Dolarový déšť pro rozvrácenou Evropu: Proč Československo odmítlo Marshallův plán?

14.09.2019 - Václav Kaška

Americký finanční program na obnovu válkou zpustošené Evropy známý jako Marshallův plán byl veřejně nabídnut všem evropským státům. Československo, stejně jako další země východního bloku, jej ale odmítlo. Co je k tomu vedlo a jaký byl alternativní plán?

<p><em>„Chceme uhlí, chceme chleba,“</em> hlásá transparent demonstrujících v západoněmeckém Krefeldu na konci hladové zimy v březnu 1947.</p>

„Chceme uhlí, chceme chleba,“ hlásá transparent demonstrujících v západoněmeckém Krefeldu na konci hladové zimy v březnu 1947.


Reklama

Bezprostředně po československém „vítězném únoru“ se Západem šířil velký strach ze sovětizace dalších zemí od Finska až po Francii spojený s očekáváním armageddonu třetí světové války. Definitivně proto skončila doba usmiřování Stalina, v Pentagonu začala tajná jednání, jež o rok později vyústila ve vznik NATO, a americký Kongres 2. dubna 1948 konečně schválil uvolnění prostředků pro realizaci Marshallova plánu (oficiálně Plán na obnovu Evropy – European Recovery Program).

Hodlala vláda Spojených států skutečně poskytnout hospodářskou pomoc také Sovětskému svazu a zemím střední a východní Evropy, nebo šlo v atmosféře začínající studené války spíš o nástroj psychologického boje s cílem zatlačit Sověty zpět na východ?   

Zbídačený kontinent

První kapitoly studené války se začaly psát, když zkušený americký diplomat v Moskvě George F. Kennan zaslal v únoru 1946 do Washingtonu takzvaný dlouhý telegram, v němž varoval před sovětským nepřátelstvím vůči Západu a hned měsíc poté v americkém Fultonu bývalý britský premiér Winston Churchill upozornil na spouštějící se železnou oponu napříč starým kontinentem. Americký prezident Harry S. Truman v březnu 1947 v Kongresu promluvil o nutnosti „čelit komunistické agresi kdekoliv na světě v zájmu bezpečnosti USA“.

Dne 5. června 1947 Trumanovu doktrínu o zadržování komunismu doplnil ministr zahraničí George C. Marshall projevem k absolventům Harvardu, v němž za přítomnosti prezidenta nastínil nutnost pomoci evropským státům vyčerpaným válkou i „sibiřskou zimou“ 1946–1947 a vrávorajícím před pádem do nevídané krize.  

Ačkoliv se Evropě během dvou poválečných let dostalo 10 miliard dolarů od Mezinárodního měnového fondu či úvěry od Světové banky, nestačilo to a stav zbídačeného kontinentu vyjadřovala Churchillova lamentace: „Co je teď Evropa? Hromada trosek, hřbitov, semeniště moru a nenávisti.“

Například ve Varšavě byla pro 90 tisíc dětí k dispozici jedna nemocnice s 50 lůžky, příděly potravin v Británii klesly pod válečnou úroveň a počet nezaměstnaných tam dosáhl 6 milionů oproti 3 milionům za hospodářské krize. Nejhorší situace panovala v Rakousku, v Berlíně, kde čtvrtina dětí do jednoho roku umírala, a v západních zónách Německa. Tam přísun kalorií klesl na hranici smrti hladem a americký vojenský guvernér generál Lucius Clay varoval, že Němci se buď můžou „stát komunistou s 1 500 kaloriemi“, jak tomu bylo ve východní zóně, či „věřit v demokracii s 1 000 kaloriemi“, které dostávali v západních pásmech.

Takový rozvrat byl vodou na mlýn komunistických agitátorů, což si ministr Marshall definitivně ujasnil během rozhovoru se Stalinem 15. dubna 1947. Na všechny Američanovy podněty, jak Evropanům pomoci, reagoval diktátor okázalým nezájmem a jako obvykle si kreslil na papír červenou tužkou vlčí hlavy.

První kroky

Zmiňovaná Marshallova řeč na Harvardu, na níž se nemalou měrou podíleli zaměstnanci ministerstva zahraničí George F. Kennan a Dean G. Acheson, propojila otázku svobody a bezpečnosti s otázkou prosperity. Marshall v duchu amerických univerzalistických tradic i liberálního přístupu k trhu apeloval na Američany, aby se snažili pochopit rozsah evropské zkázy. Měli učinit cokoliv k záchraně světového míru a Evropy, které jinak hrozila podobná radikalizace jako po skončení první světové války.

Současně poukázal na malou schopnost evropských zemí platit za dovoz potřebného zboží „zejména z Ameriky“ a iniciativu k zahájení konkrétních jednání nechával na Evropanech. Musel totiž počítat s tradičním a stále vlivným izolacionistickým proudem v americké společnosti.

Svůj plán, jenž zatím neobsahoval žádná konkrétní čísla ani harmonogram pomoci, Marshall nabídl v zásadě všem státům postiženým válkou, ale za varování vyslané Sovětskému svazu a komunistickým stranám bylo možné považovat slova, že „vlády, politické strany či skupiny, které se snaží na věčnost zachovat lidskou bídu, aby z toho politicky či jinak těžily, narazí na odpor Spojených států“. 

