Měl čelisti jako hydraulický lis a lovil dinosaury. Pravěký krokodýl deinosuchus byl králem druhohorních vod

Díky extrémně silnému čelistnímu stisku a plaveckým schopnostem představují krokodýli velkou hrozbu pro každého neopatrného živočicha, který se k nim dostane nebezpečně blízko a zároveň spadá do jejich představy o potravě – a tito velcí vodní tvorové rozhodně nejsou vybíraví.

Jedná se proto o velmi úspěšnou skupinu archosaurních plazů, jež se poprvé objevila již v období druhohorního triasu asi před 240 miliony let, přibližně ve stejné době jako dinosauři. Následně dokázali přežít hromadné vymírání na konci křídy před 66 miliony roků a Zemi obývají dodnes.

Největším novodobým zástupcem je krokodýl mořský (Crocodylus porosus), dorůstající délky až 6,5 metru a hmotnosti 1,3 tuny, což z něj činí nejtěžšího plaza současnosti. I tento děsivý predátor však působí doslova jako roztomilá hračka v porovnání s některými krokodýlotvarými plazy, kteří žili v období druhohorní éry a následujícího kenozoika. Mezi nejzajímavější zástupce gigantických pravěkých krokodýlů pak patří rod Deinosuchus – doslova „strašný krokodýl“.

Poslední doušek vody

Některá jména přisouzená pravěkým živočichům nejsou příliš trefná, nicméně v případě deinosucha to neplatí: Už na pohled muselo jít o skutečně děsivého tvora, který by nás ohromil svými rozměry i loveckými dovednostmi. Je totiž velmi pravděpodobné, že před 73–82 miliony let lovil přímo z vody neopatrné dinosaury, kteří se chodívali napít k hladině Velkého vnitrozemského moře, řek či jezer tehdejší Severní Ameriky. A zatímco na východních pobřežích byly populace deinosuchů mnohem početnější, na západě zas žili podstatně větší a masivnější jedinci.

Kromě dinosaurů však nepochybně lovili i jiné vodní živočichy – například velké mořské želvy, ryby i paryby, bezobratlé amonity a mnohé další. Patrně tak představovali vrcholné predátory svých ekosystémů a v příbřežních oblastech mohli ekologicky soupeřit se žraloky či velkými dravými mořskými plazy, jako byli mosasauři a plesiosauři.

Fosilie deinosuchů se podařilo objevit ve 12 amerických státech, což dokládá, že se rozšířili na území o rozloze stovek až tisíců kilometrů. První fosilie tohoto pravěkého krokodýla byla nalezena už v polovině 19. století v Severní Karolíně, ale formálně rod Deinosuchus popsal teprve v roce 1909 přírodovědec William Holland.

Rýhy zůstanou

Typový druh Deinosuchus hatcheri dostal jméno na počest objevitele fosilie, která Hollandovi posloužila ke stanovení zmíněného taxonu: Slavný paleontolog a sběratel zkamenělin John Hatcher nalezl roku 1903 na jihu Montany tzv. osteodermy deinosucha, tedy kostěné štítky z tělního pancíře. Rok nato však podlehl břišnímu tyfu a Holland jeho památku uctil právě pojmenováním obřího pravěkého krokodýla.

S postupujícím časem objevů přibývalo a dnes již díky nim podstatně lépe známe anatomii, fyziologii i ekologii onoho křídového příbuzného aligátorů. Rýhy po zubech deinosuchů se povedlo objevit na ocasních obratlích kachnozobých dinosaurů i na krunýřích mořských želv, což potvrdilo dřívější představy o jejich potravních návycích. Menší zástupci však lovili spíš ryby a jinou snazší a méně nebezpečnou kořist.

Rozbor růstových kruhů v osteodermech deinosuchů každopádně naznačuje, že plné velikosti dosahovali ve věku kolem 35 let a nejstarší jedinci se mohli dožívat více než 50 roků.

Bezkonkurenční stisk

Dnes jsme si v podstatě jistí, že byl deinosuchus zástupcem vývojové linie Alligatotoridea, a představoval tak vzdáleného příbuzného současných aligátorů a kajmanů. Rozhodně však nešlo o „pravěkého aligátora“, jak s oblibou tvrdí populární média, ale spíš o jeho dalekého bratránka.

Kromě větších rozměrů se zřejmě na pohled příliš nelišil od dnešního aligátora severoamerického. Měl také široký čenich zakončený charakteristickým vyboulením a velmi mohutné a silné zuby mu zřejmě sloužily spíš k drcení než k prokousávání a trhání.

Není ostatně divu: Síla čelistního stisku deinosucha se odhaduje na 18–103 tisíc newtonů. I ta nejnižší hodnota přitom překonává změřenou sílu stisku dnešního krokodýla mořského – která u jedince dlouhého 4,69 m a vážícího 531 kg činila 16 414 newtonů – a dalece přesahuje schopnosti například hyen či medvědů.

Nejvyšší hodnoty překračující hranici 100 tisíc newtonů se na druhou stranu prakticky vymykají naší představivosti a téměř dvojnásobně převyšují i odhady pro obřího teropodního dinosaura druhu Tyrannosaurus rex. S takto silnými čelistmi mohli deinosuchové ulovit prakticky jakéhokoliv živočicha, kterého ve svém ekosystému potkali, a to na souši i ve vodě.

Běsnící predátor

Deinosuchus možná nebyl úplně největším krokodýlotvarým plazem v dějinách života na Zemi, rozhodně však patřil k rekordmanům a v současnosti je také jedním z nejlépe prozkoumaných. V 50. letech minulého století vědci na základě fragmentu dolní čelisti o odhadované délce 1,8 metru a srovnáním s proporcemi krokodýla kubánského stanovili celkovou délku deinosucha na fantastických 15 metrů; později ovšem z uvedené hodnoty mírně ubrali.

Na přelomu století odborníci na základě nových objevů určili, že se pravděpodobněji jednalo o rozmezí 7,4–10,6 metru, což ovšem stále o polovinu překonává rozměry i těch největších krokodýlů mořských.

Rovněž odhady hmotnosti se snížily: Původně se totiž pohybovaly kolem 8,5 tunám, což odpovídá téměř dvěma dospělým slonům indickým. Někteří odborníci přitom spekulovali, že by hmotnost deinosuchů mohla přesáhnout i 10tunovou hranici. Dnešní odhady se pak pohybují spíš v rozmezí 2,5–5 tun, tedy zhruba 2–4násobku hmotnosti největších krokodýlů mořských. Je však prakticky jisté, že rekordní jedince z řad deinosuchů se dosud objevit nepodařilo, a nejspíš k tomu ani nikdy nedojde.

Na základě výrazné velikostní variability dnešních krokodýlů lze ovšem předpokládat, že mohli být deinosuchové obecně podstatně větší než nejrozměrnější známé exempláře. Reálné jsou tudíž představy o 12metrových a 8tunových jedincích, kteří by tak patřili k největším dravcům své doby.