Reklama


Proměny zapomenutého afrického státu: Svítání nad Zimbabwe?

07.04.2018 - Petr Hejtmánek

V dobách vlády bělochů bylo na území dnešního Zimbabwe zřízeno velké množství národních parků. Do dnešních dob bylo ovšem hodně zvířat vybito, dříve vybudovaná zařízení zchátrala a ani služby příliš nefungují. Jedinečná příroda však zůstala víceméně nepoškozena

<p>Hroší tlama otevřená dokořán znamená výstrahu. Spodní tesáky hrocha dorůstají délky až 45 cm a jsou hroznou zbraní.</p>

Hroší tlama otevřená dokořán znamená výstrahu. Spodní tesáky hrocha dorůstají délky až 45 cm a jsou hroznou zbraní.


Reklama

Zimbabwe jsem během posledních let navštívil několikrát. Ekonomická situace státu se ovšem od roku 1980, kdy se k moci dostal nechvalně známý diktátor Robert Mugabe, neustále zhoršovala. Až do stavu, kdy nebylo v celé zemi možné koupit žádné potraviny, ani pohonné hmoty. Jediná možnost, jak zde ještě bylo možné omezeně cestovat, spočívala v nákupu veškerého proviantu v Jihoafrické republice. Omezené zásoby nafty v kanystrech na korbě ovšem velký rádius k cestám po Zimbabwe nedávaly.

Dolary a Coca Cola

Nová naděje přišla až v roce 2008 společně s novými volbami. Mugabe byl donucen část pravomocí předat do rukou opozice a se zavedením amerického dolaru jako platidla se otevřely nové možnosti. Turistický ruch se ale v Zimbabwe dosud nestačil obnovit a ceny služeb proto zůstaly na přijatelné úrovni. Prostě ideální doba na návrat.

Naše safari jsme naplánovali na šest týdnů. Začínáme sice v Jihoafrické republice, ale máme v úmyslu co nejrychleji z ní zmizet. Na střeše terénní dodávky máme rozkládací stany a uvnitř uzamykatelné korby kompletní vybavení pro kempování včetně elektrické lednice. Zásoby nakupujeme v Mesině – posledním jihoafrickém městě před hranicemi se Zimbabwe.
Odbavení a vyřízení formalit na jihoafrické celnici probíhá s rutinní rychlostí, ale na opačném břehu hraniční řeky Limpopo je to horší. Musíme se obrnit velkou dávkou trpělivosti a připravit se na nečekané výdaje. I když tentokrát vše proběhlo podstatně rychleji než při mých dřívějších návštěvách, stejně jsme odbavením strávili téměř dvě hodiny. Jsme plni očekávání, jak se konfrontace amerického dolaru s diktátorským režimem projevila na zdejší životní úrovni. Změnu vidíme hned u první benzínové stanice – mají benzín a Coca Colu!

Neviditelní nosorožci, ukrytí levharti

Do národní parku Matobo (resp. Matopos), který leží nedaleko města Bulawayo, stíháme dojet těsně po setmění. Kulisu parku tvoří nádherné žulové bloky, v nářečí Africans zvané Kopjes, které tvarem připomínají dětské hlavičky. Atraktivní jsou i jeskyně s velmi zachovalými malbami křováků. Volně žijící zvěř je možné spatřit už jen v západní časti – Whovi Game parku, který je kompletně obehnaný elektrickým plotem. Jsou zde zebry, žirafy, prasata bradavičnatá a různé druhy antilop. Největším lákadlem jsou ovšem oba druhy zde žijících nosorožců. Tentokrát se nám nepodařilo objevit ani jednoho a žádný ze strážců nám nedokázal (nebo nechtěl?) říct, kolik jich zde ještě zůstalo. Nijak by mne nepřekvapilo, kdyby už všichni byli upytlačeni, ale sporadické kupy jejich trusu roztroušené po parku dávaly stále jakousi naději.

Skalnaté svahy a kamenné věže jsou ideálním prostředím pro skrytý život levhartů. I přesto, že Matopos je místo s největší koncentrací těchto šelem v Africe, můžete mluvit o štěstí, zahlédnete-li alespoň jejich stín. Jiné velké šelmy zde nežijí a tak můžete, v doprovodu ozbrojeného strážce, absolvovat i pěší safari. Při naší předchozí návštěvě v roce 2008, se nám tímto způsobem podařilo vystopovat jednoho nosorožce a dokonce jsme se k němu na poměrně malou vzdálenost přiblížili.

Dalším lákadlem parku je Wiev of the World – žulový monolit, na jehož vrcholu je volně rozeseto několik balvanů. Uprostřed tohoto skalního „chrámu“ si nechal magnát Cecil Rhodes vyhloubit v tvrdé žule hrobku a na svém nejoblíbenějším místě byl také pochován.

