Proč Vikingové nedobyli Ameriku? Severští válečníci objevili kontinent dávno před Kolumbem. Co zastavilo jejich expanzi?

Co víme o dávných obyvatelích Dánska, Norska a Švédska, opředených mýty a legendami? Opravdoví představitelé barbarské epochy se vynořili zdánlivě odnikud, když na konci 8. století začali přepadávat pobřeží dnešní Velké Británie a Irska. Brzy své výpady rozšířili do severního a východního Atlantiku a postupovali dál na jih – dokonce se nebáli obeplout Gibraltar a rabovat až v Itálii, jak dosvědčuje slavná výprava Bjørna Železného boku z let 859–861.

Kromě toho podnikli rovněž expanzi v Baltu, až se nakonec po řekách dostali do oblasti Novgorodu a Kyjeva a nejpozději roku 839 dosáhli i Konstantinopole coby tehdejšího srdce západní civilizace. Navíc osídlili Island, objevili Grónsko a dopluli až do Severní Ameriky, ačkoliv tento jejich čin zůstal po mnoho staletí fakticky zapomenutým. Ve velkém počtu se usazovali v Anglii a od franských králů získali jako léno Normandii.

Na vrcholu své moci na přelomu 10. a 11. století ovládali vikingští panovníci značnou část severní Evropy, Anglii a Normandii, jejich pomalu se asimilující potomci panovali v Novgorodu a východořímského císaře střežila věrná varjažská garda.

Starší bere vše

Co však stálo u kořenů této nebývalé rozpínavosti? Podle dřívějšího bádání vyháněla mladé muže z domova nemožnost obživy, jelikož veškerou půdu dědil nejstarší syn a na mladší sourozence zbýval úděl „karlů“ – sice plnoprávných, ale obvykle nemajetných farmářů či řemeslníků.

Kronikář Adam Brémský spatřoval v 11. století důvod expanze v ekonomické nouzi, jež mohla souviset s přelidněním. Jako možný motiv se uváděl i nedostatek žen, zatímco v Králově zrcadle pro změnu čteme: „Jednou z pohnutek je sláva a soutěživost, druhou je zvědavost, protože je přirozeností člověka chtít na vlastní oči spatřit věci, o kterých slyšel. Tou třetí je touha po výdělku, neboť lidé se snaží získat bohatství (…), ačkoli jim hrozí i velké nebezpečí.“

Důvodem pro odchod a připojení se k nájezdům se tak stala celá směsice faktorů – od beznadějné budoucnosti až po prostou touhu po dobrodružství a s trochou štěstí i návrat s naloupenými poklady. Nelze však podceňovat ani obchodního ducha Seveřanů: Už před obdobím expanze udržovali rozsáhlé obchodní styky a ve vrcholné éře se jako obchodníci plavili mezi Grónskem a Černým mořem, kam pronikli po Dněpru, zatímco od Kaspického moře se s karavanami dostali až do Bagdádu.

Od plenění k usídlení

Za příznivého větru trvala cesta z Norska na Orkneje či Shetlandy pouhých pár dní, proto se počátkem 9. století začali vikingové usazovat právě tam. Ostrovy kolem Skotska však obývali Piktové a Skotové, přičemž není úplně zřejmé, jak se domácí s nově příchozími „srovnali“. Každopádně tam pak po 300 let vládli norští jarlové.

Ostrovy zprvu sloužily jako výchozí bod k nájezdům do Anglie a Irska a po celou vikingskou éru pak coby zastávka při dalších plavbách. Na Faerských ostrovech se vikingové usazovali během první poloviny 9. století a živili se chovem dobytka, lovem ryb, velryb a ptáků. Analýza DNA prokázala, že místní obyvatelé představují potomky skandinávských kolonistů.

