Duel těžkých kanonů první světové války (2): Rakouský autokanon vs. carská puška

Armáda carského Ruska na začátku 20. století disponovala dělostřelectvem vesměs zastaralým, avšak na rozdíl od té rakousko-uherské si to evidentně uvědomila dříve. Už v roce 1906 se začalo pracovat na specifikacích nového těžkého obléhacího děla, jež mělo vystřídat zbraně pocházející převážně z 80. let 19. století. Vzhledem k preferování střelby menšími úhly se o něm zpravidla hovořilo jako o kanonu (čemuž v ruštině odpovídá pojem „puška“). Na začátku 20. století se v Rusku stále často používala imperiální soustava měr a vah, takže to měla být zbraň „6-ďumnaja“, tedy „šestipalcová“, což odpovídá metrickému kalibru 152,4 mm.

Úvodní část: Duel těžkých kanonů první světové války (1): Rakouský autokanon vs. carská puška

Sázka na francouzský design

Carská armáda vyhlásila otevřené výběrové řízení, do něhož se formálně přihlásily takřka všechny významné zbrojní firmy Evropy, ovšem většina z nich nevykazovala příliš velkou aktivitu. Všeobecně se totiž vědělo, že v carské říši se nejlepším pozicím těší francouzská firma Schneider, což dokazoval i fakt, že s ruským Putilovským závodem podepsala smlouvu o licenční výrobě ještě v průběhu oné soutěže. Navzdory tomu ale ruští generálové a úředníci přece jen umožnili cosi jako porovnání, protože souhlasili s tím, aby kromě zbraně od firmy Schneider dorazil do Ruska též konkurenční kanon slavné německé firmy Krupp.

Zkoušky začaly v listopadu 1909, skončily v následujícím roce s velice podivným závěrem. Dle očekávání zvítězil kanon francouzského dodavatele, což komise zdůvodnila tak, že obě zbraně nabízejí takřka identické výkony, ale francouzský model je lehčí. Současně však ta samá komise doporučila změny, kvůli nimž se hmotnost značně zvýšila. Původní zdůvodnění tak ztratilo smysl a v podstatě jen potvrdilo, že soutěž měla předem daného vítěze – francouzský kanon. Ruská armáda jej zavedla pod označením „152-mm osadnaja puška obrazca 1910 goda“ (zkráceně „obr. 1910“), tedy 152mm obléhací kanon vz. 1910.

Problémy s kvalitou oceli 

Z hlediska základní konstrukce šlo o tehdy celkem standardní design, jenž k tlumení zpětného rázu používal hydraulickou brzdu a pneumatický rekuperátor. Zřejmě jediný neobvyklý prvek představovalo kluzné zařízení, protože délka zákluzu se měnila v závislosti na náměru, aby při palbě vyššími úhly nehrozil náraz závěru do země. Podobně jako u kanonu značky Škoda obsluha musela před palbou provést úpravu zvoleného místa a uvést zbraň do bojového režimu, protože hlaveň se dopravovala samostatně, takže se musela nejprve instalovat na lafetu. Velký rozdíl však spočíval v metodě přesunu, jelikož carská armáda počítala primárně s koňským potahem, takže každý kanon vz. 1910 tahalo spřežení čítající deset zvířat. 

Později se sice začaly užívat i importované americké motorové tahače značky Allis-Chalmers, jenže dřevěná loukoťová kola lafety stejně nedovolovala přesunování zbraně příliš vysokou rychlostí. Už zmíněná smlouva francouzské zbrojovky Schneider a ruského Putilovského závodu stanovila, kdo zajistí výrobu pro ruskou armádu, takže vojáci si v roce 1912 mohli objednat první sérii 56 děl. Zprávy z mírové služby vyznívaly povzbudivě, krátce po vypuknutí války se však projevily problémy s hlavněmi. 

Carské Rusko se dlouhodobě potýkalo s nízkou kvalitou domácí oceli, což se logicky odrazilo i na životnosti dělových hlavní, avšak to pochopitelně vyšlo najevo až během války při dlouhodobé intenzivní palbě. Putilovský závod tudíž kromě výroby musel zajišťovat i opravy, a proto stihl dodat armádě jenom 43 kusů a nezahájil produkci další série 17 zbraní, které si objednalo ruské námořnictvo. Kanony se užívaly i za občanské války a ponechala si je také Rudá armáda. Ta nařídila jejich modernizaci, z níž vzešla děla vz. 1910/30 a vz. 1910/34, jež se omezeně uplatnila i během druhé světové války.