Až příliš děsivé vize: Proroctví o podobě první světové války

Podpisy na mírové smlouvě ukončující prusko-francouzskou válku (1870–1871) ještě pořádně nezaschly a evropská veřejnost začala pomalu uvažovat, jak bude vypadat následující střetnutí mezi mocnostmi starého kontinentu. Desítky pisálků vydávaly své představy knižně a katastrofické předpovědi některých z nich dokonce vyděsily panovníky natolik, že začali uvažovat o vzájemném odzbrojení.

V zajetí špionománie 

Počátkem 20. století žila veřejnost ve Velké Británii obavami, že mateřské ostrovy impéria, nad kterým slunce ne zapadá, jsou doslova zamořeny vilémovskými špiony připravujícími půdu pro nepřátelský útok. Paranoidní představy ještě rozdmýchávali autoři rozličných románů, v nichž se s železnou pravidelností stávala Anglie cílem německé invaze podporované zdejší pátou kolonou. Armády císařových agentů infiltrovaly britskou společnost a někteří autoři dokonce nechávali na závěr svých knih či článků okupovat Londýn hohenzollernským vojskem. 

Dodejme však, že většina literárních dílek, ve kterých válka skončila obsazením Velké Británie, nevykreslovala vilémovskou nadvládu nad ostrovy nijak drakonicky. V románu Severomořská bublina se Němci dokonce snažili získat srdce místních obyvatel vánoční nadílkou či dotovanými potravinami, zatímco nejhorší čin okupantů představovalo zavedení jídelníčku sestávajícího z párků či zelí, případně udělení samosprávy Irsku. 

Také britští novinoví magnáti si dobře uvědomovali, že podobná témata působí jako magnet na čtenáře. Jakmile se na titulní stránce objevily výrazy jako „Válka“ či „Ohromná bitva“, počet prodaných výtisků strmě rostl. Z toho důvodu se snažili přiživovat v lidech paranoidní představy o německých špionech a v roce 1910 uveřejnil satirický plátek The Sketch několik karikatur, na nichž se v Británii vyskytovali Němci převlečení za ptáky a skrývající se ve větvích stromů či dokonce v přestrojení za exponáty Britského muzea.

Obavy královské vlády

V roce 1903 předložil jistý plukovník Robertson Výboru imperiální obrany vážně míněnou zprávu, v níž upozorňoval své nadřízené, že Němci mají  jedinou šanci porazit Velkou Británii, pokud udeří přímo na srdce koloniální říše dříve, než stihne zasáhnout Královské námořnictvo. Obavy z nepřátelské invaze se tak rázem dostaly ze stránek knih a novin na stoly vojáků odpovědných za obranu impéria. Robertsonovo hlášení počítalo s vyloděním 150 000–300 000 nepřátelských vojáků na východním pobřeží Anglie. Protivník by tak mohl dostat Brity na lopatky dříve, než Royal Navy dokáže přetnout zásobovací trasy invazní armády. 

A podobné představy nedávaly v předvečer Velké války spát ani dalším činitelům ministerstva zahraničí. Sám ministr pak nařídil prověřit některá fantastická tvrzení týkající se německých špionů. Přestože ministerstvo nakonec vynaložilo velké úsilí na zneškodnění rozsáhlé německé špionážní sítě, o které se psalo pravidelně v novinách a literatuře, žádných hmatatelných výsledků ve skutečnosti nedosáhlo. Pár jedinců sice bylo za špionáž odsouzeno k několikaletým trestům žaláře a úřady vyšetřily dalších zhruba 8 000 podezřelých osob, jen aby se později ukázalo, že je žádná vojenská organizace neřídila. 

Jiná světová válka

S poměrně zajímavou vizí globálního konfliktu přišel také Němec Karl Eisenhart, jenž předpokládal, že búrskými válkami oslabené Británii vyhlásí nepřátelství Francie. Royal Navy pak svou bezohlednou námořní blokádou, jíž padne za oběť také několik císařských plavidel, vžene do války také vilémovskou říši. V Eisenhartově díle německá armáda nakonec triumfuje za pomoci nasazení nové supertajné zbraně – křižníku poháněného elektrickým motorem. Také další autoři pasovali Británii do role úhlavního nepřítele, jenž „jako chobotnice obepíná svými chapadly celý svět“. 

V roce 1891 vycházel na pokračování román s názvem Velká válka z roku 189-, jehož autor situoval rozbušku globálního konfliktu na Balkán, kde došlo k atentátu na následníka bulharského trůnu. Prvotní nepřátelství mezi Bulharskem a Srbskem se brzy rozrostlo také o Rakousko-Uhersko a Rusko (pochopitelně každé na jiné straně) a následovalo spuštění podobného aliančního mechanismu, jenž skutečně vedl v létě 1914 k zahájení Velké války. V knize pak na straně Habsburků vyrukovali Němci, zatímco Francie dodržela své závazky vůči carově říši. Zde však místy až mrazivá podobnost se skutečnou historií končí, jelikož Velká Británie vystoupila ve prospěch Turecka a pokořila francouzské loďstvo u Sardinie.

I když jmenovaná díla mohou působit úsměvně a někdy až naivně, objevila se také celá řada vážně míněných varování před globálním konfliktem. Autoři jako H. G. Wells se příliš nezaobírali otázkou, kdo bude bojovat proti komu, avšak předpovídali, že válka „smete evropskou civilizaci“ a na povrchu země zůstanou jen „ruiny a nepohřbení mrtví“. 

Carova noční můra

Mezi čtenáři tohoto druhu literatury bychom však mohli najít také nejvyššího představitele romanovské vládnoucí dynastie. Kniha varšavského bankéře Ivana Stanislavoviče Blocha Je válka nyní nemožná? si našla cestu až do rukou ruského cara Mikuláše II. Autor v ní mimo jiné vyjmenoval hlavní důvody, proč by válka znamenala pohromu pro Evropu. 

Bloch upozornil především na překotný vývoj vojenských technologií, které nadobro změnily povahu válčení, a dokonce vyjádřil své obavy, že by mohl nastat vleklý zákopový konflikt. Nástup nových smrtících zbraní podle něj přinesl změnu: „…vojáci už nebudou bojovat muž proti muži. Budou-li zaskočeni v otevřeném prostoru, jednoduše padnou a zemřou, aniž by cokoliv slyšeli nebo viděli.“ Ruský monarcha pak (údajně inspirován Blochovým dílem) zaslal ostatním vládám výzvu, na jejímž základě došlo k uspořádání haagské mírové konference, kde se jednalo také o vojenském odzbrojení velmocí.

Závěrem dodejme, že nikdo z předválečných autorů sice nedokázal přesně předpovědět podobu budoucího konfliktu, avšak už jen množství podobných prací jasně svědčí o tom, že evropská společnost novou válku očekávala. Intelektuálové počátku 20. století prorokovali, že k novému konfliktu musí zákonitě dojít, a zbývalo pouze odpovědět na otázku kdy a v jaké podobě. 

Je pravděpodobné, že kdyby si více mužů schopných vojenské služby přečetlo díla od spisovatelů jako Wells či Bloch, rozhodně by nepochodovali v srpnu 1914 do pole s takovým nadšením. Realita krvavých let 1914–1918 pak nakonec předčila i ty nejpesimističtější románové předpovědi.