Otrávené dějiny: Předlouhá historie jedů a zákeřných travičů

27.09.2020 - Barbora Jelínková

Už ve starověku lidé přišli na to, že některé rostliny či zvířata produkují smrtelně jedovaté látky, a nezdráhali se je využít ke svým vlastním účelům. Historie je tak plná případů, kdy zákeřní traviči připravili svým protivníkům velmi nepříjemnou smrt


Reklama

Psal se rok 54 našeho letopočtu a v Římě umíral tehdejší císař Claudius. Vše nasvědčovalo tomu, že podlehl náhlé nevolnosti, jež ho postihla po jídle – ostatně v 64 letech už nebyl nejmladší. Nicméně už krátce po jeho smrti se začalo spekulovat, zda mu na onen svět nepomohl některý z jeho nepřátel. V hledáčku konspirátorů se záhy ocitla jeho manželka Agrippina, kterou z podlého činu historikové podezřívají dodnes.

V roce 2001 se týmu lékařských vědců z marylandské univerzity podařilo zjistit, že starověké spekulace zřejmě byly založeny na reálném základě: Claudius s největší pravděpodobností pozřel houby obsahující jedovatý alkaloid muskarin. Ten se vyskytuje například v muchomůrce červené a už v nepatrných dávkách (u člověka stačí pouhých 0,005 gramu) způsobuje křeče hladkého svalstva, postupnou paralýzu dýchacích svalů a nakonec nevyhnutelnou smrt.

Císařova zhouba

Charakteristickým projevem otravy je kromě silných bolestí také zvýšená funkce sekrečních žláz, tedy potních, slinných i slzních – to všechno prý Claudius těsně před smrtí skutečně zažíval. Stačilo dvanáct hodin, aby jed v jeho těle zcela převzal nadvládu a ukončil císařův život. Ať se tehdejší lékaři snažili sebevíc, pomoct panovníkovi nedokázali – museli by totiž vědět, že jediným účinným protijedem při otravě muskarinem je jiný rostlinný alkaloid atropin.

Ten se ovšem chemikům podařilo izolovat až bezmála o dva tisíce let později, v roce 1831. Ne že by však do té doby nebyl známý – jde o sloučeninu, která se vyskytuje v lilkovitých rostlinách (kam patří vedle lilku a brambor například rulík, blín nebo durman) – a paradoxně je sám o sobě také účinným jedem. Právě atropin je zodpovědný za to, proč nenápadná bylina s plody v podobě černých bobulí dostala příhodný název rulík zlomocný. Mimochodem, samotný výraz atropin je odvozen od jména Atropos (neúprosné starořecké bohyně osudu) a rovněž od latinského pojmenování této rostliny.

Jedovatá droga

Pro dospělého člověka představuje riziko již zhruba 50 mg atropinu, což odpovídá například deseti bobulím rulíku. Požije-li člověk jen nepatrnou dávku, dostaví se halucinogenní účinky podobně jako při užívání drog – stav vzrušení a psychického nabuzení, hlasitý smích nebo pláč, touha po pohybu a euforie.

Překročí-li však množství nebezpečného alkaloidu rizikovou hranici, organismus už není schopen se s ním vypořádat. Atropin postupně utlumí srdeční činnost a způsobí celkovou paralýzu svalstva, takže se oběť udusí; zpravidla tomu předcházejí závratě, zvýšená teplota nebo kóma. Trvalo dlouho, než se lidé naučili rulík zlomocný rozpoznávat a vyhýbat se mu. Dokonce ani dnes ještě nemáme vyhráno – podle odhadů stojí rulík v České republice za polovinou všech případů závažných otrav způsobených rostlinami.

TIP: Kdo byly nejslavnější travičky historie?

