Proces s knězem: Proč skončil kněz, spisovatel a pedagog Dominik Pecka před komunistickým tribunálem?

V souvislosti se svým procesem Dominik Pecka (1895–1981) napsal: „V soudnictví nejsou jen bludné kruhy, nýbrž i všelijaké hádanky. Tak třeba tato: Jaký je rozdíl mezi svědkem, znalcem a soudcem? Svědek to viděl a nerozumí tomu. Znalec to neviděl, ale rozumí tomu. Soudce to neviděl, ani tomu nerozumí, ale vynáší rozsudek.“

Velezrádcem za mlčení

Uvedený citát poukazuje na problémy, které mohou být přítomny i v demokratické společnosti. Autor však měl poznat na vlastní kůži paradoxy mnohem hlubší, jimiž se vyznačovala marxisticko-leninská justice. Ta byla v padesátých letech vedena mánií při hledání třídních nepřátel, přičemž málokdy šlo o spravedlnost, ale o eliminaci údajných protirežimních zločinců. 

Dominik Pecka vydal svědectví o svém uvěznění, soudu a pobytu v komunistických žalářích v životopisném románu s názvem Z deníku marnosti, který vyšel v Brně v roce 1993. Jeho styl je sice literární, ale prozrazuje mnoho ze soudní praxe oněch smutných časů. 

Pecka byl souzen za to, že neudal svého kaplana, který po roce 1948 odešel za hranice kvůli důvodné obavě, že by byl jinak zatčen. Protože se uchýlil do Říma, jeho nadřízený farář byl obviněn mimo jiné z nepřímé účasti na velezradě agenta cizí mocnosti.

Poprvé byl Dominik Pecka zadržen na sv. Václava roku 1953, po třech dnech byl ale propuštěn. V květnu 1954 byl znovu zatčen a v září téhož roku odsouzen krajským soudem v Brně za sdružování proti republice a neoznámení trestného činu na 2,5 roku vězení, k peněžitému trestu 3000 korun. Součástí rozsudku byla i tříletá ztráta občanských práv a propadnutí poloviny majetku. Trest si Dominik Pecka odpykával v nechvalně známé věznici ve Valdicích u Jičína. Nedostal se na II. oddělení, kde byli samí kněží, ale na samotky III. oddělení. 

Po propuštění na amnestii v květnu 1955 se vrátil do Brna, kde pak působil jako zpovědník Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka. 

Koncem roku 1958 byl opět zatčen. Důvodem se staly exercicie, které konal pro milosrdné sestry. Proces se sedmičlennou skupinou - šesti řádových sester a Dominika Pecky, proběhl před senátem krajského soudu v Brně ve dnech 18.–19. 3. 1959. Pecka dostal 14 měsíců za maření státního dozoru nad církvemi. Trest vykonal tentokrát na kněžském oddělení ve věznici Mírov. Po propuštění v únoru 1960 odešel do brněnského kapucínského kláštera.

V roce 1969 byl Dominik Pecka částečně rehabilitován, když krajský soud v Brně zrušil oba rozsudky z let 1954 a 1959, avšak nejvyšší soud potvrdil pouze zrušení prvního rozsudku.

Svérázné soudní líčení 

Peckovo románové líčení soudu dokládá, jak si komunističtí prokurátoři byli často vědomi, že obžalovaný je již v podstatě odsouzen a jen se ve svých dramatických výstupech bavili – v případě odsouzených kněží o otázkách náboženství. Krátký citát z románu: „Pan krajský prokurátor si vyžádá, aby mi směl dát ještě nějaké otázky. Pan předseda souhlasí. První otázka se týká reglementace prostituce ve Španělsku. Druhá otázka se týká žehnání zbraní za první světové války (starý kus proticírkevní agitace). Nevím sice, co s tím mám společného a jak to souvisí s mým případem, ale přesto obšírně vysvětluji…“

„A aby bylo ještě patrnější, že tu nejsem souzen jen já, nýbrž i Církev, anebo že Církev už je dokonce odsouzena, poznamenává pan prokurátor jízlivě: ,Musíte přece uznat, že náboženství je v dnešní době odbytá věc. Věřících vůčihledně ubývá.‘ Moje odpověď: ,Nikdy jsem si nemyslil, že by platnost ideje závisela na počtu jejích vyznavačů.‘“