Dlouhé stíny apartheidu: Cesta Jižní Afriky od rasové segregace k demokracii

Kolonialismus od 16. století z tradičně periferní Evropy učinil bohatý a mocný region světa. Třebaže v současnosti se může zdát, že evropské éře definitivně odzvonilo, tak staletí kořistění přírodních a lidských zdrojů stále ekonomicky, sociálně a kulturně zvýhodňuje Evropany. Zkrátka, radši se i v současnosti narodíte jako Nizozemec než jako jihoafrický Xhosa, což před vyloděním nizozemského námořníka Jana van Riebeecka v roce 1652 v místě zvaném později Kapské Město neplatilo.

Afrika Afričanům, Afričani nám!

Hluboké kořeny apartheidu tedy leží v kolonialismu, jejž charakterizovalo majetkové vyvlastňování, rasová segregace či násilná christianizace. Kromě Búrů, většinou nizozemských, vlámských či německých luteránů hovořících afrikánsky, na strategický a klimaticky příhodný jih Afriky připlouvali všeteční Britové, kteří proti vzdorujícím černošským státům a říším používali strategii spálené země. Bělochů se zde však nikdy neusadilo dost, aby vznikla další osadnická kolonie, respektive něco jako další Austrálie. Ale právě v těchto afrických koloniích s dominancí původního obyvatelstva, jako byly Alžírsko nebo právě Jižní Afrika, se vyvinula panská mentalita silně rasistického ražení. Většina kolonizátorů smýšlela v duchu hesla: „Afrika Afričanům, ale Afričani nám!“ Jeho realizace nabývala podobu daně z chýše ve formě nucené práce či kontroly pohybu pomocí pracovních průkazů.

Objev diamantů (1867) a hlavně největšího ložiska zlata na světě v Transvaalu (1886) poptávku po levné pracovní síle zmnohonásobil. Zlatá horečka rozvrátila již tak rozkolísaný region. Johannesburg, založený roku 1886 pod zlatonosným pohořím Witwatersrand jako osada skládající se ze stanů a hornických chatrčí, se během jednoho desetiletí změnil v aglomeraci čítající milion obyvatel! Pro majitele bylo klíčové udržet nízké mzdy, což řešili náborem černošských dělníků z široka daleka. Ani to nestačilo, a tak díky globálnímu britskému impériu přišli na řadu Indové, kteří zde už dříve dřeli na cukrových, akáciových či banánových plantážích, a jimž byly kvalifikované obory stejně jako černochům zakazovány, protože by po absolvování škol mohli požadovat vyšší plat.

Situaci statisíců smluvních dělníků, ale ve skutečnosti spíše nevolníků (otroctví bylo zakázáno roku 1834), se snažil zlepšit jistý mladý právník jménem Gándhí, který připlul do Jižní Afriky v roce 1891. Nenásilným bojem za desegregaci strávil více než dvacet let, ale když odjížděl, situace se začala ještě zhoršovat.

Ideologie afrikánského nacionalismu

Po búrských válkách (1880–1881 a 1899–1902) mezi búrskými osadníky a Britským impériem Londýn přiměl britské a poražené búrské osadníky k jednání o společném svazu, a roku 1910 byla založena Jihoafrická unie, která podobně jako Kanada získala samosprávné postavení. Posílení běloši bez dozoru shora rasové zákonodárství ještě zpřísnili. Například roku 1913 bylo nabývání pozemkového vlastnictví v případě černochů (67 % obyvatelstva) omezeno jen na rezervace (7 % celkového území). Zkrátka panství domorodých bělochů se ukázalo jako ještě horší než to evropské.

Jihoafrická unie tedy vstoupila do 20. století jako etnicky velmi různá a pro bělochy, kteří se vnímali jako drsní šiřitelé civilizace ztracení mezi přírodními a „negerskými“ živly, celkem perspektivní země. Mezi Búry se v meziválečné éře rozvíjela ideologie afrikánského nacionalismu, namířená i proti Angličanům a míšencům. Stal se programem opoziční búrské Národní strany, která v květnu 1948 vyhrála parlamentní volby pod vedením Daniela Françoise Malana (1874–1959), duchovního a administrátora holandské reformované církve s doktorátem z Utrechtu.