Ve starých kronikách lze nalézt záznamy o tom, jak následkům neuvážené konzumace neznámých plodů podlehly třeba i celé rodiny. Objevily se ale i případy zcela záměrného zneužití právě za účelem odstranění nepohodlných osob – učinil tak například skotský král Macbeth, reálná předloha slavné Shakespearovy literární postavy. V roce 1040 prý nechal extraktem z rulíku otrávit svého rivala, anglického krále Harolda I.

Zákeřná krásná dáma

Lidé ovšem rychle přišli i na to, že správná dávka rulíku může být užitečná. Latinsky se mu říká Atropa bella-donna, tedy doslova „krásná dáma“, což má jednoznačný důvod – jedním z účinků atropinu je totiž viditelné rozšíření zornic a je známo, že dilatované oční panenky působí atraktivněji. Mladé ženy proto ve snaze zapůsobit na své vyvolené už ve starověku užívaly atropinové kapky, nehledě na rizika, která to přinášelo – nejenže si dočasně zhoršily zrak, ale mohly si způsobit i zánět oka, a pokud by to přehnaly, hrozila jim pochopitelně i otrava.

Rozšířené zornice jsou obecným vedlejším efektem přítomnosti opiátů v organismu – v drobounkém očním svalstvu totiž znemožňují vylití vápníku, který svalům umožňuje pracovat a zužovat zornici v reakci na světlo. Současným lékařům však tento efekt pomáhá při očním vyšetření. Injekce atropinu se někdy podávají i v případě snížené tepové frekvence, takzvané bradykardii.

Smrtící žáby

Zájem o jedy a jejich působení se od pradávna projevoval ve všech koutech tehdy známého i neznámého světa. Když Španělé začali kolonizovat americký kontinent, překvapil je způsob lovu zdejších domorodců: Namáčeli totiž hroty svých šípů v látce, kterou získávali z rostliny zvané kulčiba jedodárná. Roztok připravený z jejích částí má na kořist smrtící účinky – způsobí totiž ochrnutí svalstva a zástavu dýchání. Protože se však nevstřebává přes trávicí soustavu (její molekuly jsou příliš velké na to, aby prošly přes stěnu trávicí trubice), je následná konzumace takto ulovených zvířat pro indiány zcela bezpečná.

Látku zvanou kurare v laboratoři uměle izoloval německý farmakolog Rudolf Boehm teprve v roce 1895. Od té doby se vědcům podařilo identifikovat desítky dalších přírodních jedů využívaných domorodými populacemi za účelem lovu nebo boje. Svými mimořádně toxickými účinky proslul například bachratoxin – steroidní alkaloid, který spolehlivě paralyzuje veškeré svalstvo oběti tím, že mění iontovou selektivitu sodíkových kanálů, takže svaly přestanou reagovat na nervové vzruchy.

Indiáni několika jihoamerických kmenů jed získávají převážně z žab pralesniček, které ho však samy neprodukují, pouze se v jejich těle hromadí po konzumaci jedovatého hmyzu. Tito živočichové jsou vybaveni speciálním ochranným proteinem, lidé však žádný známý protijed dosud nenalezli, a otrava šípovým jedem (k níž stačí pozřít množství odpovídající dvěma zrnkům soli) se tak v podstatě rovná rozsudku smrti. Účinnost bachratoxinů je až stonásobně vyšší ve srovnání s výše zmíněným kurare – jedna pralesnička je schopna usmrtit 10 000 myší. 

Podmínečná otrava

Opatřit si kurare není v současnosti příliš složité, jeho syntetická verze se totiž využívá při anesteziích (velmi slabé dávky člověka nezabijí, pouze oslabí jeho svalstvo). V roce 1966 řešili detektivové v americkém státě New Jersey případ neobvykle vysokého počtu úmrtí pacientů v jedné soukromé nemocnici. Jeden z lékařů tehdy obvinil svého kolegu Maria Jaskalevitche, že smrt 13 lidí zavinil úmyslně. Vedlo ho k tomu mimo jiné to, že v lékařově pracovním stolu se našlo 18 prázdných ampulek s kurare – většina podezřelých úmrtí totiž byla způsobena náhlou zástavou dechu. Jaskalevitch se hájil tím, že jed hodlal využívat při pokusech na psech a soud ho po sedmiměsíčním procesu nakonec zprostil obžaloby.

