Reklama

Reklama

Když Brouci dobyli Ameriku: Jak se rodila nesmrtelnost beatlemánie

13.9.2017 - Peter Brown
Beatles byli doma slavní, o tom není pochyb. Dokud ale nedorazili do Spojených států, nemohlo být o skutečné popularitě ani řeči. Opravdová nesmrtelnost se totiž rodí právě za oceánem a věděli to i Brouci. Chtěli úspěch, věřili si. Ani ve snu je však nenapadlo, že se do nich Amerika naprosto zblázní a udělá z nich největší hvězdy, jaké kdy hudební nebe mělo
Americká beatlemánie
Americká beatlemánie

V Americe čekali Beatles tvrdou dřinu trvající mnoho let. Místo toho vpadli doprostřed šílenství – Spojené státy zachvátila beatlemánie.

Na letišti JFK

Únor 1964 se dnes zdá být nekonečně vzdálený v čase, zvlášť pro ty, kdo u toho byli. Stačí si však poslechnout úvodní známé akordy písně „I Want To Hold Your Hand“ (Chci tě držet za ruku) – a příval magie vás s těmi časy okamžitě spojí. Stejné magie, která prozářila jinak šedivou zimu ve stínu vraždy prezidenta Johna F. Kennedyho, k níž došlo o pouhých pět týdnů dříve. 

Zmíněná skladba představovala vítr, který přesně před padesáti lety vehnal Beatles do únorové Ameriky. Šlo o jejich první píseň na špici tamní hitparády (a dalších 26 mělo následovat, přičemž jde dodnes o rekord): vrcholu žebříčku dosáhla 1. února 1964 a udržela se na něm téměř dva měsíce.

Jen v roce 2012 dosáhly tržby Beatles z prodeje hudby a reklamních předmětů 71 milionů dolarů, a tak není přehnané tvrdit, že se rázová vlna onoho songu ještě stále šíří a zaplavuje nové generace. Když 7. února 1964 nastupovali John Lennon, Paul McCartney, George Harrison a Ringo Starr na palubu letu číslo 101 aerolinek Pan Am na londýnském Heathrow, nikdo z nás si neuměl představit, jaké je v Americe čeká přijetí. Ten výlet jsem propásl, protože jsem zůstal doma, abych „dohlídl na krám“. 

Velká neznámá

Beatlemánie byla v Británii dávno v plném proudu, ale Amerika stále představovala velkou neznámou. V průběhu roku 1963 se kapele ve Státech dostalo jen minimální pozornosti a vysílacího času – částečně kvůli neochotě jejího vydavatelství ji pořádně zpopularizovat. Kravaťáci v Kapitolu si řekli, že britští šumaři by jednoduše v Americe nenašli obecenstvo, a zcela je ignorovali. Písničky Beatles se nakonec podařilo protlačit přes jiná vydavatelství. Právě proto bylo tak nepravděpodobné, že se „I Want To Hold Your Hand“ stane hitem. Ovšem díky jednomu dýdžeji ve Washingtonu, který hrál okopírovanou verzi songu, se píseň změnila ve virální senzaci ještě před tím, než stačil hudební průmysl chytit vlak

Nikdo, včetně mého přítele, šéfa a společníka Briana Epsteina z Liverpoolu, neočekával, že by skladba mohla dosáhnout prvního místa v USA – rozhodně ne bez tour a marketingové kampaně, která by ji provázela. Smyslem celé výpravy za oceán bylo pro Epsteina pootevřít Beatles dveře a vybudovat jim posluchačskou základnu prostřednictvím vystoupení v televizi a koncertů. Koneckonců úspěch v Británii sledoval podobně pracně vytvořenou trajektorii. Beatles odehrávali dlouhé šichty v pošmourných klubech německého Hamburku a také v jednom obzvláště temném podniku v našem rodném Liverpoolu, zvaném Cavern Club (klub Sluj), jen aby si vybrousili zvuk a získali fanoušky. 

První krůčky ke slávě

Epstein poprvé zahlédl Beatles v Cavern Clubu v listopadu 1961 během poledního vystoupení. Byli to titíž kluci, kteří se mačkali okolo polic v jeho obchodě s hudbou, který jsem tehdy vedl. Potkal jsem se s ním v době, kdy jsem šéfoval konkurenčnímu oddělení v liverpoolském obchodě Lewis. Následně jsem provozoval větší, více „trendy“ obchod NEMS, jejž vlastnila Epsteinova rodina a který Beatles často navštěvovali. 

