Andreas Madsen, který kdysi pracoval jako kuchař na expedici slavného argentinského badatele Francisca „Perita“ Morena (1852–1919), se do patagonské přírody natolik zamiloval, že se tam usadil natrvalo. „Patagonie! Je to krutá milenka. Okouzlí vás, čarodějka! Vezme vás do náručí a nikdy vás nenechá jít,“ prohlásil. A s jeho slovy souhlasí mnoho turistů i cestovatelů, kteří tuto krajinu mnoha tváří někdy navštívili.

Mezi Atlantikem a Pacifikem

Jako Patagonie se označuje rozsáhlé území v cípu Jižní Ameriky od Atlantiku až po Pacifik. Politicky patří takřka čtyři pětiny oblasti Argentině, na západě se pak táhne úzká chilská část. Na severu vymezují Patagonii argentinská řeka Colorado a chilská Biobío. Oba toky přitom po staletí přirozeně oddělovaly pole působnosti Španělů od dávného území bojovného polokočovného kmene Mapuče, který si nedokázali podmanit Inkové ani zmínění Evropané.

Jižně směrem k Antarktidě navazuje na Patagonii souostroví Ohňová země se známým mysem Horn. Patagonskou oblastí vedou jen dvě hlavní silnice: proslulá Ruta 40 kopírující Andy a Ruta 3 sledující pobřeží Atlantiku. Menší spojnice mezi zmíněnými silnicemi bývají jen zřídkakdy asfaltové.

Muži obřích nohou

Prvním Evropanem, který dorazil k jižnímu cípu kontinentu, se stal v roce 1520 portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães (1480–1521). Aniž to původně tušil, měla se jeho flotila čítající pět lodí později zúčastnit jednoho z největších dobrodružství v lidských dějinách – prvního obeplutí zeměkoule. Při hledání průlivu k poloostrovu Zadní Indie objevil dobrodruh zemi, kterou posléze pojmenoval Patagonie.

„Jednoho dne,“ napsal ve své zprávě Magalhãesův kronikář Antonio Pigafetta, „jsme k našemu úžasu spatřili na pobřeží muže obří postavy. Byl tak vysoký, že mu hlava nejvyššího z nás sahala jen k opasku. Náš kapitán pojmenoval tento národ Patagonci.“ Nikdo přesně neví, odkud si Magalhães zmíněné označení vypůjčil. Podle některých historiků souvisí s velkými končetinami domorodců: v jejich řeči je „pata“ výrazem pro nohu a „gón“ představuje příponu pro zveličení.

Otisky předků

Do patagonské krajiny se ruka civilizace příliš neotiskla a na historické monumenty zde narazíte jen zřídka. Snad jedinou výjimkou se stala Cueva de las Manos neboli Jeskyně rukou u řeky Pinturas, kde si můžete prohlédnout celkem 829 otisků dlaní. Jedná se o jedno z velmi raných svědectví o lidském působení v nejjižnějším cípu světa – nejstarší kresby se datují takřka deset tisíc let do historie. 

Patagonii člověk osídlil koncem poslední doby ledové. Lidé, kteří tehdy do oblasti přišli ze severu, se dokázali dokonale přizpůsobit zdejším tvrdým klimatickým podmínkám. Například Tehuelčové lovili v rozlehlých patagonských pampách lamy gaunako, Alakalufové chytali tuleně a Mapučové zase hojně jedli semena araukárií. Po původních obyvatelích však vlivem západní civilizace nezbylo téměř nic – s výjimkou asi půl milionu Mapučů se všechny někdejší patagonské kmeny považují za zaniklé.

Typické obyvatele dnešní Patagonie představují gaučové. Divocí muži španělsko-indiánského původu milují svobodu a noci raději tráví v sedle než v teple domova. Jako strážci milionů ovcí na obrovských pozemcích farem zvaných estancias jsou podle vlastních představ nenahraditelní.

Čtyřikrát jiná

Patagonie se dělí na čtyři velká území. Zcela na severu leží Jezerní oblast, přezdívaná „jihoamerické Švýcarsko“. Krajinu zhruba o rozloze České republiky charakterizují křišťálově čistá jezera, stále zelené lesy plné pabuků a sopky jako vystřižené z cestopisných knih.