Zkušenosti s použitím exotického jedu ale mají i čeští kriminalisté, a to dokonce poměrně čerstvé. V roce 2013 se jistá zdravotní sestra ze Šumperka rozhodla spoléhat na syntetické kurare s cílem odstranit vlastního manžela. Jed aplikovala v injekci pod záminkou, že jde o očkování proti tetanu. Naštěstí pro nic netušícího muže však nesprávně odhadla množství, takže vyvázl jen s nepříjemnými symptomy otravy: dvojitým viděním, křečemi a potížemi s dýcháním. Pachatelka později dostala podmínečný trest.

Král mezi jedy

Vůbec nejvyužívanější jed v historii však nepochází z živé přírody. Jde o arzen, přesněji řečeno trojmocný oxid arzenitý, lidově známý jako arzenik nebo utrejch. Tento výraz se stal dokonce synonymem pro jed obecně. Pro své účely má mimořádně vhodné vlastnosti: Je to bílý prášek bez chuti a zápachu, dobře rozpustný ve vodě i alkoholu, navíc velmi snadno dostupný. Travičům hrál do karet mimo jiné fakt, že zpětně zjistit skutečnou příčinu úmrtí je bez laboratorní analýzy velmi složité, v minulosti to bylo dokonce nemožné.

Příznaky otravy arzenem připomínají dříve běžnou choleru nebo úplavici: Charakteristický je úporný průjem, zvracení, bolesti břicha a třes. Arzen se v dřívějších lékárnách dal standardně zakoupit (užíval se jako jed na krysy) a například v renesanční Itálii se údajně objevili vychytralí podnikavci, kteří nabízeli „otravu na přání“. Mnohé šlechtické rody střežily jako svá tajemství složení vlastnoručně namíchaných jedovatých substancí založených právě na arzenu – ne nadarmo si vysloužil přízvisko jed Borgiů podle mocného florentského rodu.

TIP: Novičok a ti druzí: Smrtící moc neurotoxinů

Ve Francii se arzenu pro změnu říkalo „poudre de succeson“ neboli prášek dědiců – to proto, že s jeho pomocí nejeden nedočkavý potomek urychlil svůj přístup k dědictví. První prokázanou obětí této substance byl ironií osudu syn již zmíněného císaře Claudia. V roce 55 teprve třináctiletý Britannicus zemřel na následky požití látky, kterou mu do pokrmu s největší pravděpodobností nechal přimíchat jeho nevlastní bratr Nero. Obliba arzenu přetrvala po staletí a poklesla teprve poté, co britský chemik James Marsh v roce 1832 přišel na způsob, jak jeho přítomnost v těle zesnulého snadno odhalit pomocí analytické zkoušky. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Dole snímek Arsia Mons, v horní části zhroucená část padesátimetrového lávového tunelu na úbočí Arsia Mons, zachycený kamerou HiRISE

Vesmír

Alexandr Veliký si získal oddanost vojáků svým kouzlem osobnosti.

Zajímavosti

Bitva u Stalingradu skončila německou potupnou porážkou a zajetím několika desítek tisíc mužů.

Válka

Červené a oranžové podzimní zbarvení nasvědčuje tomu, že v listech je obsaženo větší množství antokyanů.

Příroda

Událost, známá jako železniční neštěstí v Montparnassu, se objevila i v trikové scéně Scorseseova filmu Hugo a jeho velký objev či na obalu jednoho alba hardrockové skupiny Mr. Big.

Historie

O transport amerických speciálů na Takur Ghar se staraly vrtulníky MH-47E Chinook.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907