Reklama

Reklama

Nacisty ukradené poklady: Legendární obrazy, které už nikdo neměl vidět

26.8.2017 - David Bimka a Vladimír Černý
Zdálo by se, že sedmdesát let po konci války už svět nemůže nic překvapit. Tajné zbraně byly odhaleny, pokusy o atentát na Hitlera byly tisíckrát popsány. A poklady, které nacisté nakradli – ať už umělecké či historické předměty nebo židovské zlato – zůstanou navěky ztraceny. Nebo ne?
Ukradené poklady
Ukradené poklady

Příslušníci americké armády v chodbách dolu u Merkers s obrazem Édouarda Maneta Ve skleníku (1879), který je dnes k vidění ve sbírkách Státního muzea v Berlíně.

Ukradené pokladyUkradené pokladyZvrhlé uměníCornelius GurlittPamátkáři

Když mnichovská policie vstoupila v roce 2012 do bytu nenápadného, tehdy 79letého důchodce, vůbec netušila, že nejspíš uzavírá jednu z velkých kapitol dějin. V bytě bělovlasého, od pohledu plachého starého pána se totiž nacházelo 1 406 malířských pláten, mezi nimiž byly práce Picassa, Kandinského, Mattise, Kleeho, Chagalla nebo Muncha – v podstatě celého výkvětu modernistického výtvarného hnutí 20. a 30. let minulého století. Kdyby se všechna zmíněná díla dostala do aukce, dosáhla by jejich celková hodnota po vydražení asi 35 miliard korun.

Šlo o tak omračující nález, že bylo na případ uvaleno přísné embargo a první informace o sbírce pronikly na veřejnost až loni v listopadu. Máme přitom zřejmě co do činění s největším odhalením ukradených nacistických pokladů v poválečné historii.

Umění na hranici

Oním nenápadným důchodcem byl Cornelius Gurlitt, syn Hildebranda Gurlitta. Hildebrandův příběh je v mnoha ohledech podobný osobním historiím jiných oportunistů, kteří se zapletli s nacisty, protože to v danou chvíli bylo výhodné. Rozdíl spočívá v tom, že Hildebrand nebyl žádný zabedněný antisemita, ale kultivovaný milovník moderního umění, navíc se čtvrtinou židovské krve v žilách. 

Až do nástupu nacistů patřil Gurlitt starší k uznávaným kurátorům a obchodníkům s díly inovativních uměleckých hnutí. Kubismus, futurismus, dadaismus – to byl jeho svět. S obrazy pak nejen obchodoval, ale také organizoval výstavy a osobně se znal s největšími hvězdami tohoto nového, progresivního světa. Tytéž umělecké směry se však pro nacisty staly nadávkami. Nacionálně ladění spisovatelé opěvovali kult antické krásy, vypracovaných těl a realismu, tudíž je abstrakce, experimenty a složité pohledy na svět z mnoha úhlů nezajímaly.

Jakmile se pak k moci dostali národní socialisté, tvrdě zavedli své názory do praxe. Toto „zvrhlé umění“ – jak byl modernismus překřtěn – se pro posměch vystavovalo ve stejnojmenné expozici. Zhlédly ji tři miliony návštěvníků, a aniž to nacisté zamýšleli, dokázali tak s moderním uměním seznámit více lidí než kterýkoliv galerista v historii před nimi.

TIP: Zlikvidujte zvrlíky! Pro avantgardní umělce nebylo v nacistickém Německu místo

Během několika málo měsíců zmizelo z galerií šestnáct tisíc moderních děl a 20. března 1939 vzplála v Berlíně hranice, na níž skončilo na pět tisíc pláten. Nejcennější kousky si však nacističtí pohlaváři pokrytecky schovali. 

Překvapivý návrat na výsluní

Progresivním umělcům zakázali pracovat a kritici a volnomyšlenkářští galeristé skončili na ulici. I Gurlitt dostal výpověď z Hamburské galerie. S jeho kariérou by to šlo brzy z kopce (a možná směrem do koncentračního tábora), kdyby nedostal nabídku, jež se neodmítá. Führerovo muzeum v Linci hledalo zkušené obchodníky, kteří modernímu umění rozuměli – přestože totiž nacističtí pohlaváři zmíněná hnutí veřejně odsuzovali, se zabavenými plátny čile obchodovali a prodávali je na západ. Například autoportrét Vincenta van Gogha se podařilov e Švýcarsku vydražit za čtyřicet tisíc franků. 

Gurlitt se chytil stébla a vstoupil do služeb nacistů – později tvrdil, že ze strachu. Ten sice mohl hrát roli, ale ani v tomto případě peníze „nesmrděly“, a Gurlitt se tedy stal jedním ze čtyř oficiálních obchodníků se „zvrhlým“ uměním. Zabavoval cenné kusy z židovských sbírek a obratem je prodával šťastnějším evropským sběratelům. Inkasoval za to tučné provize, jež činily 10–20 % z konečné ceny. Po porážce Francie dokonce povýšil – stal se prominentním členem tzv. Rosenbergovy skupiny, která shromažďovala poklady napříč Evropou. Vybaven dokumenty s Hitlerovým podpisem tak raboval soukromé i veřejné sbírky. 

Nebyl však jediný. Kradlo se v Československu, poté v Polsku, Dánsku, Norsku, Belgii, Nizozemsku, Lucembursku, na Balkáně i obsazených územích Sovětského svazu, a to v míře, která nemá v dějinách obdoby. Když byl pak v červenci 1943 svržen Mussolini, krádeže uměleckých děl zasáhly také Itálii, včetně proslulé florentské galerie Uffizi. Jako záminka posloužil nacistům postup spojeneckých jednotek, před nimiž měla být odvezená díla „zachráněna“. 

