Německé válečné reparace: Čím muselo poválečné Německo zaplatit za nacistické zločiny?

Druhá světová válka se blížila do své závěrečné fáze a zhruba od poloviny roku 1944 už bylo naprosto zřejmé, že Osa není schopna zvrátit její průběh ve svůj prospěch. Ve spojeneckém táboře tou dobou zesílily diskuse o tom, jaký osud by měl potkat poražené národy a především třetí říši. O nutnosti její bezpodmínečné kapitulace už rozhodnutí padlo dříve, takže dohoda nebo čestný mír nepřicházely v úvahu.

Rozdělit Německo

Jako první měl otázku poválečného uspořádání a válečných reparací vyřešit takzvaný Morgenthauův plán. Koncepce předložená americkým ministrem financí Henrym Morgenthauem ve zkratce znamenala rozdělení Německa na tři menší celky a jejich přetvoření na agrární státy bez jakéhokoliv významného průmyslu. Různé části německého území pak měly připadnout Polsku, Francii, Sovětskému svazu nebo také Dánsku.

Nacistická propaganda v srpnu 1944 využila odhalení tohoto plánu k rozdmýchání dalšího odporu v již prohrané válce a ani ve Spojených státech nedošlo k jeho jednoznačnému přijetí a byl podroben silné kritice. Například bývalý americký prezident Herbert Hoover v roce 1946 navštívil poraženou třetí říši, aby na vlastní oči viděl, v jakém stavu se válkou zničená země nachází. Prezidentem Franklinem Rooseveltem podporovaný drastický zásah do německého prostoru by podle Hooverovy komise znamenal smrt hlady až 25 milionů obyvatel.

Změna americké politiky

Nicméně Roosevelt zemřel ještě před koncem války v dubnu 1945 a s tím přišla i mírná změna kursu. Nakonec se Hooverovi podařilo k Němcům poněkud smířlivějšího prezidenta Trumana přesvědčit, aby upustil od prosazování dosavadní politiky, a v atmosféře nastupující studené války po roce 1947 už Američané navrhovali vytvořit „stabilní a produktivní Německo“. Krátce nato byl zaveden notoricky známý Marshallův plán. Ten měl ohromnými finančními injekcemi ve výši zhruba 13 miliard dolarů znovu postavit na nohy válkou zničené země a de facto „blahobytem na dluh“ bojovat proti sílícímu šíření komunismu v Evropě.

Vraťme se ale o pár let zpět. V únoru 1945 na Jaltské konferenci takzvaná velká trojka ve složení Roosevelt, Churchill a Stalin rozhodla, že na základě zkušeností z vývoje po první světové válce Německo nebude nuceno platit vítězným mocnostem peněžní reparace. Místo toho měla být většina škod nahrazena konfiskací důležitých průmyslových kapacit a nucenou prací pro vítěze. Bylo také ujednáno, že Německo přijde o velkou část svého území, které mělo vesměs připadnout do sovětské sféry vlivu.

Vítěz bere vše

Se vstupem spojeneckých armád na německou půdu tak začala systematická demontáž a odvoz průmyslu. Těžké stroje, dokonce celé továrny i elektrárny byly zkonfiskovány. Železniční síť, lokomotivy a další příslušenství byly rozebrány a odvezeny. Obchodní flotila a zbylé lodě, společně se zásobami uhlí, oceli a další průmyslové produkce, byly rozděleny mezi vítěze. Válečnou kořist představovaly také osobní automobily, umělecká díla, nábytek, rádia, alkohol, oblečení a vlastně cokoliv, co mělo nějakou hodnotu. O distribuci materiálu nebo lidské síly do zemí na východ od demarkační čáry, čili i do ČSR, v prvních poválečných dnech rozhodoval výhradně Sovětský svaz. Ten pak zasahoval i do vypořádání válečných reparací.

Teritoriální změny nejvíce zasáhly východ Německa, které se muselo vzdát území východně od Odry a Lužické Nisy na úkor Polska, respektive Sovětského svazu. Zábor téměř čtvrtiny předválečného Německa byl spojen s vyhnáním několika milionů lidí. V případě Polska bylo získané území kompenzací za východní pohraničí anektované Sovětským svazem, jehož území připadlo Polsku v důsledku rižského míru z roku 1921. Sověti si pak ponechali kontrolu nad severní polovinou Východního Pruska, aby měli přístup k celoročně nezamrzajícímu přístavu na Baltu. Vlády Německé demokratické republiky a Polské lidové republiky přirozeně neměly příliš na výběr, a tak si vzájemně uznaly hranice již v roce 1950. Vláda Spolkové republiky Německo se vzdala nároků na své východní země až na počátku 70. let v rámci omluvy za příkoří způsobené polskému lidu a polským Židům.

Jednou z mocností, která měla po skončení druhé světové války územní požadavky vůči Německu, byla Francie. Ta kontrolovala německý region Sársko v letech 1947–1956 s úmyslem využít jeho uhelná ložiska a případně jej připojit k zemi galského kohouta natrvalo. Jednalo se o stejné doly, které byly pod francouzskou kontrolou od konce první světové války až do roku 1935. Avšak na základě výsledků plebiscitu se Francie musela 1. ledna 1957 Sárska vzdát a to se opět připojilo k Německu.

