Konec kultu velkého Radegasta: Slovanský chrám v Retře vypálili křesťané do základů

Retra bylo sakrální hradiště polabského kmene Ratarů, kteří na hradě Radegost udržovali kult jednoho z původních slovanských bohů. Co předcházelo pádu tohoto kdysi mocného centra? 

11.02.2024 - Jindřich Kačer



V 9. století se díky tlaku Franské říše, který začal už za Karla Velikého ( 768–814), podařilo téměř důsledně christianizovat střední Evropu, tedy oblast Velkomoravské říše, k níž se přidaly i Čechy. Nebylo potřeba žádného vpádu a vnuceného křesťanského panovníka, protože zdejší mojmírovská knížata sama pochopila, že pouze přijetím křtu se dostanou do privilegované společnosti evropských vládců. Podobný proces probíhal na Balkáně a během 10. století i ve vnitrozemském Polsku (tedy mimo území u Baltského moře).

Výrazně odlišný model zvolil saský vévoda a východofranský král Jindřich I. Ptáčník ( 912–936) na území takzvaných Polabských Slovanů, čímž se v tehdejších poměrech míní kmenový svaz ObodritůLuticů. Uspořádal proti nim válečná tažení, zmasakroval vzpurnou část obyvatelstva na jižní části jejich držav a nechal tam postavit hrady (například Míšeň), do nichž dosadil své věrné šlechtice. Tím si zajistil kontrolu nad takzvanými říšskými markami, kde postupně převládl německý jazyk i kultura. 

Půjde to silou?

My známe Jindřicha I. především díky dohodě s knížetem Václavem (později svatořečeným) a víme, že v jeho politice i výbojích směrem na východ pokračoval jeho syn Ota I. ( 936–973), který na podmaněných územích hojně zakládal biskupství a arcibiskupství, aby urychlil christianizaci běžných obyvatel. Od kronikáře Kosmy totiž máme doloženo, že i v českých poměrech 11. a 12. století se mezi prostým lidem stále drželo mnoho pohanských zvyků, jako například uctívání nadpřirozených bytostí spojených se stromy či studánkami, jimž se přinášely oběti.

Nicméně i saští vládci poznali, že nejsou schopni tvrdou silou ovládnout všechna slovanská území. Proto v severní části obodritského a lutického svazu zvolili jinou strategii. Území si sice také vojensky podmanili, ale nechali na něm vládnout místní slovanská knížata, jimž umožnili značnou míru autonomie. Formálně si sice Otoni podrželi vrchní nadvládu a v oblasti podporovali křesťanské misie, ale ve skutečnosti nad územím nevykonávali přímou kontrolu.

Nejmocnějším obodritským knížetem se stal Nakon, který přijal křesťanství a chtěl ho postupně šířit i mezi své poddané. Jenže Obodrité i Lutici se novým pořádkům sveřepě bránili a roku 955 druzí jmenovaní poprvé povstali. Král Ota I. byl tehdy zaměstnán boji proti Maďarům, ale krátce po vítězné bitvě na Lechu se mu podařilo potlačit i tuto slovanskou rebelii. O dost větší a rozsáhlejší povstání pak vypuklo roku 983. V té době už vládl další panovník ze saské dynastie Ota II., který si s ním poradit nedokázal. Reakce přesáhla od Luticů i k Obodritům a Havolanům, což ve výsledku aktivizovalo pohany na rozsáhlém území sahajícím od severního Polabí až k břehům Baltského moře.

Panství starých bohů

Přestože se okolní křesťanští vládci snažili zasáhnout a do tažení proti hlavnímu obodritskému centru Meklenburku se roku 995 zapojily i české a polské voje, neměli ke zlomení pohanských kmenů dostatečnou sílu. A tak si obodritská i lutická knížata (někdy se jim říká králové) udržela značnou moc a přes svou víru se stávala vítanými válečnými spojenci některých křesťanských panovníků. Připomeňme si, že asi roku 988 dal ruský kníže Vladimír v Kyjevě svrhnout do Dněpru sochy slovanských bohů a přijal křest z Konstantinopole a teprve kolem roku 1000 postupně probíhal křest „vikinských“ králů Dánska, Norska a Švédska.

Na rozdíl od potomků bývalých vikingů polabští Slované odolali vábení kříže, přestože by to pro ně znamenalo přijetí mezi vážené evropské vládce. Víra předků pro ně byla přednější. Pokud se mezi nimi vyskytly výjimky, většinový názor je eliminoval – například roku 1018 sesadilo pohanské povstání křesťanského knížete Mstislava. Další křesťanský panovník Gotšalk z dynastie Nakonovců pak usedl na trůn až roku 1043. Když už se zdálo, že s pomocí hradské soustavy a zakládání nových biskupství přece jen uspěje v postupné christianizaci země, smetla ho roku 1066 další pohanská vlna, takže slovanská víra se v Polabí udržela ještě následující století.

