IQ je jen mýtus: Proč testy nedokážou změřit skutečnou inteligenci?
Vědci už roky upozorňují, že IQ je mýtus a „pseudovědecký“ švindl. Žádný standardizovaný test podle nich nedokáže změřit skutečnou populační inteligenci. Pojem změření nebo „vyčíslení“ inteligence tedy neexistuje.
Už v roce 2012 dospěli kanadsko-britští vědci k závěru, že „hodnotit inteligenci na základě výsledků jednoho standardizovaného IQ testu je zavádějící“, a otiskli jej v prosincovém vydání časopisu Neuron. Předtím ale provedli dosud největší online výzkum inteligence v historii, jehož se účastnilo více než sto tisíc lidí. „V online testu dostupnému komukoliv odkudkoliv na světě jsme respondenty poprosili o vyplnění dvanácti kognitivních úkolů zaměřených na paměť, uvažování, pozornost a plánování,“ uvedli jedni z autorů studie, kognitivní neurovědci Adrian M. Owen a Adam Hampshire.
„Zapojení bylo ohromující,“ podotkl Owen a pochvaloval si: „Očekávali jsme několik stovek odpovědí, nakonec se ale zapojily tisíce a tisíce lidí všech věkových kategorií, kultur a vyznání a ze všech koutů světa.“ Výsledky potvrdily, že prozkoumá-li se široká škála kognitivních schopností, ukáže se, že u žádných dvou jedinců nejsou nikdy stejné, dokonce ani podobné. Ovlivněné minimálně třemi parametry – krátkodobou pamětí, kreativním uvažováním a verbálními schopnostmi – tvoří u každého jedince unikátní balíček souhrnně označovaný jako inteligence.
IQ k popisu nestačí
„Pokusíte-li se něco tak komplexního jako lidskou inteligenci zavřít do škatulky zvané IQ, narazíte,“ upozornil Owen a dodal, že výsledky funkční magnetické rezonance, kterou provedli vybraným respondentům, ukázaly, že k rozdílům v kognitivních schopnostech dochází proto, že u každého člověka se při řešení konkrétního problému „rozsvítí“ trochu jiná oblast mozku. Díky zapojení tolika respondentů mohli výzkumníci prozkoumat i to, jak faktory věku, pohlaví a sklonu k hraní počítačových her ovlivnily vybrané mozkové funkce. „Pravidelný trénink mozku kognitivnímu výkonu vůbec nepomohl, zato stárnutí mělo na paměť i rozumové schopnosti extrémně negativní vliv,“ osvětlil Owen.
Mentální kouč a neurovědec Adam Hampshire dodal: „Je zajímavé, že hráči počítačových her si vedli výrazně lépe v oblasti kreativního uvažování i krátkodobé paměti. Oproti tomu třeba kuřáci na tom byli špatně s krátkodobou pamětí a verbálními dovednostmi, zatímco lidé trpící úzkostí si vedli špatně zejména v oblasti krátkodobé paměti.“ Toto pozorování stačí k potvrzení, že měřit lidskou inteligenci pomocí IQ testů je nedostatečné, poněvadž ji ovlivňuje celá řada interních i externích faktorů.
Není to, jak se zdá
Neurokouč Peter Bentley v roce 2024 upozornil, že si lidé pod pojmem IQ představují něco jiného, než co skutečně vyjadřuje. „Nepopisuje inteligenci jako takovou, spíše jednu její konkrétní – statistickou – složku,“ dodal a připomněl pozorování anglického psychologa Charlese Spearmana, který už v roce 1904 zjistil, že existuje spojení mezi konkrétními dovednostmi, např. matematikou, verbální plynulostí, prostorovou vizualizací a pamětí. „Přišel na to, že pokud si jedinec vede dobře v jedné oblasti, má tendenci vést si dobře i v těch ostatních a naopak,“ podotkl Bentley.
Zároveň však dodal, že pomocí statistiky je možné změřit jeden jediný inteligenční faktor, a to tzv. obecnou inteligenci (vyjadřuje se písmenem g), jež udává úroveň obecných kognitivních schopností jedince ve srovnání s ostatními. Obecná inteligence se dělí do dvou typů: fluidní (gf), jež nezávisí na formálním vzdělání, ale na řešení problémů pomocí abstraktního uvažování; a na krystalizovanou (gc), jež vypovídá o naučených zkušenostech, obecných informacích a slovní zásobě. „Fluidní inteligence vrcholí kolem dvacátého roku věku a poté klesá, zatímco krystalizovaná inteligence zůstává stabilní nebo se zlepšuje s postupujícím věkem. Také se ví, že obecná inteligence je dědičná – s velkou pravděpodobností podědíte mentální dovednosti svých rodičů,“ dodává Bentley.
