Zatímco v dnešní době patří „péefko“ k tradičními novoročnímu koloritu a málokdo si dokáže představit vstup do nového roku bez toho, aniž by své rodině a nejbližším přátelům zaslal tištěnou či elektronickou kartičku s přáním všeho nejlepšího, v dřívějších dobách lidé preferovali osobní blahopřání.

Přestože se v prostředí českých zemích objevila první latinsky psaná novoročenka už v roce 1605, tradice barevných kartiček se rozšiřovala teprve pozvolna. Její dynamický nástup přišel na počátku 19. století zásluhou mazaného hraběte Karla Chotka z Chotkova a Vojína. Aby se vyhnul povinnosti přijímat k Novému roku návštěvy, raději svým přátelům rozeslal lístky s blahopřáním. Společenskému závazku bylo učiněno za dost a hrabě si nemusel dělat starosti s tím, že se svou absencí na setkáních a oslavách dopustil nevhodného faux-pas. A kde se na kartičkách vzala ona záhadná písmena PF? Byl to právě český výtvarník Viktor Stretti, který opatřil novoroční blahopřání francouzskými slovy „pour féliciter“. Jejich iniciály, doplněné nejčastěji cifrou nového roku, zdobí gratulační lístky dodnes.

Švédská policie dostala hlášení, že se ve zřícenině nejmenovaného hradu shromáždila skupinka teroristů a vyvěšují tam vlajku Islámského státu. Zčásti bylo udání pravdivé: Vlajka na scéně skutečně byla, dokonce i černé barvy a se zkříženými meči – jednalo se však o znak klubu vousomilů, kteří si říkají Bearded Villains neboli „vousatí zloduši“. Vousáči ji s sebou přinesli kvůli plánovanému focení. Jakmile tedy policisté zjistili, že před nimi místo krvežíznivých hrdlořezů stojí pouze stylově oblečení vousatí muži, zasmáli se s nimi nad bizarností situace a šli si zase po svých.

První, co vás při srpnové návštěvě rezervace Central Kalahari překvapí, bude chlad. Na jihu Afriky totiž tou dobou končí zima a teploty klesají až k šesti stupňům – naštěstí však pouze ráno a v noci. Přes den je naopak teplo, pro Středoevropana spíš vedro, a rtuť šplhá k třicítce. I chladná noc ovšem nabízí neopakovatelné kouzlo: Jelikož se nacházíte stovky kilometrů od nejbližšího zdroje světla, nic vás neruší při pozorování nebe doslova posetého hvězdami.

Ani s hlavou otočenou vzhůru však není radno zapomínat na bezpečnost. Tábořiště nemají oplocení, tudíž je dobré si navečer rozdělat oheň, který navíc příjemně zahřeje. Jakmile se slunce schová za obzor, začne se ozývat hmyz, volají ještě někteří ptáci a sem tam „zazpívají“ i šakali. Nad ránem pak zaslechnete kalaharské lvy, kteří se zjevují náhle, jako duchové: Vyloupnou se ze tmy a tiše se skloní k napajedlu. Poté co uhasí žízeň, s kratšími či delšími přestávkami řvou a mručí, a děsí tak všechny kolem.

Auto je základ

Auto, stan, nůž a sirky patří k věcem, bez nichž se v rezervaci neobejdete. Auto přitom představuje základ vaší existence, neboť lokalita je nesmírně rozlehlá a kempy dělí značné vzdálenosti. Vůz vám poskytne i cenné zázemí v nebezpečných situacích a funguje také jako zdroj energie: Pomocí měniče napětí v něm dobijete všechna elektrická zařízení. Kromě toho pak vozidlo poslouží coby improvizovaný stativ nebo třeba prostor pro stolování – stačí otevřít dveře kufru, a vykouzlíte jídelní stůl. Navíc je auto jediným bezpečným místem, kde se lze vyspat, pokud okolo krouží pouštní predátoři.