Když roku 865 dánští vikingové poprvé neodtáhli z Anglie na zimu domů, stali se lidé sužovaní věčnými nájezdy Seveřanů svědky nové etapy. Po letech bojů vznikly v prostoru křesťanských států tři skandinávské mocenské útvary: V Anglii se jednalo o Danelaw, v okolí irského Dublinu o norskou enklávu a na severu Západofranské říše o Normandii, kterou vikingský vůdce Rollo nakonec „legalizoval“. Roku 911 ji obdržel od franského krále v léno pod podmínkou přijetí křesťanství a slibu, že ji bude bránit proti svým severským bratrům. Díky důkladné znalosti vikingských taktik si pak skutečně dokázal se všemi dalšími nájezdníky poradit a učinil z Normandie prosperující základ budoucího knížectví. Naopak vikingská panství v Anglii podlehla v polovině 10. století vytrvalé snaze Anglosasů dobýt ztracené území zpět.

Také v Irsku se vikingům nakonec přestalo dařit a v roce 1014 utrpěli rozhodující porážku. Mnozí se tam ovšem natrvalo usadili pod irskou autoritou.

Země ledu

Zatímco jedni Seveřané plenili či zakládali království, jiní se vydávali do neprobádaných končin. Velké ostrovy a země na západě objevili náhodou. K Islandu prý dopluli dva vikingové krátce po sobě, jeden z Norska a druhý ze Švédska, když se v bouři odchýlili od kurzu. Zprávy o nové zemi inspirovaly Nora Flókiho zvaného Havran, aby se k Islandu okolo roku 860 vypravil s rodinou, družiníky, dobytkem a třemi havrany. Zmíněné ptáky pak jednoho po druhém vypouštěl, aby zjistil, je-li země nablízku. Na ostrově ovšem vydrželi jen dvě zimy a vrátili se. Nicméně právě Flóki jej pojmenoval Island čili „země ledu“, když při jeho průzkumu narazil na fjord plný plovoucích ker.

Prvním trvalým islandským kolonistou se stal Nor Ingólfur Arnarson, který připlul v roce 874. Sága praví, že při spatření pevniny vhodil do moře sloupky svého náčelnického křesla, aby se usadil tam, kde je voda vyplaví na břeh: Našel je po třech letech na jihozápadě, v oblasti dnešního Reykjavíku. Poté započalo velké stěhování rodin z Norska i z vikingských osad na Britských ostrovech, s koňmi, dobytkem a otroky.

Podle analýz DNA má skandinávský původ zhruba 75 % islandských mužů, zato jen 37 % žen, z čehož plyne, že většinově pocházely z keltských rodin v Británii.

Bájení Erika Rudého

Kvůli sporu, který skončil smrtí jednoho z účastníků, byl okolo roku 960 z Norska vyhoštěn otec Erika Rudého. Odplul i s rodinou na Island, ale v zemi ledu se pro změnu projevila horká hlava jeho syna: Erik se dopustil několika vražd a na tři roky jej z ostrova rovněž vykázali. V mezičase se tedy vydal hledat zemi, kterou někteří cestovatelé spatřili asi o šedesát let dřív. Skutečně pak dorazil k východnímu pobřeží Grónska, obeplul jej z jihu a tři roky strávil jeho průzkumem. V místě zvaném Brattahlið, dnešním Qassiarsuku, potom vykolíkoval prostor pro svůj budoucí dvorec.

Po návratu na Island bájil o Groenlandu neboli „zelené zemi“ – do jisté míry šlo ovšem o podvodnou snahu získat příznivce pro vlastní kolonizační projekt. Pobřežní Grónsko tehdy sice nabízelo mírnější a zelenější prostředí než dnes, ale ze čtyř pětin ostrov stále pokrýval ledovec a rozhodně se nedalo mluvit o úrodné krajině. V roce 985 či 986 se tam přesto s Erikem vypravilo 25 lodí a víc než polovina jich doplula k cíli.

