I v dnešní době bohužel stále existuje značná poptávka po rozích nosorožců, kterou pohání především černý trh s touto komoditou. Vybájené účinky této hmoty, jejíž složení velmi podobné nehtům a vlasům, vyhánějí cenu nosorožčích rohů do astronomických výšin. Vidina ohromujících zisků motivuje pytláky zabíjet další a další tlustokožce.

Vědci a ochránci přírody se snaží tuto neblahou situaci řešit pomocí celé řady metod – od 3D tisku rohů nosorožců až po tresty smrti pro pytláky, jejichž odstrašující efekt je ale přinejmenším sporný. 

Tim Kuiper z jihoafrické Univerzity Nelsona Mandely a jeho kolegové svým nedávným výzkumem potvrzují, že pro ochranu nosorožců existuje překvapivě jednoduchá, levná a hlavně účinná metoda: amputace nosorožčích rohů. Zvířata bez rohů v očích pytláků okamžitě ztrácejí na hodnotě a už se jim tolik nevyplácí je zabíjet. Výzkum provedený v 11 přírodních rezervacích Krugerova národního parku ukázal, že pytláctví v místech, kde byla tato metoda uplatněna, kleslo v průměru o 78 %.

Levné, efektivní a bezbolestné

Vědci analyzovali data z let 2017 a 2023. V tomto období bylo zaznamenáno 1 985 zabitých nosorožců – zhruba 6,5 % nosorožčí populace z této oblasti. Většina financí v boji proti pytlákům v této době směřovala do reaktivních opatření – více strážců, bezpečnostních kamer a hlídacích psů.

Výsledkem bylo zhruba 700 zatčení, výrazně zpomalit úbytek nosorožců, částečně kvůli korupci v orgánech činných v trestním řízení, se ale nepodařilo. Odstraňování rohů naopak přineslo znatelný pokles počtu útoků pytláků, při minimálních finančních nákladech (okolo 1,2 % z celkového rozpočtu na ochranu).

Odstranění rohu je pro nosorožce bezbolestné – podobné jako stříhání vlasů. Roh není ukotven v kostech, ale vyrůstá z kožní tkáně. Pokud je zachována růstová zóna, roh zvířatům po čase opět dorůstá, což představuje i určitý limit celé metody: roh se postupně obnovuje a pytláci se k nosorožcům mohou vracet.

Jak porazit pytláky?

Přestože čísla hovoří jasně, odstraňování rohů není samospásným všelékem. Během sledovaného období bylo zabito i 111 nosorožců s odstraněnými rohy – pytláci se bohužel občas spokojí i s malým pahýlem. Badatelé také zaznamenali přesun lovců do oblastí, kde tato metoda uplatňována nebyla.

Podle Tima Kuipera není odstraňování nosorožčích rohů trvalým řešením. Jde spíše o dočasnou, byť účinnou strategii, která dává čas pro řešení hlubších příčin pytláctví: globální poptávky po rozích, chudoby, korupce a činnosti organizovaného zločinu.

Image

Čtěte také

Stane se radioaktivní značení trumfem v boji s pytláky nosorožců?

Naše mateřská hvězda momentálně prochází maximem svého 25. slunečního cyklu. Jeho zvýšená aktivita se projevuje mnoha různými způsoby, včetně většího počtu slunečních skvrn, slunečních erupcí nebo výronů koronální hmoty. Jedním z méně nápadných projevů zvýšené sluneční aktivity, jejichž důsledky jsou ale pro nás citelné, je zahřívání horních vrstev atmosféry.

Zatímco na pozemšťany má toto zahřívání takřka zanedbatelný vliv, pro satelity na oběžné dráze jde o významnou změnu. Když se ale zahřeje horní část atmosféry, dojde k jejímu nafouknutí. V praxi to znamená, že naroste odpor, který klade atmosféra satelitům na nízké oběžné dráze. Satelity čelící zvýšenému odporu neudrží svou orbitu, pokud aktivně neprovedou úpravy své dráhy. To ale pochopitelně vyžaduje pohon a spotřebu paliva, kterého satelity obvykle mají jen velmi omezené množství.

Co se děje na oběžné dráze?