Národní park, nebo střelnice?

Na silnici vedoucí přes rozsáhlý listnatý les Mopane je minimální provoz a poměrně dlouhý přesun do Hwange, největšího národního parku Zimbabwe, postrádá jakékoli vzrušení. I tak znovu oceňuji chytré opatření, které je tady uplatňováno okolo cest vedoucích divočinou. Po obou stranách cesty je udržován asi desetimetrový prosekaný travnatý pás. Zůstaly jen vzrostlé stromy, v jejichž stínu jsou umístěna pikniková posezení. Díky tomu mají řidiči přehled o tom, co se v okolí cesty děje a mohou včas zareagovat na přecházející zvěř, aniž by došlo ke srážce. Velká stáda slonů přecházející silnici poblíž Dete, asi dvacet kilometrů před Hwange, jsou ovšem i bez výseků zcela nepřehlédnutelná.

Oblast dnešního národní parku Hwange byla kdysi oblíbeným lovištěm krále Monomotapy. Park byl proslulý velkým množstvím slonů, kteří sem v pravidelných intervalech migrovali ze sousední Botswany. Také prezident Mugabe do parku pravidelně posílal armádu k „trestným výpravám“ na slony. Z peněz, jež získal prodejem slonoviny Číňanům, pak nakupoval zbraně pro své nohsledy. Určitě právě z tohoto důvodu jsem zde v posledních letech vídal slony už jen ojediněle a všichni byli viditelně nervózní z projíždějících aut.

Hrochovi na dosah

U Catepillar dam, jednoho z mnoha uměle vybudovaných napajedel, ovšem můžeme každý večer pozorovat velká stáda slonů. U vody se schází přes padesát kusů, což jsem v Africe ještě neviděl! Jako by tito inteligentní tvorové vycítili lepšící se situaci v zemi a začali se pomalu vracet. Navíc máme mimořádné štěstí, když na cestě nedaleko kempu pozorujeme pobíhající smečku divokých psů.

Hwange mapujeme projetím téměř všech přístupných míst a hodně času trávíme na zastřešených plošinách u napajedel. U Shumba Pan se nám naskytla jedinečná příležitost fotografovat hrocha zabořeného uprostřed napajedla. Protože byl v hustém bahně jako zabetonovaný, nehrozilo nám žádné nebezpečí, ani když jsem opustili vůz a fotografovali z polohy vleže od okraje napajedla. Park opouštíme po pěti dnech branou Matetsi se spokojeným konstatování, že zdejší situace se výrazně zlepšila.

Ráj na zemi

Přes Viktoriiny vodopády, kde dokupujeme jídlo a pohonné hmoty, pokračujeme na sever po prašné cestě okolo přehrady Kariba. Naším cílem je Mana Pools, nejvyhlášenější park Zimbabwe, který se rozkládá u řeky Zambezi.

V Mana Pools se to zvířaty doslova hemží a jde pravděpodobně o jediný národní park v Africe, kde můžete opustit bezpečí vozu a bez doprovodu strážce se na vlastní nebezpečí vydat pěšky do divočiny. Žádný rozumný člověk nejde od auta nijak daleko, ale za ten pocit, kdy stojíte bezbranný nedaleko lví smečky, sloního či buvolího stáda, stojí za to! Zdejší zvířata si na pohyb lidí mimo auta zvykla natolik, že nás pokládají za rovnocenné tvory. Nebojí se nás, ani se na nás nesnaží zaútočit. Daleko od aut se koná jakýsi workshop – volně stojící fotografové se pomocí dlouhých skel snaží zachytit možná svoje „poslední snímky“ lví smečky. Šelmy se povalují nedaleko od nich na dně vyschlého říčního koryta.

Nenudíme se ani v kempu na břehu Zambezi. Přímo od stolu pozorujeme hrochy v řece, stádo slonů brodící se z protějšího zambijského parku Lower Zambezi nebo paviány a prasata bradavičnatá, kteří kolem nás pravidelně „luxují“ odpadky. Naše děvčata se ve tmě téměř srazila s obrovským slonem, který se vypravil doprostřed kempu ke kohoutku s vodou. Stádo buvolů si zase vybralo jako místo pro odpočinek okolí umývárny a na dlouhou dobu tam uvěznilo našeho kamaráda. V noci je hřích usnout, protože všude kolem se rozléhá tolik fantastických zvuků. Hroši se popásají kolem auta a sloni se potulují po kempu. Tak si tedy představuji skutečný ráj na zemi!