Stan kromě pár hodin spánku vlastně nevyužijete, jednu velkou výhodu však nabízí – uvnitř naprosto zřetelně uslyšíte, co se děje kolem. Bez nože zase neotevřete láhev či konzervu, neukrojíte chleba, nepřipravíte dřevo na oheň. Pilkou v jeho výbavě pak bez problémů odříznete i silnější suchou větev. Zlomit byste ji nedokázali, protože dřevo v poušti je tvrdé jako kámen. A co se týče sirek – pokud neumíte jiskru vykřesat jinak, nezapálíte bez nich ani vařič.

Luxus jménem sprcha

I drsný cestovatel si čistí zuby a občas se potřebuje umýt. Pro první případ máte vodu v zásobním barelu, a i když je ráno jen pár stupňů nad nulou, statečně plivete pastu do důlku v písku. Pokud však po několika dnech zatoužíte po sprše, nabízejí se pouze dvě možnosti: buď volání divočiny odolat, nebo obětovat zásoby vody a vyzkoušet pravou kalaharskou verzi. Podobně jako toaleta je obehnána dřevěnou ohradou a uvnitř visí na kovové hrazdě obyčejný kbelík, který má na dně přivařený kohout a sprchovou hlavici. Naplňte ho vodou, vytáhněte do výšky – a hotovo.

Zajímalo nás, kolik vody potřebuje běžný člověk k osprchování, a výsledek experimentu nás překvapil: Standardně rostlému a mimořádně vlasatému Evropanovi stačí pět litrů. Holohlavému exempláři pak dokonce trocha vody zbude…

Samota na prodej

Divoká tvář rezervace dnes bohužel dostává trhliny. Jako do každého koutu Afriky i sem dorazil „rozvoj“ a na dvou místech Central Kalahari už vyrostly luxusní stanice, kam turisty dopravuje vrtulník. Celá „lodge“ spočívá na dřevěných podestách půl metru nad pískem, hosté sedí v kožených křeslech, popíjejí ledový drink a užívají si osamělou krásu pouště. O kousek dál stojí kašírovaná křovácká vesnice, kam si mohou jít prohlédnout „opravdové“ domorodce. Za popsané dobrodružství pak denně platí 600 dolarů, tedy asi 15 tisíc korun.

TIP: Vyprahlý svět malého muže: Afričtí Křováci zažívají těžké časy

Nabízí se otázka, zda budoucí rozvoj Kalahari úplně nepohltí. Trendem posledních let se stal v Botswaně převod kempů a tábořišť v národních parcích do soukromého vlastnictví. Návštěvník tak platí dvakrát: jednou státní správě, podruhé privátní společnosti. Navíc se v Central Kalahari může brzy objevit další lodge a pak možná benzinová pumpa, elektrický ohradník kolem tábořiště nebo teplá voda. Duše divočiny tak jednou provždy zmizí.

Již v roce 1959 dosáhly sovětské automaty Měsíce a další krok představovala přirozeně výprava k blízkým planetám. Jako první se – možná poněkud paradoxně – podařilo dosáhnout Venuše, nikoliv Marsu: v únoru 1961 odstartovala Veněra 1 s cílem proletět kolem druhého člena našeho solárního systému, bohužel však ještě během cesty selhala, a z blízkosti planety tak neodeslala žádná data. 

První úspěšnou meziplanetární misí se stal o rok později americký Mariner 2, vyslaný též na průletovou dráhu kolem Venuše. K cíli dorazil v prosinci 1962 a provedl několik unikátních pozorování s vědecky cennými výsledky. Ve stejném roce se Sověti opakovaně pokoušeli dosáhnout Marsu, ale i tam uspěli dříve Američané – konkrétně v červenci 1965 s Marinerem 4.

TIP: Japonská sonda Akacuki vstoupila na oběžnou dráhu Venuše

Další planetární prvenství už však čekalo na Sověty. V březnu 1966 dopadla na povrch Venuše sonda Veněra 3, byť s ní pozemní středisko ztratilo spojení ještě před příletem k cílovému tělesu. Měkké přistání na povrchu pekelné planety zvládlo až pouzdro Veněry 7 v roce 1970.  

