Ve víně je pravda – in vino veritas, známé latinské přísloví zaznělo pravděpodobně při přípitku nejednoho našeho předka. Podle biblické tradice byl prvním pěstitelem vinné révy praotec Noe, který si také rád „přihnul“. V průběhu věků víno nebylo pouze oblíbeným nápojem, ale i přísadou do celé řady pokrmů
Vinná réva byla za účelem výroby lahodného moku pěstována v Malé Asii od 5. tisíciletí př. n. l., ale nálezy fosilií naznačují, že její planě rostoucí forma mohla být sbírána už v mladší době kamenné. Pěstování se postupně rozšířilo i do antického světa, kde hrálo víno důležitou úlohu. Vinařství se naplno rozvinulo v Řecku a Římané plodinu rozšířili také na území, které dobyli...
Víno měli v oblibě i Keltové, kteří ho v době své historické expanze (přelom 6. a 5. století př. n. l.) přinesli na naše území a zřejmě ho zde i pěstovali. Rovněž germánské kmeny, které osídlily Čechy po vytlačení Keltů před začátkem našeho letopočtu, víno znaly. Skutečný rozmach ale vinařství zažilo až v období Velkomoravské říše.
První vinice v Čechách byla založena za vlády knížete Bořivoje v 2. polovině 9. století. Za zakladatelku českého vinařství můžeme pokládat kněžnu Ludmilu, která si víno nesmírně oblíbila a zasadila se o vysazení vinohradu mezi obcemi Nedomice a Dřísy u Mělníka. K vinaření přivedla i svého vnuka Václava, který si podle legendy vinnou révu sám pěstoval, sklízel, šlapal a vyráběl z ní víno, a stal se tak, trochu neprávem, místo své babičky Ludmily, patronem vinařů. Další patroni vinařů jsou také svatý Bartoloměj a hlavně na Moravě známější svatý Urban.
Vinohrady se obvykle zakládaly na svazích, které nebyly vhodné pro pěstování jiných plodin. Jejich založení obvykle trvalo tři až čtyři roky a plodily přibližně 30 až 40 let. Ve 12. a 13. století se začaly rozšiřovat vinice při klášterech a na Moravě, v okolí Pálavy zažilo vinařství rozmach především vlivem Lichtenštejnů. Známým faktem je, že se díky Karlovi IV. ve 14. století dostaly do Čech sazenice vinné révy z Burgundska, Porýní a Rakouska. Víno pěstovali i bohatí měšťané a největšího rozmachu doznalo pěstování vinné révy v jagellonském období. V roce 1515 se například v Praze nacházelo na 700 ha vinic. Velkou pohromu ale znamenala třicetiletá válka, v jejímž průběhu na Moravě zanikla přibližně polovina vinic. Opětovný rozkvět potom následoval až na počátku 19. století.
V Čechách se vinná réva pěstovala především v oblasti Litoměřic, Mělníka, Roudnice, Žernosek, Lovosic, Prahy a Loun, ale také v okolí Mostu, Ústí nad Labem, Berouna a Libochovic. Na Moravě potom na Znojemsku a v okolí Brna. Víno se do Čech i dováželo. Z 15. století máme zprávy o tom, že se importovalo z Peloponésu, Rakouska, Itálie a Uher. Rakouské víno se v období husitských válek dokonce stalo cílem jedné spanilé jízdy. Husitům se při ní podařilo v Rakousku ukořistit několik vozů vína, ale vzápětí o ně byli zase připraveni.
Víno měli v oblibě zejména šlechtici, církevní hodnostáři a později i bohatí měšťané, kteří si jeho nákup mohli dovolit. Chudší lidé z finančních důvodů upřednostňovali spíš pivo. Víno ředěné vodou se stalo ve středověku pro majetné vrstvy každodenním nápojem, a dokonce ho pily i děti. Oblíbené bylo také víno svařené s kořením či bylinami, které se užívalo i k léčení nemocí. Jan Hus například zmiňuje, že se do vína přidávaly šalvěj, zázvor a rozmarýn.
Víno se také již od středověku využívalo při přípravě celé řady panských pokrmů. Vařila se z něj vinná kaše, polévka, vyráběl se z něj ale i ocet. Hojně se jím také při vaření podlévala zvěřina, ryby a ostatní masa. Víno bylo také předmětem mnoha podvodů. Šenkýři ho pro lepší zisk ředili buď vodou, nebo méně kvalitní vína různě ochucovali bylinami či doslazovali medem.
Vinice se v období dozrávání plodů pečlivě střežily a ten, koho náhodou přistihli při trhání bobulí, byl velice přísně potrestán. Jediná výjimka platila pro těhotné ženy, které mohly podle přísných vinařských zákonů na vinice volně vstupovat a víno trhat. Vinice vyžadovala údržbu v podstatě od jara až do podzimu, kdy vinařský rok vyvrcholil sklizní úrody. Vinobraní se tak stalo sváteční událostí a bylo velice důležité, aby proběhlo ve správnou dobu. Po sklizni následoval zase kolotoč prací kolem výroby lahodného moku.
TIP: Jak chutnal středověk? Po kaši, rybách i zvěřině
Hippocras, česky zvaný vévodský prášek, byla v podstatě starší obdoba dnešního svařeného vína. Připravuje se tak, že se v hmoždíři nadrtí a smíchá koření: skořice, zázvor, muškátový oříšek, guinejský kardamon a galgán, známý také jako siamský zázvor. Směs se potom vsype do horkého vína a podle chuti dosladí medem či luxusnějším třtinovým cukrem, který se v 15. století začal rozšiřovat z Indie do dalších zemí. Kořeněné víno bylo populární již v antickém Římě, ale první recept na svařené víno pochází až z konce 13. století. Především v Anglii a Francii se pak v 16. století vžil název hippocras.
Pixabay, Mandy Fontana, CC0 + ČTK, Cícero Moraes
VesmírHorké chvíle na orbitě v podání filmu Gravitace. Bez ochrany skafandru by kosmonauti ztratili vědomí za patnáct sekund.
ZajímavostiPrůměrná nosnice dává ročně 320 vajec, ale stavbou těla není podobné zátěži uzpůsobená.
HistorieViktoriánské ženy musely dodržovat přísná módní pravidla. Pas si stahovaly korzetem a krinolíny naopak roztahovaly obručemi.
VálkaFritz Julius Lemp (vlevo) v družném hovoru s kontradmirálem Karlem Dönitzem .
VědaBakteriofág (odvozený ze slov bakterie a fagein – řecky „jíst“), zkráceně fág, je obecný název pro virus infikující bakterie.
CestováníHistorický střed města Trogir byl roku 1997 zařazen na seznam Světového dědictví UNESCO díky své mimořádné architektonické kontinuitě výstavby města.