Po horských vrcholcích

Přes Harare míříme k mozambické hranici a postupně od severu k jihu projíždíme všechna hraniční pohoří. Nyanga (v překladu Šamanův roh) je poslední pohoří na severu hranice. Stejnojmenný národní park má rozlohu 314 km2 a zdejší krajina s mnoho vodopády mi připomíná Krkonoše. Největší z vodopádů, pojmenovaný Mtarazi, padá z výšky rovných 800 metrů. Opravdu nejde o kraj malých měřítek, vždyť nejvyšší vrchol sahá do výšky 2 592 metrů a Cecil Rhodes ne nadarmo nazval svou zdejší rezidenci uprostřed hor Domovem v oblacích.

Další perlou v pomyslném náhrdelníků zimbabwských pohoří je Bvumba, které se vypíná nad městem Mutare do výšky téměř dvou tisíc metrů. Do roku 1950 byla tato dvousethektarová výspa soukromým pozemkem Freda Taylora, bývalého starosty Umtali. Dnes jde o jakousi bělošskou rezervaci, kam vliv politických změn zasahuje jen minimálně. Po předlouhém stoupání se ocitáme uprostřed kouzelné krajiny. Lidský důvtip tady horské přírodě dodal distingovaný půvab. Křišťálová voda z horských potůčků plní ukrytými kanálky množství překrásných umělých jezírek. Kolem po tisících kvetou fuchsie, azalky a protey. Střižený trávník odděluje jezírka od aloí, bambusových hájů, stromových kapradin a pryšců. Celou oblast zaplavuje rafinovaná směs evropského a afrického rostlinstva a jako kontrast neporušený horský prales, nespoutaná buš a divoká zvířata. Botanická zahrada a golfové hřiště pod Leopardí skálou jsou klenotem zahradní a parkové architektury a byly prohlášeny za jedno z nejkrásnějších míst Afriky. Z náhorní plošiny, na které se golfové hřiště rozkládá, se nám naskýtají úžasné pohledy dolů na zelené savany v Mozambiku.

K poslednímu pohoří „v řadě za sebou“ – tak zní překlad domorodého názvu Chimanimani – jedeme úzkou horskou cestičkou, plnou prachu a serpentin, z nichž je překrásný pohled na okolní hory. Nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy jsem tudy v opačném směru projížděl na kole.

Příbytek nervózních slonů

Poslední zastávkou na naší cestě je národní park Gonarezhou (v jazyce Shona „Příbytek slonů“). Ani jeden z nás tady nikdy předtím nebyl a tak jsme plni očekávání. Stručný popis v průvodcích říká, že jde o park s fotogenickými pískovcovými útesy nad řekou a nervózními slony všude okolo. Dříve oblíbené teritorium lovců (byl zde například uloven slon s největšími kly) se během občanské války v Mozambiku proměnilo v zásobárnu masa pro guerillové jednotky.

O platnosti varování před nervózními slony se přesvědčujeme v kempu u řeky. Vítá nás tady mohutný sloní samec, který se jen tak nehodlá vzdát svého místa. Výhružným postojem s doširoka roztaženými „plachtami“ a předstíranými útoky se nás snaží zahnat. Mimoděk se mi vybaví další citát z průvodce: „Většina místních slonů si velmi dobře pamatuje zvuk střelby ze samopalů AK-47 a mají velkou averzi k lidem – dodržujte úctyhodnou vzdálenost!“ V parku nejsou téměř žádní turisté a tak se rozhodneme pro bivak na vrcholu Chilojo Cliffs. Problém jak vyfotit západ i východ slunce během jednoho dne, je tím vyřešen.

Nejasné vyhlídky

Sedím na okraji pískovcového útesu Chilojo a s nostalgií pozoruji vzdálené zamlžené obzory. Stejně zamlžená a nejasná je i budoucnost Zimbabwe, jejích obyvatel i zvířat. Přemýšlím nad tím, proč v Zimbabwe, ale ani jinde v Africe, nefunguje spolupráce černochů s bělochy a je mi z toho nanic. Přitom přírodní ráj a kvetoucí zahrada s hrdým jménem Zimbabwe vstupovala v roce 1980 do nového období nezávislosti s heslem: „Zapomeňme na bývalou nadřazenost bělochů, neomezujme je v podnikání a budeme z toho těžit všichni!“

TIP: Příliš mnoho slonů? Pravda o afrických chobotnatcích

A výsledek proklamované spolupráce? Demagogie, násilné vyvlastňování farem, totální rozklad hospodářství, vybíjení zvěře v parcích a nakonec bída, hladomor a masová emigrace obou etnik ze země. Snad budoucnost uchystá zemi na jihu černého kontinentu klidnější časy.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Petr Hejtmánek

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Revue

Tělocvičny chyběly, a tak se cvičilo mezi lavicemi, v parcích, ale též v pronajatém skladišti

Historie
Věda

Generálporučík Giovanni Messe velel italskému sboru na východní frontě, ale před reorganizací na armádu byl pro spory s nadřízenými odvolán

Válka

Motor AR-22 během nedávných testů

Vesmír
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907