Výzkumný tým, který vedl Denny Oliviera z Goddardova kosmického střediska NASA, zjišťoval, jaký dopad má aktivita Slunce na satelity konstelace Starlink. Do této doby bylo na orbitu Země vysláno asi 8 900 satelitů této konstelace, z nichž je zhruba 7 700 stále provozuschopných. Velký počet satelitů představuje pozoruhodný vzorek pro studium vlivu slunečního maxima na satelity obíhající na nízké oběžné dráze.

Mezi lety 2020 a 2025, kdy v rámci slunečního cyklu postupně narůstala aktivita Slunce, shořelo v atmosféře celkem 523 starlinků. Překvapivě se ukázalo, že se 72 procent těchto zániků se odehrálo za mírného geomagnetického počasí a nikoliv během drsných geomagnetických bouří. Oliviera a jeho kolegové to vysvětlují tím, že vliv sluneční aktivity na atmosférický odpor, s nímž se na nízké oběžné dráze setkávají satelity konstelace Starlink, má kumulativní povahu. Odpor narůstá postupně a oběžné dráhy satelitů se nejprve mění jen mírně.

Také se ale ukázalo, že během geomagnetických bouří padají starlinky z nebe celkově rychleji než za mírných podmínek. Výzkum jako je tento by mohl vést k lepšímu pochopení vlivu sluneční aktivity na satelity i přispět k vylepšení technologií konstelací satelitů. 

Podle vědců by výzkum mohl přispět například k vytvoření přesnějších modelů pro předpověď tzv. orbitálního brzdění a případně i pro včasnou úpravu dráhy satelitů, aby nespadly z oblohy nebo neohrozily jiné objekty na orbitě. Vědci také doufají, že jejich analýza pomůže zabránit scénářům známým jako Kesslerův syndrom – situaci, kdy jeden pád či srážka satelitů vyvolá řetězovou reakci dalších kolizí. Studii satelitů Starlink v souvislosti s průběhem 25. slunečního cyklu uveřejnil odborný časopis Frontiers in Astronomy and Space Science.

Image

Čtěte také

Geomagnetická bouře se stala osudnou pro 80 % nově vypuštěných satelitů Starlink

Podle vedoucího výzkumu Sriramany Sankara z Johns Hopkins University tkví problém „náhradních“ rukou často v tom, že jsou buď příliš tuhé, než aby si bezpečně poradily s křehkými předměty, nebo naopak moc měkké, takže neunesou těžší břemeno. Američtí inženýři tedy zvolili kombinaci pevného jádra protézy a vzduchem plněných kloubů prstů, se třemi úrovněmi hmatových senzorů modelovaných podle vrstev kůže.

Co to držím?

Další zásadní bod výzkumu spočívá v obnovení pocitu dotyku. Znovuzískaná schopnost předměty cítit je totiž pro pacienty po ztrátě končetiny stejně důležitá jako možnost je držet. Zařízení využívá algoritmy strojového učení, aby zpracovalo signály z receptorů zabudovaných v konečcích prstů. Ty se spojují se svalovou aktivitou z předloktí a řídí sílu úchopu, polohu prstů i celkovou obratnost. Smyslové informace z prstů se následně převádějí do nervových signálů tak, aby „mozek“ náhradní ruky pochopil, zda je něco studené, horké nebo to třeba ze sevření klouže.

Velké plány

Revoluční hybridní robotická ruka má za sebou úspěšné laboratorní testy, kdy si obratně poradila s běžnými objekty od plyšových hraček přes ananas až po těžké krabice. Nejnáročnější zkouška spočívala ve zvedání křehkého plastového kelímku s vodou pouze třemi prsty, aniž by se promáčkl nebo vylil. A přestože se vývoj systému nachází teprve v počátcích, podle názoru inženýrů najde popsaná hybridní kombinace síly a křehkosti využití nejen v protetice, ale i v robotice jako takové.

Image

Čtěte také

Jako mladá přišla o oko, dnes její bionické náhrady vracejí lidem sebedůvěru

Mistr české satiry, jehož styl byl plný ironie, jazykové hravosti a neobyčejného porozumění pro lidské slabosti, dokázal s lehkostí psát o radostech i tragédiích života. Jeho životní osud a literární odkaz tak připomínají nejen sílu humoru, ale i krutost doby, v níž žil. 