Matyáš Hunyadi se narodil 22. února roku 1443 v měšťanském domě na náměstí ve městě Kluž, které leží v dnešním Rumunsku. Byl mladším synem uherského vojevůdce Jana Hunyadiho. Jeho rod nepatřil vůbec k starobylým magnátským rodinám v Uherském království. Teprve zásluhou krále Zikmunda Lucemburského byl Janův otec Vajko v roce 1409 povýšen do šlechtického stavu. Matyášovou matkou byla Erzsébet Szilágyi, žena, která pocházela z významného uherského šlechtického rodu. Uvedený hendikep si Matyáš uvědomoval celý život, a tak usiloval o spojení s manželkou z urozeného evropského královského domu. Dokladem je původ obou jeho manželek: Kateřina z Poděbrad (byla jeho ženou v letech 1461–64) a Beatrix Neapolská (1476–90).

Matyáš je znám v evropské historiografii jako Matyáš Korvín. Toto označení není přesné ani správné. Je založeno na výkladu rodové pověsti, kde hraje důležitou roli havran (lat. corvinus). Po smrti Matyášova otce Jana Hunyadiho se dostali jeho synové Ladislav a Matyáš na pražský královský dvůr, kam je pozval Ladislav Pohrobek. Starší Ladislav byl obviněn z vraždy Oldřicha Celského a popraven. Matyáš poté dlouho pobýval v Praze a naučil se tu dobře česky. Uherským králem byl zvolen ve stejném roce jako jeho budoucí tchán a politický rival Jiří z Poděbrad na český trůn, tedy v roce 1458. Kromě toho se mohl v pozdějších letech pyšnit titulem rakouského vévody a českého „vzdorokrále“. 

Právě v boji o svatováclavskou korunu se znovu setkal se svým dřívějším příbuzným. Dostali se spolu do konfliktu, který vyústil až v přímé vojenské střetnutí, ale nejen to, dokonce ve stav, s nímž se v českých dějinách nesetkáváme právě často: jedno České království mělo hned dva panovníky. Problematický stav ukončila až Matyášova smrt roku 1490, kdy česko-uherské dědictví připadlo definitivně Vladislavu Jagellonskému.

Z nebe nad přístavní vesničkou Kyleakin, ležící na ostrově Skye, prší 250 dní v roce. To je sice úctyhodný výkon, ale asi byste sem kvůli tomu cestovat nechtěli. Daleko spíše vás zaujme barva samotné oblohy, která uchvátila dokonce i Karla Čapka, když navštívil ostrov v roce 1924. Popsal ji, jak už bylo jeho zvykem, košatě a rozmanitě, ale přesto měl pocit, že skutečnou barvu vyjádřit nedokázal. Před dešťovými mraky přitom stačí ujet pár kilometrů po překvapivě udržované silnici a najednou pochopíte, z čeho pramenila jeho nejistota.

Tajemné nebe

Před vámi se objeví vodní plocha Loch Sligachan, která se koupe v barvách od hnědé a rezavé, přes zelenou a tyrkysovou, až po tmavě modrou. A to celé rámuje obloha, která už není deštivě šedá, ale modravá a perleťově stříbrná, nazdobená tu bílými nadýchanými obláčky, tu šedobílými čmouhami jako od malíře pokojů. Najednou si uvědomíte, že jste na ostrově, jehož galské jméno Eilean a‘ Cheò znamená zamlžený, zahalený, tajemný. Jste na místě, kde se během jediného odpoledne vystřídá celá škála počasí. Přes slunečnou oblohu se převalí větrná smršť, kterou nahradí prudký příval deště, a po něm na krajinu padne měkká a dusivá mlha.