Každého člena kapely jsem v tom obchodě potkal zvlášť. Byli zhruba v mém věku a neustále se poflakovali kolem, jen aby si mohli zadarmo poslechnout nejnovější rokenrolové nahrávky, které jsme měli. Vždycky jsem jim vyšel vstříc, protože se upřímně snažili, byli slušní a naprosto zbláznění do muziky (Wikipedie je označuje za „pravidelné návštěvníky“ mého NEMS obchodu, což vyvolává mylný dojem, že někdy nějaké nahrávky koupili).

Noviny je později prezentovaly docela věrně. John byl srandista, rocker ujíždějící na Elvisovi. Paul byl milý a nadšený – a obzvlášť zbožňoval Little Richarda, jehož typické kvílení dokázal dovést k dokonalosti. George byl vtipný bavič a miloval Carla Perkinse. Pete Best, Ringův předchůdce na postu bubeníka, byl pohledný a snadno se na něj dalo zapomenout. Příjemně mě překvapilo, že to byli ti stejní kluci (všem bylo maximálně jednadvacet, Georgovi dokonce osmnáct), které jsem viděl na pódiu, když mě Epstein bez dechu zatáhl do Cavern Clubu krátce po svém senzačním objevu. 

Ve světě showbyznysu

Epstein život kapely mnohem lépe zorganizoval a udělal z ní výdělečný projekt. Koncerty i platy se změnily k lepšímu. A co bylo nejdůležitější: Epstein dostal Beatles do centra pozornosti George Martina z Parlaphonu, vydavatelství zaštítěného koncernem EMI. Britští vydavatelé předtím kapelu několikrát odmítli a také v EMI je několik producentů smetlo ze stolu, než se jich Martin neochotně ujal

Pátého října 1962 pustilo EMI do éteru písničku „Love Me Do“ (volně přeloženo „Miluj mě“), originální song dua Lennon–McCartney, ve kterém usedl za bicí Ringo Starr. Skladbu produkoval Martin, z něhož se později stal věrný spolupracovník kapely. Píseň se umístila na 17. místě hitparády – pozoruhodný úspěch na to, že většina britských profesionálů tehdy využívala cizí textaře. Vydavatelství EMI se tak přesvědčilo, že Beatles představovali dobrou sázku.

Šílenství známé jako beatlemánie se zrodilo právě v té době. Skladba „Please Please Me“ („Prosím potěš mě“) se v Británii stala jedničkou v únoru 1963, následována „From Me To You“ („Ode mě pro tebe“) a „She Loves You“ („Miluje tě“). Tyto hitovky podporované nekonečnou šňůrou živých vystoupení, nonstop vysíláním v rádiích a vystupováním v televizi udělaly z členů kapely definitivně britské superhvězdy. Všechno pak korunoval koncert, který se konal 4. listopadu 1963 v londýnském divadle Prince of Wales, přičemž jej přenášela televize. 

Beatles se stali také hlavním tahákem zábavného pořadu Royal Variety Show. A zatímco v hledišti seděla královna Matka a princezna Margaret, slova se chopil John, vždycky dobře naladěný vtipálek s prořízlou pusou: „Mohli by prosím lidé na levějších sedadlech zatleskat? U zbytku z vás bude úplně stačit, když zachřestíte šperky.“ 

Americká invaze

Stručně řečeno: stálo to spoustu práce a času od chvíle, kdy spolu začali v roce 1960 hrát jako Beatles, do doby, než se v roce 1963 stali prakticky přes noc britskou senzací. Tato zkušenost však vytvořila základ Epsteinova plánu na americkou invazi. 

Ke konci roku 1963 se dohodl se známým moderátorem televizních show Edem Sullivanem, že přiveze skupinu na premiérové živé vystoupení do americké televize. Beatles měli v show předvést tři živé vstupy a dostat za to královsky zaplaceno. K Epsteinovu a také Sullivanovu dobru je třeba přičíst, že u zcela neznámé kapely šlo o neslýchanou věc.  

