Tajemství sladkého zlata: Proč se med nikdy nezkazí?

19.07.2018 - Kateřina Helán Vašků

<p>Archeologové často nacházejí dokonale zachovalý a stále jedlý med starý tisíce let například v egyptských hrobkách.</p>

Archeologové často nacházejí dokonale zachovalý a stále jedlý med starý tisíce let například v egyptských hrobkách.


Reklama

Tajemství dlouhověkosti medu tkví především v jeho chemickém složení. Obsažené cukry jsou hygroskopické, což znamená, že absorbují vzdušnou vlhkost. Pokud se však nový med před skladováním dobře utěsní, vlhkost se vstřebávat nemůže a výrobek vydrží v nezměněné podobě prakticky navždy. Přírodní produkt má navíc pH okolo 3–4,5 a taková kyselina zlikviduje vše, co by v jiných látkách mohlo přežít.

TIP: Jak se rodí med: Tajemství sladké pochoutky

Další složku dodávají do zázračného mixu včely: V jejich žaludku se nachází enzym glukózooxidáza a v nasbíraném nektaru z květů, který hmyz ukládá do plástů, díky němu vznikají dva vedlejší produkty – kyselina glukonová a peroxid vodíku. Druhá zmíněná látka pak rovněž slouží coby ochrana proti potenciálním škodlivým organismům.

Lidé znají podivuhodné vlastnosti zlatavého produktu již dlouho. Archeologové často nacházejí dokonale zachovalý a stále jedlý med starý tisíce let například v egyptských hrobkách. Nejstarší sladká pochutina se ovšem našla ve šlechtické hrobce nedaleko gruzínské metropole Tbilisi a pyšnila se stářím přibližně 5 500 let.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Jednotliví Evropané a Asiaté mají sice z neandertálců asi jen padesátinu z celkového počtu tří miliard písmen genetického kódu, ale každý zdědil trošku jiné úseky neandertálské DNA. Celkem se tak našla v DNA dnešních lidí plná pětina dědičné informace neandertálců.

Zajímavosti

Obléhání Calais

Historie
Věda

Objekt B14-65666 vznikl v důsledky srážky dvou galaxií, k níž došlo před 13 miliardami let

Vesmír

Testování mikrorobota pro vyšetření tlustého střeva

Věda

Pivoňky jsou poměrně náročné na kvalitu přírodního prostředí a jeho změny a také se jen pomalu šíří, protože mají velká a těžká semena. I hojnější druhy mají obvykle pouze ostrůvkovitý areál, přičemž jednotlivá místa výskytu mohou být i značně vzdálená. Proto se u některých lokalit můžeme domnívat, že vznikly druhotně, zplaněním z kultury. Jestliže k tomu ale došlo ve starověku, můžeme to dnes jen stěží dokázat. Jiné druhy jsou endemité malých území, většinou hor, ze kterých se nemohly dále šířit. Mezi ně patří i tyto nejvzácnější evropské pivoňky.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907