Čertova dánská balalajka: Lehký kulomet Madsen v ruské armádě (1)

Ruská propaganda se během obou světových válek snažila vzbudit dojem, že carská a později sovětská armáda používala zbraně výhradně domácí produkce. Arzenál ruské armády byl ale mnohem pestřejší, což dokládá i nasazení dánského lehkého kulometu Madsen.

06.10.2023 - Jiří Ráčil



V roce 1904 představoval vzduchem chlazený lehký kulomet Madsen jedinou zbraň svého druhu na trhu. Výrobek dánské zbrojařské firmy Madsen A/S sice potenciální zákazníky odrazoval technickou složitostí, provozními nároky a vysokou cenou, ale vše vyvážil parametr nejdůležitější – spolehlivost. Kulomet měl dobrou pověst, přesto se ve velkém do žádné armády nerozšířil.

Za vším hledej ženu 

Rusko na přelomu 19. a 20. století činilo pokusy o zavedení lehčí formy kulometu, než byl „domácí“ Maxim s váhou bezmála 70 kg. Domácí produkce nic nenabízela, a tak dostala na prahu roku 1904 prostor zbrojovka Madsen. Carská Hlavní dělostřelecká správa potřebovala v předvečer války s Japonskem nutně dořešit problém s absencí lehkých kulometů a snažila se je koupit kdekoliv a bez velkého smlouvání. Je příznačné, že veřejné mínění v Rusku raději přijalo vysvětlení tisku pro volbu dánské zbraně díky údajnému vlivu carevny-vdovy Marie Fjodorovny (dříve dánská princezna Dagmar) než díky technickým kvalitám výrobku. 

Prvních 50 kusů v úpravě pro náboj 7,62×54 mm R Mosin prošlo u Hlavní dělostřelecké správy náročnými testy s velmi dobrým hodnocením. Též specialistům Důstojnické střelecké školy v Sankt-Petěrburgu se zamlouvala přesnost, kompaktnost, nízká váha a skutečnost, že střelec s kulometem tvoří malý terč pro nepřátelskou palbu. Mezi negativně hodnocené parametry zařadili demaskující umístění zásobníku shora, jeho malou kapacitu a náročnost obsluhy.

Těžko na cvičišti 

V září 1904 se uskutečnila objednávka na dalších 200 zbraní s příslušenstvím pro jezdecké oddíly. Ve světle porážek v pozemních bojích probíhající války s Japonskem se opět objevily hlasy volající po celkovém přezbrojení frontových jednotek. Velení armády proto v červenci 1905 zadalo výrobu ještě tisícovky madsenů. Jejich nasazení na rusko-japonské frontě v Mandžusku nicméně nepřineslo jednoznačně kladné reakce. Svou roli zde sehrál nedostatek času pro výcvik obsluh a někdy i přehnaná očekávání, respektive srovnání s Maximem. Někteří vysocí vojenští činitelé navíc nepochopili, že madsen představuje nový typ zbraně, a nikoli náhradu legendárního těžkého kulometu.

Zklamání pěšáků vycházelo zejména z nemožnosti vést intenzivní palbu, což nabízel maxim, a vyvstaly i nové více či méně oprávněné výtky. Šlo například o silné údery do ramene při střelbě, které měly vliv na přesnost další palby, nebo o rychlé zahřívání a nemožnost rychlé výměny hlavně (což bylo potřeba po 400–500 ranách). 

Složitý systém s velkým množstvím malých dílů vyžadoval důkladný výcvik kulometčíků. Zde svou roli sehrála nízká úroveň vzdělání prostých vojínů, kteří v mnoha případech nedokázali pochopit složitý mechanismus madsenu. Dlužno dodat, že u dobře proškolených jednotek, kde se používal podle svého účelu, tedy jako lehká a vysoce mobilní zbraň, vyvolalo jeho použití o poznání nadšenější ohlasy.

Voják se stará, voják má 

Jednoznačnými příznivci madsenu v carské armádě se stali příslušníci kozáckých regimentů. Ostřílení vojáci rychle objevili jeho skutečné výhody – mobilitu a schopnost účinné palby v podmínkách horského terénu při maximálně skryté poloze střelce. Na frontě v Mandžusku se tyto zbraně staly vyhledávanou „komoditou“. Ukořistěné stříbrné čínské nádobí, samurajské meče, luxusní předměty ze slonoviny, kvalitní tabák a nová sedla tak měnily vlastníka, aby se kozák mohl stát majitelem madsenu, když neměl to štěstí a nenafasoval jej.

Na počátku roku 1906, po uzavření míru s Japonskem, většina lehkých kulometů zmizela z výzbroje pěchotních jednotek a přešla k druhosledovým kozáckým jednotkám Kavkazského okruhu. Následující dánská dodávka madsenů již přímo směřovala do výzbroje jezdeckých jednotek v dalších vojenských újezdech. 

V průběhu roku 1910 vrchní velení rozhodlo sjednotit zbraně pěchoty a jezdectva, konkrétně v oblasti kulometů. Volba padla na systém Maxim, kde se impulsem stala technická inovace Alexandra Sokolova, který pro něj navrhl speciální rozkládací lafetu s kolečky umožňující jednodušší manipulaci i transport na koni. Vlivem tohoto rozhodnutí se madseny postupně stahovaly od jezdeckých jednotek a na konci července 1912 se většina z nich přesunula do dělostřeleckých pevnostních arzenálů. Malý počet zbraní přešel do vlastnictví dělostřeleckých škol pro výcvik kadetů, kde se podařilo najít a pochopit taktické výhody jeho použití.


Další články v sekci