První vlaštovka kosmické spolupráce: Společný let Sojuzu a Apolla (2.)
V červenci 1975 se uskutečnila první mezinárodní vesmírná mise: Na zemské orbitě se spojilo americké Apollo se sovětským Sojuzem. Projekt přitom probíhal v době, kdy ještě obě země nenavazovaly vzájemné vztahy právě snadno
Jako nejtěžší část příprav pak Deke uvedl 700 hodin ruštiny, které musel absolvovat. Platilo totiž, že jakmile se lodě na oběžné dráze spojí, budou Američané mluvit rusky a Sověti zase anglicky. Nezbytná byla i spolupráce pozemního personálu obou zemí, takže jazykové výuky si všichni užili dosyta.
Přechozí část: První vlaštovka kosmické spolupráce: Společný let Sojuzu a Apolla (1.)
Přípitek, který přináší smůlu
V dubnu 1975 se všech pět kosmonautů sešlo u jednoho stolu a otevřeli láhev vodky. Postupně si ji podávali a každý z nich zapil podle ruské tradice špetku soli na jazyku. Leonov následně láhev zazátkoval a všichni přítomní se podepsali na její etiketu s tím, že ji dopijí, až jejich let vejde do dějin. Šlo o jakýsi talisman. Valerij Kubasov přítomné upozorňoval, aby nepřipíjeli na úspěch mise, což prý přináší smůlu, ale raději na námahu vynaloženou při výcviku.
Lunární expedice už byly minulostí, výpravy na stanici Skylab rovněž, a nadešel čas na poslední start lodi Apollo a rakety Saturn. Motory nosiče zaburácely 15. července 1975 odpoledne, přičemž mediální sledovanost startu by našla konkurenci snad jen v Apollu 11. Stafford, Brand a Slayton zamířili z floridského pobřeží na oběžnou dráhu, kde už na ně čekal Sojuz. Zhruba tři hodiny po vzletu „vytáhlo“ Apollo z horního stupně Saturnu spojovací modul (nacházel se na špici velitelské sekce, stejně jako dřív měsíční výsadkové kabiny) a čtyřicetihodinové dohánění Sojuzu 19 na orbitě začalo.
Obě plavidla se bez problémů spojila 17. července v 18:19 našeho času, a zahájila tak mezinárodní spolupráci v kosmu. Po otevření poklopů se Stafford a Slayton přemístili do Sojuzu, zatímco Brand zůstal v Apollu, aby sledoval systémy. Velitelé si vyměnili státní vlajky a podepsali památeční listiny a později se posádky shromáždily v Sojuzu ke společné večeři zahrnující i tradiční ruský boršč.
Slayton v té chvíli připomněl Leonovovi z legrace jeho slib o přípitku vodkou ve společné rusko-americké kosmické lodi. Sovětský velitel však nezklamal a s ledovým klidem vytáhl tři tuby s nápisy „Vodka“. Stafford se poněkud vyděsil a začal přítomným připomínat, kolik lidí včetně prezidenta je sleduje v televizi – přece se nemohou opíjet! Leonov přesto s kamennou tváří Američany vyzval k přípitku a odvolával se na ruské tradice. Astronauti nakonec pokrčili rameny a obsah tub ochutnali. Byla v nich však jen obyčejná polévka, a oni tak sedli Aleksejovi přímo na lep!
Mise nabitá vědou
Následujícího dne ráno se do Sojuzu přesunul pro změnu Brand a připojil se ke Kubasovi, zatímco trojice Leonov, Stafford a Slayton strávila dopoledne v Apollu. Program zahrnoval nejen konference s novináři obou zemí, ale také experimenty připravené sovětskými i americkými vědci. K dispozici byla například pec k tavení kovových slitin a zkoumaly se možnosti budoucí výroby materiálů v beztíži.
Poměrně krátká, symbolická mise – zasvěcená propagaci mezinárodní spolupráce – měla dokonce letový plán vědou doslova nabitý. Experimenty pokračovaly i 19. července po rozpojení plavidel. Apollo se od Sojuzu mírně vzdálilo a jeho piloti si pro sovětské kolegy připravili zajímavé představení – umělé zatmění Slunce vlastní lodí! Leonov a Kubasov pak využili příležitost k fotografování solární koróny.
