Flanderský řezník: Britský generál Henry Seymour Rawlinson za světové války

Generálporučík Henry Rawlinson jako jeden z mála vysokých důstojníků začínal u pěchoty. Prosazoval součinnost infanterie s dělostřelectvem a rozvíjel potenciál strojních pušek. Ofenzivní mysl však neměla kapacitu pro dostatečné zásobování a jinou variantu než úspěch. Přesto je stejně jako Haig označován za „flanderského řezníka“

08.12.2023 - Jan Drabálek



Henry Rawlinson se netěšil takové pozornosti médií jako jeho nadřízený a později velitel Britského expedičního sboru polní maršál Douglas Haig, a tak se může jeho životopis zdát méně obsáhlý či oproti slavnějšímu vojevůdci dokonce neúplný. Rawlinsonovy osudy jsou však neméně zajímavé.

Voják malířem 

Narodil se v Trentu (hrabství Dorset v Anglii) armádnímu důstojníkovi 1. baronetu Henrymu Rawlinsonovi, který je pro své znalosti Středního východu uznáván jako „otec asyriologie“. Vzdělání se mladíkovi dostalo na prestižní Eton Colledge, kde začal – a do smrti nepřestal – rozvíjet svůj talent v malbě akvarelem. Na chvilky společného malování nostalgicky vzpomínal i Winston Churchill, jenž Rawlinsona považoval za mnohem nadanějšího. 

Po vyřazení z Královské vojenské akademie v Sandhurstu roku 1884 nastoupil jako poručík v Indii. Díky otcovým vazbám na armádu se stal pobočníkem generála Fredericka Robertse, tamního vrchního velitele. Jeho první bojová zkušenost přišla o dva roky později během povstání v Barmě

Po smrti své matky se vrátil do Británie a už v hodnosti kapitána nastoupil službu u pluku Coldstream Guards (gardový regiment spadající přímo pod krále). Koncem století v rámci súdánské kampaně působil ve štábu Horatia Kitchenera a zapojil se také do búrské války, kde se osvědčil také jako velitel v poli. Po návratu do Británie jej Kitchener hodnotil: „…má vlastnosti štábního důstojníka a velitele kolony v poli. Jeho vlastnosti mu vždy zajistí přední místo ve všem, co si zamane.“ Za svou službu v jižní Africe byl jmenován společníkem Řádu lázně, povýšen na plukovníka a jmenován velitelem štábní přípravky (Army Staff Colledge). 

Kombinace zbraní

Rawlinson patřil mezi trojici velitelů, kteří ji svými reformami přeměnili na válečnou univerzitu v pravém smyslu slova. Modernizoval a aktualizoval učební osnovy a vedl své instruktory, aby změnili přístup, takže se stali skutečnými mistry prakticky předávajícími válečné řemeslo. V březnu 1907 byl povýšen na dočasného brigádního generála a jmenován velitelem pěší brigády v Aldershotu. V rámci manévrů v červnu 1912 vyzdvihoval roli dělostřelectva, což neušlo korespondentovi The Times, který informoval: „Včera na Salisburských pláních došlo k operaci zcela neobvyklého charakteru, když 3. divize generálmajora sira Henryho Rawlinsona nacvičovala kombinovanou polní palbu na měřítko, které nebylo nikdy předtím zkoušeno.“ 

Generál současně prosazoval kombinaci nasazení pěchoty s palebnou silou strojních pušek a polního dělostřelectva. Potenciálu jejich vhodné součinnosti si všiml jako pozorovatel na manévrech japonské armády před rusko-japonskou válkou (1904–1905). Krátce před vypuknutím světového konfliktu odešel na dovolenou, ale počátkem srpna se vrátil do služby a válečný kabinet jej jmenoval ředitelem náboru.

První poločas války 

Rawlinson ještě před spuštěním náboru přišel s nápadem, jak motivovat více lidí ke vstupu do armády. Jeho přičiněním se tak realizovala myšlenka takzvaných praporů kamarádů (pals battalion), v nichž mohli sloužit dobrovolníci ze stejné vesnice, zaměstnání či sportovního klubu. Armáda tak získala v rámci jednotky vojáky, kteří se již znali, a velitelé tak nemuseli výrazněji utužovat morálku ani řešit výraznější třídní a sociální rozdíly. Historicky první prapor kamarádů vznikl tak, že Rawlinson přesvědčil zaměstnance londýnské finanční čtvrti. Ti do týdne zformovali 10. (služební) prapor Royal Fusiliers o síle 1 600 mužů, též přezdívaný „prapor burzovních makléřů“.

 

 

 

Po zvládnutí prvního náporu dobrovolců Rawlinson dostal hodnost dočasného generálporučíka a převzal velení IV. sboru dislokovaného v Belgii. Spojené síly Britů, Belgičanů a Francouzů ale nedokázaly odolávat německému tlaku, a tak se formace stáhla do Francie a později se přesunula k Yprům. To ale již stál v čele IV. sboru Douglas Haig, protože Rawlinsona povolali zpět do Anglie, kde dostal úkol zformovat 8. divizi. Tehdy také v korespondenci se známým z dob náboru predikoval vývoj války: „Vojska Dohody vyhrají díky opotřebovávací taktice, ale netroufám si odhadnout, jestli to bude za rok či tři.“

Začátkem roku 1915 stál Henry Rawlinson opět v čele IV. sboru, jenž se v březnu zapojil do bitvy u Neuve-Chapelle; tam 340 britských děl vytvořilo 1 500 m hluboký koridor, skrze nějž se podařilo obsadit stejnojmennou vesnici. Rawlinson došel k závěru, že nepřátelské zákopy lze prolomit vhodnou dělostřeleckou přípravou v kombinaci s utajením a taktéž, že průlom je omezený na délku účinného dostřelu. 