Roky 1948–1954, kdy Malan předsedal čistě afrikánské vládě, lze označit za zakladatelské období apartheidu, který Búrové prosadili bez ohledu na domácí i zahraniční opozici, a to i ve svévolně připojené Jihozápadní Africe (Namibii). Někteří ministři byli za druhé světové války obdivovateli nacistického Německa a odpůrci války po boku západních spojenců, a tak nyní chtěli zemi co nejdříve „vyvázat z britského područí“. 

Druhým cílem bylo zavedení důsledné, tedy i územní rasové segregace (aparte ontwikkeling nebo apartheid) na základě čtyř „vědecky“ vymezených skupin podle míry „negerského vzhledu“ a barvy pleti v tomto hierarchickém pořadí: běloši, Indové, míšenci a černí Afričané.

Následovala smršť nacionalistických a rasistických zákonů (viz Jihoafrický apartheid v praxi), které navazovaly na starší rasistickou legislativu, jež nutila černé Afričany žít v rezervacích nebo privatizovala kmenovou půdu. 

Bojkotem proti rasismu

Běžní Afrikánci v apartheidu, vymyšleném mezi válkami jejich akademickými elitami v Jihoafrické lize pro rasová studia, viděli spásu. S obavami sledovali, jak se jejich početní podíl v zemi stále snižuje a jak ekonomicky rostou Angličané. Rezervace už neměly stačit, nebílé obyvatelstvo mělo být podle kmenové či národní příslušnosti drženo v takzvaných bantustanech neboli domovinách, kterým by postupně unie udělila „nezávislost“. Tím by se černoši na územích mimo bantustany stali cizinci a současně vznikala iluze, že vláda jim dává plnou možnost vyžití dle vlastních tradic. Šlo o variantu protektorátu nebo ghetta, kdy nacisté také ukazovali Červenému kříži, že židé mají samosprávu, pěstují vlastní kulturu, děti chodí do školy, a podobně. Ve skutečnosti se však bantustany stávaly synonymem strukturální chudoby, nízkého vzdělání a stupňující se frustrace a agresivity. 

Afrikánci si tím potvrzovali nadřazenost své „vyšší národní kultury“ a svobodomyslnosti, neboť prý „všem rasovým skupinám dávají možnost, aby se vyvíjely podle svých přirozených zvyklostí a zákonů“. 

Černošská většina nezůstala pasivně přihlížet. Ty aktivní zastupovali v první řadě příslušníci a příslušnice Afrického národního kongresu (ANK) složeného z různých politických křídel včetně silných komunistů. V jeho Lize mladých začínal být vidět Nelson Mandela. Vedle indického kongresu pak s bojem proti apartheidu sympatizovala i řada bělochů, v první řadě literátů včetně pozdější nositelky Nobelovy ceny za literaturu Nadine Gordimerové. Klíčovým však zůstával ANK, který dlouho trval na gándhiovském nenásilném odporu v podobě bojkotu či stávky. Jeho veřejné aktivity jako Národní den protestu a smutku však čelily zvyšující se policejní brutalitě.

Hnízda „rudé neposlušnosti“

Malanova vláda na nepokoje kromě jiného reagovala zákazem rasové nenávisti, rozuměj jakékoliv kritiky bělochů a jejich institucí. Skvěle navíc využívala geopolitiku studené války, když veškeré aktivity opozice označila za komunistické. Strach ze sovětského vlivu, který s narůstajícím angažmá SSSR a jeho satelitů v takzvaném třetím světě spíše sílil, pak pomáhal vládě v hlavním městě Jihoafrické unie Pretorii udržovat klíčovou podporu Washingtonu. K odborům bylo přistupováno jako k dalšímu hnízdu „rudé neposlušnosti“, byly infiltrovány bílými i černými vládním agenty a jejich předáci zatýkáni. Podléhaly rovněž segregaci a stávky černých Afričanů byly rovnou prohlášeny za ilegální.

