Franziho ženy: Koho císař miloval a před kým měl respekt?

28.03.2021 - Josef Veselý

Teprve po uklidnění poměrů v monarchii a obnovení absolutismu dozrál čas, aby se František Josef I. konečně rozhlédl po vhodné nevěstě. Ovšem hlavní roli v hledání nejvhodnější císařovny chtěla hrát dominantní Franziho matka Žofie Bavorská

<p>František Josef a Alžběta Bavorská, miniatura na porcelánu.</p>

František Josef a Alžběta Bavorská, miniatura na porcelánu.


Reklama

Od kolébky nechávala Žofie Bavorská vychovávat Františka Josefa s perspektivou, že se její prvorozený syn chopí jednoho dne žezla. Mlčky původně kalkulovala s brzkým skonem psychicky i fyzicky chorého švagra Ferdinanda, jenomže panovníkův kořínek byl nad očekávání odolný, takže konec se (vzdor jejímu očekávání) nedostavil. Nicméně došlo na variantu druhou: císař se roku 1848 znemožnil politickou praxí.

Nanicovatý otec

Okamžik, kdy byl intronizován neboli usazen na trůn její rukou po dlouhá léta cepovaný syn, ten okamžik představoval pro Žofii vyvrcholení všech jejích životních snah. Svého císaře si vlastně vychovala sama, podle vlastních kritérií a příkazů, rozhodně bez spolupráce s lhostejným a nanicovatým otcem. Jako není znám jediný krok prince, jediný jeho čin, v němž by se vyjevovala synovská láska k otci, není k dispozici žádný doklad třeba jen dílčího výchovného otcovského vlivu či působení arcivévody Františka Karla. Tím, kdo uhnětl a vymodeloval předposledního císaře rakouské monarchie, byla silná, dominantní matka, v žádném případě submisivní otec.  

Synek byl tedy na mamince závislý, vzájemně byli do sebe citově zaklesnuti. Ten vztah se utvářel v raném dětství prince a přetrvával hluboko do časů jeho zralosti. Šlo o závislost jednoho na druhém, zpola vědomá, zpola nevědomá, navíc nijak nekorigovaná výchovnou přítomností otce. 

V hlavní roli Žofie

Franzimu chyběly mužské vzorce chování i reakcí, což mělo kromě některých kladných stránek i přímo zhoubné následky. Jestliže Žofie hledala naplnění svého života v tom, že své neuskutečněné tužby i ambice přenesla na syna, pak František Josef (od malička vzorný a poslušný) vnitřními siločarami bytostně spojený s matkou, se do značné míry stal obětí této přepjaté mateřské lásky. 

Nikdy se nedokázal vymanit z vlivu matčiny svrchované autority. Nebyl schopen se vzepřít ani v okamžiku, kdy to udělat měl a musel. Nezdravé celoživotní upnutí na matku mělo přímo katastrofální vliv na jeho manželství. Když se oženil, ocitl se mezi dvěma ženami jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Respekt k matce, k jejím názorům a postojům, respekt k autoritě, jejímž příkazům se odjakživa podřizoval, zablokoval mladému císaři cestu k vnitřnímu pochopení soužití v manželském páru. Proto na svou vlastní ženu začal brzy pohlížet spíše očima matky.  

Atentát na vladaře

Než ji však našel, musel svést onačejší zápas nežli o ruku své vyvolené. Bylo po poledni, 18. února roku 1853. František Josef si jako obvykle dopřál po obědě krátkou procházku. Vydal se po okruhu vnitřních vídeňských hradeb, nedávno změněných na klidovou zónu plnou zeleně. Zastavil se u Korutanské brány a se zalíbením sledoval execírce vojáků. Vtom k němu náhle zezadu přiskočil neznámý muž a bodl ho nožem do týla. Silné zlaté vyšívání límce hulánské uniformy ránu sice ztlumilo, jenomže mocné krvácení z krku vypadalo i tak hrůzostrašně. 

Císař klesl k zemi v tratolišti krve. Čepel nože naštěstí nepronikla k tepně, takže způsobila jenom středně těžká zranění. Panovník u sebe neměl žádnou ochranku - s politicky motivovanými atentáty nebyly v Rakousku do té doby prakticky skoro žádné zkušenosti. Institut ochranky prostě neexistoval. Doprovázel ho pouze osobní adjutant hrabě Maxmilián von O´Donell. Při pokusu útočníka zasadit císaři druhou ránu nožem ho adjutant duchapřítomně srazil k zemi a s pomocí náhodného kolemjdoucího, řezníka Ettenreicha ho zadržel. 

