Od Carringtona k Miyakeové: Sluneční bouře ve světle nových vědeckých poznatků
Co by se stalo, kdyby Zemi zasáhla sluneční bouře mnohem silnější než ta, která v 19. století vypálila telegrafní stanice a v novověku vyřadila celou energetickou síť?
Sluneční bouře se pojí s mohutnými výrony energie v atmosféře hvězdy, které mají vliv na blízké okolí Země. Z historie víme, že popsané události mohou ovlivňovat například rádiové spojení či elektrické rozvody. Silné sluneční bouře se odehrály již v instrumentální minulosti a často zmiňovaným „prototypem“ se stala Carringtonova událost z roku 1859. Telegrafní spojení tehdy zasáhly velmi výrazné výpadky a poruchy na vedení způsobily řadu požárů. Novodobější událost z března 1989 pak vedla k rozsáhlému velkoplošnému výpadku elektřiny v kanadské provincii Quebec.
Doklady o silných bouřích z dávnější minulosti se uchovaly například v letokruzích stromů, v podobě výkyvů koncentrace radioaktivního uhlíku-14. Víme tudíž, že kdysi došlo i k mnohem extrémnějším bouřím, a to opakovaně v preindustriální době.
Odborníci hovoří o tzv. událostech Miyakeové, pojmenovaných podle japonské vědkyně Fusy Miyake, která si jich v radiouhlíkových řadách jako první všimla. Dnes by přitom vedly k významným ztrátám na klíčových technologiích na Zemi i v její těsné blízkosti.
Z pouhých stop v letokruzích je sice těžké odvodit sílu sluneční erupce, jako vodítko však může posloužit fakt, že Carringtonova událost v nich jednoznačně patrná není. Některé studie ji detekovaly v úrovni pouze dvakrát převyšující náhodné změny, zatímco u událostí Miyakeové šlo asi o dvacetinásobek.