V rámci dalšího pokusu vysílala posádka Apolla ultrafialové světlo směrem k sovětské lodi, načež zachycovala jeho echo po odrazu; zkoumalo se také chemické složení horních vrstev atmosféry a obsah ozonu. Apollo a Sojuz se pak ještě krátce znovu spojily, kosmonauti už se však nesetkali (to je čekalo až o dva měsíce později v Moskvě), pouze se naposled prověřoval nový dokovací uzel. Po třech hodinách se plavidla definitivně oddělila a každé se vydalo vlastní cestou.
Zatímco Sojuz mířil pomalu domů, Američané měli ještě na programu pětidenní oblet Země. Plán plnily další pokusy, od studia planety z orbity až po sledování malých rybek v sáčcích s vodou a zkoumání jejich orientace v beztíži. Odhozený spojovací modul pak posloužil jako referenční objekt na stejné oběžné dráze jako Apollo: Vědci pozorovali pohyb obou těles a výkyvy zemské gravitace, svědčící o rozdílném rozložení hmoty pod povrchem planety. Apollo ASTP se vydalo na zpáteční cestu 24. července, a aniž by to posádka tušila, čekala ji nejkritičtější fáze letu.
Vance ztratil vědomí!
Loď provedla brzdicí zážeh, odhodila servisní modul a vnořila se do zemské atmosféry. Návrat probíhal bez potíží až do závěrečné fáze, kdy se velitelská sekce snášela na padácích do Pacifiku. Astronauti totiž nechali nedopatřením v chodu systém malých orientačních trysek RCS na návratovém modulu. Když se pak otevřely ventily a kosmická loď nad hladinou oceánu vyrovnávala tlak „nasáváním“ okolního vzduchu, pronikl do kabiny i toxický tetraoxid dusíku, používaný u trysek RCS jako okysličovadlo. Prostor se plnil nažloutlým dýmem, všichni tři muži na palubě kašlali a dusili se, a Brand dokonce ztratil vědomí! Situaci zachránila pohotová Staffordova reakce: Velitel sáhl po nouzových kyslíkových maskách, jednu si vzal sám, druhou hodil Slaytonovi a třetí dal na obličej bezvládnému Brandovi, který se naštěstí po chvíli probral.
Když se později o incidentu dozvěděli lékaři, poslali astronauty na pozorování do havajské nemocnice, kde nakonec trojice strávila dva týdny. Muži si žádné následky neodnesli, u Slaytona však rentgen plic odhalil nádor! Po návratu domů do Houstonu proto Deke podstoupil operaci, jež naštěstí prokázala, že se jednalo o nezhoubný karcinom. Pokud by ovšem lékaři diagnostikovali rakovinu už v rámci předstartovních vyšetření, zcela jistě by Slaytonovi vesmírný let – na který čekal za kancelářským stolem dlouhých šestnáct roků – zakázali.
Nejistá vesmírná budoucnost
Po společném letu Sojuzu a Apolla vesmírná spolupráce SSSR a USA zase poněkud ochladla a obě strany se do jisté míry vrátily k dřívějšímu soupeření. Když se například Sověti v první polovině 80. let dozvěděli, že se Spojené státy chystají vyslat do kosmu v raketoplánu ženu, narychlo naplánovali let Světlany Savické na stanici Saljut, dokonce včetně výstupu do otevřeného prostoru.
Rusové a Američané navázali na misi Sojuz–Apollo až v 90. letech, po pádu Sovětského svazu, kdy zazněla z ruské strany nabídka k letu posádky USA na Mir. Následovalo několik expedic, při nichž se raketoplán připojil k ruské orbitální základně, načež astronauti Spojených států absolvovali s kolegy dlouhodobý pobyt na její palubě.
Dnes samozřejmě funguje Mezinárodní vesmírná stanice (ISS), bezpochyby nejvýznamnější plod rusko-americké spolupráce v kosmu a zároveň největší stavba, jakou kdy člověk vybudoval mimo rodnou planetu. Přestože se základna člení na americkou a ruskou část, přinesl projekt důležitou zkušenost: Obě velmoci se snaží dlouhodobě spolupracovat a koordinovat vlastní vesmírné programy a také sladit své technologie. Faktem zůstává, že momentálně by ani jedna strana nedokázala provozovat ISS sama. Od odstavení raketoplánů zajišťují Rusové dopravu posádek, zatímco Američané se starají o finanční zázemí projektu a také o zásobování ruské části komplexu elektřinou.
Každopádně je škoda, že se v budoucnu kosmické cesty obou velmocí zřejmě opět rozdělí: USA chtějí vyslat astronauty do hlubokého vesmíru v rámci projektu SLS a Orion, zatímco Rusové hovoří o nové vlastní orbitální základně, nástupkyni ISS.