Zranění byla vážná

Událost vzbudila v celé říši neobyčejný rozruch a také vlnu sympatií vůči panujícímu Habsburkovi, jinak zatím nepříliš oblíbenému. Kostely byly už v den atentátu plné lidí modlících se za jeho život. Sám Franzi útok spíš zlehčoval. Matce poslal vzkaz, aby se nebála, protože nebyl ve větším nebezpečí než jeho stateční vojáci v Itálii. Britský velvyslanec ve Vídni lord Westmoreland to však v dopise královně Viktorii viděl jinak: „Císař unikl téměř zázrakem, protože nůž mířil vzadu na krk, což mohlo mít fatální následky, ale sklouzl po lebeční kosti. Rána silně krvácela a František Josef na chvíli oslepl. Byl schopen dojít domů, ale pak musel ulehnout do postele s horečkou. Mimoto ztratil hodně krve a dolehl na něho šok. On i lékaři se obávali, aby zranění nemělo vliv na jeho zrak.“ 

Římský papež poslal císaři po šťastně překonaném atentátu jeden zub svatého Petra, a matka Žofie nosila od té doby náramek se srdíčkem z diamantů a rubínem, znázorňujícím kapku krve, a s kadeří císařových zkrvavených vlasů. Přesto se starostí o syna nezbavila. Táhlo mu totiž na třiadvacátý rok, a zatím byl nejenom bez potomka, ale dokonce i bez manželky. Pokus o vraždu jejího syna umocnil snahu arcivévodkyně svého nejstaršího syna oženit...

První pokus ovšem nevyšel. Matka si nejprve myslela na princeznu Sidonii Saskou, dceru své sestry v Drážďanech ze spřízněného, politicky vhodného a nadto katolického saského královského domu. Leč František Josef nesouhlasil. Vyvolená se mu nezdála být dostatečně hezká, no a maminka uznala, že by k Franzimu opravdu nepasovala. A tak poslala syna pod záminkou politických jednání do Berlína – tato Františkova cesta byla vůbec první návštěvou rakouského panovníka v pruském hlavním městě. Tamní princezna Anna již ovšem byla zadaná, a tím pádem se dynastické propojení mezi Habsburky a Hohenzollerny, které by asi úplně změnilo dějinný vývoj ve střední Evropě, neuskutečnilo.   

Bavorské sestřenice

Arcivévodkyni Žofii napadlo, poohlédnout se blíž. V domácnosti její nejmladší sestry, bavorské vévodkyně Ludoviky – nepříliš šťastně provdané za poživačného Maxmiliána Bavorského – žilo několik princezen. Maxovými dcerami z levého boku se jako potenciálními nevěstami pro císaře Františka Josefa z pochopitelných důvodů zabývat nebudeme. Legitimních dcer měl pět. Z nich nejstarší byla devatenáctiletá Helena, které doma říkali Nené. Ta by zjevem… věkem… i povahou mohla… říkala si zřejmě maminka Žofie. A nejenom říkala, leč i konala: na srpnové dny roku 1853 smluvila společný pobyt v oblíbeném habsburském letovisku Bad Ischlu v Tyrolích...

Bavorské příbuzenstvo přijelo a přivezlo i obě nejstarší dcery. Ve dnech kolem třiadvacátých císařových narozenin se ve zdejším loveckém zámečku odehrál onen proslulý příběh, který (kdyby nebyl skutečností) patřil by spíše do šestákového milostného románu. Ony vyhlédnuté dívky byly dcerami arcivévodkyně Ludoviky, a tím pádem sestřenice Františka Josefa. To možná mělo trochu vadit, při všech těch zkušenostech, které s podobnými příbuzenskými sňatky v rodě Habsburků už měli. Žofie v tom však kupodivu žádnou překážku neshledávala, i když – po pravdě – dost dlouho trpěla při pohledu na degenerovaného císaře Ferdinanda, kterýžto byl nešťastným plodem manželství mezi bratrancem a sestřenicí. Nicméně paní arcivévodkyně už nechtěla ztrácet čas.  

„Snad ze slušnosti považovala Ludovika za vhodné přivézt s vyhlédnutou císařskou nevěstou Helenou i její mladší sestru, patnáctiletou Alžbětu, zvanou Sissi,“ praví se v knize rakouského spisovatele Franze Herreho o císaři Františku Josefovi I.