Jenže Sullivan měl cit pro talent a pro lidový vkus. Říká se, že na vlastní kůži zažil beatlemánii na londýnském Heathrow, odkud mířil do New Yorku. Beatles se zrovna vraceli ze Švédska a na letišti je pohltilo kakofonicky hlučné přijetí davu fanoušků. Zatímco americká média odepsala britskou kapelu ke konci roku 1963 jako pouhou přechodnou módu, Sullivan cítil, že jde o něco speciálního. On i Epstein věřili, že Beatles dokážou za oceánem prorazit díky vystoupení v Sullivanově hudebním pořadu. 

Podle Epsteinova názoru bylo americké tažení odvážným, vykalkulovaným gambitem. S výjimkou krátké návštěvy George Harrisona v Illinois a New Yorku na podzim 1963 (po němž zoufale pronesl: „Nikdo nás tam nezná!“) ani jeden z Brouků v Americe do té doby nebyl. 

Raketový nástup

Epstein použil každou páku, kterou mu smlouva se Sullivanem poskytovala, a zamířil přímo do nejvyšších pater společnosti Capitol Records. Chtěl, aby se Beatles dostali pod křídla amerického vydavatelství a získali příslib finančního obnosu na propagaci během koncertování. 

Když právníci z Capitol Records nedokázali zabránit dýdžejům, aby nelegálně hráli „I Want to Hold Your Hand“, vzdali to ve jménu dobrého obchodu a song oficiálně vypustili ještě před plánovaným datem 26. prosince 1963. Za první tři dny se prodalo 250 tisíc kopií a 10. ledna 1964 už jich bylo víc než milion. Skladba se stala hitem číslo 1 za méně než tři týdny od vydání (což byla opravdu neobyčejná rychlost), tedy týdny před tím, než Beatles vstoupili na americkou půdu. Dlouhá upocená dřina, jakou Epstein za oceánem očekával, se nekonala. Roky tvrdé práce v Británii a samotná síla muziky už vyšlapaly cestu k vylodění na pobřeží. 

Nikoho to přitom nepřekvapilo víc než samotné Beatles. Čtyři dny po příletu za oceán a uprostřed všeobecné hysterie řekl John jednomu americkému reportérovi: „Mysleli jsme, že budeme muset úspěch pomalu budovat, ale ono to vypadá, že nás tady znají už roky. Je to úžasné!“

Jejich vystoupení 9. února 1964 v show Eda Sullivana zamýšlel Epstein jako prostor pro neznámou skupinu, která dostala šanci představit svůj singl. Místo toho šlo o bezprecedentní mediální událost. Koncert těchhle kluků sledovaly zhruba dvě pětiny celé americké populace – 73 milionů diváků – což bylo nejvyšší číslo, jaké kdy americká televize ve své historii zaznamenala. Beatles tehdy v noci odehráli dva sety, počínaje „All My Loving“ („Všechna moje láska“) a konče výbuchem „koktajících“ kytar a euforickým „I Want to Hold Your Hand“.

Sledoval jsem to představení z Liverpoolu se směsicí pýchy a údivu. Poprvé a naposled za celou svou kariéru, kterou jsem s nimi strávil, jsem se od nich cítil být odtržený; byla to perspektiva někoho, kdo nahlíží zvenku – jakkoliv surreálná. Ten týden, s výjimkou občasných telefonátů od Epsteina, jsem sledoval Beatles tak jako miliony jiných: coby fanoušek a očitý svědek. 

V oku bouře

Bylo jasné, že se v jediném okamžiku všechno změnilo – pro nás pro všechny. Od té chvíle jsem měl být v oku bouře spolu s Johnem, Paulem, Georgem a Ringem a s nepočetnou „rodinou“ manažerů a techniků, kteří kapelu doprovázeli až do jejího rozpadu v roce 1970. Brzy jsem se přestěhoval do Londýna jako Epsteinův poradce a spolupracovník; po jeho smrti v roce 1967 jsem se pak ještě víc ponořil do každodenního shonu okolo Beatles. 

