Obři vedle trpaslíků: První italské tanky FIAT 2000 a FIAT 3000

Během druhé světové války získaly tanky „made in Italy“ mizernou pověst nejen kvůli špatným parametrům a vysoké poruchovosti, ale také slabým výkonům. S tím ostře kontrastuje situace z počátku 20. století. Itálie tehdy náležela mezi pionýry v nové oblasti obrněných vozidel, přičemž zvládla vyprodukovat řadu zajímavých typů. Patří mezi ně mj. obrněné automobily Lancia IZM, jež používala i armáda Československa. 

Italové se angažovali také v oblasti tanků. Například obrněnec FIAT 2000 vznikl jen v šesti kusech, nesporně však zaujal progresivním technickým řešením. Naopak lehký FIAT 3000 přinesl podstatné zdokonalení kopírované francouzské konstrukce.

Těžký, dobře pancéřovaný a pohodlný

Program těžkého tanku rozjela slavná italská továrna FIAT v podstatě jako soukromou iniciativu. Armáda na něj poskytla finance až později, takže se jeho počátky dost vlekly. Konstruktéři přitom cílili vysoko; tank se měl stát základem domácích obrněných jednotek a zde plnit především roli ochránce a podporovatele útočící pěchoty. Kapitán italské armády Luigi Cassali s inženýrem Pavesim navrhli a do stadia funkčního prototypu dovedli pásové vozidlo se dvěma kulometnými věžemi, označované jako FIAT 1000. Celý projekt trval jen pár měsíců první poloviny roku 1916. Armáda jej totiž po nepříliš úspěšných testech zastavila.

Firma se proto zaměřila v srpnu 1916 na jiný koncept s označením FIAT 2000. Již v říjnu 1916 začala stavba prototypu, ale teprve na jaře následujícího roku projekt oficiálně podpořila armáda. Vozidlo též přijala do výzbroje a přidělila mu označení FIAT Tipo 2000 Model 1917. První exemplář sjel z výrobní linky v červnu 1917 a již na první pohled zaujal elegantními tvary, výrazně odlišnými od nevzhledných britských „krabic“. Korbu tvořily nýtované pláty pancéřové oceli o síle od 15 do 20 mm. Charakteristické kryty na bocích pak chránily téměř celou boční plochu podvozku (podobně jako u britských obrněnců).

Vozidlo tím získalo vysokou odolnost, za což ovšem zaplatilo nabytou hmotností – přibližně 40 tun. K pohonu použili projektanti původně letecký motor FIAT A12 o výkonu 179 kW, s nímž obrněnec dosahoval na silnici rychlost zhruba 6 km/h. Z našeho pohledu úsměvná hodnota však platila za dobový standard. 

V čem však FIAT 2000 jednoznačně předstihoval své tehdejší konkurenty, byl komfort věnovaný osádce. Zatímco jiné tanky disponovaly jen stísněnými prostory a služba v nich přinášela mužům značné utrpení, nabízel rozměrný FIAT 2000 svému desetičlennému týmu nezvyklé pohodlí. Působil zde velitel, střelec, nabíječi (tři, seděli ve věži), řidič a konečně šest mužů obsluhy kulometů v korbě. Také motor vězel usazen v zádi pod podlahou a odděleně od osádky, což eliminovalo ohromný hluk i vypouštěné zplodiny.

Obrněnec, který zaujal Mussoliniho

Rozložení osádky nám současně prozrazuje silnou výzbroj stroje. Prototyp sice nesl jen kónickou věž s kulometem ráže 14 mm, záhy však došlo k dramatickému posílení jeho arzenálu. Nová polokulovitá věž se ukázala jako velmi progresivní konstrukční prvek, neboť hladká zakřivená plocha představovala pro nepřátelské granáty značně problematický cíl.

Věž ukrývala primárně kanón ráže 65 mm, ačkoli jeho efektivitu snižovala příliš krátká hlaveň o délce pouhých 17 násobků užité ráže. Měl však neobvykle velký rozsah náměru; od –10 do 75°. Kromě toho si těžký FIAT vezl do bojové akce celkem sedm 6,5mm kulometů FIAT Revelli. Po jednom v každém rohu korby i všech bocích, sedmý navíc v zádi. Uvedené rozvržení se ve spojení s kruhovým odměrem věže ukázalo jako účinné řešení palby do prakticky kompletního okolí bojujícího obrněnce. 

