V srdci Luxoru: Jaká tajemství skrývá slavný egyptský chrámový komplex

02.03.2021 - Nikol Patíková

Po staletí tvořil Luxor nejen politické a správní centrum „věčné říše“, ale také její náboženský střed. V tamním chrámovém komplexu Karnak se slavily nejdůležitější svátky a nedaleko posvátných zdí se nechávali pohřbívat faraoni

<p>Podle archeologů pokrývaly nejhonosnější části chrámu plátky zlata.</p>

Podle archeologů pokrývaly nejhonosnější části chrámu plátky zlata.


Reklama

Jen dva a půl kilometru od dnešního Luxoru, spočívajícího na ruinách prastarého města, se tyčí největší kdy vybudovaná náboženská stavba: Naráz by pojala pařížskou katedrálu Notre-Dame, vatikánskou baziliku sv. Petra i katedrálu Narození Panny Marie v Miláně. Chrámový komplex Karnak tvořil součást monumentální metropole a pro tehdejší obyvatele starověkého Egypta i pro vládnoucí faraony znamenal náboženské a poutní místo. Proslul natolik, že jeho jméno znal v antickém světě každý vzdělaný člověk. Egypťané mu říkali Waset, Řekové Théby (neplést s řeckým městem téhož jména) a po příchodu Arabů byl překřtěn na Luxor

Tamní chrámová čtvrť známá jako Karnak je zasvěcena tzv. thébské triádě – tedy bohu Amunovi, jeho choti Mut a jejich synu Chonsuovi nebo též Montuovi – tudíž se v komplexu nacházejí především svatostánky zmíněných tří božstev. Místo udivovalo již současníky a k dobrému jménu každého vládce patřilo, aby nechal nějakou jeho část rozšířit, nebo alespoň zrekonstruovat. Stavební práce tam tudíž neustaly téměř po dva tisíce let

První mecenáši

Stavba započala za vlády faraona Senusreta I., jenž byl u moci v letech 1920–1875 př. n. l., a trvala až do konce tzv. ptolemaiovského období, kdy Egyptu vtiskli novou tvář Řekové a roku 30 př. n. l. jej uchvátila Římská říše. I pro nafoukané Římany však Karnak zůstával místem divů a fantastické architektury, které stávalo už v dobách, kdy ještě apeninská metropole nebyla ničím víc než sedmi zelenými pahorky. 

Sláva chrámů však upadala po roce 323, kdy římský císař Konstantin Veliký uznal křesťanství coby státní náboženství a uctívání pohanských bohů ztratilo oficiální podporu. Jeho syn Constantius II. pak roku 356 nařídil uzavřít pohanské chrámy v celé říši, což znamenalo poslední hřeb do rakve kdysi slavného poutního místa. 

Karnak tak zůstal opuštěný a mezi jeho ruinami vznikaly kostely koptské církve, vůbec nejstarší křesťanské organizace v dějinách. I dnes tam uvidíte malované portréty světců a citáty ze svatých knih. Evropané Théby ani Karnak neznali v podstatě až do 17. století: Teprve roku 1668 lokalitu navštívili dva kapucínští misionáři, přestože její přesnou polohu uváděl již antický historik Herodotos. 

Zůstat bez dechu

Dnešního návštěvníka Karnaku uchvátí především velikost komplexu, a to co do rozlohy dosahující 81 hektarů, tak masivnosti staveb. I když jsou dnes ve značné míře poničené a dávno nehýří jasnými barvami, stále dokážou vyrazit dech. Rekordní sloupy s průměrem okolo tří metrů se tyčí k nebi do více než dvacetimetrové výšky. Na jejich hlavicích ve tvaru zavřeného či otevřeného papyru pak spočívají architrávy neboli násloupí – až sedmdesát tun vážící kamenné bloky, zdobené reliéfy. 

K nejzásadnějším dílům egyptského stavitelství potom patří tzv. kolosy, až třináct metrů vysoké sochy, jež reprezentují faraony a jejich moc. Ačkoliv v místě nechali své podobizny vztyčit mnozí vládci, nejzáhadnější – a počtem i velikostí nejdůležitější – jsou kolosy krále Achnatona. Jeho tvář kombinuje mužské i ženské rysy, pod hrudníkem muže vyrůstají břicho a boky, jež by slušely zralé ženě, a jedna z třiceti dochovaných soch jej dokonce zachycuje zcela nahého a bez genitálií. Archeologové ohledně povahy zobrazení živě diskutují: Jde o reálný portrét? A pokud ano, byl Achnaton oboupohlavní, nebo se jedná o pouhé symbolické vyjádření jeho božského statusu coby dokonalé bytosti? 

