Korejský fénix: Buddhistický chrám Pulguksa a grotta Sokkuram
Nejvýznamnější buddhistický svatostánek Jižní Koreje se podobá nesmrtelnému ptákovi z mýtů. Ačkoliv v minulosti chrám zažil opakované poškození, a byl dokonce úplně pobořen, vždy znovu vstal z popela – a ještě krásnější než dřív.
Hora Tohamsan shlíží z východního okraje Korejského poloostrova přes moře směrem k Japonsku. Není nijak ohromující: Tyčí se do výšky pouhých 745 metrů, halí se do pláště zeleného porostu, stoupá jen mírně a sotva vyčnívá nad okolní vrcholky, které by českému turistovi nejspíš připomněly Jeseníky. Přesto je pro Korejce nesmírně důležitá. Na jejím úpatí, rovněž obrácený k moři, stojí jeden z nejposvátnějších chrámů v zemi, jenž se stal domovem „šesti národních pokladů“: dvou mostů, dvou pagod a dvou monumentálních soch buddhů (viz Národní poklady). Po staletí šlo o centrum buddhistického učení a ani jediná tamní budova či ozdoba nebyly ponechány náhodě, takže rozložení celého komplexu nese hluboký symbolický význam.
Zázračné zrození
Vznik Pulguksy byl inspirován – jak jinak – božským vnuknutím. Na místě existoval starší chrám postavený v roce 528, kdy království Silla přijalo jako své státní náboženství buddhismus importovaný z Indie. Svatyně se nacházela nad tamním hlavním městem Kjongdžu, ale její honosnost postupně přestávala dostačovat vzrůstající síle říše.
Tehdejší první ministr měl vidění, v němž se nad jeho domem otevřela nebesa a zahřměl hlas: „Täsong, laskavý chlapec z Morjang-ri, bude znovuzrozen ve tvé rodině!“ Vyslal tedy do vesnice Morjang-ri své služebníky vyzvědět, co za poselstvím stojí, a ti mu poté vyprávěli následující příběh: Když mniši prosili ve vsi o almužnu, věnoval jim bohatý obchodník padesát štůčků plátna. Muži poté milosrdnému dárci radostně prorokovali, že mu Buddha jeho štědrost desettisíckrát oplatí a požehná mu. Uslyšel to chudý chlapec Täsong a běžel domů se slovy: „Matko, jsme chudí, ale když chrámu nedáme nic, budeme ještě chudší. Věnujme mu naše rýžové políčko a zažijeme velkou radost v životě po smrti.“ A žena souhlasila. Jen několik měsíců poté však hoch zemřel.
Každopádně poté, co služebníci svému pánovi zprávu doručili, přišla mu jeho manželka sdělit, že je těhotná. Nyní tedy všechno dávalo smysl: Täsong se převtělil do ministrova budoucího syna. Dotyčný vzal proto chlapcovu matku z vesnice pod svou ochranu a učinil ji chůvou vlastního novorozeného potomka. Když pak druhý Täsong dospěl a ujal se postu po otci, dal k uctění zázraku vybudovat na místě staré svatyně dva chrámy – jeden za minulý život a jeden za ten nadcházející.
Žula a vlhkost
Komplex tak spojuje dvě části, a sice umělou jeskyni čili grottu Sokkuram a samotný chrám Pulguksa. První zmíněná vznikla z žuly a zahrnuje předsíň, chodbu a rotundu, v jejímž centru spočívá monumentální socha sedícího Buddhy s pohledem směřujícím k moři. Stěny pak pokrývají reliéfy nebeských bytostí dévů, bódhisattvů neboli lidí na hranici duchovního probuzení a učedníků.
Vlhký slaný vzduch a zatékající voda však uměleckým výtvorům neprospívaly a řadu z nich ohrožovala eroze. Během japonské okupace v roce 1913 se úřady pokusily problém vyřešit tím, že nechaly nad grottou vybudovat betonový dóm. Stavba sice zamezila zatékání, ale zároveň se zhoršilo zadržování vlhkosti a šíření plísní. V 60. letech proto památkáři zasáhli znovu a postavili ještě další kopuli, načež izolující vrstva vzduchu odbourala střídání teplot a kondenzaci. V důsledku se ovšem jedná o nejméně autentickou část chrámu.
Zpátky ke slávě
Pulguksu tvoří tři nádvoří propojující pět síní, z nichž každá představuje jinou ctnost. Dřevěné, bohatě vyřezávané stavby spočívají na kamenných základech, což se ukázalo jako obrovská výhoda: Ačkoliv totiž mohli případní nájezdníci budovy vypálit, obvykle se neunavovali rozebíráním žulových bloků. Chrám se tak vždy podařilo obnovit v jeho někdejší kráse, přestože jej ve 13. století zničili Mongolové, v 16. století Japonci a o dvě století později se rozpadl vlivem klimatu a nedostatku oprav.
V historii tak Pulguksa prošla mnoha rekonstrukcemi. Ve 20. století už sice komplex neplnil svůj původní účel, situace se však změnila v roce 2000. Tehdy se totiž obnovil tamní náboženský život pod křídly řádu Čogje, který střeží tradice korejské větve buddhismu. Dnes lze tudíž v místě opět potkat mnichy v typických úborech.
Národní poklady
Jižní Korea uznává celkem 348 národních pokladů, přičemž se může jednat o předmět, sochu, budovu či celou lokalitu. První seznam vznikl v roce 1938 za japonské okupace a později ho již demokratická Korea přejala a rozšířila. Zahrnuje především chrámy, buddhistické stúpy a sochy buddhů, ale také zvony, knihovny či osobní písemnosti generálů a králů.