Karel Poláček se narodil 22. března 1892 v Rychnově nad Kněžnou do rodiny židovského obchodníka. Měšťanské prostředí malého východočeského města, kde každý znal každého a drby se šířily rychlostí blesku, se mu nesmazatelně vrylo do paměti a později se stalo základním kamenem jeho literární tvorby. „Maloměšťáctví“ bylo jedním z hlavních témat jeho románů i fejetonů. Vyrůstal mezi krámky, úředníky, hokynáři a učiteli – lidmi, jejichž ambice, slabosti i směšnost dokázal vystihnout s neobyčejným citem a ironií. Jeho portréty maloměstského života jsou často nelítostné, ale nikdy cynické – za humorem je vždy patrná i hluboká lidskost a pochopení pro své postavy. 

Po studiu gymnázia odešel do Prahy, kde se zapsal na práva. Studium ho však nebavilo – mnohem více ho přitahovala literatura a žurnalistika. Nakonec školu opustil a ponořil se do světa novinářské práce. Jeho první články a fejetony vyšly v Národních listech, později zakotvil v Lidových novinách, kde se stal součástí okruhu kolem Karla Čapka. 

Cit pro detail 

Poláček měl mimořádný talent na vystižení lidské povahy. Ať už psal romány, povídky nebo fejetony, jeho texty vynikaly břitkým humorem a satirickým tónem. Přitom se nebál kritizovat ani společenské poměry – jeho ironický pohled na maloměšťáckou morálku, lidskou vypočítavost a hloupost mu přinesl nejen obdiv čtenářů, ale i nepřátele mezi těmi, kdo se v jeho textech poznali. Jeho nejslavnějšími knihami jsou společenské romány jako Dům na předměstí (1928), Michelup a motocykl (1935) nebo Hostinec U kamenného stolu (1941). 

Zvláštní místo v jeho tvorbě zaujímá pentalogie Okresní město (1936–1939), kde s precizní přesností a nadhledem vykreslil život malého města před první světovou válkou. V těchto románech mistrně ukázal, jak se každodenní život, rodinné tradice a osobní ambice jednotlivců proplétají s velkými historickými událostmi. 

Ty bohužel udeřily na Poláčka s nezměrnou silou hned po okupaci Československa. V ten rok skončilo jeho nepříliš harmonické manželství, to však bylo jen předznamenání budoucích trýzní. Protektorátní zákony perzekuovaly Židy na mnoha úrovních. Poláček už dále nesměl pracovat v novinách, zaměstnali ho až jako knihovníka na Židovské náboženské obci. 

Únik do dětství 

Poláčkův nejznámější román Bylo nás pět tedy vznikal v době, kdy jeho autor čelil nejtemnější kapitole svého života. Psal ho v letech 1942 až 1943, kdy už si plně uvědomoval, že mu jako Židovi hrozí deportace. V nejistotě a strachu z budoucnosti se proto uchýlil do vzpomínek na dětství. Vypravěčem románu je malý Péťa Bajza, který se svou partou kamarádů prožívá drobná dobrodružství v kulisách rodného městečka. Kniha vyniká nejen hravostí a jazykovým mistrovstvím, ale i jemnou nostalgií a poetikou dětství. Přestože se zdá být humorná a bezstarostná, ve skutečnosti byla pro Poláčka únikem z reality – posledním pokusem zachytit svět, který mu byl násilně odepřen. 

Poláček sám paradoxně o jediné dítě přišel, a to jen proto, aby ho zachránil. Osmnáctiletou dceru Jiřinu poslal na poslední chvíli do bezpečí do Anglie. Na něho a jeho družku, právničku Doru Vaňákovou, která dokázala Jiřině vyběhat všechna povolení k odjezdu, však dolehly dějiny s plnou krutostí. 