Po více než padesáti letech se leden 1964 jeví jako sen. Jako by každá píseň Beatles, která následovala po „I Want to Hold Your Hand“, znamenala současně počátek i konec – konec způsobu, jakým se věci dělaly do té doby, a počátek něčeho zcela nového

Jak jsem řekl dříve, Beatles představovali neuvěřitelnou kombinaci talentu a načasování, k níž dojde jednou za život. Jejich talent byl samozřejmě zjevný a zůstal dobře zdokumentovaný. Dvojka Lennon–McCartney byla téměř až příliš dokonalá, co se týče psaní populárních songů – tak moc překypovali kreativním géniem. Načasování však nehrálo o nic menší roli: Amerika se utápěla v depresi, která následovala po smrti Kennedyho. Britská kapela se objevila na scéně národa, jenž setrvával v hlubokém zármutku nejen kvůli konkrétnímu člověku, ale také kvůli mládí, které ztělesňoval. Beatles – zcela nový fenomén se svými dlouhými vlasy, drzostí a zvukem – dovršili generační roztržku se stylem a způsoby let padesátých, které Kennedy započal, a osvobodili kreativní a protikulturní síly šedesátých let. 

Doba byla příznivá i „muzikantsky“. Elvis ustrnul ve svém poválečném útlumu. Chuck Berry a Jerry Lee Lewis zůstali jen blikajícími světýlky na nebi, na němž kdysi zářili jako hvězdy. Buddy Holly zemřel už v roce 1959. Idoly náctiletých, které dominovaly hitparádám v pozdních 50. a raných 60. letech, jako Fabian, Frankie Avalon a Bobby Rydell, byly passé. Svět popu byl připraven na něco nového.

Případ pro psychiatra

Měnící se povaha amerických médií úspěch kapely jen urychlila. Muži v šedých flanelových oblecích, kteří vytvářeli zpravodajství a šéfovali reklamním společnostem na počátku 60. let, odráželi převažující kulturní trend své doby – konformitu. Média ovšem hledala způsob, jak odvést pozornost od smutku z Kennedyho smrti. Jeden z nejpopulárnějších amerických moderátorů Walter Cronkite pak přesvědčil stanici CBS, že britská skupina bude představovat skutečnou vzpruhu, když odvysílal čtyřminutovou ukázku, která se věnovala fenoménu Beatles v Británii. Svět amerických médií se nakonec sklonil před sílou hudby Brouků. Vždycky, když někdo nadhodil téma příjezdu skupiny, sklouzávalo každé rádiové, televizní i novinové zpravodajství do extrémů.  

Novinářské otázky byly daleko za hranou, což se ukázalo zejména při veselém, anarchistickém a okouzlujícím představení na tiskové konferenci uspořádané v terminálu Pan Am na Letišti Johna F. Kennedyho. Reportér: „Jeden psychiatr nedávno prohlásil, že nejste nic víc než banda britských Elvisů.“ Ringo (natřásající se jako Elvis): „To není pravda! To není pravda!“

Nyní na ten čas v Americe vzpomínám s lehkým srdcem: představoval pro ně období bujarosti a veselí. Byli tak mladí. Byli kreativní, příležitosti čekaly na využití – a oni je využili. Album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera) mělo přijít až za tři roky. Svět byl otevřený dokořán. 

Příliš mnoho slávy

Jejich vlastní svět se však pochopitelně stále zmenšoval s tím, jak rostl jejich úspěch. Začali se bát velkých davů a stěžovali si na zaslepené fanoušky. Obrátili se do sebe, k meditaci a spiritualitě, a nakonec přestali koncertovat úplně. Nic z těchto úzkostí nebo únavy však není vidět na šťastných tvářích sympatických vlasáčů, kteří dorazili do Ameriky v únoru 1964. 

Jestliže soundtrack amerického dostaveníčka s Beatles začal skladbou „I Want to Hold Your Hand“, jeho nezapomenutelným vizuálním pozadím se stal New York. Město se doslova vrylo do naší společné vzpomínky na Beatles: od chvíle, kdy kapelu na Letišti JFK (nově pojmenovaném na počest zavražděného prezidenta) vítaly čtyři tisíce lidí, až k fotografiím Harryho Bensona z Hotelu Plaza a Central Parku. 

Moje kancelář se nachází jen pár bloků od hotelu Plaza. Každý den chodím přes Central Park do svého domu na Central Park West – hned vedle domu Dakota, kde bydlel John Lennon a na jehož schodech jej zastřelili. Na té krátké cestě potkávám kus příběhu, který Beatles vytvořili. Příběhu radosti. A smutku. 

Abych parafrázoval Johna Lennona v jeho „In My Life“ (V mém životě), miloval jsem je všechny. 

Reklama