Meč boží: Kariéru Olivera Cromwella odstartovalo náboženské vidění

Oliver Cromwell zajistil jako skvělý vojevůdce anglickému parlamentu moc a zahájil revoluci, která přivedla krále Karla I. Stuarta na popraviště. Protože se ani pak země nedočkala míru, chopil se jako Lord protektor sám moci. Kdo by něco takového čekal od syna venkovského šlechtice? Oliver Cromwell se narodil v roce 1599 v Huntingdonu v hrabství Cambridgeshire. V roce 1628 ho právě za Huntingdon zvolili do parlamentu. 

V té době se ale vztah Dolní sněmovny s králem Karlem I. začínal komplikovat. Panovník se při svém vládnutí nechtěl na parlament ohlížet, proti čemuž se samozřejmě poslanci ohrazovali. Mnozí z nich patřili k puritánům – stejně jako Cromwell. Puritáni s podezřením pohlíželi na všechny tradice anglikánské státní církve, které zůstaly zachovány z katolického období. Jejich náboženská opozice se prolínala s politickou – v jejich očích měl i král podléhat tradičním zákonům. Kvůli válkám se Španělskem a Francií potřeboval Karel neustále peníze, ale parlament za schválení nových daní požadoval ústupky v politických a církevních otázkách. Nakonec panovník sněmovnu v březnu 1629 rozpustil. 

Otevřený konflikt 

Cromwell na několik následujících let opustil politiku, prodal svůj skromný majetek a věnoval se na pronajatých pozemcích chovu ovcí a dobytka. Během tohoto období došlo k události, která zásadně formovala jeho osobnost. Prošel si depresivní fází, na jejímž konci se ještě více přimkl k víře. Došel k přesvědčení, že vše v jeho životě je dáno osudem, který mu připravil Bůh. Z toho mu vycházelo, že všechno, co učiní, je Boží vůle… 

V roce 1640 vyvolala Karlova církevní politika povstání ve Skotsku. Panovník chtěl vzpouru potlačit, chyběly mu však finanční prostředky. Znovu proto svolal parlament. Když v následujícím roce vypukly rebelie i mezi irskými katolíky, radikální puritáni chtěli využít královy tísně a požadovali parlamentní kontrolu nad vládou a církví. Nyní se situace vyhrotila. Radikálové využili tlaku veřejnosti a v Londýně vyvolali nepokoje. Panovníkův pokus zatknout pět opozičních vůdců v Dolní sněmovně selhal. Proto 10. ledna 1642 odjel z hlavního města, aby shromáždil vojsko. Na jeho stranu přešli umírnění poslanci. Zbytek parlamentu postavil vlastní armádu. Občanská válka právě začala…

S vírou 

Od konce 15. století v Anglii neproběhla žádná válka. V zemi neexistovala stálá armáda, jednotky tvořily špatně vycvičení příslušníci místních milic a žoldnéři. Jen několik důstojníků bojovalo ve švédských nebo nizozemských službách ve třicetileté válce. Cromwell také neměl téměř žádné vojenské zkušenosti. Dosud se zúčastnil jen několika cvičení místní milice. 

První velkou bitvu u Edgehill zažil 23. října 1642 jako velitel jednotky kavalerie. Ve skutečnosti však jeho oddíl dorazil na místo příliš pozdě, takže se do boje nestihl zapojit. Brzy se ale ukázal jako skvělý organizátor. Jeho přesvědčení, že jedná jako nástroj Boží, se stalo jeho vojenským programem: shromáždil jednotku nábožensky motivovaných vojáků, jejichž výjimečná disciplína a bojové schopnosti byly založeny na jejich víře. Cromwellovi vojáci navíc dostali nejen kvalitní výcvik, ale také pravidelně pobírali žold. Důstojnické pozice se udělovaly na základě schopností a nikoliv urozeného původu. 

V lednu 1643 dosáhl Cromwell hodnosti plukovníka a v květnu téhož roku porazil královské vojsko u Granthamu. Na začátku roku 1644 ho jmenovali generálporučíkem v parlamentní Východní armádě. Cromwellovy jízdní jednotky útočily na nepřítele v sevřených formacích a díky své disciplíně se dokázaly rychle přeskupit a provést více útoků za sebou. Zatímco královská jízda se po úspěšných útocích rozprchla při hledání kořisti, Cromwellovi obrnění jezdci zvaní Ironsides pronásledovali nepřítele, dokud jej definitivně neporazili. V červenci 1644 v rozhodující bitvě u Marston Moor Cromwellova kavalerie dokázala způsobit obrat v bitvě a přinést vítězství. Jeho autorita rostla. 