Tragický konec 

V červenci 1943 byli oba transportováni do Terezína a o rok později do Osvětimi. Kde přesně spisovatel zahynul, není zcela jisté. Původně se předpokládalo, že jeho život vyhasl v plynových komorách v Osvětimi. Účastnice pochodu smrti Klára Baumöhlová však tvrdila, že se s Poláčkem potkala v táboře Hindenburg a dokonce zde prý hrála v krátké divadelní skeči, kterou pro vězně napsal. Z Hindenburgu údajně putoval do tábora Gleiwitz. Vězni zde procházeli 19. ledna 1945 vstupní selekcí a toto datum je také uváděno v Poláčkových nekrolozích. Ať už podlehl pochodu smrti, byl zavražděn při selekci nebo podlehl krutým podmínkám o něco později, na začátku roku 1945 už nebyl mezi živými. 

Poláček se jako jeden z mnoha českých intelektuálů a umělců stal obětí nacistického režimu. I ve chvílích největšího ohrožení si však udržel svůj nadhled. Svědectví spoluvězňů hovoří o tom, že i v terezínském ghettu pokračoval ve svých satirických glosách a snažil se vtipnými glosami povzbudit své okolí. Humor byl jeho obranou proti kruté realitě. Jeho smrt je bolestnou připomínkou osudu mnoha talentovaných osobností, které byly vymazány z kulturního života jen kvůli svému původu. Přesto jeho knihy žijí dál. Jeho humor, pozorovací talent a jedinečný styl zůstávají nadčasové a jeho příběhy oslovují stále nové generace čtenářů.

Image

Čtěte také

Sestra slavných bratrů: Helena Čapková zažila běsnění nacistů i komunistické peklo

V íránském pohřebišti z doby bronzové objevili archeologové pozoruhodnou lebku mladé ženy, která vědce zaujala hned ze dvou důvodů: nalezená lebka byla během života evidentně záměrně deformována a nese stopy po násilném a s velkou pravděpodobností i smrtelném poranění. 

Zkáza dlouhé lebky

Lebka ženy, označované jako BG1.12, byla nalezena v pohřebišti Chega Sofla v západním Íránu. Její tvar – protáhlý, kuželovitý – jasně svědčí o tzv. kraniální modifikaci. Ta se prováděla od útlého dětství pomocí obvazů nebo dřevěných destiček, které tvarovaly rostoucí lebku do podlouhlé formy. Tento zvyk byl zpravidla kulturně motivovaný – mohl značit příslušnost ke skupině, označovat příslušnost ke konkrétnímu společenskému stavu, mohlo ale jít i o estetický zákrok.

Na deformované lebce ženy vědci objevili trojúhelníkovou frakturu na levé straně. CT skeny ukázaly, že úder musel být veden širokým a tupým předmětem s obrovskou silou. Poranění bylo natolik vážné, že by pravděpodobně zabilo i jedince bez modifikované lebky. V případě BG1.12 však byla lebka v důsledku modifikace tenčí a zranitelnější.

Nešťastná náhoda, nebo vražda?

Otázka, zda byla žena obětí útoku, nebo šlo o nehodu, zatím zůstává bez odpovědi. „Víme, že k fraktuře došlo těsně před smrtí, ale nemáme důkazy, že šlo o úmyslný čin,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Mahdi Alirezazadeh z teheránské Tarbiat Modares University. Ačkoliv se v té době už rozvíjela městská civilizace, vznikalo písmo a chrámy, nelze vyloučit ani násilný konflikt nebo rituální praktiky.

Lokalita Chega Sofla je stará přibližně 6 200 let a nachází se na severním okraji Perského zálivu. Pohřebiště obsahuje vedle jednotlivých hrobů také společné hrobky, které mohly patřit rodinám nebo komunitám. Právě v jedné takové komunitní hrobce byla nalezena i lebka BG1.12 – bohužel bez zbytku kostry, což omezuje další výzkum ohledně jejího života, zdraví a příčin smrti.

Image

Čtěte také

Vědci detailně prozkoumali záhadné zdobené lebky z Blízkého východu

Ve velice příjemné a přátelské atmosféře hlavního města Slovinska se odráží fakt, že se nejedná o žádnou megapoli: Se svými 288 tisíci obyvatel je Lublaň srovnatelná s Ostravou. A pro Čechy má své kouzlo i díky tomu, že řadu místních staveb navrhoval Josip Plečnik. Tamní rodák se neodmyslitelně pojí s naší historií, neboť svou prací pro československou prezidentskou kancelář ve 20. a 30. letech významně přispěl k proměnám Pražského hradu. 

