Sovětské obranné linie: Smrtící pekelné zahrádky hlídané rudoarmějci (2)

Přípravě bojiště u Kurska se sovětští obránci věnovali s mimořádnou pečlivostí a položili zde nebývalé množství nástražných prostředků




Základní prostředkem sovětské obrany u Kurska představovaly miny. Právě minová pole (někdy přezdívaná „pekelné zahrádky“) dosáhla nebývalé koncentrace a nasycení náložemi – celkem ženisté v regionu položili přes 503 500 protitankových a 438 300 protipěchotních min, přičemž nejhustěji zaminovali první ze tří pásem. Na každý kilometr jich připadalo 1 500 protitankových a 1 700 protipěchotních, což znamenalo čtyřikrát vyšší hustotu než při obraně Moskvy v roce 1941.

Předchozí část: Sovětské obranné linie: Smrtící pekelné zahrádky hlídané rudoarmějci (1)

Horká půda

Kupříkladu úsek frontové linie o délce 64 km držený 6. gardovou armádou chránilo 69 688 protitankových a 64 430 protipěchotních min v prvním nárazníkovém pásmu a dalších 9 097 protipěchotních v pásmu druhém. Role protitankových záloh připadla mobilním ženijním oddílům, které měly klást nálože operativně přímo do cesty německým obrněným svazkům. Každá divize zahrnovala dvě čety speciálně vycvičených mužů, většina sborů jich měla celou rotu disponující 500–700 minami.

Rudoarmějci si také dali záležet na tom, aby co nejvíce ztížili případné odminování. Nálože proto kladli do několika vrstev, kombinovali protipěchotní s protitankovými. Protože ženisté nestíhali takové množství min pokládat, procházeli rychlým kursem kladení a odstraňování náloží také mnozí pěšáci, dělostřelci, a dokonce i osádky tanků.

Oklamat Němce

Velké úsilí věnovala sovětská strana utajování masivních opevňovacích prací a maskování pozic i přesunů vojsk za použití souboru postupů známých jako maskirovka. Ženisté zakrývali palposty artilerie sítěmi a vegetací, vyrůstala falešná letiště či skladiště. Spojaři generovali klamný rádiový provoz, jenž měl pracovníky německé odposlechové služby zmást co do síly i rozmístění svazků.

K maskirovce se přidaly i zpravodajské hry – agenti šířili fámy jak mezi vojáky v první linii, tak mezi obyvatelstvem okupovaných oblastí. Vycházeli přitom z drastického, ale funkčního předpokladu – pokud Němci civilistu či rudoarmějce zajmou a podrobí mučení, vyzradí jen to, co ví. A půjde-li o podvržené informace, vykoná zajatec pro sovětskou věc více než na frontě.

Kolony s posilami a zásobami mířily do výběžku výhradně v noci, aby zůstaly skryty očím pilotů průzkumných letadel, sklady střeliva zcela splývaly s okolním terénem. Skutečný rádiový provoz velitelé omezili na minimum, panoval přísný zákaz rozdělávat oheň. Velitelství jednotlivých sektorů Sověti pečlivě zamaskovali a snažili se zredukovat pohyb motorových vozidel v jejich blízkosti, aby nepřipoutali pozornost protivníka.

Pokud budeme věřit sovětským zdrojům, tak alespoň část klamných opatření splnila svůj účel a kupříkladu 29 z 35 nejmasivnějších německých náletů na letiště během června 1943 směřovalo proti falešným cílům. Maskirovka napomohla též k chybným německým odhadům početních stavů nepřítele.

Překonání minových polí

Avšak ne všechna opatření vedla ke kýženému úspěchu. Například minová pole s doposud nebývalou hustotou náloží útočníci překonali poměrně rychle a bez větších ztrát – avšak jen díky tomu, že se na tuto fázi bitvy důkladně přichystali. Při přípravách ofenzivy se totiž ukázalo, že obvyklá taktika vysílání ženijních týmů k vyčištění úzkých rovných průchodů pro pěchotu nebude možná, protože terén neposkytoval pionýrům dostatečné krytí před dělostřelbou.

Vzniklo tedy několik alternativních metod. Nejprve musel průzkum ona minová pole lokalizovat, aby pěchota získala alespoň základní představu o směru postupu. Další podmínka úspěchu spočívala ve schopnosti vojáků zrakem odhalit jednotlivé miny na bezprostřední vzdálenost. Na mnoha místech jim přitom pomáhaly drobné prohlubně, seschlá tráva nebo odlišné zbarvení půdy oproti okolí.

Výuka pěšáků

Někteří ženisté se snažili navázat na zvyky z počáteční fáze války, kdy hrdinství jednotlivých mužů – kteří vlastními těly označili riziková místa, aniž by jejich váha přivedla miny k explozi – umožnilo pěchotě překonat mělčí pole. Lépe se osvědčilo označování min vlaječkami, nicméně jako nejefektivnější se ukázalo pečlivé poučení pěchoty ohledně zvyklostí protivníka v jejich kladení – za využití dobytých minových polí.

TIP: Krvavá bouře nad Krymem: Jak vypadalo německé obléhání Sevastopolu

Takový postup byl časově náročný, neboť vyžadoval hromadné přesuny do týlu, avšak odkládání operace Citadela darovalo ženistům několik týdnů. Pěší divize v mezidobí proto odesílaly až dvě třetiny mužstva do zázemí, kde se vojáci učili překonávat typická sovětská minová pole i čelit tankům. Začátek kurské ofenzivy se Němci snažili načasovat tak, aby pěchota před nástupem měla dost času identifikovat miny ve svých sektorech. To se podařilo a vyšší ztráty zaznamenaly jen zásobovací jednotky, jejichž příslušníci nebyli tak disciplinovaní a občas se pokusili obejít překážky mimo vyznačený průchod. 


Další články v sekci