Nejdůležitější místnost finského domu: Sauna bývala svatyní, nemocnicí i útočištěm před nepřáteli

Finsko známé nízkými teplotami se stalo kolébkou pravé sauny. První písemné zmínky o ní pocházejí z 12. století, ale archeologické nálezy prokázaly, že saunování tu existovalo již mnohem dříve. První obyvatelé severní Evropy totiž zpočátku kopali díry do země nebo sněhu, které zakrývali dřevem a zvířecími kůžemi. Do nich vkládali horké kameny. Je možné, že se inspirovali prohlubněmi, které si ptáci stavěli ve sněhu.

Když se lidé během doby bronzové a železné postupně usazovali, vytápěli příbytky ohněm ze dřeva, takže rozpálené kameny tvořící ohniště vydávaly teplo celou noc. Stejný princip využili i u prvních kouřových saun.

Zakouřená březová chatka

V kouřových saunách (finsky savusauna) v podobě dřevěných chatek z březové kůry a kulatin bez komína se zhotovovaly malé, neprosklené průduchy, které propouštěly málo světla a daly se z vnější strany uzavřít posuvnou záklopkou. V chatce byla postavena hromada kamenů, často na nízké kamenné základně. Pod nimi se topilo dřevem, které několik hodin hořelo a ohřívalo kameny do vysokých teplot. Protože domek neměl komín, kouř zaplnil celou stavbu, začernal stěny a prosakoval ven netěsnostmi ve střeše a stěnách.

Po dohoření ohně se kouř zcela vyvětral a rozžhavené kameny fungovaly jako akumulační zdroj tepla o 70 až 100 °C a páry, která vznikala poléváním kamenů vodou.

Sauny se nacházely většinou na místech u vody nebo sněhu, aby se lidé mohli po saunování ochladit skokem do ledové vody nebo sněhové závěje. Finové si také těla šlehali březovými větvičkami kvůli lepšímu prokrvení. Původně finská sauna fungovala jako předchůdkyně koupelny.

Všední dny byly na venkově zaplněny prací, proto se očista odkládala na dobu, kdy měli lidé více času, zpravidla v sobotu, aby byla rodina na nedělní mši čistá. Navíc nasekat dřevo, zatopit, udržovat oheň a nanosit vodu ze studny či potoka byl časově i fyzicky náročný proces. Den saunování byl tedy současně i dnem umytí celého těla.

Postupně se v sauně začaly odehrávat další důležité věci. Kromě mytí se rovněž využívala k relaxaci, rodinným setkáním, oslavám či vaření. Sauna byla zpravidla vybavena lavicemi a stolem z borových desek, dále malými stoličkami sestavenými z křivých smrkových kořenů a jiných vhodných kusů, a případně i lůžkem nad kamny. Na stole se nacházely mísy vydlabané z nepravidelných sukovic a spolu s dřevěnými lžícemi tvořily jídelní servis.

Centrum všeho dění

Po použití se sauna vždy pečlivě vydrhla, proto byla považována za „nejčistší místnost domu“, takže se v ní i rodilo, pečovalo o nemocné a rituálně se očišťovali zemřelí. Jelikož se sauna zpravidla budovala poměrně daleko od obytného domu a často též na skrytém místě, mohla se taktéž stát vhodným útočištěm před nájezdníky, lupiči či cizími vojáky. V některých saunách byly pod plochým vnitřním stropem z půlené kulatiny přidělány napříč místností podpěry s příčnými trámy. Ty sloužily jako sušicí tyče, na kterých se obvykle sušilo obilí přivezené z pole bezprostředně po sklizni.

V chladném podnebí severní Evropy se tak sauna stala centrem života, neboť sloužila jako umývárna, klubovna, pevnost, porodnice i lazaret v jednom. Přísloví „Pokud nefunguje sauna, nefunguje nic“ mluví za vše.

Další finské přísloví říká: „V sauně se člověk musí chovat stejně dobře jako v kostele.“ Sauna byla totiž považována za posvátný prostor, před jejím použitím se často pronášela modlitba a po saunování se před odchodem ze sauny zcela běžně „obětovalo“ nadpřirozeným bytostem jídlo a zbytkové teplo. Jednalo se o projevy přetrvávajících pohanských zvyklostí, které křesťanství nedokázalo zcela potlačit.

Finové si nadále zpívali písně o vikinských bozích a hrdinech, věřili na čarodějnictví, zaříkávání a zaklínání, na duchy a skřítky. Lidé se proto většinou saunovali v době, kdy venku bylo ještě světlo, aby se vyhnuli setkání s nadpřirozenými bytostmi zjevujícími se za tmy. Zejména o Vánocích se věřilo, že po setmění se duchové cítí rušeni přítomností lidí v sauně.