Vedle jeho děl uvidíte v lublaňských ulicích také masivní betonové socialistické budovy, ale ani ty nepostrádají svůj půvab. Většinu z nich si přitom stihnete prohlédnout během jediného dne, a ještě k nim přidáte nějaké to muzeum. Převážná část hlavních cílů se totiž nachází poblíž řeky Lublaňky, jež „útulnou“ zástavbou protéká. 

Bažina plná saní

Hlavním symbolem města se stal drak a najdete ho prakticky všude – od městského znaku přes průvodce, magnetky a jiné suvenýry až po logo zdejšího pivovaru Union. V podobě bronzových soch pak bájní tvorové hlídají i nejslavnější most Lublaně v samotném centru. Jak se ovšem drak do znaku dostal? Podle pověsti jde o netvora, kterého přemohli argonauti, když se v čele s Iasonem vraceli z Kolchidy se zlatým rounem. Tou dobou se však v oblasti rozkládaly bažiny, takže legenda o zabití hrozivé obludy může znamenat pouhou metaforu pro překonání nehostinných podmínek. 

Drak se ovšem spojuje také se slovanským bohem Velesem, který se údajně dovedl proměnit ve lva, býka, hada, nebo i v ono mytické stvoření. Právě Velese pak měli někdejší slovanští obyvatelé na hradním vrchu vzývat. Jiné teorie zase zmiňují, že jde o draka, s nímž bojoval svatý Jiří. Ať už je však pravda jakákoliv, saň chrlící oheň k dnešnímu hlavnímu městu Slovinska jednoznačně patří.

Strážce ulic

Městu dominuje hrad, shlížející dolů z přilehlého vrcholku. Vede k němu několik cest, pokud však nepatříte právě mezi fanoušky kopců, můžete se svézt lanovkou a po prohlídce se jednou z krásných tras vrátit pěšky zpět. Nahoře se dozvíte, že nějaká forma opevnění existovala v místě zhruba již od roku 1200 př. n. l. Prvním předchůdcem dnešního hradu se každopádně stalo až v roce 1144 sídlo korutanského vévody, jež ovšem v 15. století zcela zničilo zemětřesení. 

Současný hrad po většinu své existence nesloužil coby stálé útočiště šlechticů, ale plnil spíš roli pevnosti. Dnes si tak můžete připomenout nešťastníky, kteří trpěli v tamních vězeňských kobkách – ať už se jednalo o turecké nájezdníky, nebo účastníky domácích selských rebelií. Navštívit lze i kapli sv. Jiří a další expozice, přičemž do některých je vstup zdarma, stejně jako na nádvoří. Na hradbách pak uvidíte jednu z Plečnikových stop: V 18. století totiž opevnění poničili Francouzi a zmíněný vizionář jej přestavěl v nádhernou promenádu. Belvedérská věž přitom nabízí jedinečný výhled na město s Julskými Alpami v pozadí.

Kouzelné trojmostí

Po návratu z hradu můžete chvíli bloudit uličkami, kde láká k odpočinku bezpočet kaváren a cukráren. V ohybu Lublaňky pak narazíte na jedno z nejoblíbenějších míst ve městě, tzv. trojmostí. Praktický důvod pro existenci hned tří mostů v těsné blízkosti vlastně neexistuje, ale lokalita díky nim získala nezaměnitelné kouzlo. Na přilehlém tržišti si můžete koupit draka ve všech možných podobách, ale také řadu klasických suvenýrů. Promenáda vás dovede dál k již zmíněnému Dračímu mostu nebo k další dominantě dolního města v podobě katedrály sv. Mikuláše: Klenot barokní architektury z raného 18. století ohromuje bohatě zdobenou bránou i majestátním interiérem.

Kousek od Kongresového náměstí s univerzitou narazíte na budovu parlamentu, jejíž výzdoba z roku 1959 se nese v duchu socialistického realismu: Zachycuje horníky, dělníky, rybáře, vynálezce i rodiny s dětmi, žádná z postav však na sobě nemá oděv, tudíž výjev působí poněkud komicky. Opodál spatříte některé monstrózní stavby z éry minulého režimu a v přímém kontrastu k nim i budovy v secesním či neorenesančním stylu – včetně opery, Národní galerie a Národního muzea. 

