První oceánský parník nebyl jen technickým experimentem, ale i odvážnou sázkou, která posunula hranice námořní plavby

Myšlenka na loď, kterou by poháněla pára, nebyla nová. Plavidla s parními kotli existovala, jenže pouze na řekách a jezerech, kde si mohli kapitáni dovolit časté zastávky a nakládku objemného a těžkého uhlí. Ale plavba přes oceán? Ta se současníkům zdála téměř jako fantastická pohádka.

Přesto se jednoho červnového rána roku 1819 u irského pobřeží objevilo něco zcela nečekaného. Pozorovatelé zahlédli ze břehu loď, z níž se valil sloup černého kouře. Připadalo jim to tak zvláštní a hrozivé, že britská pobřežní stráž okamžitě vyrazila na pomoc domněle hořícímu plavidlu.

Teprve při blízkém setkání si kapitán uvědomil svou mýlku, protože místo tonoucích námořníků jej přivítala spokojená posádka na palubě lodi, jež si razila cestu Atlantikem vlastními silami. Oním záhadným „kuřákem“ byla SS Savannah, první hybridní loď v dějinách, která kdy překonala oceán. Zčásti plachetnice, zčásti parník, z poloviny minulost, z poloviny budoucnost.

Zrodil se experiment

Když v roce 1818 vyrostly v newyorských loděnicích základy zmíněného plavidla, nikoho ani nenapadlo, že se zapíše do dějin. Mělo jít o obyčejnou „sailing packet“, tedy rychlou poštovní a osobní loď, přepravující dopisy, cestující a lehké zásilky mezi americkými přístavy. Nic výjimečného, nic historického.

Jenže tehdy se na scéně objevil muž, který odmítal být obyčejný. Kapitán Moses Rogers, zkušený mořeplavec a obdivovatel parních strojů, se rozhodl vsadit vše na jednu kartu a udělat z běžné plachetnice experimentální hybrid, jenž by světu ukázal, že má parní technologie budoucnost i na rozlehlých oceánech. 

Rogers přesvědčil obchodníka Williama Scarbrougha, aby do jeho nápadu investoval. Za půjčené peníze pak koupil rozestavěnou loď a pustil se do přestavby, jež brzy upoutala pozornost. Do trupu se musel vejít parní stroj o výkonu 90 koní, jenž na tehdejší poměry představoval ohromnou a těžkou konstrukci. Kotel, převody, vodní zásobníky, uhlí a dřevo – to vše zabralo tolik místa, že loď prakticky přestala být výnosná pro běžný provoz. Kapitán přesto pokračoval: Jeho cílem totiž nebyl výdělek, nýbrž důkaz o proveditelnosti projektu.

Na palubu byla také nainstalována dvě velká dřevěná kolesa, každé o průměru téměř pět metrů (viz Skládací kolesa), a loď dostala jméno podle domovského města svého bohatého majitele.

Bez pasažérů

Přestavba se ovšem netýkala jen pohonu. Rogers věděl, že chce-li získat slávu a podporu, musí Savannah působit i reprezentativně. Proto dostala do vínku šestnáct luxusních kajut a interiér připomínal spíš jachtu pro bohaté než experimentální plavidlo, jež se chystalo vyzvat Atlantik na souboj. Najít cestující se však nakonec nepodařilo: Nikdo nechtěl svěřit život „parnímu kotli na křehké lodi“. 

Přesto byla Savannah připravena vyplout a její velké dobrodružství započalo 24. května 1819, krátce po páté hodině ranní. Kapitán se naposledy ohlédl k majáku Tybee Island a obrátil příď na východ. Na palubě se nenacházel žádný pasažér ani poštovní balík, natož smluvená komerční zakázka. Jen Rogers, jeho posádka a smělý plán dokázat světu, že parní loď zvládne přeplout oceán. 

Nicméně poklidná plavba netrvala dlouho. Už 29. května narazila Savannah na první cizí loď a hned vyvolala poprask. Škuner Contract zahlédl zdálky sloupy kouře nad ohromným plavidlem a okamžitě usoudil, že musí hořet. Jeho kapitán se snažil „loď v plamenech“ dostihnout, ale Savannah plula pod spojenými silami větru a páry tak rychle, že ji Contract nedokázal dohnat. Po několika hodinách pronásledování kapitán konečně pochopil, že to, co vidí, je nový typ unikátní lodi mířící do Evropy.

Britský obdiv

Podobný omyl se opakoval o tři týdny později. Tentokrát se zděsila posádka britské válečné lodi HMS Kite, která spatřila kouř na obzoru a opět vyrazila zachraňovat domnělé hořící plavidlo. Na rozdíl od předchozích zachránců však byla Kite extrémně rychlá a brzy Savannah dostihla. Britové vypálili před její příď salvu jako příkaz k zastavení a Rogers uposlechl. Když pak britská posádka vstoupila na palubu, zjistila, že nešlo o požár, nýbrž o technický zázrak.