Mezi Andami a pobřežím Atlantiku se rozkládají nekonečné šedohnědé roviny, jen vzácně porostlé pichlavými travinami a keři. Patagonská pampa připomíná prostor bez hranic, jehož šíři nedokážou oči uvyklé středoevropským obzorům téměř obsáhnout. V řídce osídlené krajině se mimo jiné pase na dvacet milionů ovcí.

Kontrast k suchým rovinám, nad nimiž se prohání vítr, tvoří patagonské Andy: ční takřka tři tisíce metrů nad smaragdově zelená jezera a staly se pro většinu návštěvníků hlavní atrakcí. Čtvrté území pak představuje ostrovní Ohňová země, přezdívaná „konec světa“, kterou od nejjižnějšího cípu kontinentu odděluje Magalhãesův průliv. Slavného mořeplavce totiž kdysi překvapila záplava ohňů, jež zapalovali místní obyvatelé, aby přestáli věčný chlad.

Praotec chráněných území

Díky značné rozloze a rozmanitému podnebí se Patagonie pyšní velmi bohatou flórou a faunou. Především po příchodu evropských osadníků asi před sto padesáti lety však příroda utrpěla citelný zásah. Z původních devatenácti milionů hektarů deštného lesa v Chile se už více než sedmdesát procent vykácelo či vypálilo a zůstaly většinou jen pohřební scenérie se zbytky zuhelnatělých stromů. Takřka na všech farmách v pampě navíc chovají příliš mnoho ovcí na malém prostoru, takže velká část krajiny pustne a mění se v poušť.

Argentina se negativnímu vývoji snaží čelit tím, že rozlehlé části Patagonie zařadila pod ochranu státu. Velké chráněné oblasti vznikly již v 30. letech minulého století zejména díky prozíravosti zmíněného badatele Francisca Morena, který v letech 1876 a 1877 cestoval po Patagonii z pověření vlády a zkoumal zdejší přírodu. Chile se stejným směrem vydalo spíš váhavě: o tom, že nedotčená krajina může vydělat víc peněz než její ničení, přesvědčil tamní politiky až nárůst cestovního ruchu.

Jméno „praotce chráněných území“ nese také Parque Nacional Perito Moreno a jedna z největších turistických atrakcí Patagonie – ledovec Perito Moreno v národním parku Los Glaciares. Jeho čtyři kilometry široká a až sedmdesát metrů vysoká čelní stěna se noří do jezera Argentino a nabízí fascinující představení: Masy ledu zářící různými odlesky modrobílé barvy můžete sledovat celé hodiny. Čas od času pak ticho prořízne hromový rachot, když od ledovce odpadne menší či větší kra.

Sochy umístěné pod vodní hladinou? Britský umělec Jason deCaires Taylor již několik let dokazuje, že to jde. Taylor je autorem prvního podvodního muzea na světě - jeho originální umělecká instalace „The Silent Evolution“ je k vidění v Národním mořském parku Punta v mexickém Cancúnu. Má to ale jeden háček. Abyste si sochy prohlédli, musíte se ponořit 10 metrů pod hladinu. A zájemců je dost – každoročně jeho podvodní muzeum navštíví okolo 750 tisíc návštěvníků.

Žalující jezdci apokalypsy

Svůj nejnovější umělecký počin představil Jason deCaires Taylor v domovském Londýně. Přímo do koryta řeky Temže umístil čtveřici jezdců, představující novodobé jezdce apokalypsy. Podobně jako bibličtí jezdci i ti Taylorovi zvěstují blížící se konec světa a nadcházející poslední bitvu mezi dobrem a zlem. Zlo, na které umělec míří, představuje zhoršující se klima, zejména pak v důsledku používání fosilních paliv.

Londýnské sochy jsou v celé své kráse k vidění jen dvakrát denně během odlivu. Při přílivu zmizí pod hladinou stoupající Temže. Sochy tak mají demonstrovat zvyšující se hladinu světových moří, způsobenou nárůstem skleníkových plynů – především oxidu uhličitého, uvolňovaného spalováním fosilních paliv – uhlí, ropy a zemního plynu.

Pokud byste si sochy rádi prohlédli na vlastní oči, musíte si pospíšit. K vidění budou jen do konce září.