Expozice v poslední zmíněné instituci se věnuje historii města i celé země, a to již od dob neandertálců, které reprezentuje tamní klenot – možná až šedesát tisíc let stará píšťala vyrobená z kosti. Ve velmi zajímavé a poměrně moderně pojaté přírodovědné sekci se pro změnu u kostry mamuta promítá video se zmíněným chobotnatcem, jenž může skrz rozšířenou realitu stanout přímo vedle vás. Muzeum schraňuje i kostru mladé samice plejtváka myšoka, kterou v roce 2003 objevili rybáři ve slovinském přístavu Piran. Obří savec vážil zhruba jedenáct tun a měřil přes třináct metrů. Rybáři, kteří samici kytovce vytáhli, ji pojmenovali Leonora, protože jim připomínala romantické příběhy o nešťastných kráskách.

Doma u génia

Pokud patříte mezi obdivovatele Plečnikovy architektury, můžete se vydat i k přítoku Lublaňky pojmenovanému Gradaščica, přes který vede tzv. Trnovský most. O jeho autorovi přitom nebudete mít pochyb již zdálky, protože se na každé straně tyčí dvě pyramidy coby Plečnikův oblíbený motiv. Nedaleko najdete i jeho dům – trojici staveb, jež architekt koupil a následně spojil, načež tam žil až do své smrti v roce 1957. Dnes se uvnitř nachází muzeum, kde uvidíte jeho kuchyň, pracovnu a také místnost pro přijímání návštěv. Za zmínku stojí rovněž vlastnoručně vyrobený nábytek i kuřácké potřeby a náčiní k přípravě kávy.

Den v Lublani můžete zakončit návštěvou rozlehlého parku Tivoli na kopci naproti hradu, s historií sahající až do 12. století. Oblíbená destinace domácích i turistů ukrývá řadu fontánek a jezírek, originální švýcarskou chatu, zajímavé dřeviny i široké travnaté plochy. Nejznámější část parku nese opět Plečnikovo jméno: Legendární architekt tam vytvořil honosnou promenádu se zdobnými lampami, jež vás dovede až k tivolskému zámečku. 

Image

Čtěte také

Revoluce na dvou kolech: Slovinský ráj cykloturistiky

Americké námořnictvo muselo v Pacifiku chránit konvoje svých výsadkových a zásobovacích lodí před japonskými leteckými útoky a samotné vyloďovací operace také vyžadovaly efektivní vzdušnou podporu. Zrodil se tedy koncept těžkého stíhacího letounu, který měl konvojům poskytovat vzdušné krytí a posléze palbou svých zbraní vypomáhat výsadkovým silám na ostrovech. Náročné požadavky splnila značka Grumman s typem F7F Tigercat, ale jeho zařazení do aktivní služby se navzdory vynikajícím výkonům výrazně protáhlo.

Rychlý a silně vyzbrojený

Počátky designu F7F se dají vysledovat až k letounu XF5F Skyrocket, jenž byl navržen v roce 1938 jako palubní přepadová stíhačka. Koncept měl nabízet excelentní rychlost a stoupavost, jenže zůstal jenom v prototypu. Inženýři firmy Grumman ale konstrukci rozvíjeli a zpočátku poměrně lehký stroj postupně nabíral hmotnost, takže se výsledný F7F svému předkovi příliš nepodobal. Do sady požadavků přibyla silná výzbroj, schopnost fungovat i jako noční stíhačka s radiolokátorem a možnost napadat  pozemní cíle. Špičkové letové parametry ovšem zůstaly, jelikož F7F, jehož první prototyp se vznesl 2. listopadu 1943, představoval nejrychlejší stíhačku US Navy. 

Vedle samotného námořnictva se s ním počítalo i pro letecké jednotky US Marine Corps. Tigercat se mohl chlubit čtyřmi kanony v kořenech křídla a čtveřicí kulometů v přídi a mohl nosit bomby, neřízené rakety, a dokonce i torpédo. Noční stíhací varianty, které odlišovalo písmeno N za označením, disponovaly příďovým radarem, jenž nahrazoval zmíněnou čtveřici kulometů. Zkoušky ale kromě vynikajících výkonů odhalily také některé potíže, které se týkaly zejména hmotnosti, vysoké přistávací rychlosti a fungování přistávacího háku.

