Švédský masomlýnek: Bitva u Nördlingenu patří k velkým střetům třicetileté války
Bitva u Nördlingenu v září 1634, při níž protestantské síly vedené Bernardem Sasko-Výmarským a Gustafem Hornem utrpěly drtivou porážku, se stala zlomovým bodem třicetileté války a zásadně otřásla mocenskou rovnováhou v Evropě.
Válka, která měla později získat označení třicetiletá, spěla koncem léta roku 1634 ke zlomovému bodu. Pro Švédy, jejichž král Gustav Adolf padl o dva roky dříve u Lützenu, znamenala nadcházející bitva v jižním Německu skutečně velmi mnoho. Pokud by je císařská vojska, která obléhala Nördlingen, porazila, zcela by ztratili své mocenské postavení ve střední Evropě. Naopak císařským by pád Nördlingenu otevřel cestu ke strategicky důležité pevnosti Donauwörth.
Oba protestantští velitelé – Bernard Sasko-Výmarský a švédský generál Gustaf Horn – proto sdružili svá vojska a chystali se utkat s protivníkem v bitvě. Spojili se ovšem jen formálně, protože oba vojevůdci spolupracovali pouze s obtížemi a jeden druhému se odmítal podřídit. Švédská posádka se ve vyhladovělém okupovaném městě mezitím musela potýkat s neklidným obyvatelstvem, které vůbec nestálo o to, aby je potkal osud Magdeburgu, který císařští zcela vypálili o tři roky dříve.
Hlad a nemoci
Bernard sliboval, že město vysvobodí z obležení. Snažil se shromáždit všechny protestantské síly v jižním Německu. Příliš však neuspěl – pouze Württembersko vyslalo kontingent své zemské domobrany. Tito bojovníci ale neměli vysokou úroveň a žádné další posily se nepodařilo sehnat.
Patnáctého srpna stála švédská armáda před Nördlingenem. Bernard nařídil svým vojákům vybudovat dobře opevněný tábor, zatímco Horn se přiblížil k městu od severu, prolomil kruh obléhatelů a posílil posádku o 250 mušketýrů. Pod rouškou tmy se pak ovšem zase stáhl. Mezitím císařské jednotky zintenzivnily obléhání. Ve městě se šířil hlad a nemoci. Kanony obléhatelů pálily bez ustání do městských hradeb a prorážely v nich stále se zvětšující otvory. Obránci každým dnem očekávali útok.
Na počátku září se k císařským vojskům obléhajícím město připojily jednotky vedené kardinálem infantem Ferdinandem Španělským – synem španělského krále Filipa III. Švédové váhali, jak zareagovat. Horn vzhledem ke komplikovanému terénu odmítl město zachraňovat, ale Bernard věděl, že porážka by znamenala ztrátu jihoněmeckých protestantských spojenců. A právě jeho názor převážil.
Klíčové kopce
Nördlingen leží uprostřed pohoří Švábská Alba. Krajina jižně od města je protkána kopci, a proto špatně přehledná – což pro vojevůdce ve třicetileté válce nepředstavovalo ideální situaci. Císařsko-španělská armáda se nacházela v rovinatém terénu před středověkými hradbami. Z jihu vedla do města široká cesta lemovaná dvěma nevelkými kopci, které císařská vojska obsadila na začátku září. Bernardův tábor ležel asi o kilometr jižněji. Mezi oběma tábory se rozkládal malý lesík, který chtěl 5. září zabrat španělský kardinál infant a vyslal sem proto jednotku mušketýrů. Oddíl byl však příliš slabý a o něco později jej vyhnala Bernardova pěchota, která zde vzápětí sama zaujala pozice.
Zároveň císařský generál Matyáš Gallas a kardinál infant vypracovávali plán bitvy na nadcházející den. Jednoznačně očekávali švédský útok. Rozhodli se proto posílit předsunutá stanoviště na dvou kopcích jižně od města a soustředit hlavní síly na planině před Nördlingenem. Německá vojska tvořila první linii, zatímco Španělé zůstávali vzadu, aby buď posílili bojovou linii, nebo odrazili útok švédské posádky z města. Katolická armáda čítala 13 tisíc jezdců a 20 tisíc pěšáků, včetně Španělů, považovaných v té době za bojovou elitu.
Bernard mohl proti této armádě postavit pouze 16 tisíc pěšáků a 9 tisíc jezdců. Ty ale oslabily epidemie a demoralizovalo je nedostatečné zásobování. Přes to všechno prostě musel Nördlingen osvobodit. Z jeho pohledu by císařské síly ztratily převahu, pokud by Švédové dokázali obsadit dva kopce jižně od města, které dominovaly katolickému táboru. Gustav Horn měl proto do svítání 6. září postoupit s pravým křídlem vojska k úpatí východního kopce, který se jmenoval Allbuch.
Kdyby se útočníkům podařilo tento pahorek dobýt, získali by tím výraznou výhodu. Bernard se chtěl přesunout údolím a rozmístit se k boji před císařskou armádou, aby jí zabránil v posílení pozic na výšinách. Problém tkvěl v tom, že husté lesy a kopce bránily oběma částem protestantské armády, aby se navzájem viděly.
