vždycky se mi roztrhly. Zkoušel jsem všechno, ale pořád to nešlo. Až jsem měl za sebou asi 200 neúspěšných pokusů a poprvé se to podařilo. Mapa byla nepoškozená a správně nalepená,“ usmívá se Peter Bellerby.

Hlavní je trpělivost

Desítky nepovedených glóbů se roztříštily o podlahu dílny. Nakonec se ale Peter naučil to nejdůležitější a nejnáročnější – trpělivost a klid při práci. Díky tomu může prodávat své výrobky pěkně draho. Nejlevnější glóby z jeho dílny začínají na čtyřiceti tisících korunách. Jeden ale může přijít až na půldruhého milionu korun. Zato ale dostanete opravdový a hlavně jedinečný skvost. Všechno je stoprocentně ruční práce a můžete si být jistí, že takový glóbus jako vy nemá nikdo jiný na světě. 

„Všechno musíte dělat velmi pomalu. Tak čtvrtinovou rychlostí, než byste si vůbec dokázali představit. A to pro mě bylo strašně náročné,“ vysvětluje dnes již úspěšný výrobce unikátních glóbů. 

Základ od formule 1

Při hledání materiálů a technologických postupů se Peter dostal až ke konstruktérům formule 1. Jedině tam mu mohli dodat kouli s tak přesnými rozměry, jak potřeboval. Výroba glóbu ale neobnáší jen tvorbu samotné makety zeměkoule. Aby se nový středobod vašeho pokoje nikam nezakutálel a točil se podle té správné osy, musí být pečlivě uchycený. A když už si kupujete takovýhle krásný a drahý kousek, očekáváte kvalitní materiály a spoustu ruční práce včetně rytí ukazatelů rovnoběžek a poledníků, nebo zvýrazňování kontinentů.

„Když dostanu glóbus do ruky, všechno na něm vypadá nudně. Zvýrazňuji proto pobřeží štětcem, aby kontinenty pěkně vystoupily,“ ukazuje svou práci kreslířka Isis Linguanottoová.

Hotové glóby se z londýnské dílny rozvážejí do celého světa. Největší poptávka je ve Spojených státech. Letos má Peter asi 500 zakázek. A vzhledem k tomu, že některé kousky trvá vyrobit půl roku, má na dlouho vystaráno. Krušné začátky za to stály.

Na noční obloze je Jupiter nepřehlédnutelný – po Venuši se jedná o nejjasnější těleso. Období dobré pozorovatelnosti největší planety Sluneční soustavy se pomalu posouvá a v současných letech vychází na zimní měsíce. Po celou noc je možné planetu spatřit na přelomu roku, směrem k jarním měsícům se pak přesouvá na večerní oblohu a představuje její dominantu. 

Patříte-li k amatérským astronomům, bude pro vás Jupiter vděčným cílem – ve velkých zvětšeních nabízí pohled na překrásnou strukturu oblačných vrstev. Omezit vás tak mohou jen pozorovací podmínky: i za těch horších jsou však ve větších zvětšeních dobře patrné světlejší horizontální pásy severní a jižní cirkulace. Pokud budete mít štěstí, přejde přes viditelnou polokouli Velká rudá skvrna, nepřehlédnutelná tmavší oblast, která je vlastně obří anticyklónou – hurikánem. Už v malém dalekohledu si lze všimnout, že planetu doprovází čtyři měsíčky. 

Kovové jádro?

Jupiter je považován za klasického zástupce plynných obrů. Tento typ planet se svým složením podobá spíše hvězdám, chemicky převažuje vodík s heliem. Přesto se v samotném centru planety nachází zřejmě kamenné jádro, o jehož rozměru a chemickém složení se stále vedou vědecké debaty. Gravitační měření z kosmických sond naznačují, že toto jádro má hmotnost 12 až 45 hmotností Země, tedy méně než 15 % hmotnosti celé planety. Existenci kamenného jádra předpokládají i současné hypotézy o vzniku Jupitera – bez počáteční dostatečně hmotné ledově-kamenné protoplanety by totiž nebylo možné zachytit tolik těkavých látek v rozsáhlé obálce. 

Oblast jádra zřejmě obklopuje velmi hustý vodík, který má při tlacích a teplotách uvnitř planety (na hranici jádra se předpokládá teplota 36 000 K a tlak 3 000–4 500 GPa) vlastnosti kovů – je například dobrým vodičem tepla i elektrického proudu. V této vrstvě nejspíš vzniká magnetické pole Jupitera. Obal kovového vodíku pravděpodobně zasahuje až do 78 % poloměru planety. Dále k povrchu tato vrstva spojitě přechází do vrstvy tekutého vodíku a následně volně do atmosféry, opět převážně vodíkové, silné asi tisíc kilometrů, na jejíž svrchní hranici se nachází pozorovaná oblačná vrstva. V ní jsou bohatě zastoupeny i další prvky a chemické sloučeniny jako metan, vodní páry, amoniak, uhlík, etan a další. Vědci předpokládají, že struktura svrchních vrstev atmosféry Jupitera odráží složení původní sluneční mlhoviny, z níž se planeta zformovala. 

Jupiter ve zkratce

• Typ tělesa: plynný obr
• Vzdálenost od Slunce 
• v perihéliu: 740 573 600 km
• v aféliu: 816 520 800 km
• Excentricita dráhy: 0,048
• Oběžná perioda: 11,862 roku
• Sklon dráhy k ekliptice: 1,305°
• Rovníkový poloměr: 66 854 ± 10 km; 11,209 Země
• Zploštění: 0,065
• Hmotnost: 1,8986 × 10²⁷, 317,8 Země
• Průměrná hustota: 1 326 kg/m³
• Siderická rotační perioda: 9,952 h
• Délka dne: 9 h 55 min 33 s
• Sklon rotační osy: 3,13°
• Povrchová teplota: nemá povrch
• Hlavní prvky atmosféry: H₂, He, CH₄
• Počet měsíců: 67 potvrzených

Sonda Voyager 1 představuje v současnosti nejdále se nacházející těleso vyrobené lidskou rukou. Na svou pouť odstartovala 5. září 1977 v rámci amerického programu Mariner – nese také alternativní označení Mariner 11, přičemž sondy z této série předtím zamířily zkoumat tělesa vnitřní Sluneční soustavy. Voyager 1 se vydal k Jupiteru, kolem nějž prolétl na počátku roku 1979 a pořídil stovky fotografií obří planety i systému jejích měsíců. K Saturnu dorazil na konci roku 1980, načež snímkoval nejen planetu a její souputníky, ale také známé prstence. 

Průzkum dalších členů našeho solárního systému přenechali technici Voyageru 2, zatímco „jednička“ zamířila po gravitačním urychlení v okolí obou planet ze Sluneční soustavy ven. Přístroje na palubě však byly uzpůsobeny i pro tuto část mise, a sonda tak dosud posílá velmi cenné informace o prostředí, jímž prolétá. Získané údaje přesvědčivě dokazují, že v srpnu 2012 překročil Voyager 1 hranici heliosféry ve vzdálenosti 121 AU a ponořil se do mezihvězdného prostoru. Na počátku roku 2015 jej od nás dělilo již 131 AU, tedy téměř 20 miliard kilometrů.

Očekává se, že přibližně za 300 let sonda pronikne do Oortova oblaku (v té době už jistě nebude funkční) a bude jím prolétat zhruba 30 000 roků. O dalších 10 000 let později mine ve vzdálenosti 1,6 světelného roku hvězdu Gliese 445.