Místo palub ze země

Tigercaty totiž měly operovat z palub letadlových lodí třídy Midway, jenže testy naznačily, že by se zřejmě jednalo o značně riskantní záležitost. Sériová výroba první varianty F7F-1 začala na jaře 1944, ovšem tyto stroje získaly certifikaci pouze pro působení z pozemních základen a směřovaly k útvarům námořní pěchoty. Následně vznikly další obměny včetně dvoumístných, ve kterých pracoval operátor radaru, avšak testy na letadlových lodích nadále přinášely potíže, takže ani nejpočetnější provedení F7F-3 nebylo způsobilé pro palubní operace. 

V tomto směru uspěla až varianta F7F-4N, u které konstruktéři provedli některé strukturální změny, avšak ta vznikla až po skončení války a z linek sjel jen tucet kusů. Pouze tento malý počet z celkem 364 letadel typu F7F Tigercat tedy odpovídal původním požadavkům na těžkou palubní stíhačku. Právě kvůli tomu nemohl tento jinak opravdu výborný stroj zasáhnout do války v Pacifiku, kde by si proti slábnoucím Japoncům nejspíše vedl více než dobře. Tigercaty se poté rozsáhle používaly v korejské válce, jenže již roku 1954 opustily službu, protože bylo zjevné, že budoucnost patří letadlům poháněným proudovými motory.

Image

Čtěte také

Grumman S-2 Tracker: Americký lovec ponorek, který bojoval o Falklandy

Proč byl Goya obviněn? Protože se roku 1808 do rukou inkvizice dostal jeden z jeho obrazů, který se do té doby nacházel v soukromých sbírkách tehdejšího španělského premiéra Manuela Godoy y Álvarez de Faria. Nazýval se Nahá Maja, vznikl nejméně o osm let dříve nejpravděpodobněji na objednávku téhož politika a zobrazoval zcela nahou mladou ženu v životní velikosti, kterak spočívá na krajkových polštářích na tmavě zeleném sametovém divanu a vyzývavě hledí přímo na diváka. 

Ministr si počínal obezřetně a obraz umístil do speciální místnosti vyhrazené pro akty, bezpečně skryté před zraky veřejnosti, kde se Nahá Maja nacházela ve vybrané společnosti Velázquezovy Venuše či Tizianovy Danae. Evidentně však nepočítal s tím, že by jeho slibně rozvíjející se kariéra mohla ze dne na den skončit vyhnanstvím a konfiskací veškerého majetku a tajná záliba tak dojít prozrazení. 

Kontroverzní politik 

Bohužel, stalo se. Godoy, který své druhé premiérské období započal v roce 1801, nebyl mezi Španěly zrovna oblíben. Proslul úplatkářstvím, vyhledáváním válečných sporů, do nichž by zemi zavlekl, a ke všemu se dlouhodobě paktoval s Francií. Úzká spolupráce se sousední velmocí začala ihned po Godoyově opětovném nástupu do úřadu, kdy obě země společně vyhlásily válku Portugalsku. Akt namířený proti Portugalskému království byl shodou okolností i jedním z posledních Godoyových počinů na postu prvního španělského politika. 

V říjnu roku 1807 zaranžoval mír ve Fontainebleau, podle nějž si měly Francie a Španělsko rozdělit portugalské území včetně všech jeho kolonií, za což se premiérovi dostalo odměny v podobě příslibu území ležících ve dvou jihoportugalských provinciích včetně suverénního titulu vévody z Algarve. Ten měl Godoyovi doživotně zajistit bezpečnou a bezstarostnou existenci, a proto o několik měsíců později již celý nedočkavý splnil svou část dohody a nechal francouzské jednotky překročit hranice své země. 

