Těžce vybojované mosty: Operace Market Garden a bitva o Nijmegen (3)

V operaci Market Garden sehrálo vedle Arnhemu velkou roli také město Nijmegen. Dobytí zdejších mostů přes řeku Waal bylo životně důležité pro spojenecký postup k Arnhemu a do Německa. Dne 20. září 1944 se americkým vojákům z 82. výsadkové divize podařilo tyto mosty dobýt a město osvobodit

24.04.2022 - Richard Ehl



Němečtí velitelé nedaleko Nijmegenu urychleně formovali improvizované bojové skupiny, které sice měly nad Američany početní převahu, ale postrádaly jejich soudržnost a výcvik. Nejtěžší úder přišel 20. září 1944, kdy se do boje zapojily i dva školní pluky Fallschirmjägern (padákových myslivců). Němečtí parašutisté navíc útočili s podporou obrněnců.

Na jejich nápor později vzpomínal vojín Lawson z roty C 505. parašutistického pluku: „Z východu přijížděl nahoru tank. (...) Připadalo mi, že útok trvá hodiny, a tank držel všechny stále těsně u země. Náboje střelců z bazuk se odrážely od jeho trupu bez jakéhokoliv účinku, a tak jsme se rozhodli, že ze všech našich trhavin vytvoříme jeden granát. Jedna odvážná duše se pak připlazila tak blízko k tanku, aby na něho dohodila. Zasáhla ho a vyřadila.“

S vypětím všech sil a podporou tankistů od XXX. sboru se nakonec Američané 20. září i v dalších dnech ubránili. Určitý úspěch ale německý nápor přece jen zaznamenal. Tvrdý úder donutil 82. výsadkovou divizi bojovat o vlastní bytí a nebytí, přičemž odpoutal pozornost generála Gavina i jeho štábu od primárního úkolu, kterým bylo dobytí přechodů přes Waal.

Proti elitním esesákům

Zpětný pohled napovídá, že Američané měli již první den operace zaútočit co největšími silami na železniční a silniční most v Nijmegenu. Snaha o co nejlepší zajištění vlastních pozic na Groesbeeckých výšinách a také určité nedorozumění mezi velitelstvím divize a 508. parašutistickým plukem vedly k tomu, že na samotný Nijmegen začali Američané útočit až ve večerních hodinách.

První prapor zmíněného pluku svedl tvrdý boj o jeden německý opěrný bod ve městě, ale nebyl schopen dostat se až k mostům. Nepříteli navíc v pravý čas dorazily posily. Různorodou směsici německých školních a protiletadlových jednotek začaly postupně doplňovat muži z průzkumného praporu 9. tankové divize SS Hohenstaufen. Nedlouho po nich dorazily části bojové skupiny Frundsberg, tvořené pozůstatky 10. tankové divize SS. Tyto elitní jednotky zpevnily obranu jižních konců obou mostů a sebevědomí Němci pro danou chvíli upustili od plánů na vyhození přechodů přes Waal do vzduchu.

Pod rouškou tmy

Američané navíc brzy stáhli část sil na jihovýchod na Groesbeecké výšiny, aby zastavili německý nápor z Reichswaldu. Výsadkáři museli počkat, až se k nim připojí britské tanky, a nápor obnovili až 19. září, tedy třetí den operace. Spojenci se přibližovali k jižním koncům mostů ze dvou směrů. Postup ale začal brzy pod palbou německého dělostřelectva ze severního břehu stagnovat.

Když padla tma, rozhodli se spojenečtí důstojníci o poslední kombinovaný nápor. Tři tanky měly jako beranidlo vpadnout do německého obranného postavení, zatímco je další dva budou krýt, a američtí výsadkáři napadnou z boku železniční násep a zaženou nepřátelské kulometčíky od jejich zbraní. Obrněnce však zastavila předem zaměřená artilerie a postup pěchoty uvázl v palbě dobře zamaskovaných kulometů, které přitiskly Američany k zemi. Když pak Němci nasadili do boje i dvě samohybná děla, začali se Spojenci stahovat. Nastala patová situace a výsadkáři museli hledat jiné řešení.

