Srí Lanka: Za vůní cejlonského čaje

03.09.2013 - Magdaléna Vaculčiaková

Není těžké si představit, že na velšských stále zelených kopcích se kdysi konaly shromáždění druidů, turnaje bardů nebo jednání rytířů kulatého stolu. Ze starých mýtů a legend také pochází symbol Walesu, červený drak


Reklama

Vlak se v některých úsecích cesty zelenými kopci plouží k oblakům rychlostí snad deseti kilometrů za hodinu. Není divu, vždyť železnici vystavěli Britové už v padesátých letech devatenáctého století. Chtěli tehdy zabezpečit přístup k čaji, největšímu bohatství Srí Lanky, jež je ukryto právě v horách. Cesta za nedotčenou cejlonskou přírodou se chvílemi zdá nekonečná, ale ten pohled z okna je úchvatný. Čajové plantáže, kvetoucí banánové palmy a pohledy na vodopády vyrážejí dech.

Z uniformy do civilu

Britský dokumentarista Basil Wright natočil v roce 1934 dokument Song of Ceylon (Cejlonská píseň). Film financovaný britskou čajovou společností zobrazuje život obyčejných obyvatel hor, kteří jsou právě díky pěstování čaje a tudíž i britské kolonizaci spokojení. Vzpomněla jsem si na něj při devítihodinové cestě vlakem z hlavního města Kolombo do mlhou zahalených hor. Krajina se totiž od dob tohoto dokumentu vůbec nezměnila.

Kopečky s čajovníky vypadají jako pancíř želvy, která se vyhřívá na sluníčku. Uprostřed některých z nich hrdě stojí čajové továrny. Především jsou ale plantáže poseté hlavami Tamilek, které sbírají čajové lístky do pytlů upevněných kolem čela. Rýžová pole jsou utopená ve vodě, připravená k sázení plodiny, jež je každodenním pokrmem všech obyvatel ostrova.

Vlakem prochází policisté, jelikož hodně lidí cestuje načerno a revizory na Srí Lance neznají. Vyberou pokuty, pak se převlečou z uniforem do triček a s úsměvem se posadí mezi cestující druhé třídy. Trochu to připomíná „civilního“ poručíka Pihrta z Cimrmanovy hry Lijavec. Většina cestujících je namačkána do nejlevnější třetí třídy – ta je někdy natolik plná, že lidé stojí na schodech i ve dveřích. Prý se stává, že občas někdo z vlaku i vypadne.

Chilli s kokosem se jí rukama

Ella je malé městečko uprostřed zelených srílanských kopců. Je tady plno turistů, kteří v restauracích pijí západní pivo, jedí pizzu a automaticky očekávají i další „vymoženosti“ civilizace. Naproti tomu za zatáčkou, kde stojí domy místních obyvatel, není po setmění vůbec žádné světlo. K čemu by horalé měli elektřinu?

Na poště leží v okénku velký linkovaný sešit a v něm v posledním sloupci pod sebou několik otisků prstů. „Staří lidé v horách neumí číst, ani psát. Dnes už je v každé větší vesnici škola, která je pro děti zdarma. Pořád ale existují místa, odkud děti musí do školy chodit několik kilometrů pěšky,“ vysvětluje majitel naší oblíbené restaurace, zatímco se svou ženou připravuje rýži s kari. Jde o typické srílanské jídlo, které se podává v několika menších miskách. V každé je něco speciálního – hlavně zelenina, mnohdy s rybou, v kokosové omáčce a s kari. Chybět nesmí kokosový sambal – na plochém kameni rozdrcené chilli papričky s červenou cibulí, čerstvým šťavnatým kokosem a limetkou. Místní lidé jedí jenom rukama. Na rýži si lžičkou naloží trošku z každé misky a všechno smíchají. Každá miska v sobě totiž skrývá jiný pocit z jídla – sladkost, kyselost, a všechny – pálivost. Jedení prsty výhradně pravé ruky dává chuti další rozměr, zabrání popálení jazyka a dá prostor i hmatu, aby jídlo ucítil.

Dovoz lidí pro vývoz čaje

Po Britech, kteří kolonizovali tehdejší Cejlon více než 140 let, zůstalo v zemi několik viditelných stop. Povinné, neplacené a opravdu kvalitní školství, silnice, železnice a angličtina, která se učí na školách, a proto ji ovládá množství místních lidí. Kromě toho zde zůstaly typické červené poštovní schránky, někde i londýnské telefonní budky a také čajová produkce. Srí Lanka je třetím největším vývozcem čaje a čajové zemědělství poskytuje zaměstnání většině obyvatelstva. Skutečnost se ovšem liší od růžového obrazu vymalovaného černobílým filmem Basila Wrighta.

Čaj dovezli Britové z Číny, když v horách kvůli nemoci vyhynuly původně pěstované kávovníky. Průkopník James Taylor začal v roce 1867 s pěstováním čaje na plantáži o velikosti 19 hektarů a první čaj byl ze Srí Lanky vyvezen o sedm let později. Čajové plantáže se začaly rozrůstat napříč cejlonskou vysočinou. Sinhálci, kteří tvořili většinu srílanského obyvatelstva, odmítli na plantážích pracovat a tak Britové násilně přiváděli Tamilky z jihu Indie. Několik desítek tisíc žen dostalo ubytování v chatrčích uprostřed plantáží. Několikrát denně dostávaly jídlo a celé dny pracovaly jen za několik rupií.