Přesun
Plán sice vypadal nadějně, Hornův postup se však zvrtl. Místo pěchoty a lehkých plukovních děl vyslal vpřed vozy a těžká litinová děla, která na nerovném terénu rachotila a varovala tak nepřátelská stanoviště na kopcích. Než vyšlo slunce, nacházely se Hornovy jednotky konečně pozicích. Generál měl v plánu napadnout císařské svou infanterií a následně vést rozhodující útok pomocí jezdectva. Jakmile dal švédský vojevůdce svým plukovníkům patřičné rozkazy, vyjel na nedalekou vyvýšeninu, aby měl na bojiště lepší výhled. Ale ještě předtím, než pěchota dospěla k císařské armádě, švédské jezdectvo již postupovalo vpřed. Přestože se mu podařilo prorazit na jednom místě nepřátelské linie, zbývající císařské oddíly dostaly pěchotu pod silnou palbu. Přesto Hornova infanterie pokračovala v postupu, což přimělo císařské jednotky, aby ve spěchu opustily své dělostřelecké baterie.
Bitva byla téměř vyhraná, ale pak došlo k tragickému omylu – dvě protestantské pěší brigády se navzájem zaměnily za nepřítele a zaútočily na sebe. Trvalo dost dlouho, než se je podařilo oddělit. Krátce nato navíc v sevřených formacích protestantů explodoval císařský muniční vůz, což způsobilo těžké ztráty na životech i výzbroji. Kardinál infant si všiml zmatku mezi švédskými vojáky a vyslal svou jízdu a pěchotu do protiútoku. Protože Hornovy jezdecké oddíly se kvůli předčasnému útoku ocitly příliš daleko na pravém křídle bojiště, a navíc jim kouř z děl bránil získat přehled o situaci, mohli Španělé bez větších potíží zahnat obě ztrátami oslabené pěší brigády opět z kopce Allbuch.
Hlavou proti zdi
Horn byl ale umanutě hodlal pahorek dobýt znovu. Tento jednačtyřicetiletý brunet s pěstěnou bradkou strávil většinu své vojenské kariéry po boku krále Gustava Adolfa. Proslul jako zkušený, klidný, pracovitý a opatrný velitel – ovšem zcela bez fantazie. Právě nedostatek představivosti ho u Nördlingenu proslavil. Znovu a znovu se řady mužů draly na svah Allbuchu a opětovně je salvy císařských nemilosrdně drtily a nutily ustoupit zpět na úpatí. Tam je křičící důstojníci mávající kordy znovu sešikovali a hnali zase vzhůru. Španělé na náspech dělostřeleckých šancí nahoře na kopci napočítali 15 útoků za sebou. Hornovi nedocházelo, že hlavou zeď neprorazí... Přestože doufal, že úspěch se skrývá hned v dalším útoku, naděje pohasínala. Zatímco obráncům přicházely stále nové posily, Hornových vojáků ubývalo a byli čím dál unavenější.
Blížilo se už poledne, když si švédský generál konečně uvědomil, že akce je odsouzena k neúspěchu a přestal hnát své zubožené muže do mlýnku na maso. S jeho rozkazem k ústupu však všechno teprve začalo. Kolem poledne hlásil Horn svému vrchnímu veliteli, že jeho vyčerpané voje ustupují ke kopcům na jihu a připravují se tam zaujmout obranné postavení. Na tuto chvíli císařští trpělivě čekali.
Celá jejich útočná linie vyrazila z pahorků a s voláním „Santiago!“ a „Viva España!“ zahájila protiútok. Pod tlakem útočníků mezi Hornovými vysílenými vojáky propukl chaos a poté panika. Vlny císařských jezdců se převalily přes pravé křídlo švédské pěchoty a rozehnaly je. I levé křídlo pod velením Bernarda Výmarského rozprášil protiútok a zbytky protestantských pluků se daly na zoufalý útěk.
Zničující porážka
V lesích a polích na jih od města se obě ustupující švédské armády – Bernardova a Hornova – setkaly a promíchaly. Bernardův kůň se zhroutil pod návalem prchajících mas. Když se s částí dragounů rozhodl dorážejícího nepřítele zastavit, ocitl se bezbranný velitel v obklíčení chorvatských jezdců, kteří jej oloupili. Na pomoc mu nakonec přišel jeden dragoun, který Bernardovi přivedl koně, s nímž protestantský vojevůdce uprchl z bojiště. Gustaf Horn ale dopadl ještě mnohem hůře: zajali ho a propuštění se dočkal až o osm let později, kdy ho vyměnili za tři císařské generály.
Na Allbuchu vítězní Španělé vyhazovali klobouky do vzduchu a provolávali slávu Habsburkům. Pak pět dní hodovaly na mase a víně, které zde prchající Švédové zanechali. Vítězství u Nördlingenu dodalo císařským silám nové sebevědomí. Naopak pro Švédy se tato bitva stala nejtěžší porážku v třicetileté válce a zlomovým bodem konfliktu, neboť Švédové museli vyklidit jižní Německo a krátce nato ztratili jednoho ze svých nejdůležitějších spojenců – kurfiřtské Sasko. Jeho panovník, Jan Jiří I., uzavřel s císařem mír a přešel na stranu Habsburků.
