Menší bráška kanonu: Poválečný vývoj kulometné výzbroje moderních tanků
Kulometná výzbroj se v druhoválečných tancích ukázala jako nezbytný doplněk, a tak po skončení konfliktu pokračoval vývoj i tímto směrem. Jakou cestou se vydaly zbraně ve státech Varšavské smlouvy a co se nacházelo pod pancířem strojů NATO?
Tanky zemí sdružených ve Varšavské smlouvě byly silně ovlivněny sovětskými konstrukcemi, což se týkalo i jejich zbraní. Není tedy překvapivé, že východní těžká technika, která postupně tvořila páteř obrněných sil východního bloku, používala unifikovanou výzbroj odpovídající ruským standardům.
Chrliče z východu
Mezi nejrozšířenější kulomety patřil SGMT ráže 7,62 mm, nasazovaný jako spřažená zbraň u strojů T-54, T-55 a některých dalších vozidel. Jednalo se o tankovou verzi pěchotního SG-43, upravenou pro snadnější manipulaci a instalaci ve věži. Od konce 60. let jej postupně nahrazoval PKT kalibru 7,62 mm, což byla tanková varianta pěchotního PK. Tato zbraň se stala standardní součástí výzbroje všech sovětských a následně ruských tanků, počínaje modely T-62, T-64 a T-72, a pokračovala ve výzbroji i u T-80 a T-90.
Po zkušenostech z druhé světové války došlo k postupnému zrušení trupových kulometů, a to jak z důvodu, že radista neměl během boje příliš času tuto zbraň ovládat, tak kvůli zbytečnému zeslabování čelního pancíře. Další se nacházely na věžích tanků, kde sloužily především k obraně proti nízko letícím letounům a vrtulníkům, ale rovněž proti nepřátelské pěchotě.
Starší technika, jako T-54 a T-55, byla běžně vybavena ještě druhoválečným 12,7 mm těžkým, montovaným na otočné lafetě u velitelské věžičky. S příchodem novějších strojů, jako T-64 a T-72, došlo k nahrazení tohoto modelu modernějším NSVT kalibru 12,7 mm, který se vyznačoval nižší hmotností a lepší ergonomií. Stejnou zbraň využívaly i T-80 a rané varianty T-90. Nejnovější verze „devadesátek“ už používají těžký kulomet Kord ráže 12,7 mm, který postupně nahradil NSVT.
Členské státy Varšavské smlouvy většinou přebíraly sovětské standardy včetně kulometné výzbroje. Československo například vyrábělo licenční verze sovětských tanků a osazovalo je stejnými zbraněmi jako jejich výrobní vzory. Stejný postup volilo i Polsko, východní Německo a Maďarsko. Rumunsko a Jugoslávie se sice pokusily vyvinout vlastní konstrukce, avšak většinou vycházely ze sovětských vzorů a často v nich zachovávaly původní zbraně, případně jejich domácí varianty. Spřažený PKT kalibru 7,62 mm a protiletadlový NSVT ráže 12,7 mm se tak staly dominantními kulomety tanků východního bloku po několik desetiletí a některé z těchto vzorů jsou ve výzbroji dodnes.
Země NATO
Ještě řadu let po konci konfliktu disponovaly západní, ale i východní státy tanky s kořeny z druhé světové války s původní výzbrojí. To se hned nezměnilo ani po vzniku NATO v roce 1949, kdy jednotlivé armády používaly různé kulomety, které měly podobné charakteristiky. Například britský centurion disponoval modelem BESA později doplněným o americké M1919 Browning. S tím, jak docházelo k exportu do různých zemí, se především u poklopu velitele objevovaly různé jiné zbraně, především M2 Browning ráže 12,7 mm.
Naopak americké tanky používaly pořád M1919 Browning spřažené s kanonem a M2 Browning ráže 12,7 mm na věži. Stejně jako u východních strojů se přestaly používat trupové zbraně, které se v boji tak často nenasazovaly, a otvor pro ně zhoršoval pevnost čelního pancíře. V 50. letech převažovala výzbroj v podobě M1919A4 a BESA s ráží 7,62 mm, doplněné na věži o 12,7mm M2 Browning, sloužící jak pro boj s pěchotou, tak pro palbu proti letadlům.
V 60. a 70. letech se většina států NATO soustředila na standardizaci výzbroje a přechod na moderní typy. Do armád začaly být zaváděny modernější zbraně odvozené z FN MAG a MG 3, zatímco těžké M2 Browning zůstaly standardem. Vývoj FN MAG odstartoval v Belgii v roce 1953 jako reakce na rostoucí potřebu univerzálního modelu s širším využitím – od pěchoty až po obrněná vozidla. Tento typ vznikl v rámci úsilí NATO o sjednocení výzbroje a munice. Byl navržen tak, aby odpovídal standardizované ráži 7,62 × 51 mm, která se ve 40. a 50. letech postupně prosadila jako hlavní munice pro kulomety a pušky aliančních armád.
V roce 1958 se FN MAG stal součástí výzbroje NATO a brzy si získal popularitu i mimo alianci. Licenční verze FN MAG se postupně objevovaly i jako sekundární zbraň nových obrněnců. Vývoj amerických tanků dobře ilustruje tento trend. První poválečný model M47 Patton byl vybaven koaxiálním M1919 a stejnou zbraní na věži. Jeho nástupce M48 Patton zpočátku používal americký kulomet M73, ale později prošel modernizací a dostal M240, tedy licenční verzi FN MAG. Těžký M2 Browning přitom zůstal nedílnou součástí amerických obrněných vozidel a dodnes ho najdeme na všech tancích této armády. Na modelech M60 i pozdějších M1 Abrams je tedy M240 kombinován s M2 Browning, kdy většinou jeden koaxiální M240 leží u kanonu, další se pak nachází na věži s M2. Přičemž u nejnovějších variant M1A2 TUSK se jeden z kulometů na věži nachází integrován do dálkově ovládaných zbraňových stanic.