Inteligence vs. rozum
Shane Frederick, psycholog na univerzitě v Yale, rád svým studentům pokládá záludnou otázku: „Je George Bush hlupák?“ Tato otázka zaměstnala během jeho turbulentního osmiletého prezidentování nejeden manažerský mozek. Obecně se dá říct, že ne, protože má IQ 120, což ho řadí do horních deseti procent populace. To je ale jen zlomek příběhu. Dokonce i Bushovi sympatizanti museli uznat, že jako myslitel zrovna neexceloval, což u osoby s rozhodovací pravomocí představovalo problém. I loajální autor jeho prezidentských projevů David Frum ho nazval „neustále špatně informovaným hlupákem“. Bývalý republikánský kongresman Joe Scarborough ho obvinil z „nedostatku intelektuální hloubky“ a tvrdil, že ve srovnání s jinými americkými prezidenty vytvořil Bush junior „samostatnou intelektuální ligu, kde je jen on sám“. Bush sám popsal svůj styl myšlení jako „málo analytický“.
A to je ten druh racionálního uvažování, jejž aplikujeme každý den na běžné životní situace (od výběru jídla po investování peněz nebo konzultace s náročným klientem) a který běžné IQ testy nedokážou změřit. „IQ testy měří důležitou složku kognitivního myšlení a jsou ještě částečně užitečné v předpovídání akademického a pracovního úspěchu, vesměs jsou však neúplné. Neobsáhnou celou škálu dovedností spadajících do kategorie ,dobré myšlení‘,“ objasňuje Frederick a dodává, že IQ není všechno.
„Vysoké IQ je jako výška u basketbalisty,“ dodává psycholog David Perkins z Harvard Graduate School of Education v Massachusetts. „Aby fungovalo, musely by všechny ostatní parametry být stejné, což nejsou. Být dobrým basketbalistou vyžaduje mnohem víc než jen být vysoký – a být dobrým myslitelem vyžaduje mít mnohem víc než vysoké IQ.“
Pseudovědecký švindl?
Přispěvatel do magazínu Medium Nassim Nicholas Taleb se do kritiky IQ pustil s mnohem větší vehemencí hraničící s nenávistným projevem. V článku z roku 2019 s názvem „IQ is largely a pseudoscientific swindle“ doslova píše, že „IQ je zastaralý test určený k měření mentální kapacity, ve skutečnosti ale měří extrémní ,neinteligenci‘ (tedy potíže s učením) a v menší míře také formu inteligence zbavenou efektů 2. řádu, tedy jak dobrý je někdo v absolvování zkoušek navržených nenáročnými nerdy“. Podle něj staví na piedestal jedince špatně přizpůsobené skutečnému životu.
„Koncept IQ je od začátku špatně uchopený matematicky, neumí si poradit s asymetriemi, nedokáže správně řešit dimenzionalitu a s myslí zachází jako s komplexním, neměnným systémem,“ vyjmenovává a dodává, že handlování s IQ skóre je nemorální, ale skvěle dokáže jedince – neřkuli celé skupiny – zaškatulkovat na celý život. Taleb dále tvrdí, že neexistuje žádná statistická souvislost mezi IQ skóre a tvrdým měřítkem, jakým je třeba bohatství. „Psychologové si neuvědomují, že účinek IQ je menší než rozdíl mezi IQ testy u stejného jedince,“ dodává Taleb.
Odchylka mezi prvním a opakovaným IQ testem totiž může být až 80 % (u stejného testovaného!), což znamená, že jeden jediný člověk může obsáhnout až dvě třetiny standardní odchylky. Mentální koučové potvrzují, že IQ měří intelektuální kapacitu – ve skutečném světě ale lépe pochodíte s moudrostí, trpělivostí nebo svědomitostí a se schopností se rychle a správně rozhodnout. V učebnicích psychologie se dočtete také o fenoménu nazvaném předpojatost mrtvého muže (z angl. Dead Man Bias), který říká: „I kdyby existovala linearita a symetrie IQ, už pouhá skutečnost, že se do statistiky počítá i tzv. stav absorbování, kdy mrtvému člověku je přisouzeno nulové IQ, celou záležitost kolem testování značně zkresluje.“
Osud onkologických pacientů
První seriózní zamyšlení nad nedostatečností IQ testů provedl v roce 2017 tým kolem rakouské pediatričky Barbary Wegenschimmelové. Ta se zabývá neurokognitivními schopnostmi dětí trpících nádorem centrálního nervového systému nebo jinými formami dětské rakoviny. Právě kvůli nim se zavedl pojem „úplný inteligenční kvocient“ (FIQ – Full Scale Intelligence Quotient) coby indikátor intelektuální výkonnosti.