Vodou na mlýn antikomunistické rétorice se stala Charta svobody, kterou v roce 1955 přijalo 320 Indů, 230 míšenců, 112 bílých a cca dva tisíce černochů na kongresu v Kliptownu nedaleko Johannesburgu. Ta prohlašovala, že „všichni obyvatelé Jihoafrické unie bez rozdílu etnické příslušnosti si jsou rovni“ a jedním dechem požadovala znárodnění některých průmyslových odvětví. Prostá účast stála účastníky kongresu pět let soudních tahanic, na druhou stranu se Charta svobody stala programem ANK a těch umírněných organizací, které nechtěly rovnou vyhnat bělochy ze země, ale prohlašovaly, že by v unii měla vládnout africká většina. 

Vlny zatýkání a represí

Vůči dokumentu se ovšem vymezil nově založený Panafrický kongres (PK), jehož programem se stalo heslo „Afrika Afričanům“. Oproti předpokladům Nelsona Mandely popularita PK rychle stoupala hlavně u mladých černochů, a tak se také ANK počátkem šedesátých let zčásti odkláněl od tradice nenásilných akcí. Oba kongresy spojovala myšlenka, že jejich vůdci musejí jít příkladem, a proto třeba Nelson Mandela spálil v roce 1960 demonstrativně svůj pas. Pálení nenáviděných pasů, které nebílé obyvatele znevolňovaly, se pak stalo častým aktem emancipace od apartheidu. Pasy odporovaly i kmenovým tradicím. Když se měla například žena dát vyfotografovat na doklad, musela si sejmout doek, šál obtočený kolem hlavy. Současně musela do pasu přijmout manželovo příjmení, což nebylo obzvlášť na venkově stále ještě zvykem.

Když na černošském sídlišti Sharpeville u Johannesburgu v březnu 1960 policie zastřelila 69 demonstrantů a 180 jich vážně zranila, vláda hledala řešení jen v represi. Aby zabránila dalším protestům, vyhlásila stanné právo a během nové vlny zatýkání skončilo za mřížemi přes 18 tisíc lidí. ANK i PK byly zakázány, jejich vůdcové pozatýkáni. Včetně Mandely byli ve velkém procesu v roce 1964 odsouzeni na doživotí a odvezeni do věznice na Robben Islandu v Kapské zátoce.

Předseda ANK Alberto Lutuli byl za propagování nenásilného odporu sice oceněn Nobelovou cenou míru, ale aktivisté se museli stáhnout do podzemí či emigrovat. Začali se militarizovat, protože vyjednávání vedlo maximálně k planým slibům. ANK dokonce založil ozbrojenou složku Kopí národa, která měla provádět sabotážní akce proti vojenským a státním cílům. Obě organizace získaly zastoupení v postkoloniální Organizaci africké jednoty, ale měly odlišné názory na spolupráci se Sověty. ANK navazoval těsnější styky se Sovětským svazem a jeho satelity i africkými osvobozeneckými silami Angoly, Mosambiku a Jižní Rhodesie. PK byl naopak silně protikomunistický a nechtěl multirasovou, nýbrž černou Jižní Afriku.

Od slov k realizaci

Zavedení úplného apartheidu nešlo snadno a rychle. Kromě odporu černých Afričanů a liberálně-levicové opozice musela vláda brát ohledy na Britské společenství, kterého byla unie členem. Vedle zdviženého obočí Londýna, jehož politické elity začaly opouštět svou koloniálně-rasistickou minulost, se ozývaly hlasy členských států z Asie i Afriky, které nechtěly sdílet společenství s otevřeně rasistickým státem. A tak v březnu 1961 unie z Commonwealthu vystoupila a byla vyhlášena Jihoafrická republika (JAR). 