Ostrov Skye je 80 kilometrů dlouhý a 45 kilometrů široký, ale jeho pobřeží dosahuje délky 600 kilometrů, což svědčí o jeho malebné rozeklanosti. Lemuje jej množství zátok, zálivů, výběžků a uzavřených pláží. Se svou rozlohou 1 700 km² se jedná o druhý největší ostrov Skotska – hned po ostrovu Lewis a Harris. Lidé jsou zde velmi vstřícní, a nejen proto, že turistika jim přináší obživu. Jsou prostě takoví – přímí, spolehliví, ochotní. Nestěžují si na nic, dokonce ani na počasí ne.

Ovce místo lidí

První obyvatelé se tu sice objevili již před šesti tisíci let, krajina ale daleko více působí dojmem, že zde žijí hlavně ovce. Za její pustý vzhled může takzvané „vyklízení“ Skotské vysočiny. Čistka, kterou provedli šéfové klanů a zároveň majitelé pozemků v době průmyslové revoluce v 19. století. Drobným nájemcům půdy tehdy neprodloužili smlouvy a často bývali dokonce vyháněni z domovů. Chalupáři a kopaničáři se museli vystěhovat, jejich domy byly zbourány, pole zorána a tradiční zemědělské aktivity nahradil chov ovcí.

Vyhnaní lidé odcházeli do Anglie, Austrálie nebo do Ameriky. Masovou emigrací se populace druhého největšího skotského ostrova snížila mezi léty 1841–1971 z 23 na pouhých 7 000 obyvatel (podle posledního sčítání v roce 2013 vyskočila populace na 10 000).

Rockoví buditelé

Až do začátku 20. století mluvila většina místních skotskou galštinou, nicméně její obliba upadala. Situace v 70. letech byla takřka kritická – podle některých pramenů mluvilo galsky už jen 15 % obyvatel. Zdálo se, že zdejší jazyk potká stejný osud jako manštinu, dnes již mrtvý jazyk Keltů z ostrova Man. Snaha zachovat galštinu trochu připomínala české národní obrození. V maličkém a půvabném hlavním městě ostrova Portree vznikla v roce 1973 rocková skupina Runrig, která zpívala galské texty a vycházela z místních galských tradic.

Svou produkcí si kapela získala nejen mnoho fanoušků, ale přivedla pozornost také ke skomírajícímu jazyku. V roce 2013 byla zásluhou vlády a grantu z EU dokonce otevřena na na skotské Vysočině fakulta Skotské univerzity, kde můžete studovat galštinu. Zájemců z domova i ze zahraničí je hodně, proto pořádají také letní kurzy pro začátečníky. Místní s hrdostí říkají, že znalost historie, jazyka a kořenů vůbec je důležitá k pochopení národa a jeho kultury.

Panská služebná

Nedílnou součástí místního folkloru je příběh Flory MacDonaldové a Karla Eduarda Stuarta, vnuka sesazeného krále Jakuba II. Karel se v roce 1746 pokusil svrhnout vládnoucí hannoverskou dynastii, ale neuspěl. Před zajetím a pravděpodobnou popravou ho zachránila právě Flora – opatřila mu dámské šaty a vydávala jej za svou služebnou. Spolu posléze nastoupili na loď, která je odvezla do Francie, kde jim nehrozilo žádné nebezpečí.

Za svůj dobrý skutek byla Flora na pár měsíců uvězněna, ale už v roce 1747 získala zpět svobodu. O tři roky později se vdala a s celou rodinou odjela do americké Severní Karolíny. Do rodné vlasti se vrátila po třiceti letech a na ostrově je k vidění její dodnes pečlivě opečovávaný náhrobek.

Návrat sukní

Romantické pověsti o lásce mezi dcerou hejtmana a vzdorujícího krále se nevyhnul ani hrad Dunvegan, který je v držení klanu MacLeod. Na skalním břehu stojí od 13. století díky králi Loch Dunvegan Leod. Jedná se o nejstarší nepřetržitě obydlený hrad ve Skotsku, který je navíc v držení jedné rodiny po 30 generací.

