Aralské jezero vysychá už 60 let. Nový výzkum ukazuje, že se přitom uvolňuje do atmosféry značné množství uhlíku

Pokud jste někdy v létě prošli kolem vysychajícího dna jezera, možná jste ucítili nepříjemný zápach stoupající z bahna. Tento štiplavý odér je směsí plynů uvolňovaných z půdy, když vysychá obrovské množství organické hmoty, tedy výkalů, řas, rostlin, rozkládajících se těl a dalšího materiálu, který se nashromáždil na dně jezera.

Důsledky těchto procesů jsou ale závažnější než samotný zápach. Na mnoha místech světa vysychají jezera v takovém rozsahu, že se z nich mohou uvolňovat ohromná množství skleníkových plynů. Jejich emise se by se mohly blížit emisím vznikajícím spalováním fosilních paliv.

Uhlík z jezera

Nový výzkum, publikovaný ve vědeckém časopise Science, uvádí, že se z Aralského jezera, momentálně největšího vyschlého jezera na světě, uvolnilo do atmosféry od 60. let minulého století do roku 2022 přibližně 204 megatun oxidu uhličitého. Vědci k tomuto číslu dospěli na základě terénních měření a analýz sedimentových vrtů odebraných z různých částí vyschlého dna.

Hladina Aralského jezera začala prudce klesat v době, kdy byly jeho odkloněny přítoky, řeky Amudarja a Syrdarja, aby zásobovaly vodou rychle se rozvíjející bavlnářský průmysl v Uzbekistánu. V 90. letech už bylo jezero, původně čtvrté největší na světě, prakticky k nepoznání. Na jeho místě se dnes rozprostírá rozlehlá slaná poušť, vyschlé jezerní dno, které se pod spalujícím sluncem pomalu rozpadá.

V poslední letech se ale na severu Aralského jezera objevují první známky zlepšení. Vláda Kazachstánu přijala opatření pro hospodaření s vodou, která mají zajistit, aby řeka Syrdarja přiváděla vodu do Severního Aralského jezera. Podle výpočtů Rafaela Marcého z Centra pro pokročilá studia Španělské národní rady pro výzkum a jeho kolegů by opětovné zaplavení jezerního dna mohlo zabránit uvolnění dalších přibližně 165 megatun uhlíku, které v sedimentech stále zůstávají.