Evropská cesta
Podobnou proměnou prošla i výzbroj britských strojů, které tvořily další významnou část produkce obrněné techniky v rámci NATO. Zatímco starší modely, jako centurion, byly vybaveny původní domácí či americkou výzbrojí, novější typy, například Chieftain zavedený do výzbroje v 60. letech, nebo Challenger 1 z 80. let, postupně přešly na licenčně vyráběný kulomet FN MAG. Tato výzbroj se udržela i u současného Challengeru 2, který se stal hlavním bojovým tankem Velké Británie na přelomu 20. a 21. století.
Odlišnou cestu zvolili Francouzi, kteří na svých poválečných tancích původně používali starší typy domácí produkce. Od modelu AMX-30 byla standardní výzbrojí různá provedení kulometu AA-52, a to jak ve spřažené verzi s kanonem, tak i ve variantě lafetované na věži. Stejné řešení se udrželo i u nejnovějšího francouzského tanku Leclerc. Důvodem, proč se Francie nepřiklonila k FN MAG, byla snaha zachovat vlastní vývoj a výrobu zbraní, a to nejen v oblasti kulometů, ale prakticky ve všech segmentech vojenské techniky.
Vývoj tankových kulometů ve státech NATO od roku 1945 prošel několika fázemi. Od počátečního používání starších modelů přes standardizaci kalibru 7,62 mm v 60. letech až po modernizaci přelomu tisíciletí. Dnes se jedná o zbraně ráže 7,62 mm a 12,7 mm, kdy se řeší zvýšená ochrana osádky v boji, a proto se na projektech nových strojů nacházejí často dálkově ovládané stanice.
Asijské obrněnce
Dnes patří Asie mezi významná centra výroby tankové techniky. Mezi největší producenty se řadí Čína, Japonsko a Jižní Korea. Přestože se těžká technika vyrábí i v dalších státech, právě tyto tři země se staly klíčovými hráči v oblasti vývoje obrněných vozidel. Čína a Jižní Korea mají společné to, že jejich vlastní vývoj započal až po druhé světové válce.
Čína, která byla původně závislá na dovozu sovětských modelů, postupně přešla k vytváření vlastních konstrukcí, které dnes snesou srovnání se světovou konkurencí. Počátky však nebyly snadné. Prvním masově vyráběným tankem se stal Typ 59, což byla v podstatě kopie sovětského T-54A. Jeho výzbroj tvořil kulomet typ 59T ráže 7,62 mm spřažený s kanonem. Velitel měl k dispozici typ 54 kalibru 12,7 mm umístěný na věži. Typ 59T představoval čínskou licenční verzi sovětského PKT, zatímco Typ 54 vycházel z konstrukce DŠK. Tato konfigurace se objevovala i u modernějších verzí tanků Typ 69 a Typ 79.
V 80. letech Peking postupně přezbrojil na novější Typ 88, kde došlo k mírné obměně výzbroje. Koaxiální kulomet nahradil Typ 86 ráže 7,62 mm, což byla opět úprava sovětského PKT, na věži se objevil QJC-88 ráže 12,7 mm, modernizovaná a odlehčená verze NSV. Tato dvojice zbraní se stala standardní výzbrojí čínských tanků až do současnosti. Přestože jejich konstrukční základy sahají více než 50 let do minulosti, stále zůstávají efektivní a není nutné je zásadně měnit.
Východní i západní trendy
Po porážce Japonska ve druhé světové válce domácí vývoj obrněnců na čas ustal a k jeho obnovení došlo až v polovině 50. let. Prvním poválečným tankem se stal Typ 61, který využíval kulometnou výzbroj americké provenience – koaxiální 7,62mm M1919A4 a velitelův 12,7mm M2. Pozdější Typ 74 už měl spřažený 7,62mm kulomet Typ 74 vyvinutý v Japonsku, zatímco velitel stále používal M2. Tato kombinace se stala standardem i pro moderní vozidla Typ 90 a Typ 10, které dnes tvoří hlavní sílu japonské armády.
Jižní Korea se k vlastnímu vývoji dostala nejpozději – až v druhé polovině 80. let. Prvním plně domácím modelem se stal K1, vyvinutý jihokorejským průmyslem. Sekundární výzbroj převzal z Ameriky – spřažený M60 ráže 7,62 mm, zatímco velitel měl k dispozici těžký M2 ráže 12,7 mm. Na věži se nacházel ještě další M60. Podobná skladba výzbroje zůstala i u modernějšího K2 Black Panther. Koaxiální kulomet stále vychází z M60, zatímco velitel disponuje 12,7mm těžkým K6, což je jihokorejská varianta M2 Browning.
O samostatný vývoj tanků se pokusila i Indie, kde vznikl Arjun. Jeho konstrukce začala v 80. letech, ale sériová výroba se naplno rozběhla až na počátku 21. století. První verze byla vybavena kulometem FN MAG spřaženým s kanonem a velitelským NSV ráže 12,7 mm, což odpovídalo tehdejším standardům. Nejnovější varianta Arjun Mk-1A již využívá dálkově ovládanou zbraňovou stanici s typem NSV, což zvyšuje bezpečnost obsluhy. Vývoj v Asii tedy rozhodně nezaostává, přestože zdejší armády většinou používají zbraně vycházející z amerických nebo sovětských vzorů.