Německý protiútok sice zabránil dalšímu postupu, ale Rawlinson prosadil taktiku „zakousnout a držet“ (Bite & Hold). Šlo o útok na malém úseku fronty, kde je pak třeba udržet následné územní zisky vůči protiútokům a způsobit protivníkovi alespoň dvojnásobné ztráty. Tento postup se v různých modifikacích uplatňoval až do konce války, Haig prosazoval spíše mobilní taktiku. Ačkoli Rawlinson patřil k průkopníkům různých inovací (kouřová clona, fotoprůzkum, bojové plyny), neuměl naplno využít jejich potenciál a někdy je nenasadil vůbec.

Velitel nezkušených 

Poté, co se Haig stal velitelem Britského expedičního sboru, byl i Rawlinson povýšen v lednu 1916 na generálporučíka, aby převzal velení 4. armády. Tu v drtivé většině tvořili právě dobrovolci z výše zmíněných kamarádských praporů s minimem praktických zkušeností z boje. Přesto Rawlinsonův svazek měl sehrát hlavní roli v plánované ofenzivě na Sommě. Britové nakonec dosáhli lepších výsledků než Francouzi, jelikož se drželi výše zmíněné taktiky „kousnout a držet“, i tak ale zkušení obránci ve své propracované obranné linii proměnili útok v krvavá jatka.

Nehledě na to byl Rawlinson v lednu 1917 povýšen na řádného generála „za vynikající službu v poli“ a následně převzal velení 2. armády. V únoru 1918 se pak stal britským stálým vojenským zástupcem v Nejvyšší válečné radě spojenců ve Versailles. Během poslední německé ofenzivy na západě jej jmenovali velitelem 5. armády. K té později dostal i svou předchozí formaci a celý svazek nesl až do konce války název 4. armáda. 

V čele tanků

Po úspěšném australském útoku na Le Hamel Rawlinson navrhl provedení větší operace, která by zatlačila nepřítele za Amiens a podryla jeho morálku. Poučeni z neúspěchů na Sommě se s Haigem shodli na útoku na relativně úzké frontě bez předchozího bombardování a s minimem vytyčených cílů. Rawlinson navíc dostal velení prakticky všech obrněných sil vyčleněných pro ofenzivu u Amiens. Ta vešla do dějin jako černý den německé armády, jelikož spojenci zajali na 12 000 nepřátel a 450 děl. 

Rawlinson zůstával opatrný, aby se jeho oddíly příliš nevzdálily od výchozích pozic, a raději navrhl Haigovi zastavit útok. Také v dalších měsících měl pod svým velením obrněné jednotky, s nimiž se podařilo prolomit takzvanou Hindenburgovu linii. Během posledních sta dnů války 4. armáda urazila 137 km, vzala do zajetí na 80 000 německých vojáků a ukořistila 1 100 děl.

Zpátky do Indie 

Po uzavření příměří Rawlinsona poslali do Ruska, aby organizoval evakuaci spojeneckých sil, které zasáhly na straně bělogvardějců do tamní občanské války. Po návratu domů získal mnoho vyznamenání a titulů, za všechny jmenujme velkokříž královského Řádu Viktoriina (Royal Victorian Order) ve stupni rytíř komandér. Také byl povýšen do šlechtického stavu jako baron Rawlinson z Trentu, za svou vojenskou službu získal také grant 30 000 tehdejších liber. Tyto zásluhy, především uznání parlamentu, obdržel navíc před Haigem, který to bral velmi osobně, a dá že říci, že na svého někdejšího podřízeného žárlil. V listopadu 1919 se stal opět velitelem v Aldershotu a o rok později převzal vrchní velení v Indii. 

Generál velkokomandérem

Funkci zastával až do své smrti a nutno podotknout, že čelil mnoha výzvám, jako byla například střelba do davu v Amritsaru, kde bylo usmrceno 387 neozbrojených Indů, či pokračování bojů ve Vazíristánu v době, kdy třetí afghánská válka (1919) již skončila. Nakonec se však podařilo situaci uklidnit a početní stav tamních britských sil mohl klesnout. Za své služby byl Rawlinson v roce 1924 jmenován rytířem velkokomandérem Řádu indické hvězdy; v té době se jednalo teprve o 28. bělocha z celkového počtu 70 nositelů. 

Do vlasti se už nevrátil, protože o rok později zemřel v Dillí po operaci žaludečního vředu – i když nedlouho předtím ještě hrál pólo i kriket. Jeho tělo bylo převezeno do Anglie a pohřbeno v kapli sv. Michaela a sv. Jiří v severním transeptu kostela sv. Ondřeje v Trentu. Jeho manželství zůstalo bezdětné, a tak veškerý majetek i rodový titul přešel na bratra Alfreda.


Další články v sekci