Záchranná mise

Bezostyšné nacistické loupení po celé okupované Evropě pochopitelně nezůstalo utajeno a dobře o něm věděli jak západní Spojenci, tak špičky Sovětského svazu v čele se Stalinem. Rusové po válce vyčíslili vlastní škody na půl milionu ukradených, zničených nebo poškozených uměleckých děl – a právě tyto obrovské ztráty se chápaly jako ospravedlnění drancování Rudé armády v obsazených částech Německa v roce 1945. Sovětskou okupační zónu prohledávaly „trofejní brigády“ s úkolem nashromáždit nejcennější úlovky. Tak se do Moskvy dostal například legendární Priamův zlatý poklad, který našel Heinrich Schliemann v pozůstatcích starověké Tróji roku 1873.

Američané a Britové však k naloupeným pokladům přistupovali seriózněji a na popud prezidenta Franklina D. Roosevelta vytvořili speciální jednotku, jejímž úkolem bylo uloupené umění vyhledat a zachránit před zničením. Jednotka vznikla v roce 1943, kdy už začínalo být jasné, že Německo válku nevyhraje. Její oficiální název zněl Program pro památky, výtvarné umění a archivy, ale do historie vešla prostě jako Památkáři. Sestávala zhruba z 350 členů pocházejících z 13 zemí, kteří se rozdělili mezi různé spojenecké oddíly. Jednalo se vesměs o profesionály, již měli k umění blízko a rozuměli mu – našli bychom mezi nimi například ředitele muzeí či galerií, kurátory nebo kunsthistoriky. 

Poklad v Altaussee

Během spojeneckého postupu se Památkáři pohybovali v závěsu za vojenskými jednotkami a sami se mnohokrát dostali pod palbu. V osvobozených městech pak zjišťovali poškození kulturních památek a snažili se o okamžitou nápravu nejhorších škod. Ještě obtížnější pak bylo vyhledávání různých úkrytů, kam nacisté nashromážděné cennosti převezli. Nejednalo se přitom pouze o naloupené poklady, ale rovněž o legálně získané sbírky německých muzeí, kterým by jinak hrozilo zničení při spojeneckých náletech. 

Podařilo se nalézt přes tisíc úkrytů, ale jen některé z nich obsahovaly ty nejvýznamnější skvosty – jako například solný důl u rakouské obce Altaussee. Nacisté tam od srpna 1943 sváželi cennosti z různých rakouských muzeí, kostelů a klášterů – včetně českého Vyšebrodského oltáře – přičemž nic z toho se nemělo najít.

Župní vedoucí August Eigruber chtěl totiž před koncem války, po Hitlerově smrti, celý komplex vyhodit do vzduchu pomocí osmi půltunových leteckých bomb. Nedošlo k tomu pouze díky obětavosti a odvaze místních obyvatel: zdejším horníkům se v noci z 3. na 4. května podařilo bomby z dolu odstranit, a aby zabránili Eigruberovým mužům v přístupu do podzemí, odstřelili hlavní vchody. 

Americká pěchota obsadila Altaussee 8. května, načež tamní obyvatelé ukázali vojákům podzemní chodby a Památkáři mohli zahájit záchranné práce – podařilo se jim objevit více než 6 500 uměleckých předmětů. 

Gurlittův nový život

S koncem války se zhroutila také Gurlittova kariéra. Z Drážďan – doslova srovnaných se zemí spojeneckým bombardováním – utekl i s rodinou do Mnichova a vzal s sebou velkou část své osobní sbírky, která mu při hledání pokladů pro Hitlera jaksi „omylem“ uvízla v kapsách. Nikdy se nepodařilo zjistit, kolik obrazů odvezl a někde ukryl. V poválečných zmatcích zkrátka nebylo dost lidí, kteří by se vyšetřování mohli věnovat, a Gurlitt sám při výsleších zrovna nespolupracoval. Památkářům tvrdil, že sbírka zanikla při požáru jeho rodinného domu. V jeho výpovědi existovala řada nesrovnalostí, ale budování nového Německa stálo spoustu sil, takže na hledání ukradených obrazů jich už mnoho nezbývalo. Z Gurlitta se po válce stal uznávaný galerista a na jeho podivnou minulost se zapomnělo. Zemřel v roce 1956 jako „jeden z lidí, kteří vybudovali nové německé výtvarné umění“.

TIP: Tajemství jantarové komnaty: Kde se skrývá poklad ukradený nacisty?

Osud ztracených pláten by se nejspíš nikdy nepodařilo objasnit, kdyby po sedmdesáti letech nezasáhla náhoda: Hildebrandův syn Cornelius vzbudil pozornost německých celníků v nočním vlaku z Curychu do Mnichova: choval se nervózně, místo německého pasu měl rakouský a v jeho tašce se našlo několik svazků pětiseteurových bankovek. Prohlídka jeho bytu představovala logický krok a také pořádnou trefu. 

Hlavně nevyčnívat

Policisté nakonec poskládali obraz tichého života nenápadného důchodce. Gurlitt celou dobu vydělával prodejem obrazů, které nakradl jeho otec. Dával si však pozor – nikdy je nenabízel v Německu a vyhýbal se vyhlášeným aukčním síním a jejich expertům. Vždy tvrdil, že vlastní pouze jeden obraz a nic dalšího k prodeji už nemá. Desítky let tak unikal pozornosti, jenže s tím byl náhle konec: jakmile se zpráva dostala do médií, jeho byt v tiché mnichovské čtvrti zasypaly desítky novinářů. Gurlittovo nemocné srdce nastalý tlak nevydrželo a starý muž v květnu 2014 zemřel. 

Reklama