Podle tradice má každý skotský klan jinak kostkovaný a vybarvený tartan, prý aby se jeho příslušníci poznali zejména v bitvách, kterých se zde odehrálo nespočetně. Vyráběly se z něj mimo jiné kilty – suknice mužů a chlapců ze skotské Vysočiny a ostrovů. Po neúspěšném jakobitském hnutí z roku 1745 však byly tradiční oděvy zakázány.

K jejich obnovení přispěl král Jiří IV., který se na popud spisovatele Waltera Scotta v roce 1824 oblékl do skotského kiltu jako symbolu národní identity. Na tradici posléze navázala i skotská armáda, která do ní oblékla vojáky královské gardy. V současnosti nosí muži kilt a sporran (jakási kožená peněženka či kapsa) převážně při slavnostních příležitostech.

Skotský dinosaurus

Přízemní kamenný domek na okraji malého městečka Staffin vás do svých útrob láká zrezavělými polními stroji postavenými před okny. Okázalá cedule na jeho zdi, hlásající, že se zde nachází muzeum, ve vás vzbudí zvědavost. Poklady, které najdete uvnitř, pak nadšení. Muzeum zřídil zedník a v současnosti mluvčí místní galské komunity, který odjakživa obdivuje fosilie. Jmenuje se Dugald Ross a v roce 1994 šokoval svou zemi objevem prvního skotského dinosaura. Zkamenělé kosti sauropoda (býložravý dinosaurus z období druhohor) našel Dougald na ostrově Skye v oblasti Trotternishského výběžku.

Další objevy na sebe nenechaly dlouho čekat – obratel ocasu teropoda (menší masožravý dinosaurus), zub, žebro, zkamenělá stopa dinosaura. To vše si můžete prohlédnout v jeho muzeu. Časopis Dino Times dokonce zveřejnil kresbu pravděpodobného dinosaura ze Skye a pojmenoval ho Dougie the Dinosaurus (dinosaurus Dougie).

Kolébka hokeje

Na ostrov se jezdí za cyklistikou a vysokohorskou turistikou, jejíž obtížnost je srovnatelná s alpskými trasami. Vyrazit můžete za rybařením (pozor, chytat lososy v neděli je zakázáno, tento den můžete jen na pstruhy). Na ornitologické výpravy se lze vydat za pozorováním orla mořského, papuchalka bělobradého či alky a v neposlední řadě stojí za poznání zajímavý sport shinty. Hned po fotbale nejoblíbenější kolektivní skotská hra trochu připomíná pozemní hokej, lakros či irský hurling a pravděpodobně inspirovala průkopníky ledního hokeje.

Hraje se s míčkem a holí caman, jejíž zahnutý konec má tvar trojúhelníku. Proti sobě stojí dva dvanáctičlenné týmy, utkání trvá 90 minut a jde prý o nejstarší hru, kterou původně začali hrát Irové již před dvěma tisíci let.

Andreas Madsen, který kdysi pracoval jako kuchař na expedici slavného argentinského badatele Francisca „Perita“ Morena (1852–1919), se do patagonské přírody natolik zamiloval, že se tam usadil natrvalo. „Patagonie! Je to krutá milenka. Okouzlí vás, čarodějka! Vezme vás do náručí a nikdy vás nenechá jít,“ prohlásil. A s jeho slovy souhlasí mnoho turistů i cestovatelů, kteří tuto krajinu mnoha tváří někdy navštívili.

Mezi Atlantikem a Pacifikem

Jako Patagonie se označuje rozsáhlé území v cípu Jižní Ameriky od Atlantiku až po Pacifik. Politicky patří takřka čtyři pětiny oblasti Argentině, na západě se pak táhne úzká chilská část. Na severu vymezují Patagonii argentinská řeka Colorado a chilská Biobío. Oba toky přitom po staletí přirozeně oddělovaly pole působnosti Španělů od dávného území bojovného polokočovného kmene Mapuče, který si nedokázali podmanit Inkové ani zmínění Evropané.

