Mor změnil tvář středomořské přírody: Radiokarbonové datování odhalilo překvapivý růst lesů v časech pandemie

Určování stáří velmi starých stromů bývá velmi obtížné. Mnohé takové stromy jsou duté, částečně rozpadlé nebo postrádají dobře zachované letokruhy, takže klasické dendrochronologické metody selhávají. Matoucí je i jejich velikost. Radiokarbonové datování ale umožňuje určit stáří i z malých vzorků vnitřního dřeva, dokonce tehdy, když je kmen stromu již značně poškozený.

Gianluca Piovesan z italské Univerzity Tuscia se svými kolegy použil radiokarbonové datování k určení maximálního věku v porostech dvou druhů dubů na opačných koncích ekologického spektra vegetace ve Středomoří. Shodou okolností jde o nejstarší známé středomořské listnaté lesní ekosystémy.

Lesy a pandemie moru

Badatelé prostudovali porost dubu cesmínovitého (Quercus ilex) na ostrově Montecristo v Tyrhénském moři a horský porost dubu zimního (Quercus petraea) v Aspromonte, horském masivu na jihu Kalábrie, který vytváří „špičku“ italské „boty“. Výsledky výzkumu uveřejnil odborný časopis PNAS.

Přestože jde o velmi odlišná a také geograficky vzdálená prostředí, oba tyto porosty dubů se vyvíjely překvapivě podobným způsobem. Radiokarbonové datování ukázalo výraznou vlnu zmlazování lesa, která na obou místech začala na počátku 15. století, krátce po morové pandemii.

Toto období se shoduje s dramatickým poklesem početnosti obyvatel. Krajina se kvůli moru vylidnila, došlo k ústupu zemědělství, omezení pastvy i těžby dřeva.

Když se tehdy lidská populace zhroutila, polevil její tlak na krajinu a lesy dostaly příležitost se rozrůst, jakou předtím neměly po velice dlouhou dobu. Na ostrově Montecristo se lesy rozrostly velmi rychle. Horské lesy Aspromonte naopak reagovaly pomaleji. Vědci to připisují horšímu stavu zdejších lesů a náročnějšímu prostředí.