Den, kdy se otevřely brány pekla: První den operace Barbarossa
Boje na východní frontě byly bezpochyby jedny z nejkrutějších v dějinách lidstva. Téměř čtyři roky trvající střety si vyžádaly miliony životů a obrovské materiální ztráty, aby vše skončilo epickým pádem Berlína a smrtí Adolfa Hitlera. Jak ale vypadal první den invaze, která toto inferno zahájila?
Noc z 21. na 22. června je zpravidla ta nejkratší a stejně tomu bylo i v roce 1941. Na severu Sovětského svazu v tomto období ani nezapadalo slunce. Jednu hodinu po půlnoci 22. června dorazila na velitelství Leningradského, Pobaltského, Západního, Oděského a Kyjevského zvláštního vojenského okruhu Direktiva č. 1 Lidového komisariátu obrany (NKO). Ta upozorňovala na možnost překvapivého německého útoku v rozmezí 22.–23. června a nařizovala plnou bojovou připravenost útvarům zmíněných vojenských okruhů, zároveň ale zdůrazňovala, že se sovětské jednotky musí za každou cenu vyhnout provokativním akcím všeho druhu.
Direktiva také stanovovala, že vojáci mají během noci 22. června skrytě obsadit bojové pozice v opevněných pohraničních rajonech a dále aby došlo k rozptýlení a zamaskování letounů do svítání téhož dne. Navíc měla být přijata všechna opatření k zatemnění měst a vojenských pozic.
Tento rozkaz ale přišel příliš pozdě a k útvarům na frontové linii se nedostal vůbec. Němci tak mohli na mnoha místech pomocí dalekohledů sledovat činnost sovětských útvarů. Velitel XXXXVIII. tankového sboru generál Werner Kempf například několik hodin před útokem hlásil svým nadřízeným, že město Sokal není vůbec zatemněno a rudoarmějci byli na svých pozicích s plným osvětlením – zcela zjevně neočekávali žádnou nepřátelskou akci.
Snad jediným sovětským velitelem na západní hranici, který nebral varovné signály na lehkou váhu a naopak ignoroval příkazy vlastního vrchního velení, aby důstojníci nepanikařili a nepodléhali fámám o chystaném německém útoku, byl velitel Kyjevského zvláštního vojenského okruhu generálplukovník Michail Kirponos. Ten strávil noc na svém štábu v Tarnopolu přípravami, ale ani to nemohlo stačit. Bylo již zkrátka příliš pozdě.
Krutý budíček
Krátce po třetí hodině ranní 22. června 1941 na zhruba 1 800 km dlouhé východní frontě zaburácely tisíce děl, od největších železničních kanonů až po menší ráže a pěchotní minomety. Němečtí velitelé na svých pozorovatelnách sledovali, jak dopadající granáty drtí cíle na právě zrozené východní frontě. Hned po skončení dělostřelecké přípravy nastoupila první vlna pěchoty, která překročila hranici a pokračovala dál do vnitrozemí, zejména však připravovala půdu pro útočné hroty Panzewaffe.
Nad hlavami ženistů a mužů úderných oddílů přelétaly bombardéry Luftwaffe, které mířily nad Sevastopol, Kyjev či Minsk, zatímco střemhlavé stuky a stíhačky útočily na sovětská vojenská letiště. Vzdušné údery ale směřovaly i na skladiště pohonných hmot a munice, kasárna, opevněná postavení, dělostřelecké palposty či velitelské objekty Rudé armády.
