Vždy připraveni! Pobřežní stráž Spojených států za druhé světové války
Ze všech složek ozbrojených sil Spojených států, které se zapojily do bojů druhé světové války, zůstává oproti ostatním nezaslouženě opomíjena pobřežní stráž. Její členové přitom pomáhali k vítězství Spojenců na všech bojištích.
Pobřežní stráž Spojených států píše svou historii od 4. srpna 1790, kdy první Kongres povolil stavbu deseti plavidel k prosazení celních a obchodních zákonů a k zabránění pašování. V průběhu 19. a na počátku 20. století nesla služba název Revenue Marine a Revenue Cutter Service. Svůj současný název – United States Coast Guard (USCG) – získala 28. ledna 1915. Následně se asi 8 835 členů pobřežní stráže zapojilo do akcí v první světové válce a 201 jich přitom přišlo o život – Coast Guard tak měla procentuálně největší úmrtnost ze všech amerických ozbrojených složek. Návrh zákona, aby se pobřežní stráž stala pevnou součástí námořnictva, nebyl přijat a ta se v roce 1919 vrátila pod ministerstvo financí.
Boj s alkoholem a ponorkami
Po uzákonění prohibice v roce 1920 se pobřežní stráž angažovala v boji proti pašování alkoholu na pobřeží a na Velkých jezerech či na řekách Rio Grande a Sv. Vavřince. Představovalo to návrat k jejímu původnímu poslání, ale kvůli žíznivosti Američanů prahnoucích po whisky se tato povinnost stala nebezpečnou a nepopulární. Na břehu byli strážci běžně proklínáni jako „podlí slídiči“ a na moři jim od pašeráků hrozilo nebezpečí zastřelení.
Zrušení prohibice v roce 1933 se setkalo s velkou úlevou ze strany členů pobřežní stráže, k jejichž povinnostem nadále patřilo prosazování aljašských zákonů o zvěři, kontrolování obchodu s halibuty v severním Pacifiku nebo podpora opatření proti znečišťování vod v přístavech a na splavných řekách. V roce 1939 převzala pobřežní stráž další povinnost, když se její součástí stala Lighthouse Service pečující o majáky. O tři roky později se připojil i Úřad pro navigaci a inspekci parníků.
Ve druhé světové válce pobřežní stráž bojovala s německými ponorkami ve vodách u celého východního pobřeží a s japonskými zase u západního. Zároveň měla za úkol zajišťovat zabezpečení více než 40 přístavů včetně vnitrozemských, jako je Detroit, St. Louis, Cleveland nebo Chicago, a přístavů na Aljašce, Havaji, Portoriku a Panenských ostrovech. Vedle toho musela pobřežní stráž chránit ropné a další technické instalace, zařízení na nakládání lodí a pláže.
Kromě střežení pobřeží, zabezpečení přístavů a výcviku obchodních námořníků její důstojníci a námořníci obsluhovali řadu typů plavidel a letadel, bojovali s nepřátelskými ponorkami, prováděli četné záchranné operace na moři a účastnili se každé velké spojenecké obojživelné invaze.
Semper Paratus
Admirál Chester W. Nimitz, velitel tichomořské flotily USA, poznamenal: „Ve válečných operacích prováděli členové pobřežní stráže individuální hrdinské činy tak udatné jako činy kterékoli jiné ozbrojené služby. Neznám žádný případ, kdy by se zpronevěřili nejlepším tradicím své služby nebo neprokázali, že jsou hodni svého služebního motta: Semper Paratus – Vždy připraven.“
Na podzim 1941 se zdálo, že je jen otázkou času, kdy se USA plně zapojí do války. Rooseveltova administrativa pomáhala Britům a Sovětům a americké lodě chránily konvoje v Atlantiku. Ale námořnictvo zoufale potřebovalo více plavidel a personálu. Proto 1. listopadu prezident nařídil, aby pobřežní stráž působila jako součást námořnictva. Měla tak činit až do 1. ledna 1946.
Útok na Pearl Harbor urychlil budování pobřežní stráže, jejíž početní stav se zvýšil z 29 000 vojáků a civilistů na maximální počet 175 000 vojáků z povolání a záložníků v červnu 1944. V nově zřízené ženské záloze (SPARS) sloužilo na konci války celkem 11 000 žen, které uvolnily mužský personál pro službu na moři.
Plážové hlídky
Pobřežní stráž vstoupila do války s pouhými 168 pojmenovanými plavidly, která byla delší než 30 metrů. K 1. lednu 1943 už měla služba čtyřnásobný počet velkých lodí a 7 960 menších. S rostoucím tempem bojů rostla naléhavá poptávka po příslušnících pobřežní stráže jak na moři, tak při plnění úkolů na pevnině, zejména při ostraze přístavů a hlídkách proti sabotážím. Proto byly v rámci Coast Guard zformovány takzvané plážové hlídky, které na lodích, džípech, nákladních automobilech, pěšky i na koních střežily pobřeží Atlantiku, Mexického zálivu a Tichého oceánu. Většina oblastí byla do konce roku 1943 pod neustálým dohledem.
Během války potopily kutry a lodě námořnictva s posádkou pobřežní stráže 11 nepřátelských ponorek, zatímco 12. zničil hlídkový bombardér USCG. Bylo potopeno 28 plavidel pobřežní stráže a v boji zahynulo 572 členů posádek. K prvnímu úmrtí v boji došlo na palubě transportní lodi Leonard Wood, když byla 8. prosince 1941 napadena japonskými letadly u Singapuru. Celkový válečný počet obětí z řad USCG stráže činil 1 030 mužů. Po druhé světové válce se pobřežní stráž vrátila pod ministerstvo financí a ke svým mírovým úkolům.