Jižně směrem k Antarktidě navazuje na Patagonii souostroví Ohňová země se známým mysem Horn. Patagonskou oblastí vedou jen dvě hlavní silnice: proslulá Ruta 40 kopírující Andy a Ruta 3 sledující pobřeží Atlantiku. Menší spojnice mezi zmíněnými silnicemi bývají jen zřídkakdy asfaltové.

Muži obřích nohou

Prvním Evropanem, který dorazil k jižnímu cípu kontinentu, se stal v roce 1520 portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães (1480–1521). Aniž to původně tušil, měla se jeho flotila čítající pět lodí později zúčastnit jednoho z největších dobrodružství v lidských dějinách – prvního obeplutí zeměkoule. Při hledání průlivu k poloostrovu Zadní Indie objevil dobrodruh zemi, kterou posléze pojmenoval Patagonie.

„Jednoho dne,“ napsal ve své zprávě Magalhãesův kronikář Antonio Pigafetta, „jsme k našemu úžasu spatřili na pobřeží muže obří postavy. Byl tak vysoký, že mu hlava nejvyššího z nás sahala jen k opasku. Náš kapitán pojmenoval tento národ Patagonci.“ Nikdo přesně neví, odkud si Magalhães zmíněné označení vypůjčil. Podle některých historiků souvisí s velkými končetinami domorodců: v jejich řeči je „pata“ výrazem pro nohu a „gón“ představuje příponu pro zveličení.

Otisky předků

Do patagonské krajiny se ruka civilizace příliš neotiskla a na historické monumenty zde narazíte jen zřídka. Snad jedinou výjimkou se stala Cueva de las Manos neboli Jeskyně rukou u řeky Pinturas, kde si můžete prohlédnout celkem 829 otisků dlaní. Jedná se o jedno z velmi raných svědectví o lidském působení v nejjižnějším cípu světa – nejstarší kresby se datují takřka deset tisíc let do historie. 

Patagonii člověk osídlil koncem poslední doby ledové. Lidé, kteří tehdy do oblasti přišli ze severu, se dokázali dokonale přizpůsobit zdejším tvrdým klimatickým podmínkám. Například Tehuelčové lovili v rozlehlých patagonských pampách lamy gaunako, Alakalufové chytali tuleně a Mapučové zase hojně jedli semena araukárií. Po původních obyvatelích však vlivem západní civilizace nezbylo téměř nic – s výjimkou asi půl milionu Mapučů se všechny někdejší patagonské kmeny považují za zaniklé.

Typické obyvatele dnešní Patagonie představují gaučové. Divocí muži španělsko-indiánského původu milují svobodu a noci raději tráví v sedle než v teple domova. Jako strážci milionů ovcí na obrovských pozemcích farem zvaných estancias jsou podle vlastních představ nenahraditelní.

Čtyřikrát jiná

Patagonie se dělí na čtyři velká území. Zcela na severu leží Jezerní oblast, přezdívaná „jihoamerické Švýcarsko“. Krajinu zhruba o rozloze České republiky charakterizují křišťálově čistá jezera, stále zelené lesy plné pabuků a sopky jako vystřižené z cestopisných knih.

Mezi Andami a pobřežím Atlantiku se rozkládají nekonečné šedohnědé roviny, jen vzácně porostlé pichlavými travinami a keři. Patagonská pampa připomíná prostor bez hranic, jehož šíři nedokážou oči uvyklé středoevropským obzorům téměř obsáhnout. V řídce osídlené krajině se mimo jiné pase na dvacet milionů ovcí.

Kontrast k suchým rovinám, nad nimiž se prohání vítr, tvoří patagonské Andy: ční takřka tři tisíce metrů nad smaragdově zelená jezera a staly se pro většinu návštěvníků hlavní atrakcí. Čtvrté území pak představuje ostrovní Ohňová země, přezdívaná „konec světa“, kterou od nejjižnějšího cípu kontinentu odděluje Magalhãesův průliv. Slavného mořeplavce totiž kdysi překvapila záplava ohňů, jež zapalovali místní obyvatelé, aby přestáli věčný chlad.