Politické a ekonomické sankce (ČSSR uzavřelo svůj generální konzulát v roce 1963) se celkem míjely účinkem, jiné byly už v OSN vetovány západními spojenci v čele s USA, ač naopak skandinávské státy se snažily JAR ostrakizovat. Když ale reprezentace JAR odmítala nastupovat k mezinárodním sportovním utkáním, kde by byl byť jen jediný míšenec, došla trpělivost olympijskému výboru, a zemi z hnutí v roce 1968 vyloučila.

První „samosprávná“ domovina v Transkei byla vyhlášena roku 1963 a do jejího čela byl instalován vládě loajální kmenový náčelník Kaiser Matanzima. Mezitím zemřel „otec zakladatel“ Malan a do čela nacionalistů se postavil Johannes G. Strijdom, který bílým dělníkům a farmářům, nadále nespokojeným se svými životními podmínkami, slíbil reálný apartheid. Ten v praxi znamenal, že centra měst, vzdělání, bohatství a úspěch patřily bílým, ostatní byli trpěni jako levná pracovní síla, která se může vyžít v domovinách. Trvale probíhaly deportace černých Afričanů z center měst, jež měla být od černošských sídlišť oddělena pásem průmyslu. 

Tak například majitelé pozemků v Sophiatownu v Johannesburgu byli vystěhováni mnoho kilometrů za město, čtvrť srovnána se zemí a provokativně přejmenována na Triumph. Bez potřebných dokladů a zajištěné práce se musel dotyčný do tří dnů vrátit do bantustanu. Veřejný prostor od laviček po místa v některých kostelech ovládla pravidla segregace. Jakkoliv tisk si zachovával relativní svobodu, do země nesměly „závadné publikace“ například o soužití různých ras a z důvodu „mravní ochrany“ až do roku 1974 v zemi nevysílala televize.

Tristní situace v domovinách

Národní strana ale vyhrávala všechny volby, protože zemi se ekonomicky dařilo. Výkonnost hospodářství závisela v JAR hlavně na světových cenách zlata a dalších surovin a také na výnosech kukuřice a plodin na export. Zisky plynuly do financování policie, armády, ale i elitní vědy. JAR se vyšvihla mezi atomové mocnosti a kardiolog Christian Barnard provedl jako první na světě roku 1967 v Kapské nemocnici Groote Schuur úspěšnou transplantaci srdce. 

Ačkoliv byla levná černošská pracovní síla základem hospodářské prosperity, Afrikánce znepokojoval stále se zvyšující demografický rozdíl v jejich neprospěch, a tak chtěli realizaci úplného apartheidu uspíšit. Vznikaly nové a nové bantustany, přičemž území některých z nich byla složena z mnoha nespojitých částí roztroušených po republice. Každý se ubíral svéráznou cestou od rodinných autokracií po pokus vytvořit nadkmenovou federalistickou domovinu KwaZulu, ale žádný se nestal skutečně nezávislým. Rozpad Jižní Afriky na bílou JAR a domorodé „bantustáty“, který by se líbil nacionalistům, nebyl i vzhledem k silnému ekonomickému propojení možný. Současně se černí Afričané v těch funkčnějších domovinách jako KaNgwane učili samosprávě a základním principům demokratické vlády, což se hodilo po konci apartheidu.

Černí Afričané z JAR se inspirovali jak ve zbytku kontinentu, který od Roku Afriky 1960 postupně zaplnily dekolonizované státy, tak ve Spojených státech, kde od šedesátých let úspěšně působilo hnutí za občanská práva. Inteligence, církevní představitelé a studentstvo stálo u vzniku Hnutí za sebeuvědomění černochů, které zdůrazňovalo nutnost zbavit se pocitů méněcennosti, a naopak přijmout svou identitu včetně hrdosti na označení černoch. Ale právě výchova nových elit představovala velký problém, protože školství v domovinách bylo zanedbané, třídy čítaly i sto žáků a učitelé neměli kvalifikaci, ostatně výdaje na bělošské a černošské dítě byly v poměru 10:1. 