Šok sovětských vojáků byl obrovský. Příslušník 79. tankového pluku vzpomínal: „V sobotu večer 21. června byl oddíl našeho pluku přivezen na stadion. Jednotka se tam připravovala na sportovní festival. Procvičovali jsme různé sestavy a čistili zbraně. Budíček nám už ale ráno udělali Němci. Letecká bomba dopadla přímo na dvorek třípatrové budovy našich kasáren a výbuch rozbil všechna okna. Když nálet skončil, mnoho našich vojáků bylo zraněno nebo zabito ještě předtím, než se vůbec probudili, natož aby šli do boje. Dokážete si představit, jak to srazilo morálku těch 18–19letých chlapců?“
Wehrmacht svým útokem skutečně docílil téměř absolutního momentu překvapení. Německé úderné skupiny získaly během několika hodin všechny mosty přes hraniční řeky, a to neporušené. Dezorientovaní rudoarmějci byli mnohde překvapeni přímo v kasárnách. Válečný deník Vrchního velení Wehrmachtu (OKW) popisuje úvodní chvíle invaze takto: „V průběhu rána narůstal dojem, že překvapení bylo docíleno v každém sektoru. Nepřítel je schopen čelit útoku pouze slabými silami. Již v ranních hodinách dokázaly německé jednotky podél celé fronty postoupit do hloubky 4–5 km a prolomit nepřátelskou obranu v hraničním pásmu.“
Moskevské selhání
Navzdory hojně rozšířené představě, že v prvních dnech operace Barbarossa rudoarmějci jen utíkali nebo se vzdávali, byla skutečnost poněkud jiná. Například válečný deník tankové skupiny 3 vedené generálplukovníkem Hermannem Hothem po bojích 22. června mimo jiné uváděl: „Kde se objeví nepřítel, bojuje houževnatě a statečně až do smrti. Dosud nebyli hlášeni žádní přeběhlíci ani ti, kteří by se snažili vzdát. Čeká nás proto těžší boj než v Polsku a během západního tažení.“
Zmíněná houževnatost se týkala především pohraničních útvarů NKVD, které se zpravidla pouštěly do střetů s velkou zuřivostí a odhodláním. Německý příval ale nemohly zastavit, jednak kvůli extrémní početní nevýhodě, jednak s ohledem na svou lehkou výzbroj.
Reakce Moskvy na frontální útok však byla zoufalá. Došlo sice k přejmenování Pobaltského, Západního a Kyjevského zvláštního vojenského okruhu na Severozápadní, Západní a Jihozápadní front, nepřišel ale žádný rozkaz k protiútoku. Až kolem 7:15 svolil Stalin s vydáním Direktivy NKO č. 2, které oznamovala sovětským ozbrojeným silám německou invazi a nařizovala jim plnou silou zastavit a zničit útočící nepřátelské útvary. Stále však platilo, že sovětští vojáci nesměli bez zvláštní autorizace překračovat hranici, neboť Stalin pořád věřil, že válku lze ještě zastavit. Toto nařízení však neplatilo pro letectvo, jež mělo bombardovat postupující divize Wehrmachtu i letiště Luftwaffe na německém území, stejně jako některá města vzdálená od hranice maximálně 150 km.
Teprve za další dvě hodiny pak sovětský diktátor a maršál Konstantin Timošenko podepsali Direktivu NKO č. 3, která volala po generální protiofenzivě podél celé fronty a bez ohledu na hranice. Oba zmíněné rozkazy přitom jen potvrzují, že Moskva měla o dění na bojišti zcela zkreslené a nerealistické představy.
Úspěchy maršála von Leeba
Pojďme se nyní podívat, jak se situace během prvního dne operace Barbarossa vyvíjela u jednotlivých skupin armád. V prostoru nejmenší z nich, skupiny armád Sever pod velením polního maršála Wilhelma von Leeba, útok vedly mimo jiné útvary 16. armády, které na řadě míst vyrazily přes hranici v tichosti a bez dělostřelecké přípravy. Díky tomu překvapily slabé sovětské jednotky a již před pátou hodinou ranní získaly prakticky bez boje několik příhraničních měst včetně Kybartai, které obsadila 121. pěší divize. Její muži pokračovali dál po strategické silnici do vnitrozemí, aby již kolem 6.00 obsadili město Virbalis a o čtyři hodiny později Alvitas zhruba 12 km od hranice.