Britský ministr zahraničí Ernest Bevin se tohoto „spásného lana hozeného tonoucímu“ prozíravě chytil a spolu s Francouzi zorganizoval přípravnou konferenci, která začala v Paříži 23. června 1947. K realizaci Marshallova plánu měla být založena nadnárodní organizace, což bylo zprvu přijímáno s rozpaky ze strachu z omezení národních suverenit. Labourista Bevin nakonec vsadil na fakt, že plán jeho vládě umožní splnit sliby o plné zaměstnanosti, a Francouzi v něm zase zahlédli řešení akutní potřeby dostat z USA a Porúří koksovatelné uhlí.

Být součástí nějaké nadnárodní organizace ovšem kategoricky odmítla sovětská delegace, která jednání po týdnu opustila. Sověti se totiž domnívali, že v Paříži se domluví obdoba válečného zákona o půjčce a pronájmu, čili že tam Evropané sestaví seznam svých potřeb a Američané jim bezpodmínečně vyhoví. Hlavní konference proběhla opět v Paříži už 12.–15. července 1947. Pozvánku od Británie a Francie dostalo 23 zemí včetně SSSR, kdyby svou účast přehodnotil. Pomoc ale neodstartovala, americké veřejné mínění jí zatím nebylo nakloněno a prezident Truman předložil návrh zákona Kongresu až v prosinci 1947, po přesvědčovací kampani. 

Instrukce „velkého bratra“

Sovětský svaz se konference neúčastnil a na jeho nátlak tak učinily také státy střední a východní Evropy včetně Československa. Původní sovětské instrukce, poslané těmto zemím 5. července, ukládaly účast v Paříži neodmítnout, ale konferenci rozbít a „opustit ji s co největším počtem delegací jiných zemí“. Instrukce z noci z 6. na 7. července ovšem nařizovaly na anglo-francouzské pozvání nereagovat. Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav M. Molotov poté veřejně tvrdě kritizoval zapojování Německa do projektu obnovy, neboť se tak stíral rozdíl mezi vítězi a poraženými, a Sovětům bezpochyby vadil požadavek na vzájemné transparentní poskytování ekonomických dat.

V Moskvě vyvolal Marshallův plán v kombinaci s předtím vyhlášenou Trumanovou doktrínou strach z americké ofenzivy na hospodářském poli, kde světové ekonomice číslo jedna nemohli konkurovat. Sověti se báli, že přijdou o výhody vítěze nad nacismem. Ostatně Stalin to vyjádřil slovy, že carské Rusko dokázalo „vyhrávat války, ne však se těšit z plodů svých vítězství“, což chtěl pro „skvělé ruské válečníky“ tentokrát změnit. 

Změna taktiky

Československý případ odmítnutí účasti na plánu, o kterém s velkým zájmem referovala světová média, si zaslouží krátké zastavení. Gottwaldova vláda váhala, až se nakonec 4. července rozhodla pozvání na konferenci do Paříže přijmout. Mezitím se ale, jak už víme, změnila sovětská taktika, která účast svým spojencům nedoporučovala.

Čs. vládní delegace, složená z premiéra Klementa Gottwalda, ministra zahraničí Jana Masaryka a ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny si v Moskvě 9. července od Stalina vyslechla, že případná účast by představovala „průlom fronty slovanských států a čin namířený proti SSSR.“ Druhý den ráno delegáti seznámili se Stalinovým názorem vládu, která ještě týž den účast odmítla, přičemž sovětské argumenty v podstatě zopakovala ve svém oficiálním zdůvodnění.

Podle osvědčené metody cukru a biče nabídl Kreml Praze velkou obchodní smlouvu na pětileté období, k níž se zakrátko připojily i Polsko a Bulharsko. Vzhledem k tomu, že šlo o první takovou smlouvu z iniciativy Moskvy, na Západě se domnívali, že jde o počátek ekonomické integrace Východu. 

Podle některých výkladů Marshallův plán urychlil vznik sovětského bloku. V září 1947 bylo založeno Informační byro komunistických a dělnických stran, na jehož první schůzi si českoslovenští komunisté vyslechli kritiku za spoléhání se na zdlouhavou a nejistou parlamentní cestu k uchopení moci. Ovšem podle historika Víta Smetany se Marshallův plán nestal hlavní příčinou rozdělení kontinentu vedví, neboť Sověti začali novou Kominternu a s ní související systém satelitů plánovat již v roce 1946.

TIP: Přídělový systém a kolonizace pohraničí: Jak vypadal „normální život“ po válce

Jisté je, že mistr politické taktiky Stalin v souvislosti s Marshallovým plánem postupoval překvapivě neobratně. Mohl si spočítat, že za sovětské účasti americký Kongres buď plán odmítne, čímž se celý projekt zhroutí, anebo mohl získat prostředky na tolik potřebnou rekonstrukci rozbombardované země. Ale racionalita byla v Kremlu potlačena strachem, aby do rudého impéria nevnikl trojský kůň v podobě dolaru. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ocenění za chemii si odnesl japonský tým, jenž vyzkoumal, že pětileté dítě denně vyprodukuje až půl litru slin.

Zajímavosti

Apačský náčelník a šaman Geronimo se dožil 79 let. Zemřel 17. února 1909 na zápal plic. Způsobil si ho sám, neboť značně opilý spadl z koně do ledové vody a nastydl. 

Historie

Šéf NASA Jim Bridenstine představuje nové skafandry.

Vesmír

Slabě pancéřované tančíky PzKpwf I vyzbrojené pouze kulomety nevyhovovaly už na počátku druhé světové války

 

Válka

Některé ledovce vypouštějí do okolí chlor-36

Věda

Mladá samice přistává na suchou jalovcovou větev trčící nad údolí. Ne zcela vybarvené letky v křídlech jsou znakem mladého ptáka.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907