Spirála násilí

Protestní pochod proti afrikánštině ve školách v červnu 1976 v Sowetu (zkratka South Western Townships), tedy v černochům vykázaném předměstí Johannesburgu, zastavila policie střelbou do zástupu studentů. Svět obletěla fotka zabitého třináctiletého Hectora Pietersona, kterého jeho spolužák nese v náruči, a předměstí upadala do spirály pouličního násilí. Studenti odmítli chodit do školy pod heslem „Napřed svobodu, potom vzdělání!“. Celá jedna generace vyrůstala na ulici v ganzích a ze Soweta se stal jeden z nejznámější slumů na světě.

Vláda odpovídala zvyšováním pravomocí policie, ale příliš to nepomáhalo, ani když byl od léta 1985 v zemi opět vyhlášen dlouholetý výjimečný stav. Přes protesty lidskoprávních organizací mohli zatčení sedět v celách i roky bez obvinění, soudy končily vysokými tresty či nezřídka tresty smrti. Na popravišti skončil i vůdce ilegální komunistické strany a advokát politických vězňů Bram Fischer (1908–1975), vysokoškolský studentský vůdce Steve Biko byl v roce 1977 ve vězení umučen a stal se symbolem odporu, stejně jako zaťatá pěst s heslem „Amandla awethu“ (moc do rukou lidu).

O policejní brutalitě, nezvěstných a popravách oficiální tisk nesměl psát. Bída, kumulovaná frustrace a mládež bez perspektivy vedly k atentátům, sabotážím, ale i rabování a krutým „uličním soudům“ se stávkokazy či donašeči tajné policii. Na opačném pólu vznikaly extremistické organizace s rasistickým i antisemitským programem zachování čistoty bílé rasy. Polovojenské bojůvky Afrikánské mládeže (stormvalke) používaly při srazech a na oslavách nacistickou symboliku a rétoriku. 

Ačkoliv nový premiér (od roku 1984 i prezident) Pieter Willem Botha tváří v tvář narůstajícímu násilí začal mluvit o postupné demontáži apartheidu, doktrína ještě nebyla mrtvá. Stálo za ní silné konzervativní křídlo Národní strany, které jen nemile neslo, že od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mohli černí Afričané vlastnit soukromý majetek, černí dělníci se poprvé nazývali zaměstnanci, nikoliv jen Bantuové, a míšenci s Indy získali dokonce zastoupení v parlamentu.

Nevyhnutelné změny

Pomalé a nejednoznačné oslabování apartheidu urychlila globální ekonomika, politika a klima. Ceny zlata v polovině osmdesátých let náhle poklesly až na polovinu a současně v celém regionu jižní Afriky nastalo pravidelné několikaleté období takzvaného velkého sucha provázené nižšími úrodami. Jenže státní kasa, již tak zatížená stávkami, bojkoty a výdaji na bezpečnost, nyní neměla prostředky na obvyklé dotace ani pro bílé zemědělce, natož pro ostatní. Vládní komise po čtyřiceti letech experimentu musely konstatovat katastrofální stav životní úrovně v bantustanech. Gorbačovovy reformy v SSSR a následné zhroucení bipolárního světa eliminovaly hrozbu sovětského vlivu, kterým byla mimo jiné zdůvodňována potřeba apartheidu.

Po Bothově onemocnění se v roce 1989 stal novým vůdcem Národní strany a později i prezidentem ministr Bothových vlád pragmaticky orientovaný Frederik Willem de Klerk a na jihu Afriky podobně jako ve střední Evropě odstartovaly dříve těžko uvěřitelné změny. V únoru 1990 mohly obnovit činnost ANK, PK a další osvobozenecká hnutí, a dokonce i komunistická strana. Dále byl zrušen trest smrti i jeho výkon u těch již odsouzených. V tom samém roce došlo k ukončení výjimečného stavu, Namibie získala nezávislost a země se pod mezinárodní kontrolou zbavila svého jaderného arzenálu.

