Nejbohatší nevěsta středověku: Eleonora Akvitánská měnila osudy království, podporovala vzpoury a vzdorovala manželům

Středověká Evropa 12. století byla světem přísné společenské hierarchie, rytířských ideálů a téměř neomezené nadvlády mužů. V této době, kdy role urozené ženy obvykle končila u plození dědiců a vyšívání, se objevila postava, která všechna pravidla rozbila. Eleonora, dědička rozlehlého vévodství na jihu dnešní Francie, nebyla jen figurkou na politické šachovnici. Stala se hráčkou, která přežila dva manžely, přečkala dlouholeté věznění a v osmdesáti letech stále osobně řídila osudy evropských království. 

Dědička „Zlatého jihu“

Eleonora se narodila pravděpodobně v roce 1122 nejspíše v Bordeaux (o místě i přesném datu narození se však vedou spory). Jako nejstarší dcera vévody Viléma X. Akvitánského vyrůstala v prostředí, které bylo na tehdejší poměry nevídaně liberální a kulturně vyspělé. 

Její dědeček, Vilém IX. „Trubadúr“ byl prvním známým autorem světské lyriky v okcitánštině a na svém dvoře pěstoval kulturu dvorské lásky – fin’amor. Mladá žena získala vzdělání, které by jí mohl závidět leckterý tehdejší panovník. Ovládala latinu, četla antickou literaturu a zároveň vynikala v jízdě na koni, lovu se sokolem i ve dvorské etiketě. 

Když její otec 9. dubna 1137 nečekaně zemřel během pouti do Santiaga de Compostela, stala se v patnácti letech suverénní vládkyní Akvitánie a Gaskoňska a jednou z nejbohatších osob na kontinentu. A tedy i velmi žádanou partií. Vilém X. ji v závěti svěřil pod ochranu francouzského krále Ludvíka VI., což byla strategická chyba – panovník okamžitě rozhodl o sňatku bohaté nevěsty se svým stejnojmenným synem. Svatba se konala 25. července 1137 v Bordeaux a již 1. srpna, po smrti starého krále, se Eleonora stala francouzskou královnou.

Pařížská klec

Přesun z prosluněného a svobodomyslného jihu do strohé, deštivé a hluboce náboženské Paříže představoval pro mladou vévodkyni šok. Její manžel, král Ludvík VII., byl původně připravován pro církevní dráhu a až nečekaná smrt staršího bratra z něj učinila následníka trůnu. Byl to muž asketický, nerozhodný a do své ženy patologicky zamilovaný. „... choval ke královně takřka nezřízenou lásku. Miloval ji horoucně a skoro dětinsky,“ poznamenal na adresu jejich vztahu opat Suger.

Eleonora si na pařížském dvoře připadala jako v kleci. Její módní výstřelky, doprovod trubadúrů a snaha mluvit do politiky dráždily královské rádce i církevní představitele. První velký politický skandál způsobila Eleonořina snaha pomoci své mladší sestře Petronile, která se zamilovala do ženatého Raoula z Vermandois. Královna přiměla svého manžela, aby podpořil zrušení Raoulova prvního manželství, čímž vyvolala ostrý konflikt s papežskou kurií i s mocným hraběcím rodem z Champagne. Spor nakonec přerostl v otevřenou válku. Jedním z nejtemnějších momentů konfliktu se stalo obléhání města Vitry-en-Perthois roku 1143. Při požáru tamního kostela zahynuly stovky lidí, které v něm hledaly útočiště. 

Tragédie zbožným a citlivým Ludvíkem VII. hluboce otřásla, a aby odčinil svůj hřích, rozhodl se přijmout kříž a vydat se na výpravu do Svaté země. Eleonora pak v plánované expedici spatřovala nejen náboženskou povinnost, ale také příležitost uniknout dusivé atmosféře pařížského dvora. Oznámila proto, že se tažení zúčastní jako akvitánská vévodkyně a že na výpravu povede vlastní lenní doprovod.

Skandál v Antiochii

Druhá křížová výprava odehrávající se v letech 1147– 1149 byla pro francouzské vojsko vojenským fiaskem, ale pro Eleonoru osobním osvobozením. Náročnou cestu na východ provázely neustálé třenice mezi královskými manžely. Mladá žena odmítala vystupovat jen jako pasivní doprovod svého muže a vyžadovala respekt ke svým akvitánským vazalům. 

Vrcholem se stala zastávka v Antiochii (v dnešní Sýrii), kde vládl její strýc Raymond z Poitiers. Raymond byl zkušený válečník, vzdělaný aristokrat a muž výrazného osobního kouzla. S Eleonorou ho navíc pojily i společné kulturní kořeny a hluboké intelektuální spříznění. Vedli dlouhé noční hovory v okcitánštině a na francouzském dvoře se okamžitě objevily zvěsti o milostném, ba dokonce incestním poměru. Přímé důkazy pro takové tvrzení však neexistují a většina moderních historiků považuje podobná obvinění spíše za důsledek politických konfliktů a dobové pomlouvačné kampaně. 