Možná trochu překvapí, že i země Beneluxu měly své expanzivní úmysly. Nizozemsko plánovalo anektovat rozsáhlá území zhruba na linii Wilhelmshaven–Osnabrück–Hamm–Wesel a dále proti toku Rýna až ke Kolínu a zpět k Cáchám. Obyvatelstvo z přibližně 25 000 km² mělo být deportováno nebo poholandštěno. Nicméně ambiciózní plán na obsazení historicky německých krajů spojený s vyhnáním milionů civilistů narazil u spojeneckého nejvyššího velení, které si uvědomovalo, že uprchlíky by již nebylo kam umístit. Nizozemcům se nakonec podařilo obsadit asi jen 69 km² , přičemž za navrácení tohoto území v roce 1963 zaplatilo Německo zhruba 280 milionů marek.

Požadavky Československa

Podobné vykoupení proběhlo i v případě zón okupovaných Belgií. Tam byly drobné hraniční spory vyřešeny roku 1958 navrácením území Německu za přibližně šest milionů marek. A i Lucemburské velkovévodství nakonec polevilo ze své vize obnovení „Velkolucemburska“. Za uvolnění sporného pásma zasahujícího zhruba 5–10 km do vnitrozemí Německa zaplatila jeho vláda v roce 1959 asi 58 milionů marek. Československo, které patřilo k signatářům pařížských dohod z roku 1945, mělo jako člen vítězné strany nárok požadovat po poraženém Německu válečné reparace ve výši 306 miliard tehdejších korun. Podle zákona 50/1947 Sb. se od této částky měla odečíst hodnota majetku Německa a českých Němců, který se nacházel na území ČSR a podléhal konfiskaci, čili bez nároku na náhradu.

Německo mělo zbylou částku doplatit v peněžní podobě, ale po únorovém převratu došlo k přerušení diplomatických vztahů se Západním Německem a to tak stihlo předat jen 230,1 milionu korun. Po pádu totalitního režimu se v průběhu 90. let obě země dohodly, že křivdy spáchané během a po druhé světové válce na obou stranách náleží historii a že nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Závazky obsažené v česko-německé deklaraci obě strany od té doby důsledně dodržují.

Odliv mozků

Další cenou zaplacenou za pokus o vytvoření tisícileté říše byly s nadsázkou řečeno „intelektuální reparace“. Pomineme-li odchod nebo v některých případech únos německých vědců Američany i Sověty, tak jen cena konfiskovaného duševního vlastnictví čili patentů, autorských práv a obchodních značek činila odhadem zhruba 10 miliard tehdejších amerických dolarů. 

Pro srovnání: západní Německo obdrželo na svou obnovu v rámci Marshallova plánu jednu miliardu dolarů v půjčkách a 400 milionů grantem. Německo také nebylo přijato do patentové unie, takže nejpozději do roku 1951 se německé vynálezy automaticky stávaly majetkem Spojenecké kontrolní rady. Za jejich užívání nemusel nikdo odvádět žádné poplatky nebo k tomu získávat souhlas. Část německých vynálezců za těchto podmínek odmítala pracovat, což například první západoněmecký kancléř Konrad Adenauer považoval za mimořádně politováníhodnou situaci, která „zatáhla brzdu německého ekonomického vývoje“.

Zajímavostí je, že po zavedení Marshallova plánu západní Spojenci poměrně zmírnili své původní požadavky a díky tomu došlo k velkému uvolnění západoněmecké ekonomiky. Naproti tomu východní Německo odevzdávalo většinu své produkce a vytěžené suroviny Sovětskému svazu nejméně do roku 1953.

Platí se dodnes

V protokolu z Jaltské konference se také nacházel požadavek Josifa Stalina na nucenou práci alespoň čtyř milionů lidí, kteří měli pomáhat s obnovou Evropy, ale někteří byli přesunuti i do Spojených států amerických, Kanady nebo evropských kolonií. Souhlas amerického prezidenta a britského premiéra však znamenal zejména odvlečení několika milionů nejen Němců do SSSR. Odhad počtu zemřelých Němců v sovětských táborech systému gulag, zajateckých lágrech a vazbách v letech 1942–1953 se pohybuje mezi 600 000 a jedním milionem. Německý červený kříž navíc stále oficiálně eviduje asi 1,5 milionu pohřešovaných.

Závěrem ještě zmiňme náklady na okupaci, které musely obě německé vlády hradit až do 50. let ve výši několika miliard dolarů. Sjednocené Německo také dodnes platí více či méně symbolické odškodné obětem totálního nasazení a přeživším holokaustu. Dále uzavřelo řadu dohod se zeměmi jak na západě a východě, tak i s různými židovskými organizacemi. Do roku 2020 tak došlo k vyplacení asi 80 miliard eur a další peníze přicházejí poškozeným od firem, které za války využívaly práce nuceně nasazených osob.