První vlaštovka kosmické spolupráce: Společný let Sojuzu a Apolla (1.)

29.09.2019 - Vít Straka

V červenci 1975 se uskutečnila první mezinárodní vesmírná mise: Na zemské orbitě se spojilo americké Apollo se sovětským Sojuzem. Projekt přitom probíhal v době, kdy ještě obě země nenavazovaly vzájemné vztahy právě snadno

<p>Ilustrace spojených lodí na oběžné dráze</p>

Ilustrace spojených lodí na oběžné dráze


Reklama

V březnu 1965 vystoupil sovětský kosmonaut Aleksej Leonov jako první člověk v historii do otevřeného kosmického prostoru. Když se ještě téhož roku spolu se svým velitelem Pavlem Beljajevem poprvé setkal s týmem amerických astronautů, pronesl ve své řeči – navzdory probíhajícímu závodu o dobytí Měsíce –, že pokud chce lidstvo ve vesmíru něčeho dosáhnout, měly by obě strany spolupracovat. A dodal, že by byl rád, kdyby si jednou Američané a Rusové připili vodkou ve společném kosmickém plavidle. Netušil přitom, že jeden z přítomných astronautů USA, Donald „Deke“ Slayton, jej za deset let vezme za slovo.

Přestože to bylo v dobách studené války nevídané, nakonec mělo na slova Alekseje Leonova skutečně dojít: V květnu 1972 podepsali americký prezident Richard Nixon a sovětský vůdce Leonid Brežněv v Moskvě zásadní dohodu o společné misi lodí Sojuz a Apollo, které se měly o tři roky později spojit na zemské orbitě. K tomu okamžiku však vedla ještě poměrně dlouhá cesta.

Při hledání motivů nečekané spolupráce narazíme kromě politické propagandy i na ryze praktické přínosy. Například Apollo dopravilo na místo setkání relativně přelomové zařízení – stykovací modul, umožňující spojení sovětské a americké lodi, jež měly pochopitelně různé dokovací uzly. Tehdy měl zmíněný mechanismus zvyšovat šance na záchranu posádky, která by například kvůli poruše pohonné jednotky uvízla v kosmu. Vesmírní trosečníci by se díky projektu Sojuz–Apollo nakonec dostali zpět na Zemi i v lodi cizí kosmické agentury, pokud by neměli k dispozici vlastní plavidlo. V neposlední řadě pak počátek sdílených vesmírných projektů sliboval úsporu budoucích nákladů na obou stranách.

Nejdřív párty, pak zklamání

Na oběžné dráze si mělo podat ruce pět mužů. Do posádky Sojuzu 19 byl nominován Aleksej Leonov jako velitel a Valerij Kubasov. Ten původně působil coby konstruktér kosmických lodí a v říjnu 1969 se zúčastnil zajímavé mise Sojuz 6, při níž uskutečnil pokusy se svařováním a tavením kovů v beztíži a také zkoušel demontovat a spravovat různá zařízení. Sověti dokonce Američanům slibovali, že kdyby se během společného letu na Apollu něco pokazilo, Valerij to spraví…

V Apollu ASTP (Apollo-Sojuz Test Project) měl do vesmíru zamířit velitel Thomas Stafford, který se účastnil dvou misí Gemini a jako velitel Apolla 10 testoval na jaře 1969 lunární přistávací modul při letu nad Měsícem. Stafforda pak doplnil pilot velitelské sekce Vance Brand – nováček, jenž předtím sloužil v záložní posádce Apolla 15 – a pilot stykovacího modulu Donald Slayton, šéfastronaut zodpovědný za sestavován posádek, kterého dřív uzemnily problémy se srdcem.

Když se v roce 1972 Američané a Sověti pustili do příprav společné mise, nebyla nejprve situace snadná, už kvůli jazykovým bariérám a počáteční nedůvěře. Krásné vzpomínky na výcvik v Sovětském svazu uvedl Slayton v knize Moon Shot z roku 1994. Když byl v SSSR poprvé, bydleli američtí astronauti v hotelu poblíž centra Moskvy a téměř každý večer popíjeli v tamním baru s lidmi z celého světa – bylo to zkrátka společenské centrum pro cizince. Každé ráno pak stál před hotelem autobus, který Američany odvezl do Hvězdného Městečka a večer zase zpět.