„Nikdo nepomyslel na to, že by mohla otřást habsburským dvorním ceremoniálem. Sissi, narozená na Štědrý den v roce 1837, vypadala jako andílek; měla líbeznou tvář, půvabné oči, zlaté, třpytivé vlasy, dívčí postavu zatím jen s náznakem ženství, šaty z růžového mušelínu – prostě sladký žabec. Povahou se však spíše než domácky založené matce podobala extravagantnímu otci, světáckému Maxovi (…). Sissi byla otcův miláček. Chodila s ním na výlety, zpívala s ním, milovala zvířata a nesmírně ráda jezdila na koni. A psala básně, to jest pokoušela se přemíru citů vyjádřit veršem – především tehdy, když začala šťastně/nešťastně snít o nějakém nedosažitelném muži.“ 

Láska na první pohled 

Dne 16. srpna bavorská návštěva dorazila a František Josef poprvé uviděl svoji budoucí nevěstu. Nené. Tedy: tu taky, ale hlavně spočinul svým okouzleným zrakem na Alžbětě a v úžasu nad její krásou i mladickou spontánností zahořel jako student. Helena neboli Nené, kvůli které bylo celé to setkání zinscenováno především, byla pro něj nadále míň než vzduch. Prekérní situace, a pro Nené dost trapná… Přežila však nápadníkův nezájem docela snadno, měla totiž už známost. Dívky se po příjezdu nestačily ani převléci z cestovního. Maminka Žofie dala servírovat čaj a pro všechny případy nechala nastoupit kapelu kyrysnického pluku, jejíž strhující melodie měly rozptýlit prvotní rozpaky.  

Franzi neměl oči ani myšlenky pro nikoho jiného než pro Sissi, a už druhého dne přišel do matčiny ložnice a začal horovat o Sissi, konkrétně o jejích krásných vlasech… o rtech jako maliny… A nakonec pronesl odhodlaným hlasem osudovou větu, která prý zněla buď: „Nabídnu Alžbětě rakouský trůn!“ Anebo se traduje ještě druhá verze: „Učiním ji císařovnou rakouskou!“  

TIP: Sissi vs. arcivévodkyně Žofie: Tchyně sledovala mladou císařovnu na každém kroku 

Marné byly matčiny výstrahy, že po jednodenní známosti hraničí tak vážné rozhodnutí se zbrklostí. Dne 18. srpna 1853, při oslavě svých třiadvacátých narozenin (tedy pouhé dva dny po prvním setkání) oznámil František Josef I. své zasnoubení s Alžbětou Bavorskou. Sissi se zeptali jenom pro formu. A co taky mohla odpovědět, než že je šťastná, že se vdá za tak roztomilého mladého muže a nadto ještě rakouského císaře? Dny v Bad Ischlu jí připadaly jako sen, který uplynul příliš rychle, než aby si uvědomila, co to pro ni všechno znamená. Teprve po návratu domů jí začalo docházet, že ztrácí svobodu…

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pekelná studna – návštěva tohoto mýty opředeného místa musela být pro jeskyňáře dechberoucím a do jisté míry i mysteriózním zážitkem. 

Věda

Navrátilci končili v karanténě, kde jim zabavili věci a agenti StB je tlačili ke spolupráci.

Historie

Střelnice, či holubník?

The Wonderful Barn
kde: Irsko | kdy: 1743

„Nádherná stodola“ stojí v irském Leixlipu od roku 1743: Projekt financovala Katherine Conollyová a jde o jeden z následků velkého hladomoru, který zemi sužoval v letech 1740–1741. Filantropka chtěla zaměstnat dělníky v nouzi, a tak je najala na vybudování prapodivné stavby ve tvaru vývrtky. Dodnes není zcela zřejmé, zda měla stodola také nějaké praktické využití. Podle některých teorií její špička sloužila jako holubník, jiné zas hovoří o ideálním prostoru pro sportovní střelbu. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Kolo od vozu tvoří součást skupiny galaxií vzdálené asi 400 milionů světelných let. Obvod Kola představuje ohromná prstencovitá struktura o průměru 100 tisíc světelných roků, složená z hvězdotvorných oblastí plných extrémně jasných a hmotných stálic.

Vesmír

Nelze pochybovat o tom, že lesů závratně rychle ubývá. Takto vypadá odlesňování v Brazílii - dobytek se pase na místě, kde ještě nedávno byl prales.

Příroda

<p>V Buddhově rodišti - chrám zasvěcený královně Máje ukrývá i kámen označující přesné místo Buddhova narození.</p>

Cestování

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907