Noví bohové a kulty

Dostáváme se do období, kdy se kulty slovanských bohů výrazně změnily oproti raným poměrům před zásahy zvenčí. Velmoži, kněží i obyčejní lidé žili desítky let pod vlivem křesťanských vládců, což muselo nutně zanechat následky na jejich smýšlení, jakkoli si v důsledku podrželi víru předků. I nově vytvořené kmenové svazy musely fungovat v sousedství křesťanských států, takže jejich působení se logicky přizpůsobilo jak uctívání a organizace kultu, tak charakter panteonu a nově definované funkce bohů. Tato doba už je různými kronikáři popsaná mnohem lépe než ono „temné“ období po stěhování národů. Jejich informace jsou pro nás cenné, přestože pocházejí z pera křesťanských autorů (většinou kněží či mnichů), kteří byli vůči jiným vírám nepřátelsky naladění.

Prvním projevem „nového pohanství“ se stal chrám v Retře, centru lutického kmene Ratarů. Ti na hradě Radegost udržovali kult jednoho z původních slovanských bohů Svarožice, jenž měl pod patronátem slunce, a vyžadoval tedy projevy úcty především při slunovratech a rovnodennostech. Ze své podstaty zprostředkovával a daroval lidem teplo a světlo, které jim zabezpečovalo úrodu. V Retře ho kronikáři poprvé zaznamenali k roku 1008 a během následujících desetiletí jej postupně přejmenovali na Radegosta či Radegasta, částečně zřejmě podle jména původního hradu a částečně podle osobního jména s významem „rád přijímán jako host“.

Nejvyšší bůh války i úrody

Kromě přejmenování je podstatný významový a funkční posun od početného slovanského panteonu. Z Radegasta se stal hlavní kmenový bůh, který v sobě spojoval funkci válečnou, hospodářskou a věšteckou. Právě v Retře máme poprvé doložené věštby s pomocí posvátného koně, jehož kněží vodili přes losy a špice zkřížených kopí. Podle toho, jakou nohou je oř překročil, mohlo úspěchem či krachem skončit válečné tažení či sklizeň úrody na příští rok. Působivost věštění navíc umocňoval obrovský kanec, který se někdy rochnil v bahně blízkého jezera. Údajně měl při onom válení se třást zemí, čímž ohlašoval nadcházející války.

Zde vidíme zjevný náběh k velkému kultu téměř vševládného boha, kolem nějž se vytvořila složitá organizace. Dostal k dispozici velký zdobený chrám s reliéfy bohů a bohyň a sochami ve válečné výzbroji s odznaky a praporci (viz Hrad s devíti branami). Nejednalo se o příklon k monoteismu, protože ostatní bohové zůstali stále aktivní. Jejich přívrženci jim přinášeli četné oběti včetně lidských, takže o nějaké podobnosti s křesťanstvím nemůže být řeč. Ostatně hlavy křesťanských biskupů či jiných kněží byly v Retře přijímány jako oblíbená obětina, takže inspirace katolickou církví zůstala pouze na organizační úrovni.

Křesťané si takové vztahy nenechali dlouho líbit. Už dva roky po zmíněném velkém pohanském povstání z roku 1066 vzali Retru útokem, chrám do základů zničili a na posvátném Radegastově koni jakožto symbolu triumfu se vrátil domů halberstadtský biskup Burchard. To byl konec velkého Radegastova kultu, přestože Retra samotná fungovala zřejmě omezeně až do konce 11. století.

Hrad s devíti branami

Možná podoba kultovního hradu v Retře. (zdroj: Wikimedia Commons, RonnyKrüger, CC0 1.0)

Kronikář Adam z Brém nám koncem 11. století zanechal popis Radegastova chrámu na hradě s devíti branami. Jeho hradby měly být chráněny hlubokým jezerem, přes které vedl pouze jeden dřevěný most. Přicházeli po něm do chrámu výhradně ti, kdo chtěli bohům něco obětovat, případně se ptát na věštbu, za což si samozřejmě tamější kněží nechali náležitě zaplatit. V chrámu byly sochy mnoha bohů, ale Radegast nad nimi na první pohled vynikal – zobrazoval ho zlatý idol na purpurovém lůžku.

TIP: Slunce s mečem v ruce: Kde se vzal mýtický Radegast?

Přesné umístění Retry dnes neznáme, víme jen, že se nacházela čtyři dny cesty od Hamburku. Na počátku 20. století lokalizoval německý archeolog Carl Schuchardt Retru na meklenburské hradiště Schlossberg u Feldbergu. Průzkum konaný v roce 1967 Joachimem Hermannem však prokázal, že hradiště sice skutečně bylo centrem kmene, ale zaniklo mnohem dříve – v 9. století.


Další články v sekci