Cesta čaje

Situace se z pohledu dělnic dodnes moc nezměnila. Sběračky čaje se rekrutují ze všech generací žen s barevnými tečkami uprostřed čela, nebo taky náušnicemi v nose, což značí příslušnost k hinduistickému náboženství. To tady vyznávají především Tamilové. Například do továrny Halpewatte UVA denně přinesou přibližně 20 tun čajových listů, z nichž se získá jen 5 tun čaje. Továrna nemá vlastní plantáž a lístky proto skupuje od okolních pěstitelů za cenu 55 rupií za kilogram (v přepočtu asi 10 Kč).

Proces výroby černého čaje je zdlouhavý. Na začátku obsahují čajové listy asi 75 % vody a nejdříve se musí sušit 12 hodin na dlouhých sítích umístěných ve dvou patrech továrny. Poté je zaměstnanci shazují dírami o patro níž, přímo do stroje, který listy drtí. Proces se opakuje i několikrát, dokud drť není dostatečně jemná. „Pak se rozloží na dlouhé a široké stoly, kde se nechá zoxidovat. Následně čaj v další místnosti prochází strojem, který jej zahřívá na teplotu 75 °C, čímž dochází k fermentaci,“ vysvětluje zaměstnanec továrny pověřený provázet turisty. Na závěr je čaj roztříděn podle velikosti na pět druhů, které se liší kvalitou a tudíž i chutí. „Důležité je ještě oddělit od černého čaje hnědé stonky listů. Donedávna se to dělalo ručně. Dnes však máme tenhle skvělý japonský stroj, který funguje na principu cenzorů rozeznávajících barvy,“ ukončuje výklad o procesu výroby čaje náš průvodce, přičemž hrdě ukazuje na obrovský stroj.

Čaj se z továrny prodává do Kolomba – ta nejvyšší kvalita někdy i za 300 Kč/kg. V Kolombu pak ochutnávači míchají do směsí čaje z různých častí Srí Lanky, čímž vznikají rozličné chutě. Na určení finální ceny se konají aukce a poté se čaj vyváží do ciziny.

Náboženská směs a svatba na konci světa

Haputale je městečko rozložené mezi dvěma údolími v nadmořské výšce 1 431 metrů. Chvíli je zahaleno v tajemné mlze, o chvíli později se nad hlavami prohání bílé mraky připomínající šlehačku. Pak zase můžete pozorovat kusy rozplývajících se oblaků, jak se zvedají z údolí nahoru. Když začne foukat hlučný vítr, máte pocit, jako byste byli na úplném konci světa.

V Haputale se míchají největší náboženské a národnostní skupiny Srí Lanky. Při cestě stojí dvě mešity, v obchůdcích se usmívají muslimští prodavači. Na kopečku nad městem láká malý anglikánský kostelík s hřbitovem ještě z dob kolonizace. Kousek za městem je buddhistický klášter a chrám, do kterého chodí nejčastěji Sinhálci. A na samém okraji Haputale stojí proti sobě hinduistické centrum a chrám – tovil.

Obě budovy jsou plné lidí a ulice hraje barvami. Podle horoskopu je správný den na svatbu a hinduisté se na ni oblečou do svých nejlepších šatů. U dveří stojí děvčata s obálkami, do kterých svatebčané vloží svůj finanční dar pro novomanžele, a pak postupují dovnitř absolvovat focení. Ženich s nevěstou tak stojí několik hodin. Jen přijímají obálky a usmívají se do kamery, než se vystřídá celá rodina.

Turecký záchod a ohniště v kuchyni

V hinduistickém centru, které připomíná kulturní dům, svatebčané museli za obřad zaplatit nemalou sumu. Také proto tam oddávají příslušníky bohatších vrstev. Naproti v pestrobarevném chrámu se odehrává svatba méně majetné rodiny. Souběžně se v chrámu zastavují kolemjdoucí, aby absolvovali každodenní náboženské rituály. Svatebčané z nižších vrstev si všimli naší zvědavosti a pozvali nás na hostinu do slunné místnosti přistavěné k chrámu. Holá podlaha, podél místnosti rozložené rohože, na nichž sedí hosté. Před sebou mají na zemi banánové listy, na které jim pobíhající muži servírují z velkých kovových věder rýži s kari.

Majetkové rozdíly mezi lidmi nejen v horách Srí Lanky jsou veliké. Klidně vedle sebe naleznete lidi ve stanu jen z několika dřevěných tyčí a sáčků a betonový dům s kompletní fasádou. Lidé se myjí ve vodopádech nebo vodou z vědra před svými skromnými domečky. Ti šťastnější se živí provozováním hotelů a restaurací pro turisty, nebo pracují v obchodech. Ale i v případě, že mají nad hlavou patro plné volných pokojů s plně vybavenými koupelnami, používají svůj turecký záchod na dvoře a primitivní kuchyni s ohništěm. Jednoduše si žijí svůj tradiční způsob života.

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Tomáš Libenský, Magdaléna Vaculčiaková

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Každý, kdo na radnici přinese krysí ocas, dostane jeden cent!

Historie

Pořádné lepidlo se hodí i chirurgům

Věda

Nobelovu cenu nezískal Einstein za svoji revoluční teorii, ale až v roce 1922 za vysvětlení fotoelektrického jevu

Vesmír
Cestování

Příslušníci regimentu RAF s průzkumným vozidlem Humber, Holandsko 1944.

Válka
Reklama

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907