Když mířila Slaytonova posádka na výcvik do Sovětského svazu podruhé, těšili se astronauti na další mezinárodní párty v moskevském hotelu. Jenže autobus je z letiště zavezl rovnou do Hvězdného Městečka za Moskvou, kde Sověti postavili hotel jen pro ně! „Chovali se záhadně a nám se to ani trochu nelíbilo. Byly tam jen samé borovice. Borovice, ploty s ostnatým drátem a těžká ostraha. Dívali jsme se na sebe a nechápali jsme, co se děje,“ vzpomínal Slayton. Když pak chtěla americká posádka vyrazit na konci pracovního dne do Moskvy a pobavit se, netvářilo se sovětské vedení právě nadšeně. 

Nový hotel byl hezký a útulný a astronauti měli k dispozici bar i vlastní kuchaře – jen trpěli mírným nedostatkem běžných věcí, jako byly ručníky, mýdlo nebo třeba špunty do van a umyvadel. „Být to ryze komerční hotel, tak do týdne zkrachuje… V Americe určitě,“ uvedl Slayton.

Napíchnutý hotel

Největší překvapení ovšem astronauty teprve čekalo. Jednou večer se Slayton se Staffordem na hotelu bavili: Stěžovali si na ruské pivo mdlé chuti a prohlásili, jak by bylo skvělé mít k pití něco lepšího. Když se příštího dne na hotel vrátili, našli všechny ledničky plné českého piva. Astronautům postupně došlo, že se všude okolo nacházejí skryté mikrofony a Sověti jejich konverzaci poslouchají. Stafford a Slayton mohli sice udělat skandál, místo toho se však rozhodli situaci využít.

„Naučili jsme se mluvit k lampám, stěnám a tak dále – prostě všechno mělo uši. Jeden náš člověk prohlásil, že by bylo dobré mít víc ručníků a mýdel. A příští večer jich tam byla spousta. Další zmínil, jak by bylo skvělé mít kulečník – a když jsme se druhého dne vraceli z výcviku, málem jsme o něj zakopli! […] Pracovalo s námi pár ruských techniků, které jsme neměli zrovna v lásce kvůli jejich přístupu. A tak jsme si jednou večer povídali, jací jsou to pitomci. A heuréka – už jsme je nikdy neviděli,“ uvedl Slayton.

Rusové jsou však od přírody srdeční lidé a bariéry rychle padaly. Brzy začali místní pořádat v hotelu pro americké astronauty divoké „vodka-koňak jízdy“ a posádky obou lodí se rovněž spřátelily. Slayton například s úsměvem vzpomínal na sněhovou koulovačku ve Hvězdném Městečku, při níž se muži z mise Sojuz–Apollo chovali jako malí kluci. A když zase Sověti přiletěli do USA, Slayton s ostatními je pohostili bourbonem, vzali je rybařit do příbojů floridského oceánu či na rodeo.

Deke Slayton rovněž odmítl spekulace, že se stal společný projekt živnou půdou pro průmyslové špionáže na obou stranách. Lodě Sojuz a Apollo byly již tehdy konstrukčně staré a Sověti i Američané sázeli do budoucna na raketoplány – konkrétně na programy STS a Buran. Rozhodně si však mezi sebou nevyměňovali informace o vývoji těchto strojů, a v případě SSSR dokonce ani o jejich existenci. Pokud tehdy Sověti od Američanů něco pochytili, jednalo se podle Slaytona o systém řízení a managementu.

Dokončení: První vlaštovka kosmické spolupráce: Společný let Sojuzu a Apolla (2.)

Jako nejtěžší část příprav pak Deke uvedl 700 hodin ruštiny, které musel absolvovat. Platilo totiž, že jakmile se lodě na oběžné dráze spojí, budou Američané mluvit rusky a Sověti zase anglicky. Nezbytná byla i spolupráce pozemního personálu obou zemí, takže jazykové výuky si všichni užili dosyta.

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru

  • Zdroj fotografií: NASA

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zahrady ve Versailles čekají kvůli horku a suchu krušné časy.

Zajímavosti

Halucinogen DMT změní elektrickou aktivitu mozku tak, že se chová jako ve chvílích snění

Věda

Z Alexandra vyrostl vynikající vojenský stratég, státník, diplomat a politik.

Historie
Vesmír

Parašutisté ze 101. výsadkové divize si prohlížejí jeden ze zničených britských kluzáků

Válka

Mor může přenést na člověka i nenápadný králík

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907