Praotec chráněných území

Díky značné rozloze a rozmanitému podnebí se Patagonie pyšní velmi bohatou flórou a faunou. Především po příchodu evropských osadníků asi před sto padesáti lety však příroda utrpěla citelný zásah. Z původních devatenácti milionů hektarů deštného lesa v Chile se už více než sedmdesát procent vykácelo či vypálilo a zůstaly většinou jen pohřební scenérie se zbytky zuhelnatělých stromů. Takřka na všech farmách v pampě navíc chovají příliš mnoho ovcí na malém prostoru, takže velká část krajiny pustne a mění se v poušť.

Argentina se negativnímu vývoji snaží čelit tím, že rozlehlé části Patagonie zařadila pod ochranu státu. Velké chráněné oblasti vznikly již v 30. letech minulého století zejména díky prozíravosti zmíněného badatele Francisca Morena, který v letech 1876 a 1877 cestoval po Patagonii z pověření vlády a zkoumal zdejší přírodu. Chile se stejným směrem vydalo spíš váhavě: o tom, že nedotčená krajina může vydělat víc peněz než její ničení, přesvědčil tamní politiky až nárůst cestovního ruchu.

Jméno „praotce chráněných území“ nese také Parque Nacional Perito Moreno a jedna z největších turistických atrakcí Patagonie – ledovec Perito Moreno v národním parku Los Glaciares. Jeho čtyři kilometry široká a až sedmdesát metrů vysoká čelní stěna se noří do jezera Argentino a nabízí fascinující představení: Masy ledu zářící různými odlesky modrobílé barvy můžete sledovat celé hodiny. Čas od času pak ticho prořízne hromový rachot, když od ledovce odpadne menší či větší kra.

Sochy umístěné pod vodní hladinou? Britský umělec Jason deCaires Taylor již několik let dokazuje, že to jde. Taylor je autorem prvního podvodního muzea na světě - jeho originální umělecká instalace „The Silent Evolution“ je k vidění v Národním mořském parku Punta v mexickém Cancúnu. Má to ale jeden háček. Abyste si sochy prohlédli, musíte se ponořit 10 metrů pod hladinu. A zájemců je dost – každoročně jeho podvodní muzeum navštíví okolo 750 tisíc návštěvníků.

Žalující jezdci apokalypsy

Svůj nejnovější umělecký počin představil Jason deCaires Taylor v domovském Londýně. Přímo do koryta řeky Temže umístil čtveřici jezdců, představující novodobé jezdce apokalypsy. Podobně jako bibličtí jezdci i ti Taylorovi zvěstují blížící se konec světa a nadcházející poslední bitvu mezi dobrem a zlem. Zlo, na které umělec míří, představuje zhoršující se klima, zejména pak v důsledku používání fosilních paliv.

Londýnské sochy jsou v celé své kráse k vidění jen dvakrát denně během odlivu. Při přílivu zmizí pod hladinou stoupající Temže. Sochy tak mají demonstrovat zvyšující se hladinu světových moří, způsobenou nárůstem skleníkových plynů – především oxidu uhličitého, uvolňovaného spalováním fosilních paliv – uhlí, ropy a zemního plynu.

Pokud byste si sochy rádi prohlédli na vlastní oči, musíte si pospíšit. K vidění budou jen do konce září.

Národní park Kakadu se rozprostírá v Severním teritoriu a představuje největší australský a zároveň jeden z nejrozsáhlejších tropických parků světa. Na jeho území se vyskytuje široká škála ekosystémů od rozlehlých savan přes bažinaté plochy až po monzunové lesy. Právě díky tomu je tamní fauna i flóra neuvěřitelně pestrá: zahrnuje na 1 600 rostlinných, 280 ptačích a 10 tisíc hmyzích druhů.