Národní park Kakadu se rozprostírá v Severním teritoriu a představuje největší australský a zároveň jeden z nejrozsáhlejších tropických parků světa. Na jeho území se vyskytuje široká škála ekosystémů od rozlehlých savan přes bažinaté plochy až po monzunové lesy. Právě díky tomu je tamní fauna i flóra neuvěřitelně pestrá: zahrnuje na 1 600 rostlinných, 280 ptačích a 10 tisíc hmyzích druhů.

Země původních obyvatel

Mimo vysokou míru biodiverzity se chráněná oblast může pochlubit také značným archeologickým významem. Teritorium už totiž minimálně 40 tisíc let kontinuálně obývají původní Austrálci, kteří vytvořili množství kulturních památek. Dochovalo se přes pět tisíc příkladů skalního umění, jež zachycuje četné výjevy ze života pravěkých lovců.

Domorodce najdete v národním parku dodnes, i když trvale jich tam nežije víc než 500. A přestože se jejich životní styl v posledních letech mění, tradiční oděv i víra zůstávají. Není přitom bez zajímavosti, že na základě úmluvy z roku 1976 patří dnes víc než polovina tamní půdy právě původním Austrálcům, kteří ji provozovatelům parku pronajímají.

Na rozdíl od ostatních částí kontinentu měly na teritorium parku Kakadu zásahy Evropanů relativně malý dopad. Díky bohaté a stabilní vegetaci a neporušené fauně tak oblast nabízí jedinečnou příležitost ke zkoumání rozsáhlých evolučních procesů v relativně neporušené krajině.

Že jsou vesmírné lety finančně mimořádně nákladné, asi není třeba zdůrazňovat. Pro meziplanetární to by to pak mělo platit dvojnásob. Z pohledu velkých misí posledních let patří cesta sondy New Horizons k Plutu překvapivě k těm nejlevnějším.

Kolik stojí velké vesmírné mise

Sonda New Horizons odstartovala k Plutu 19. ledna 2006, tedy téměř před 10 lety. Celkové náklady na tuto velkolepou cestu se doposud vyšplhaly na 900 milionů dolarů (22 miliard korun). Denně tak mise New Horizons vyjde americké daňové poplatníky přibližně na 260 tisíc dolarů.

Další nedávná velká mise - cesta sondy Rosetty ke kometě 67P/Churyumov-Gerasimenko, započala o 2 roky dříve - 2. března 2004. Celkové náklady na tuto misi aktuálně činí zhruba 2,5 miliardy dolarů (60 miliard korun). Náklady na jeden den představují něco přes 600 tisíc dolarů.

Velkou misí je i cesta sondy Dawn k planetce Ceres. Celkové náklady na její bezmála osmiletou cestu vycházejí na 500 milionů dolarů (12 miliard korun). Denní náklady sondy Dawn činí zhruba 590 tisíc dolarů.

Zdaleka nejnákladnějším projektem posledních 15 let je pro NASA mise roveru Curiosity. Celkové náklady na tento projekt se již vyšplhaly na 2,8 miliardy dolarů (téměř 70 miliard korun). Denně tak marsovská mise vychází na astronomických 2,1 milionu dolarů! 

Zajímavý je z finančního hlediska i projekt Voyager – dvojice sond, cestujících již téměř 38 let vesmírným prostorem stála daňové poplatníky 3,6 miliardy dolarů. Cena ale zahrnuje náklady na obě sondy a vzhledem k mimořádně dlouhému trvání mise (obě sondy jsou stále na cestě) jsou denní náklady projektu Voyager v podstatě zanedbatelné.

Velká mise jako jeden den v Iráku

Každá mise je pochopitelně jiná a srovnávat téměř tříleté působení roveru Curiosity na Marsu, s průletem sondy New Horizons kolem Pluta, není možné. Mnohem zajímavější je lehce nevážné srovnání s jinými aktuálními náklady – výstavba nové bojové lodě amerického námořnictva USS Little Rock, která byla spuštěna na vodu před několika dny, se například vyšplhala na 330 milionů dolarů. Tedy téměř třetinu nákladů na New Horizons. Náklady na pobyt amerických vojáků v Iráku, podle některých údajů, představují až 30 miliard dolarů za jediný měsíc! Za jeden den tak armáda spolkne totéž, co celá mise New Horizons.