Mandela na scéně

Dne 11. února 1990 opustil po 27 letech vězení Nelson Mandela. Symbolizoval jak utrpení politických vězňů, tak smírné řešení soužití v mnohorasovém státě. Již v druhé polovině osmdesátých let mu bylo několikrát jako oblíbenci prezidenta Bothy umožněno zastupovat ANK v jednáních, nyní se měl stát klíčovým vyjednavačem přechodu k demokraticky zvolené vládě na základě pravidla „jeden člověk – jeden hlas“ a úplného zrušení apartheidu.

Mandela se na obou stranách musel potýkat s hlasitými odpůrci usmíření. Extremistické vrstvy černošské většiny chtěly naplnit svůj dávný sen, aby všichni běloši ze země prostě zmizeli. Fundamentální Afrikánci zase v roce 1990 založili Vítězné komando, které se rozrostlo na 15 000 příslušníků. Jeho součástí byla Železná garda, již tvořili vysocí důstojníci chodící v černých uniformách a kuklách, kteří útočili na civilní a vládní cíle. 

Hospodářství zůstávalo závislé na těžbě surovin a vůči globálnímu byznysu setrvávalo v semi-periferním postavení. Tak například snaha o vlastní zhotovování automobilů byla v osmdesátých letech zhmotněna do celkem neefektivní montážní výroby. V následujícím desetiletí se zde hotová auta už prakticky nevyráběla, ale republika se stala předním producentem katalyzátorů, a to v důsledku objevu bohatých ložisek platiny.

Nepřekonatelná nerovnost

První demokratické volby do Národního shromáždění se konaly až v dubnu 1994. ANK v nich získal 63 % hlasů, Národní strana 20 %. O měsíc později pak nový parlament zvolil Nelsona Mandelu prezidentem a de Klerk se stal jedním z jeho viceprezidentů (v roce 1993 spolu převzali Nobelovu cenu za mír). Ve vládě „národní jednoty“ zasedali ministři jak z ANK, tak Národní strany.

Klíčovou institucí pro hledání smíru a vyrovnání se s minulostí se stala Komise pro pravdu a usmíření, které předsedal arcibiskup Desmond Tutu. Nešlo o instituci typu norimberského tribunálu, ale o platformu pro oběti i pachatele, aby se podělili o své příběhy. Ačkoli její činnost nebyla dokonalá, představovala Komise zásadní krok k uzdravení rozděleného národa – vyslechla 22 000 obětí, svědků a pachatelů a mohla udělit amnestii těm z nich, kteří otevřeně a pravdivě doznali svá provinění.

Apartheid v JAR sice formálně skončil, mottem země je „Jednota v různosti“, ale majetkové a příjmové rozdíly mezi bílými a černými Afričany zůstávají ve středně bohatém státu s více než 60 miliony obyvatel propastné. Ačkoli je země nyní demokratickým státem a jednou z největších ekonomik Afriky, přetrvávají zde systémové nerovnosti, zejména v oblasti rozdělování bohatství, vzdělávání a přístupu k příležitostem. Mírový přechod k demokracii je uváděn jako příklad, který má inspirovat svět a ukazovat, že usmíření je možné i tváří v tvář hlubokým rozporům. Ideály Charty svobody – rovnost, důstojnost a spravedlnost – se často připomínají.

Na druhou stranu však zemi i desetiletí po pádu apartheidu sužují vysoká kriminalita, nezaměstnanost a chudoba. Podle nejnovějších dat Světové banky patří Jihoafrická republika do skupiny států s největšími nerovnostmi na světě, někteří dokonce tvrdí, že v tomto smutném žebříčku vede.

---

Čtěte také:

Temná minulost Belgie: Krutovláda v africkém Kongu si vyžádala životy 10 milionů lidí

Snad málokoho by napadlo, že umírněná evropská zemička Belgie má ve skříni tak krutého kostlivce. Leopolda II. žene touha vyrovnat se evropským mocnostem a učiní pro to vše. V Kongu...