Armáda nového typu 

V létě 1645 vznikla parlamentní armáda nového typu. A vytvořili ji právě podle vzoru Cromwellových vojáků. Ze sil, které dříve operovaly pod různými veliteli, se vytvořilo jednotné vojsko, které podléhalo pouze kontrole parlamentu. Bylo mobilnější a silnější než dosavadní jednotky milice vázané na své regiony. Cromwell se dostal na pozici velitele kavalerie a zástupce vrchního velitele parlamentní armády. 

Rozhodující střetnutí se odehrálo 14. června 1645 u Naseby, kde se parlamentaristé střetli s královským vojskem vedeným Ruprechtem Falckým, synem někdejšího českého „zimního“ krále Fridricha. Bitva se od počátku nevyvíjela jednoznačně. Když parlamentní jednotky již ustupovaly a jejich levé křídlo porazila nepřátelská jízda, rozprášil Cromwell protivníka na pravém křídle a poslal své jezdce na královskou pěchotu uprostřed formace. Jeho vojáci ji dokázali obklíčit a zničit, čímž získali jedno z nejvýznamnější vítězství v celé válce. 

V následujícím roce oblehli parlamentaristé Oxford, odkud se Karlovi podařilo uniknout. Vydal se dobrovolně do rukou skotským jednotkám bojujícím na straně parlamentu, neboť správně očekával, že dříve či později dojde mezi jeho protivníky ke konfliktu. V Londýně se skutečně nedokázali shodnout umírnění presbyteriáni s menšinou radikálních independentů, jejichž mluvčím se stal právě Cromwell. Skotové mezitím v roce 1647 předali krále zástupcům presbyteriánů. Na cestě do Londýna však panovníka unesli independenti a chtěli ho využít jako nátlakový prostředek při prosazovaní svých požadavků. V jejich rukou se ovšem Karel dlouho neohřál, neboť se mu podařilo prchnout na ostrov Wight, odkud vyjednával se Skoty podmínky, za kterých by mu pomohli vrátit se na trůn. 

Druhá občanská válka 

V roce 1648 vtrhla skotská armáda, nyní na straně krále, na sever Anglie. Vypuklo povstání monarchistů. Cromwell však odpor rozdrtil a v srpnu porazil Skoty v bitvě u Prestonu. Parlament mezitím využil nepřítomnosti armády a smluvil s Karlem mír. S tím se však Cromwell nehodlal smířit. Nechal krále zatknout a poté přistoupil k pacifikaci parlamentu. Ráno 6. prosince 1648 jeden pluk vojáků zajistil, že do sněmovny byli vpuštěni pouze poslanci považovaní za příznivce armády. Pětačtyřicet zákonodárců skončilo ve vězení a další stovce nebyl umožněn vstup do sněmovny. Zbývající, takzvaný Kusý parlament, se rozhodl vytvořit soud, který krále Karla I. jako „tyrana a zrádce“ odsoudil k smrti. Poprava stětím byla vykonána 30. ledna 1649 na Whitehallu. Parlament pak prohlásil Anglii za republiku, jíž museli všichni muži starší osmnácti let přísahat věrnost. Královské pravomoci převzala státní rada. 

Dosáhnout míru se však ještě nepodařilo. V Irsku pokračovalo povstání proti anglické nadvládě a strana věrná králi nyní ovládala většinu země. V srpnu 1649 se Cromwell v čele dvanácti tisíc vojáků vypravil do Irska. Musel dosáhnout rychlého vítězství, neboť hrozila nová válka se Skoty. Roční tažení sestávalo ze systematického dobývání měst a pevností. Během tažení se Angličané s irskými katolíky vypořádávali nemilosrdně a dopustili se na civilistech řady masakrů. 

Jednotný stát 

Po Irsku přišlo na řadu Skotsko, kde syna sťatého krále uznali za panovníka jako Karla II. Anglická armáda v čele s Cromwellem vtáhla na území svého severního souseda, jehož jednotky postupně zatlačovala, až protivníkovi uštědřila rozhodující porážku 3. září u Worcesteru. Karlovi II. se stěží podařilo uprchnout do Evropy, Skotsko a Irsko byly připojeny k Anglii. Tímto způsobem se dosud jen volně propojené země Britských ostrovů poprvé v historii zformovaly do jednotného státu. 