V síni slávy

Achnaton však zdaleka nepředstavuje jediného vládce v „síni slávy“. Největší objev se odehrál v okrsku bohyně Mut, kde se našlo 570 soch z černé žuly reprezentujících bohyni Sachmet – ženu se lví hlavou, která buď sedí, nebo stojí. Stojící „verze“ měří 210 centimetrů, sedící 95,5 centimetru a vážit mohou vždy až dvě tuny. Původně se jich v lokalitě nacházelo zřejmě přes sedm stovek, ale dnes mnohé z nich zdobí nejrůznější světová muzea. 

U vchodu do chrámu bohyně Mut se měly původně tyčit dva obelisky královny Hatšepsut, oba vyrobené z jednoho kusu růžové žuly. Do dnešních dní však zůstal stát pouze jeden – druhý se během stavby zlomil a na tomtéž místě leží dodnes. S výškou 25,58 metru a hmotností 343 tun patří mezi největší obelisky na světě. 

Jak Egypťané stavěli?

Pískovcové bloky se do Karnaku vozily po Nilu ze skalní rokle vzdálené 160 kilometrů, která se nacházela přímo u řeky. Ke stavbě chrámů sloužily tzv. talatáty, kamenné bloky o rozměrech 27 × 27 × 54 centimetrů, právě tak velké a těžké, aby je unesl jediný dělník. Mezery mezi kameny vyplňovala malta, jež ovšem snižovala životnost reliéfů a často i samotných památek, takže se nakonec od zmíněné techniky upustilo.

Stavění z „kamenných cihel“ si lze snadno představit, ale v Karnaku se nacházejí také mnohatunové překlady z jediného solidního bloku. Jak se osazovaly na vrcholky ohromných sloupů? Jedna z hypotéz předpokládá rozsáhlé využití lan a pák, dnes se ovšem široce přijímá teorie o výstavbě pomocí hliněných ramp, ověřená i experimentálně: Na břehu Nilu vyráběli dělníci hliněné cihly, načež je na stavbě pokládali do požadované výšky. Na zkosenou rampu následně položili dřevěnou dráhu a polili ji vodou, aby se jim těžké bloky snáz posunovaly vzhůru. Po dokončení díla pak hliněnou rampu jednoduše zničili. 

Uzurpované památky

Stavba od počátku neměla jednotný plán, v průběhu staletí se na ní podílelo okolo třiceti faraonů. Bylo přitom pravidlem, že si nový panovník uzurpoval, co jeho předchůdce vybudoval. Kameny z jednoho monumentu tak často posloužily k výstavbě jiného. 

Archeologové například na počátku 20. století zjistili, že třetí pylon panovníka Amenhotepa vyplňují kamenné bloky, z nichž původně vznikla Bílá kaple Senusreta I. a Červená kaple královny Hatšepsut. Pylon je tedy mnohem význačnější tím, co ukrýval uvnitř, než reliéfy, jimiž nechal Amenhotep pokrýt jeho stěny. 

Dochované relikty komplexu představují z největší části práci Thutmose I., vládnoucího v letech 1504–1492 př. n. l. Faraon učinil z Théb hlavní město Nového království a původně skromný chrám rozšířil. Ten stávající totiž nadále neodpovídal síle boha a krále.

V zářivých barvách

V komplexu se nachází i deset pylonů, tedy monumentálních staveb ve tvaru komolého jehlanu, jejichž dvě věže spojené mostem tvořily vstup do chrámového komplexu. Budovy jsou uvnitř plné, zahrnují pouze úzké schodiště, po němž lze vystoupat na terasu či zmíněný most. 

TIP: Staronový div z Abú Simbel: Jak se stěhovala největší památka v dějinách?

Všechny pylony v Karnaku kromě prvního zdobí reliéfy, zobrazující triumfy tehdejších králů, důležité okamžiky jejich života, události z bitev, ale také náboženské výjevy zpodobňující bohy a obětování. Jednotlivé scény na sebe často navazují, čímž vznikají celé „komiksové“ příběhy. Ačkoliv se reliéfy dochovaly pouze jako vystouplé tvary v pískovci, kdysi hýřily barvami. Ty se míchaly z minerálních pigmentů a lepidla, zřejmě přírodní gumy, což zaručovalo snadné použití barev a upevnění na zdobeném povrchu. Tak jako noví panovníci nechávali bez milosti rozebírat díla svých předchůdců, ani reliéfy neušly zkáze a přetváření: Novopečení vladaři je často dávali zahladit a přetesat. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kromě roubování se Haji Kalimullah Khan věnuje i šlechtění manga a podařilo se mu vypěstovat vlastní odrůdy.

Zajímavosti
Věda

Jméno zakladatelů podniku dodnes připomínají Fidorky, zatímco jejich tváře neznáme.

Historie

Útok německé armády zastihl Rudou armádu nepřipravenou. Statisíce Sovětů padly do zajetí už v prvních týdnech bojů.

Válka

Největší jedinci zmije gabunské se mohou pochlubit až pěticentimetrovými zuby.

Zajímavosti
Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907