Parašutisté na lodích

Ještě 19. září večer se sešli velitelé nasazených spojeneckých divizí a řešili, jak se dostat přes řeku a pomoci britským výsadkářům, kteří již třetí den bojovali v obklíčení v Arnhemu na severu. Nakonec si někdo ve štábu vzpomněl na několik náklaďáků s britskými útočnými čluny z celtoviny, které zůstaly někde hluboko v týlu britské Gardové obrněné divize. Následujícího dne se kolem třetí hodiny odpoledne vrhli muži 3. praporu 504. parašutistického pluku do útoku.

Řeku se pokoušeli překročit několik set metrů západně od železničního mostu. Podporu jim poskytovaly tanky od Gardové obrněné divize, které zároveň pokládaly zadýmovacími granáty kouřovou clonu. Zároveň se připojily i britské letouny, které zasypaly protější břeh pumami a raketami. I tak se jednalo o extrémně nebezpečnou akci, jak dokládá svědectví poručíka Pitta: „Naskákali jsme do těch zatracených člunů a zpočátku jsme si mysleli, že na vodu prší. Pak jsme pochopili, že to je olovo od skopčáků z druhého břehu, a tak jsme rychle odrazili. Pádlovali jsme jako šílení, abychom se dostali přes řeku. Jen několik člunů se převrátilo, mnoho kamarádů z nich bylo zabito, když se pokoušeli doplavat na břeh. Nevím, o kolik člunů jsme přišli, byla to pekelně široká řeka.“

Příliš vysoká cena?

Celkově ztratili útočníci polovinu všech člunů, které v průběhu šesti cest přepravily na druhý břeh téměř 160 metrů širokého toku 3. a později i 1. prapor 504. parapluku. Výsadkáři okamžitě vyrazili na východ a za cenu víc jak stovky padlých splnili úkol. Později prý Američané na bojišti napočítali 417 mrtvých Němců. Obchvat přes řeku navíc doplnil obnovený nápor 505. parašutistického pluku s podporou britských tanků skrz město na jižní konec mostů.

TIP: Na padáku do Normandie: Den D ve vzpomínkách amerických výsadkářů

Kolem osmé hodiny je již Spojenci oba pevně drželi. Poté následoval další nápor směrem k severu, ale již bylo příliš pozdě. Podařilo se zachránit pouze zbytky a rozprášené britské výsadkové divize. Američtí výsadkáři u Nijmegenu nade vši pochybnost dokázali, že jsou elitním vojskem. Zadané úkoly splnili, byť se tak stalo až se zpožděním. Za to ale mohly spíše vedlejší vlivy jako zdržení podpůrných tanků a přílišné rozptýlení seskokových zón. 

Očima nepřítele

Pozice amerických výsadkářů na výšinách jihozápadně od Groesbeeku se snažili dobýt i příslušníci německých školních parašutistických jednotek. Vzpomínky Albrichta Ziegglera vypovídají o tom, v jak složité situaci se německá armáda v září 1944 nacházela: „Bylo mi pouze sedmnáct roků a byl jsem poslán do parašutistického výcvikového střediska. (…) Poslouchal jsem příběhy staré gardy z roku 1940 a Kréty, ale realita pěšího boje byla zcela jiná. (...) K nejhoršímu došlo, když jsme vešli do lesa. Trrr – a les byl plný střel. Kamarádi šli k zemi a já jsem neviděl vůbec nic. Zaryl jsem prsty do země a vtlačil se do prohlubně hluboké pouze několik centimetrů. Dostal jsem strach a rozbrečel jsem se. Byl jsem jen kluk. Nakonec jsem byl raněn pod koleno, sebrán nějakým Američanem a zajat. Tak skončila má první a poslední bitva.“

Takový obrázek zdaleka nebyl vzácný. I tyto improvizované bojové skupiny složené zhusta z nováčků nebo vysloužilých veteránů ale dokázaly Američany díky své početní převaze a často i vysoké morálce potrápit. 


Další články v sekci