Narazili jsme na strop dlouhověkosti? Nová data ukazují, že problém je jinde
Výzkum založený na datech ze stovek evropských regionů nabízí nový pohled na to, jak se v Evropě vyvíjí délka života a proč neroste všude stejným tempem.
Po více než 150 let si obyvatelé nejbohatších zemí světa zvykli na jednu zdánlivě samozřejmou věc: lidé žijí stále déle. Zvlášť ve 20. století délka života prudce vzrostla – především díky ústupu infekčních nemocí, lepší hygieně a obrovskému pokroku v léčbě srdečně-cévních onemocnění.
Jenže v posledních letech se mezi odborníky stále častěji ozývá znepokojivá otázka: nedosáhli jsme biologického stropu lidské dlouhověkosti? V některých západoevropských zemích se totiž prodlužování života téměř zastavilo.
Mapa dlouhověkosti
Nová rozsáhlá studie publikovaná v časopise Nature Communications ukazuje, že odpověď není vůbec jednoduchá. Nejde totiž jen o státy jako celky – rozhodující jsou podle vědců regionální rozdíly, které se v Evropě v posledních dvou dekádách výrazně prohloubily.
Autoři studie analyzovali demografická data a data o úmrtnosti z let 1992–2019 pro 450 regionů ve 13 zemích západní Evropy, dohromady téměř 400 milionů obyvatel. Aby bylo možné regiony férově porovnat, musela být data nejprve sjednocena – lišily se totiž velikosti územních celků i míra detailů.
Výzkumníci se následně zaměřili na roční přírůstky střední délky života při narození, což je ukazatel shrnující úmrtnost ve všech věkových skupinách. Pomocí pokročilých statistických metod odfiltrovali krátkodobé výkyvy, jako byla vlna veder v roce 2003 nebo silné chřipkové sezóny. Analýza končí rokem 2019, aby nebyla zkreslena pandemií covidu-19, jejíž dlouhodobé dopady zatím nelze spolehlivě vyhodnotit. Výsledkem je bezprecedentní pohled na to, jak se Evropa skutečně vyvíjí – region po regionu.
Strop v nedohlednu a rozpolcená Evropa
První závěr zní jasně: lidská dlouhověkost zatím nenarazila na biologický limit. Regiony, které patří k evropské špičce, si udržují tempo růstu délky života prakticky beze změny. U mužů se délka života prodlužuje přibližně o 2,5 měsíce ročně, u žen asi o 1,5 měsíce ročně, stejně jako v předchozích dekádách. V roce 2019 sem patřily například části severní Itálie, Švýcarska, Španělska nebo oblast Paříže. V těchto regionech dosahovala střední délka života přibližně 83 let u mužů a 87 let u žen.
Druhé zjištění už tak povzbudivé není. Regiony, které dnes zaostávají, zažívaly v 90. letech a na začátku nového tisíciletí rychlý nárůst délky života. Právě tehdy docházelo ke sbližování regionů a snižování rozdílů mezi „zdravějšími“ a „slabšími“ oblastmi Evropy. Tento zlatý věk konvergence však kolem roku 2005 skončil.
V mnoha strukturálně znevýhodněných regionech – například ve východním Německu, belgickém Valonsku nebo v částech Spojeného království – se prodlužování života téměř zastavilo a někde dokonce obrátilo. Evropa se tak rozdělila na části, kde délka života dál roste a zaostávající regiony, kde se pozitivní trend vyčerpal.
Podle autorů studie se to klíčové odehrává ve věku kolem 65 let, konkrétně v pásmu 55–74 let. Zatímco v 90. letech úmrtnost v této skupině prudce klesala díky lepší léčbě kardiovaskulárních nemocí a změnám životního stylu, po roce 2000 se tento pokles zpomalil – a v některých regionech se dokonce obrátil. Právě tato věková skupina je podle vědců pro celkovou délku života klíčová, protože na ni připadá velká část všech úmrtí. I malé zhoršení v této kohortě tak dokáže změnit celkový trend.
Dvourychlostní Evropa?
Vedle obligátních faktorů ovlivňujících délku dožití, jako je kouření, alkohol, nezdravá strava, nedostatek pohybu a dlouhodobý stres se do rostoucí délky života ve stále větší míře promítají socioekonomické podmínky, což ukazují dopady ekonomické krize z roku 2008. Regiony s úbytkem pracovních příležitostí a nižší kvalifikací obyvatel tehdy zaznamenaly zhoršení zdravotních trendů, zatímco oblasti s koncentrací vysoce kvalifikované práce pokračovaly v růstu dlouhověkosti.
Závěrečné poselství studie je tedy dvojznačné: délku života lze dál prodlužovat, ale tento pokrok není automatický a ani rovnoměrný. Budoucnost dlouhověkosti v Evropě možná nezávisí na biologických limitech, ale na tom, zda dokážeme snížit regionální nerovnosti. Pokud ne, Evropa se může stát dvourychlostním kontinentem: s menšinou regionů, které dál posouvají hranice délky lidského života, a stagnující většinou. Otázka tedy nezní jen jak dlouho můžeme žít, ale především kdo v Evropě bude mít šanci žít déle, nebo kdo si delší život bude moci dovolit?