Když potom Raymond navrhl vojenský útok na Aleppo, který Eleonora podpořila, ale Ludvík odmítl, vypukla otevřená krize. Královna začala argumentovat tím, že jejich manželství je neplatné kvůli příliš blízkému příbuzenství – oba byli příbuzní ve čtvrtém stupni. Podle některých kronik dokonce odmítala Antiochii opustit. Král ji nakonec nechal z města odvést násilím jako vězně. 

Manželství bylo definitivně mrtvé, přestože po návratu do Evropy (po zásahu papeže) Eleonora králi porodila druhou dceru Alici. Dne 21. března 1152 synoda v Beaugency manželství konečně anulovala.

Zrod impéria

Jako svobodná vévodkyně se Eleonora opět stala nejžádanější nevěstou Evropy. Cestou do Poitiers se ji dokonce dvakrát pokusili unést ambiciózní šlechtici, kteří ji chtěli přinutit ke sňatku. Akvitánská šlechtična však rychle vzala věci do svých rukou. Poslala posly s nabídkou sňatku k mladému Jindřichu Plantagenetovi, hraběti z Anjou a vévodovi z Normandie. Ten byl o jedenáct let mladší než ona, oplýval mimořádnou energií, politickým talentem i bezmeznými ambicemi. Zároveň patřil k nejmocnějším feudálům západní Evropy. Svatba se konala 18. května 1152 v Poitiers, pouhých osm týdnů po jejím rozvodu. 

Pro francouzského krále Ludvíka představovalo toto spojení politickou katastrofu. Jindřich Plantagenet se svou ženou nyní ovládali rozsáhlá území od Normandie přes Anjou až po Akvitánii a jejich moc na francouzském území převyšovala možnosti samotné koruny. Když navíc roku 1154 zemřel Štěpán z Blois, nastoupili Jindřich a Eleonora na anglický trůn. Spojením jejich držav vznikl mocenský celek, který historici později označili jako Anjouovskou říši – útvar sahající od hranic se Skotskem až k Pyrenejím a představující jednu z největších a nejsilnějších politických entit tehdejší západní Evropy.

Během následujících třinácti let porodila Eleonora Jindřichovi osm dětí. Mezi nimi byli i budoucí angličtí králové Richard I. Lví srdce a Jan Bezzemek.

Soudy lásky a vzpoura

Koncem 60. let se ale vztah mezi královskými manžely začal hroutit. Jindřichova dominance a jeho veřejné milostné aféry, zejména s Rosamundou Cliffordovou, Eleonoru ponižovaly. V roce 1168 se proto vévodkyně vrátila do své rodné Akvitánie a v Poitiers ustavila vlastní dvůr. Toto období spojené s výrazným rozkvětem milostné kultury v dějinách dostalo později označení „zlatý věk trubadúrů“. 

Eleonora i její dcera Marie Francouzská, hraběnka z Champagne, podporovaly básníky a autory spojené s ideálem dvorské lásky, mezi nimi například Chrétiena de Troyes, jednoho z nejvýznamnějších středověkých literátů. Právě s tímto prostředím jsou spojeny i proslulé „soudy lásky“, při nichž měly urozené dámy rozhodovat spory týkající se milostných vztahů. 

Idylické období skončilo roku 1173. Nejstarší syn královského páru, Jindřich Mladík, povstal proti otci poté, co mu král dlouhodobě odmítal svěřit skutečnou politickou moc. Eleonora ve vzpouře svých synů spatřovala příležitost oslabit Jindřichovu dominanci a zároveň zajistit budoucnost dynastie. 

Aktivně proto podpořila nejen Jindřicha Mladíka, ale i své další syny – Richarda I. Lví srdce a Geoffreye II. Bretaňského. Když se situace začala obracet ve prospěch krále, pokusila se Eleonora uprchnout k francouzskému dvoru, podle některých zpráv dokonce v mužském převleku. Plán však nevyšel a královna byla dopadena Jindřichovými vojáky.

Šestnáct let v izolaci

Jindřich II. svou ženu nepopravil ani formálně nezavrhl. Místo toho zvolil trest, který měl Eleonoru politicky i osobně zlomit – dlouholetou izolaci. Byla držena pod přísným dohledem na různých hradech, mimo jiné na Sarumu či Winchesteru. Nešlo sice o vězení v moderním smyslu slova – jako královna měla k dispozici služebnictvo i určitý komfort – byla však prakticky odříznuta od samostatného politického vlivu i od většiny svých dětí. 

Jindřich se zároveň snažil upevnit kontrolu nad jejími državami a podle některých zpráv usiloval také o to, aby Eleonora přijala rozvod a odešla do kláštera. Ta ale takový krok vytrvale odmítala. Její věznění provázely také osobní tragédie. Roku 1183 zemřel její nejstarší syn Jindřich Mladík a o tři roky později zahynul při turnaji další syn, Geoffrey II. Bretaňský.