Závěrem lze říci, že tento italský těžký tank představoval ve své době moderní útočný prostředek, v řadě ohledů překonávající své současníky. Z jeho nedostatků musíme zmínit zejména velkou hmotnost, která by jej v těžkém terénu mohla dostat do fatálních problémů. Do konce války dostala armáda Itálie pouhé dva exempláře, resp. popsaný prototyp a jeden shodný kus. Do bojových akcí již nezasáhl žádný. Závod posléze vyrobil ještě čtyři poněkud odlišná vozidla FIAT Tipo 2000 Model 1919. Všech šest tanků se s oblibou projíždělo zejména na přehlídkách – v roli demonstrátorů síly italské armády či tu a tam během cvičení. 

Část zdrojů uvádí, že přední dvojici kulometů nahradily později 37mm kanóny. Existují i nepotvrzené informace, že jeden či dva tanky posloužily vojsku při potlačování arabského povstání v tehdejší italské kolonii Libye (jeden zde měl být také zničen). V ocelových obrech nalezl zalíbení rovněž fašistický diktátor Mussolini. Rád je předváděl na různých militaristických akcích režimu. Ani to však nemohlo zakrýt fakt, že na začátku 30. let šlo již o beznadějně zastaralé obludy. Armáda je tak roku 1934 vyřadila a následně poslala na sešrotování. Jeden exemplář pak od roku 1936 fungoval po jistou dobu jako památník v kasárnách města Bologna.

Vylepšování francouzského vzoru

Nejvýznamnějším důvodem, kvůli němuž skončila produkce vozidel FIAT 2000 po dodání pouhých šesti kusů, byl příchod nového tanku FIAT 3000. Přestože na italskou armádu obři o váze 40 tun skutečně zapůsobili, hledala inspiraci i v zahraničí. V arzenálu Velké Británie a Francie mohla vnímat postupný odklon od těžkých gigantů směrem ke středním či přímo lehkým tankům. Jasnou „jedničkou“ se v té době stal francouzský Renault FT o váze okolo sedmi tun, jehož vzhled s nízkou korbou a otáčivou věží fakticky předznamenal koncepci drtivé většiny pozdějších tanků.

Úspěšný stroj putoval do arzenálů mnoha dalších států včetně Itálie, jež si objednala hned sto lehkých obrněnců (a vedle nich i jeden střední Schneider CA1). Francouzi však dokázali dodat pouze tři kusy (a onen jediný schneider). Armáda italského království proto iniciovala spuštění licenční výroby modifikovaného Renaultu pod názvem FIAT 3000. Z linek pak mělo sjet ohromujících 1 300 kusů, toto množství však srazil konec války na konečný objednaný počet jednoho sta vozidel. 

Italští konstruktéři však nemínili vsadit na pouhé kopírování francouzského vzoru. Intenzivní snaha po vylepšení Renaultova konceptu však způsobovala neúměrné protahování jeho výroby. Finální, skutečně dokonalejší verze pak opustila brány závodu až v roce 1920, sériová výroba se rozjela rok nato. Armáda tank přijala pod označením FIAT 3000 Model 1921. Od původní podoby se lišil mimo jiné silnějším motorem FIAT, který mu propůjčoval více než třikrát větší rychlost oproti renaultu. Zlepšila se i výzbroj – věž teď nesla lafetovanou dvojici 6,5mm kulometů oproti jedné zbrani u francouzského vzoru.

Italská armáda tlačila i na stavbu verze s 37mm kanónem. Tu však továrna dokončila až v roce 1930(!) pod jménem FIAT 3000 Model 1930. Vzniklo okolo 50 kusů, z nichž část skončila jakožto exportní zboží do Dánska, Albánie, Lotyšska a paradoxně také Habeše, proti níž Italové své lehké tanky později s vervou nasadili. Vlastní armáda je omezeně používala dokonce i během druhé světové války, ačkoliv se jejich bojová hodnota samozřejmě už dávno razantně propadla.

---

Čtěte také:

Samohybné dělo FT AC: Na podvozku legendárního tanku Renault FT-17

FT AC představoval jedno z prvních samohybných děl, avšak nakonec se zařazení do výzbroje francouzské armády nedočkal.