Země původních obyvatel

Mimo vysokou míru biodiverzity se chráněná oblast může pochlubit také značným archeologickým významem. Teritorium už totiž minimálně 40 tisíc let kontinuálně obývají původní Austrálci, kteří vytvořili množství kulturních památek. Dochovalo se přes pět tisíc příkladů skalního umění, jež zachycuje četné výjevy ze života pravěkých lovců.

Domorodce najdete v národním parku dodnes, i když trvale jich tam nežije víc než 500. A přestože se jejich životní styl v posledních letech mění, tradiční oděv i víra zůstávají. Není přitom bez zajímavosti, že na základě úmluvy z roku 1976 patří dnes víc než polovina tamní půdy právě původním Austrálcům, kteří ji provozovatelům parku pronajímají.

Na rozdíl od ostatních částí kontinentu měly na teritorium parku Kakadu zásahy Evropanů relativně malý dopad. Díky bohaté a stabilní vegetaci a neporušené fauně tak oblast nabízí jedinečnou příležitost ke zkoumání rozsáhlých evolučních procesů v relativně neporušené krajině.

Že jsou vesmírné lety finančně mimořádně nákladné, asi není třeba zdůrazňovat. Pro meziplanetární to by to pak mělo platit dvojnásob. Z pohledu velkých misí posledních let patří cesta sondy New Horizons k Plutu překvapivě k těm nejlevnějším.

Kolik stojí velké vesmírné mise

Sonda New Horizons odstartovala k Plutu 19. ledna 2006, tedy téměř před 10 lety. Celkové náklady na tuto velkolepou cestu se doposud vyšplhaly na 900 milionů dolarů (22 miliard korun). Denně tak mise New Horizons vyjde americké daňové poplatníky přibližně na 260 tisíc dolarů.

Další nedávná velká mise - cesta sondy Rosetty ke kometě 67P/Churyumov-Gerasimenko, započala o 2 roky dříve - 2. března 2004. Celkové náklady na tuto misi aktuálně činí zhruba 2,5 miliardy dolarů (60 miliard korun). Náklady na jeden den představují něco přes 600 tisíc dolarů.

Velkou misí je i cesta sondy Dawn k planetce Ceres. Celkové náklady na její bezmála osmiletou cestu vycházejí na 500 milionů dolarů (12 miliard korun). Denní náklady sondy Dawn činí zhruba 590 tisíc dolarů.

Zdaleka nejnákladnějším projektem posledních 15 let je pro NASA mise roveru Curiosity. Celkové náklady na tento projekt se již vyšplhaly na 2,8 miliardy dolarů (téměř 70 miliard korun). Denně tak marsovská mise vychází na astronomických 2,1 milionu dolarů! 

Zajímavý je z finančního hlediska i projekt Voyager – dvojice sond, cestujících již téměř 38 let vesmírným prostorem stála daňové poplatníky 3,6 miliardy dolarů. Cena ale zahrnuje náklady na obě sondy a vzhledem k mimořádně dlouhému trvání mise (obě sondy jsou stále na cestě) jsou denní náklady projektu Voyager v podstatě zanedbatelné.

Velká mise jako jeden den v Iráku

Každá mise je pochopitelně jiná a srovnávat téměř tříleté působení roveru Curiosity na Marsu, s průletem sondy New Horizons kolem Pluta, není možné. Mnohem zajímavější je lehce nevážné srovnání s jinými aktuálními náklady – výstavba nové bojové lodě amerického námořnictva USS Little Rock, která byla spuštěna na vodu před několika dny, se například vyšplhala na 330 milionů dolarů. Tedy téměř třetinu nákladů na New Horizons. Náklady na pobyt amerických vojáků v Iráku, podle některých údajů, představují až 30 miliard dolarů za jediný měsíc! Za jeden den tak armáda spolkne totéž, co celá mise New Horizons.