Na místě vikingové založili dvě kolonie, kde pak podle odhadů žily v čase největšího rozkvětu v chráněných vnitřních fjordech dva až tři tisíce Seveřanů. Roku 1261 se Grónsko a Island staly součástí Norska, nicméně kvůli nástupu malé doby ledové a neschopnosti přizpůsobit se drsným podmínkám nakonec osady nejpozději v průběhu 15. století zanikly.

Šťastlivec Leif

Koncem léta roku 986 se do Grónska vydal také Islanďan Bjarni Herjólfsson, avšak v husté mlze a silném severáku doplul k zalesněné, mírně zvlněné krajině, která popisu ostrova vůbec neodpovídala. Po dvou dnech plavby na sever narazil na zemi spíš rovinatou, avšak porostlou hustými lesy, načež po dalších třech dnech spatřil kamenité pobřeží. S blížící se zimou se však chtěl vrátit domů, otočil se na východ a za pár dní konečně dorazil do Grónska. Aniž to tušil, doplul předtím nejspíš k dnešnímu kanadskému Newfoundlandu a objevil pro Evropany nový kontinent.

O několik let později se po jeho trase vydal Leif Eriksson zvaný Šťastlivec, syn Erika Rudého. Nejdřív našel skalnatý Helluland, poté lesnatý Markland, a nakonec i Vinland, zemi vína či pastvin. Tam také přezimoval a následujícího jara se vrátil do Grónska. Další výpravu podnikl jeho bratr Thorvald, ale při zpáteční cestě se střetl se skrelingy neboli „ohyzdy“ – jak vikingové nazývali místní domorodé obyvatele – utrpěl zranění šípem a podlehl mu.

Následovaly i další expedice: Thorfinn Karlsefni se kolem roku 1020 pokusil založit ve Vinlandu stálou kolonii s šedesáti muži a několika ženami. Vydrželi tři zimy, ale neustálé střety s indiány je přiměly k návratu do Evropy.

Došlo zřejmě rovněž na další plavby, ačkoliv ságy o nich mlčí – cesta z Grónska ke břehům Ameriky prý netrvala o moc déle než z dánského Jutska do Anglie a hojnost kožešin i dřeva na stavbu lodí byla velmi lákává. Přestože kronikář Adam Brémský zmiňuje zemi jménem Vinland už roku 1075, jeho svědectví upadlo v zapomnění. Když ale archeologové v roce 1960 nalezli stopy vikingského osídlení na severu Newfoundlandu, bylo jasné, že Kryštof Kolumbus objevil Nový svět až jako druhý…

Pobaltí a východ

Seveřané však nezaháleli ani doma. Po celé Skandinávii vznikaly během 8. a 9. století kupecké osady v dopravních uzlech přístupných po moři i po souši: Proslulá byla Birka na jezeře Mälaren nebo ostrov Gotland. Sloužily jako překladiště zboží, přičemž ze severu směřovaly hlavně kožešiny, peří, vosk, med, mroží kly a otroci, zatímco naopak panoval zájem o dovoz luxusních produktů – byzantských brokátů, fríských vlněných látek, čínského hedvábí, rýnského bílého vína, franského skla a drahých kovů, hlavně stříbra.

Archeologické nálezy dokládají usazování Skandinávců ve slovanských přímořských osadách na území Německa i Polska, například v Ralswieku na Rujáně, v Oldenburgu, Rostocku či Wolinu. Švédští vikingové, na východě Evropy nazývaní varjagové, pak pluli přes Balt do Finského zálivu, dál po Něvě do Ladožského jezera a po řekách Volchov a Lovať až na místo, kde museli lodě vytáhnout a vléct je k pramenům Dněpru či Volhy – po nichž se pak dostali do Černého a Kaspického moře. S varjažským náčelníkem Rurikem a jeho dynastií se potom pojí vznik Kyjevské Rusi, kde se postupně propojily slovanské a skandinávské prvky.