Zvědaví námořníci chodili kolem stroje, zkoumali kotle, sahali na kolesa a nevěřícně kroutili hlavou. Parní loď uprostřed Atlantiku? To bylo stejné jako spatřit vzducholoď na dně dolu. Rogers je po celém zařízení ochotně provedl, načež britští důstojníci po několikaminutové prohlídce přiznali, že něco takového ještě neviděli, a nechali Savannah pokračovat za vytyčeným cílem.

Svět si tedy brzy uvědomil, že se hranice možného posunuly: Uprostřed oceánu se zrodil příběh, jenž se stal jedním z největších milníků v dějinách námořní dopravy. Když potom Savannah téměř po měsíci dorazila do Liverpoolu, zaplnil se přístav tak, že se po molech nedalo projít. Lidé se mačkali i na střechách domů a stovky malých loděk vypluly, aby si podivnou krásku s dýmajícím komínem prohlédly zblízka. Evropany moderní plavidlo fascinovalo a zároveň zneklidňovalo. Nikdy předtím neviděli loď, která by se oceánem plavila částečně „pomocí ohně“.

Zachránit Napoleona?

V přístavu se ihned rozšířila konspirační teorie, že Savannah přijela zachránit Napoleona, vězněného v té době na ostrově Svatá Helena. Lidé byli zkrátka přesvědčení, že plavidlo podobné konstrukce musí mít nějaký tajný úkol. O to víc se hrnuli na palubu, aby viděli „stroj, který dokáže unést císaře“.

Rogers měl ovšem v plánu něco mnohem zajímavějšího než utajenou záchrannou misi. Po krátkém pobytu v Liverpoolu se Savannah vydala na sever, načež jako první parní loď v historii vplula do Baltského moře, a postupně dorazila do dánského Helsingøru i do švédského Stockholmu. Ve Švédsku ji dokonce navštívil král Karel XIV. a byl natolik okouzlen, že Rogersovi nabídl její odkoupení. Kapitán nicméně odmítl – možná z hrdosti, možná proto, že věřil, že domovem prvního oceánského parníku musí zůstat Amerika.

Cesta lodi pokračovala do Ruska, kde se Rogers stal miláčkem dvora. Plavidlo si osobně prohlédl car a na rozloučenou věnoval kapitánovi zlaté kapesní hodinky. Evropa byla ohromena: Loď, kterou v Americe označovali za „kouřící rakev“, zde vyvolávala obdiv i úctu a podněcovala diplomatické kontakty na nejvyšší úrovni.

Štěstí se obrací

Každý triumf má ovšem i odvrácenou stranu. Když Savannah na podzim roku 1819 vyplula ze Stockholmu, zamířila do Kronštadtu a následně zpět k Atlantiku, nebylo už počasí tak vstřícné jako při jarní cestě na východ. Severní moře neblaze proslulo svou nevlídností a posádka Savannah ji brzy pocítila na vlastní kůži.

Strojovna nebyla stavěná na prudké náklony a neustálé zalévání vodou. Každé špatné zhoupnutí mohlo znamenat poruchu, prasklý ventil, a v nejhorším případě i výbuch kotle. Rogers proto nařídil plout výhradně pod plachtami. Savannah se tak při zpáteční plavbě stala opět čistokrevnou plachetnicí. Návrat domů skrz neúprosný Atlantik trval dlouhých 40 dní, mnohem déle než cesta do Evropy.

Po šesti měsících od slavného vyplutí se loď konečně přiblížila k pobřeží Georgie, nečekaly ji však fanfáry, davy a velkolepé přijetí. Ve Spojených státech si faktu, že se proměnilo celé jedno odvětví dopravy, téměř nikdo nevšiml. Nicméně budoucnost se díky SS Savannah vydala novým směrem.

Konec legendy Velké příběhy vizionářských strojů často končí smutně a Savannah nepředstavovala. William Scarbrough si od technického experimentu sliboval slávu i obchodní úspěch. A přestože první záměr se naplnil, druhý se zhroutil mnohem rychleji, než kdokoliv čekal. V lednu 1820 zachvátil město Savannah obrovský požár a zničil velkou část obchodní čtvrti i majetek rodiny Scarbroughových. Finanční ztráty byly tak drtivé, že už si majitelé nemohli dovolit unikátní hybridní loď dál provozovat – a nový vlastník neměl o parní stroj zájem.

Technologie byla příliš drahá i složitá a lidé se jí stále báli. Demontovaný motor, srdce celého experimentu, tedy odkoupil původní výrobce a plavidlo prošlo přestavbou na obyčejnou plachetnici. Bez parního stroje, bez skládacích koles, bez inovací. Z vizionářky se tak stala běžná dopravní loď, která pendlovala mezi americkými přístavy – nenápadná, obyčejná, skoro zapomenutá.

Poslední rána pak přišla 5. listopadu 1821, kdy u pobřeží Fire Islandu najela na mělčinu. Posádku i náklad se podařilo zachránit, ale samotná Savannah utrpěla těžké poškození. Silný příboj ji během pár hodin rozlomil a z prvního oceánského hybridu zbylo jen roztříštěné dřevo vyplavené na pláž. Vrak se nikdy nenašel, nicméně v roce 2022 se podařilo po tropické bouři objevit čtyřmetrový kus trupu, který měl odpovídající stáří i konstrukci. Šlo o poslední sbohem.