To však nevyřešilo otázku, jak by země mohla dosáhnout trvalého klidu. Vládl jí parlament, ale moc třímala armáda v čele s Cromwellem. Vojáci požadovali nové volby, zatímco poslanci připravili zákon, který by upevnil jejich moc. Cromwell se rozhodl jednat a 20. dubna 1653 se objevil ve sněmovně. Poslancům řekl: „Sedíte tu už příliš dlouho, někteří z vás jsou kurevníci, další opilci. Mnozí zkorumpovaní a nečestní, budící pohoršení lidu... Nevidím žádný důvod, proč byste tu měli dále být. Z Boží vůle vás vyzývám, odejděte.“ 

Následně rota vojáků vyhnala zákonodárce ze sálu. Místo zrušení parlamentu či nastolení vojenské diktatury se však Cromwell rozhodl vytvořit takzvaný „parlament svatých“, který měl být shromážděním „nejctihodnějších mužů Anglie“. Ani s nimi však nebyl Cromwell příliš spokojen a rozpustil je 12. prosince 1653. O čtyři dny později jmenovala Cromwella důstojnická rada Lordem protektorem, čímž převzal funkci hlavy státu. 

Neomezený vládce 

Tím začalo v Anglii období Protektorátu, kdy moc výkonnou obdrželi protektor a státní rada. Moc zákonodárná zůstala parlamentu. Důležitou složku systému představovala také armáda, jejíž představitelé do značné míry ovlivňovali veřejné a politické dění. Cromwell neprovedl žádnou násilnou náboženskou očistu země – dokonce ani anglikánští a katoličtí duchovní nebyli pronásledováni, pokud nepůsobili proti státu. Také poslanci museli podepsat dokument, že nebudou vystupovat proti vládě. Přesto však mnozí z nich obstruovali finanční požadavky protektora a státní rady, a tak Cromwell sněmovnu v roce 1655 rozpustil. Povstání monarchistů jej pak přivedlo na nápad rozdělit zemi do dvanácti obvodů, v jejichž čele stáli důstojníci, kteří měli „povzbuzovat ctnost a bránit bezbožnosti“. 

Do úřadu Lorda protektora jej znovu slavnostně jmenovali v červnu 1657. Svou pompézností to připomínalo královskou korunovaci. Nový parlament mu skutečně nabídl, aby se chopil vlády jako monarcha, Cromwell však odmítl. Nicméně jeho funkce byla doživotní a získal právo jmenovat svého nástupce. 

Stuartovci 

Vydržování obrovské armády ale neslo své důsledky. Nadměrně se tím zatížila státní pokladna a na počátku roku 1658 se stát ocitl na pokraji bankrotu. Také zdraví Lorda protektora se zhoršovalo. Propukl u něj záchvat malárie, kterou se před lety nakazil. Do depresí ho uvrhla též smrt milované dcery Alžběty. Cromwell zemřel 3. září 1658, ve výroční den vítězství u Dunbaru a Worchesteru. Novým Lordem protektorem se stal v prosinci jeho syn Richard, který však nedisponoval takovým politickým či vojenským talentem a charismatem jako jeho otec. Neměl ani mocné spojence v armádě a v parlamentu. Už po devíti měsících proto na svou funkci rezignoval. Armáda se nacházela v troskách a nenašel se prakticky nikdy, kdo by chtěl republiku bránit. 

Otevřela se tak cesta k tomu, aby se do čela mohli vrátit Stuartovci. Generál George Monck, správce Skotska, přitáhl se svými vojáky do Londýna a parlament pak provedl ústavní změny, díky nimž 29. května 1660 na trůn usedl Karel II. Předtím ovšem musel slíbit amnestii všem revolucionářům, byť si vymínil výjimku pro ty, kteří měli přímou vinu na smrti jeho otce. 

S „tyranem“ Cromwellem pak neměl žádné slitování. Jeho tělo bylo exhumováno a na výročí popravy Karla I. oběšeno. Následně mu setnuli hlavu, a nakonec ji narazili na kůl. Několik desetiletí pak shlížela s hlavami ostatních „královrahů“ ze střechy Westminsterského paláce.