Podobně tomu bylo i na levém (severním) křídle 16. armády, kde působila 30. pěší divize. Její muži narazili pouze na izolované body sovětské obrany. Již hodinu po začátku útoku se ve válečném deníku této formace objevil zápis: „Dojem z nepřítele: jeho jednotky sestávají z mladších mužů vyzbrojených samonabíjecími puškami. Bránili se s odvahou.“
Po několika hodinách bylo zřejmé, že počáteční útok slaví jednoznačný úspěch. Všech sedm pěších divizí 16. armády vytrvale postupovalo vpřed, zatímco Rudá armáda všude ustupovala. Teprve odpoledne se její příslušníci vzpamatovali z počátečního šoku a německá hlášení se shodovala, že odpor nepřítele postupně sílí. Válečný deník II. armádního sboru, kterému podléhala i zmíněná 121. divize, obsahuje z odpoledne 22. června tento záznam: „Každá pevnůstka, každé obranné postavení a každý venkovský domek musí být zlikvidován samostatně po těžkých bojích a s podporou dělostřelectva.“
Odpor narůstá
S rostoucím odporem Rudé armády začaly rychle stoupat i dosud nízké ztráty Wehrmachtu. Dobře to dokládá hlášení ze sektoru 126. pěší divize: „Druhý prapor 422. pěšího pluku utrpěl těžké ztráty. Sovětská kulometná hlídka se ukryla v kukuřičném poli a nechala projít první vlnu našeho útoku. Odpoledne, když kapitán Lohmar nic netuše vedl svůj prapor ze záložních pozic na frontu, Rusové ukrytí v poli náhle zahájili palbu. Mezi zabitými byl velitel praporu a mezi těžce zraněnými jeho pobočník. Celé rotě trvalo tři hodiny, než čtyři Rusy zlikvidovala. Stále stříleli, i když se k nim Němci přiblížili na vzdálenost tři metrů, a museli být umlčeni ručními granáty.“
Na jiných místech se však objevovaly i známky rozkladu sovětské morálky. Průzkumný prapor 121. divize například během pozdního odpoledne hlásil nález většího množství svlečených rudoarmějských uniforem včetně důstojnických. Celkově vzato učinily mezi pěšími útvary 16. armády největší pokrok divize II. armádního sboru. Předsunuté oddíly 32. pěší divize urazily od hranice více než 40 km a večer stály na dohled od města Marijampolé. Zbylé dva sbory 16. armády pak postoupily do hloubky 10–15 km, potažmo 20–25 km.
Velmi podobně či ještě lépe se vedlo i dalším svazkům skupiny armád Sever, tedy tankové skupině 4 generálplukovníka Hoepnera a 18. armádě generálplukovníka von Küchlera. Prvně zmíněná díky své rychlosti prorazila do hloubky až 90 km (8. tanková divize) a druhá jmenovaná překonala vzdálenost více než 60 km (291. pěší divize).
Tisíc tanků
Velitel skupiny armád Střed polní maršál Fedor von Bock měl k dispozici dvě armády a stejný počet tankových skupin. Přiblížit si můžeme třeba akce tankové skupiny 2 generálplukovníka Heinze Guderiana složené ze tří motorizovaných a jednoho pěšího armádního sboru. Šlo o vůbec nejsilnější uskupení svého druhu nasazené do operace Barbarossa: disponovalo téměř tisícovkou tanků, které měly útočit na zhruba 100 km široké frontě v okolí Brestu, na pravém křídle skupiny armád Střed. Vpravo postupoval von Schweppenburgův XXIV. sbor, středem šel Schrothův XII. sbor a vlevo pak Lemelsenův XXXXVII. sbor.
Zadání pro Guderianovy síly znělo takto: „Tanková skupina 2 má ve spolupráci se 4. armádou prorazit nepřátelskou obranu podél hranic u Kobrynu a severně od něj a rychlým postupem na Sluck a Minsk ve spolupráci s tankovou skupinou 3, která postupuje do oblasti severně od Minska, vytvořit podmínky pro zničení všech nepřátelských sil v oblasti mezi Bělostokem a Minskem. V úzké spolupráci s tankovou skupinou 3 pak rychle získá oblast u Smolenska a jižně od něj, čímž zabrání koncentraci nepřátelských sil v oblasti horního Dněpru a tím zajistí skupině armád volnost působení pro její další úkoly.“
Po silné dělostřelecké přípravě překročily úderné oddíly XXIV. a XXXXVII. sboru řeku Bug a postupovaly severně a jižně od Brestu, zatímco XII. sbor zaútočil přímo na tamní pevnost. Také v tomto úseku bylo překvapení rudoarmějců dokonalé a některé jednotky pohraniční stráže zaskočil německý atak přímo v kasárnách. Samotná brestská pevnost ale nepadla a její obránci začali po prvotním šoku způsobovat útočníkům vážné ztráty.
Německé starosti u Brestu
Jihozápadně od Brestu si cestu vpřed razily 3. a 4. tanková divize od XXIV. sboru, přičemž jejich cílem byl 300 km vzdálený Minsk. Po překročení hranice narazily jen na velmi slabý odpor, hlouběji ve vnitrozemí ale některé oddíly musely překonat několik dobře bráněných obranných uzlů. Větší problémy ale Němcům způsoboval náročný bažinatý terén a minimum cest. Přesto již kolem poledne stály předvoje 4. tankové divize asi 20 km od hranice, do večera se jim ale až do města Kobryn nepodařilo dojet.