Z Finska do světa

Příprava saunování v kouřových saunách byla časově velmi náročná a navíc tento „pravěký“ způsob vytápění s sebou nesl značné riziko požáru. Skutečnou revolucí se proto na konci 19. století stalo zavedení železných saunových kamen s komínem. Další průlom přišel ve 20. století s plynovými a elektrickými saunovými kamny, která podstatně zkrátila dobu zahřívání a umožňovala nepřetržitý ohřev a udržení rovnoměrné teploty. Saunování se tím stalo dostupnější – soukromé sauny představovaly běžnou součást městských bytových domů, rekreačních chat, stejně jako velkých firem, sportovišť a wellness center.

V průběhu staletí se tak proměnily v symbol finského domova a kultury. Dnes jejich počet ve Finsku výrazně převyšuje počet registrovaných automobilů, jedna sauna připadá zhruba na dva obyvatele.

Moderní medicína navíc potvrdila lidovou moudrost, že saunování prospívá tělu. Pokud k němu totiž dochází pravidelně, snižuje riziko kardiovaskulárních nemocí i infekcí dýchacích cest a posiluje imunitu. Stejně tak podporuje regeneraci svalů po sportu a má pozitivní vliv na psychiku, neboť horko stimuluje uvolňování endorfinů.

Není divu, že se koncept sauny postupně rozšířil i mimo Finsko a našel odezvu v dalších zemích. Sauna se stala součástí místní kultury rovněž ve Švédsku, Norsku a Dánsku. V 19. století začala pronikat do střední Evropy i Ameriky, zejména díky přistěhovalcům z Finska. V roce 1924 měli finští sportovci a sportovkyně na zimních olympijských hrách ve Francii vlastní saunu a jejich úspěchy (celkem jedenáct medailí a druhé místo v medailovém žebříčku), pravděpodobně pozitivně ovlivněné i saunováním, dostaly starobylou finskou tradici do centra pozornosti nejen ve sportovním světě.

Nadšení Němci

V roce 1936 byla v olympijské vesnici v Berlíně postavena první oficiální finská sauna mimo Finsko. Během druhé světové války se pak němečtí vojáci na východní frontě seznámili se saunováním a po návratu se nechtěli této vymoženosti vzdát, takže se zasadili o zřizování veřejných saun v obou německých zemích.

V Německé demokratické republice byla sauna významně podporována státem, protože patřila ke zdravému životnímu stylu socialistického člověka, kromě toho posilovala jako součást „kolektivní hygieny“ obraz rovnostářské a spravedlivé společnosti. Muži i ženy často sdíleli sauny dohromady, což na Západě dlouho působilo jako šok. Východoněmečtí komunisté to však považovali za normální a zdravé.

Obzvláště v sedmdesátých a osmdesátých letech se stavěly veřejné, podnikové či školní sauny. Jednu pro své diplomaty zřídili i na velvyslanectví v Praze, na Masarykově nábřeží 32, kde má v současnosti své sídlo Goethe-Institut. Tato sauna je dodnes funkční a slouží zaměstnancům k relaxaci. Po druhé světové válce zaznamenala finská sauna vzestup obliby i jinde ve světě.

Každá kultura si ji však trochu přizpůsobila. Někde se součástí saunování staly navíc bylinky a éterické oleje přidávané do vody, jíž se polévají kameny, jinde se kombinovalo s koupáním ve studené vodě, rovněž se zrodily sauny s infračerveným zářením či jako místa milostných schůzek.

Ruští kosmonauté měli dokonce na vesmírných stanicích Saljut-6, Saljut-7 a Mir zařízení na bázi sauny. Orbitální sauna měla však jednu podstatnou nevýhodu. Někteří kosmonauti si stěžovali, že po jejím použití je potřeba hodně času na úklid. V podmínkách beztíže totiž každá náhodně ponechaná kapka vody může představovat vážné nebezpečí jak pro lidi, tak pro přístroje.

Také u nás získalo saunování v druhé polovině 20. století na popularitě. Proniklo dokonce i do české literatury, neboť novela Jaroslava Rudiše Český ráj (2018) se odehrává v sauně a popisuje příběhy a historky šestnácti mužů, kteří se v ní scházejí na jakési terapeutické skupině. Protagonisté nemají jména, jen staré indiánské přezdívky. Kniha využívá saunu jako mikrokosmos pro zkoumání mužského světa, obav, chlapáckých gest a nostalgie, čímž naznačuje, že i u nás je sauna vnímána nejen jako relaxace, ale i jako prostor pro otevřenou komunikaci a sebereflexi.

Závěrem dodejme, že finská klasická sauna s kamny na dřevo si stále drží punc nejautentičtější podoby.