„Z důvodu nedostatku standardizovaných neuropsychologických testů pro děti a dorost, ale také času a erudovaného personálu se v dětských onkologických centrech místo speciálních neuropsychologických testů stále používají pouze IQ testy,“ vysvětluje Wegenschimmelová. Ty už ale dávno nejsou relevantní, protože jestliže tyto děti přežily rakovinu (zejména nádor CNS), jsou vystaveny riziku poklesu některých kognitivních schopností (např. rychlosti zpracování informací).
„V důsledku toho pak v IQ testech zcela pohoří – nespravedlivě – a u jejich jmen se objevují poznámky o pozdějším dosahování vývojových milníků, menším počtu intelektuálních úspěchů a schopnosti dosažení milníků až ve starším věku oproti jejich zdravým vrstevníkům,“ dodává Wegenschimmelová. I proto se zavedl nový pojem FIQ, ale ani ten není všespásný. Technicky vzato jde jen o složenější IQ skóre, které ale nedokáže změřit rozsah kognitivních poruch a „vyzdvihnout“ kategorii, v níž nemocné dítě exceluje. „FIQ je založeno na kompenzačním modelu, kdy se deficit v jednom subtestu (např. logickém uvažování) kompenzuje lepším výkonem v jiném (např. slovní zásobě),“ uzavírá Wegenschimmelová.
Nic není jednoznačné
Navíc je zřejmé, že se FIQ může výrazně lišit v závislosti na definici inteligence (např. některé testy používají jako indikátor inteligence výhradně logické uvažování) a na parametrech testování (např. vybrané subtesty mají na každou otázku časový limit, jiné ne). Běžně používaným subtestem je „block design“, kdy pacienti přeskupují bloky rukama podle daného vzoru (vizuomotorická koordinace). Čím rychleji to zvládnou, tím více bodů je jim uděleno. Z toho důvodu může pomalejší zpracování nebo špatná vizuomotorická funkce vést k poklesu FIQ. Když je ale rychlost narušena nádorem nebo jeho léčbou (např. ozářením), je nesmysl usuzovat obecný kognitivní pokles, protože ostatní funkce nemusejí být ovlivněny.
„Analýzou neuropsychologického profilu pacienta jsme schopni identifikovat parametry vedoucí k horším studijním výsledkům,“ vysvětluje Wegenschimmelová a apeluje: Budou-li pedagogové dále používat pouze skóre FIQ, vystavují se vysokému riziku nesprávné interpretace dětské inteligence s negativními dopady na jejich studijní výsledky. „Používat FIQ jako jediné měřítko inteligence je chybné, poněvadž pokud onkologické dítě zpracovává informace sice pomalejším tempem (což je případ velkého počtu pacientů), ale logicky stále správně, není nic snazšího než požádat během testování o nějaký čas navíc a dítě tak zbytečně více nestresovat.“
Vyšší IQ není vyšší inteligence
Mýtus, kterému většina populace věří, spočívá v domněnce, že vyšší naměřené IQ rovná se větší inteligence. Tak to ale není. Profesor aplikované psychologie Keith Stanovich z Torontské univerzity v Kanadě se nesrovnalostí mezi hodnotami IQ a skutečným lidským rozumem zabývá přes patnáct let. Za tu dobu potvrdil, že se tento nesoulad týká většinové populace. „IQ testy jsou skvělé na měření určitých mentálních schopností, třeba logiky, abstraktního uvažování, schopnosti učit se a kapacity paměti,“ vysvětluje, „ale totálně selhávají, mají-li změřit schopnost správného úsudku jedince v kritických situacích reálného života.“ To proto, že nejsou s to posoudit „selský rozum“, jenž sám o sobě dovede překonat kognitivní předsudky a teoretické poučky.
