Jak ochránit zranitelnou ocel? Nasazení těžkých kulometů v tancích 1916–1945
Kulomety v tancích jsou často opomíjenou součástí výzbroje, ale jejich role v moderním válečnictví je nezastupitelná. Od dob prvních strojů, které se objevily na bojištích první světové války, prošly zbraně v obrněncích bouřlivým vývojem.
Když 15. září 1916 vyrazily do útoku na Sommě britské obrněnce Mark I, začala se psát nová kapitola válečnictví. Tank, tehdy revoluční zbraň, se stal nedílnou součástí budoucích konfliktů. Přestože jsou dnes kulomety v těžké technice často opomíjené, jejich umístění a použití prošlo od roku 1916 zásadním vývojem.
První nasazený tank v historii, britský Mark I, existoval ve dvou variantách. Verze „Male“ byla vyzbrojena dvěma 57mm kanony a strojními puškami, zatímco „Female“ nesla pouze kulometnou výzbroj. Obě verze měly vodou chlazené vickersy ráže 7,7 mm, běžně využívané i pěchotou. Následující modely, jako Mark IV a Mark V, už standardně nesly typ Hotchkiss kalibru 7,7 mm, které byly spolehlivější při dlouhodobé palbě.
Francouzský Renault FT, považovaný za první moderní tank s otočnou věží, se vyráběl ve dvou verzích – s 37mm kanonem nebo kulometem Hotchkiss ráže 8 mm. Německo během války experimentovalo a do boje nasadilo jen omezený počet strojů A7V, vyzbrojených jedním dělem a šesti 7,92mm strojními puškami MG 08.
Vzhledem k povaze bojů na západní frontě, kde dominovala zákopová válka a hustá pěchotní obrana, hrály „samostříly“ v prvních tancích klíčovou roli. Sloužily k podpoře útoků na nepřátelské linie, potlačování pěchoty i likvidaci kulometných hnízd. Po skončení první světové války si udržely své místo a zůstaly standardní součástí tankové výzbroje až do současnosti.
Meziválečný vývoj
V roce 1918 se tanky staly nedílnou součástí moderních armád a spolu s nimi se vyvíjela i kulometná výzbroj. Postupně se také ustálilo jejich využití v tancích ve třech základních rolích. Fungovaly jako spřažené s hlavním kanonem, který byl pevně spojen s touto zbraní a měl mimo jiné sloužit k nastřelování cílů a k ničení osádek vyřazených obrněnců, další se nacházely v korbě stroje a nakonec lafetované i na věži, ale tento způsob se víceméně ujal až během druhé světové války.
Francouzské stroje v meziválečném období mimo jiné spoléhaly na modely Chatellerault MAC 31 ráže 7,5 mm, zatímco britské stroje používaly Vickers ráže 7,7 mm. Koncem 30. let Britové zakoupili licenci na československý vz. 37, který zavedli pod označením BESA. Rudá armáda používala kulomety DT kalibru 7,62 mm, Spojené státy pak M1919 Browning ráže 7,62 mm. Německo, jehož vývoj tanků omezovala Versailleská mírová smlouva, zahájilo konstrukci obrněnců až ve 30. letech. První modely byly vyzbrojeny MG 13 s kalibrem 7,92 mm, které brzy nahradil modernější MG 34.
Pod pancířem tančíků
Většina evropských států zaváděla obrněnce se zbraněmi domácí výroby. Proto například Československo osadilo svůj první Renault FT typem vz. 24 ráže 7,92 mm, zatímco modernější modely LT vz. 34 a LT vz. 35 disponovaly kulomety vz. 35 a vz. 37 stejného kalibru.
Meziválečné období přineslo dynamický rozvoj obrněné techniky a vedle klasických tanků se objevily i tančíky – malé pásové stroje vyzbrojené jen kulomety. Ačkoli jejich bojová hodnota zůstávala omezená, mnohé státy je pořizovaly ve velkém množství. Příkladem jsou polský TKS nebo italský Carro Veloce L3/33. Na počátku 30. let se těšily značné popularitě po celém světě. Pouze výzbroj puškové ráže však nebyla omezena jen na ně – některé země ji zavedly i u lehkých tanků, přičemž jedním z největších uživatelů se stal Sovětský svaz.
V arzenálu Osy
První boje druhé světové války potvrdily obavy vojenských odborníků – tančíky a tanky vybavené pouze strojními puškami se ukázaly jako neúčinné a rychle z bojišť zmizely. Následně se všechny válečné strany snažily standardizovat výzbroj, což se ne vždy dařilo. Většina armád používala jedny typy zbraní pro své obrněnce, a to i přes časté modernizace a zavádění nových modelů vozidel.
Například Panzerkampfwagen IV, nejrozšířenější tank Wehrmachtu, od počátku disponoval MG 34 ráže 7,92 mm spřaženým s kanonem a další „čtyřiatřicítkou“ umístěnou v korbě, kterou ovládal radista. Pozdější verze umožňovaly montáž MG 42 na věž. Italská armáda používala kulomety Breda, přičemž střední obrněnec M15/42 byl vybaven koaxiálním typem Breda Mod. 38 ráže 8 mm a dalším v korbě.
Některé verze měly na věži ještě třetí pro protiletadlovou obranu. Japonská armáda vsadila na typ 97 ráže 7,7 mm, který nechala instalovat do většiny obrněných vozidel. Střední typ 97 Či-Ha nesl spřažený kulomet vedle děla, další v korbě a některé verze měly ještě třetí na věži.
Co na to Spojenci?
Spojenci používali především dva různé automaty. Americký M4 Sherman měl koaxiální M1919A4 Browning ráže 7,62 mm, stejný model v korbě a na věži 12,7mm těžký M2 Browning. Britský Cromwell disponoval dvěma modely BESA ráže 7,92 mm – jeden byl spřažen s kanonem, druhý v korbě. Sovětský T-34 měl spřažený DT-29 ráže 7,62 mm a další v korbě ovládaný radistou. I v tomto období představovaly tankové kulomety více či méně upravené klasické verze. Někdy s těžší hlavní, většinou s odmontovanou pažbou, nebo naopak přidanou pistolovou rukojetí. DT-29 byl například pro svou kompaktnost oblíben i jako pěchotní.
Přestože jednotlivé státy používaly vlastní konstrukce, jejich úloha zůstávala stejná – obrana proti nepřátelské pěchotě, lehkým vozidlům a letounům. Po válce disponovala většina armád rozmanitou směsicí tanků a tím pádem i různými zbraněmi. V Evropě to vedlo k situaci, kdy v jedné armádě sloužily stroje s odlišnou výzbrojí. Například Československo používalo T-34/85 s kulomety DT, britské cromwelly s besami a německé PzKpfw IV s MG 34. Teprve ve druhé polovině 50. let se podařilo výzbroj sjednotit.