Také 3. tankovou divizi výrazně zpomalily bažiny a chybějící infrastruktura a záhy narazila i na první obrněnce nepřítele, konkrétně 22. tankovou divizi, která však disponovala jen staršími stroji T-28 a vozidly řady BT. Výsledek střetu tím byl prakticky předem daný a Sověti utrpěli katastrofální ztráty, podpořené neustálými nálety střemhlavých stuk. Další zdržení 3. tankové divizi způsobil zničený most přes řeku Muchavec. Na závěr dne si tak jeden z tankistů zapsal do deníku: „Urazili jsme pouhých 18 km, i když podle plánu to mělo být 80!“
O něco lépe se vedlo 17. a 18. tankové divizi, jež postupovaly v čele XXXXVII. sboru, naproti tomu dobývání brestské pevnosti se proměnilo ve zdlouhavou a krvavou bitvu a rozhodně se tak nenaplnilo očekávání některých německých generálů, podle kterých mělo být „do oběda hotovo“. Místo toho přišla 45. pěší divize jen během prvního dne obléhání o 311 padlých, z toho 21 důstojníků – šlo zřejmě o nejvyšší ztráty ze všech německých divizí během 22. června.
Zpoždění tanků na jihu
Skupina armád Jih polního maršála Gerda von Rundstedta disponovala třemi pěšími armádami a jednou tankovou skupinou, které velel generálplukovník von Kleist. Kromě toho jí podléhaly další dvě armády rumunské. Její úkoly specifikovalo OKH mimo jiné takto: „Úkolem skupiny armád Jih je postupovat silným levým křídlem – mobilními silami v předvoji – směrem na Kyjev, zničit ruské síly v Haliči a na západní Ukrajině západně od řeky Dněpr a co nejdříve zajistit přechody přes Dněpr u Kyjeva a jižně od něj, aby se zajistilo další vedení operací za Dněprem.“ Je přitom třeba dodat, že Kyjev byl od hranic vzdálen více než 400 km. Hlavní roli měla sehrát von Kleistova tanková skupina 1, a to ve spolupráci se 17. a 6. armádou.
Po úvodní dělostřelecké baráži vyrazila vpřed pěchota, která měla tankům otevřít cestu v sovětské obranné linii. Také tady se podařilo nepřítele zcela překvapit a Němci brzy ovládli mosty přes řeku Bug, aniž by utrpěli vážnější ztráty. Díky počátečnímu rychlému postupu III. a XXXXVIII. sboru mohlo velitelství tankové skupiny 1 dát již kolem sedmé hodiny ranní pokyn 11. a 14. tankové divizi k nástupu do výchozích pozic u Bugu.
Teprve kolem poledne ale řeku překonal průzkumný prapor první zmíněné formace, jehož stroje se navíc záhy dostaly pod palbu dosud neobjevených sovětských pevnůstek, jejichž eliminace si vyžádala nasazení pěších úderných oddílů. I přesto se ale předvoj 11. tankové divize do večera dostal zhruba 25 km od hranice ve směru na Dubno. Jiná tanková divize ze stavu Kleistovy skupiny ale toho dne do Sovětského svazu nevjela.
V průběhu dne narážely na sílící odpor také pěší útvary a na některých místech musely odrážet i lokální protiútoky včetně těch tankových, které ale s pomocí Luftwaffe všude zdecimovaly. Celkově v sektoru skupiny armád Jih sehrály obrněné síly v úvodním útoku jen poměrně zanedbatelnou roli. Kvůli daleko hustějším a propracovanějším fortifikacím se na Ukrajině musela v první řadě uplatnit právě pěchota podporovaná těžkým dělostřelectvem, a tak byly územní zisky během 22. června oproti zbylým skupinám armád daleko méně oslnivé.
Jasné vítězství
Wehrmacht byl v červnu 1941 na vrcholu sil, přičemž na rozdíl od Rudé armády mohl těžit zejména z taktické vyspělosti většiny svých velitelů a ze zkušeností, které získali v předchozích taženích. Němci díky tomu dokázali provádět rozsáhlé kombinované operace pozemních a leteckých sil s velkou precizností. Svého nepřítele nejen zaskočili, ale zároveň výrazně převýšili taktikou a schopností pružně reagovat na aktuální vývoj situace na frontě.
Řadovým sovětským vojákům sice často nechybělo odhodlání i odvaha a na mnoha místech dokázali ve velmi nepříznivé situaci vzdorovat nepříteli až do posledního muže, přesto patřilo vítězství (nejen) prvního dne Barbarossy Němcům.