Je až s podivem, že se politik Godoyových zkušeností nechal docela zaslepit vidinou osobního profitu a na mysl mu nepřišel ani stín pochybnosti o platnosti Napoleonova dobrého slova. Nedošlo mu, že si Napoleon neplánuje přijít pouze pro Portugalsko, nýbrž i pro Španělsko, jehož trůn si již před časem vyhlédl pro svého bratra Josefa Bonaparta. Nenapadlo jej ani, že jeho vlastní lid nepřivítá Francouze s otevřenou náručí a bude se invazi bránit. 

V březnu 1808 se pro starou politickou garnituru stala situace na všech frontách natolik neudržitelnou, že se vydala na útěk. Godoy spolu s králem Karlem IV. a jeho manželkou Marií Luisou odešli z Escorialu s úmyslem najít azyl v Novém Španělsku, byl to však nakonec jen nepříliš vzdálený Řím, kde se dočasně usadili. V mezičase Španělé pod vedením Karlova syna Ferdinanda, jenž byl vnímán jako hrdina a rival svého otce, bojovali proti francouzské armádě a utvrzovali se v přesvědčení, že vším je vinen Godoy, neboť právě a jedině on prodal Španělsko Napoleonovi. 

Majitel obscénních děl 

Dne 18. března vtrhl rozzuřený dav do premiérovy madridské rezidence a to, co zde našel, jej rozvášnilo ještě více. Za dveřmi paláce se ukrýval takový přepych, o kterém se nikomu ze samozvaných návštěvníků ani nesnilo. Zlato, koberce, vyřezávaný nábytek, sbírky porcelánu a obrazů. Mezi nimi se nacházeli staří mistři, rodinné portréty, krajiny, ale také několik děl tak obscénních, že bylo nutno je při zabavování předat k posouzení vyšší instanci. Samotný Godoy byl ve svém úkrytu odhalen o několik dní později a převezen na hrad Villaviciosa de Odón, patřící rodině jeho manželky Marie Terezy, kde byl dočasně uvězněn. 

V několika následujících měsících jej čekala celá řada mimořádně nepříjemných výslechů, včetně předvolání před nejvyšší inkviziční tribunál. Ten hodlal Godoyovi položit několik otázek týkající se oněch „uměleckých děl“ zabavených v jeho domě. 

K výslechu byl předveden spolu s kurátorem svých uměleckých sbírek Franciskem de Garivayem. Ani jeden z nich sice nedokázal přesně vysvětlit, proč se sporná díla nacházela v jejich majetku respektive péči, na naléhání nicméně uvedli alespoň jména jednotlivých autorů. K nemalé radosti inkvizičního tribunálu bylo zjištěno, že autor onoho nejpříšernějšího díla, které bylo v protokolu počastováno přívlastky jako „obscénní“, „nemorální“, a dokonce i „škodlivé“ a „nebezpečné“, není nikdo jiný než Francisco Goya. 

Trnem v oku 

Goya inkvizici už nějaký čas ležel v žaludku. Minimálně od doby, kdy v roce 1799 spatřily světlo světa jeho Rozmary (Los Caprichos), série osmdesáti rytin vytvořená v předchozích dvou letech. Jednotlivé grafické listy si braly na paškál nešvary soudobé španělské společnosti, trefovaly se do pověrčivosti, konzervativnosti, neschopnosti a zabedněnosti, do politické nekorektnosti a mimo jiné také do zkostnatělého a zpátečnického kléru a inkvizice. Posledně jmenovaná témata Goya rozvedl zejména na dnes již emblematickém Rozmaru číslo 24 nazvaném Onen prach a dále na následujícím čísle 25 s názvem Nebylo pomoci a čísle 58 Spolkni ji, pse! 

Goya Rozmary vytvořil bez objednávky, pouze ze svého tvůrčího přetlaku a potřeby vykřičet zuřivou nespokojenost se stávajícími poměry. Podle autorových vlastních slov Rozmary zachycovaly „nebetyčnou hloupost a pošetilost bující v jakémkoliv lidském společenství, a dále předsudky a podvody, které se kvůli otupělosti, ignorantství a egocentrismu stávají normou“. 

Samotná vyobrazení plná jinotajů a satirických narážek by možná nebyla srozumitelná každému, ale díky tomuto vysvětlení a krátkému popisku připojenému k jednotlivým rytinám nezůstal nikdo na pochybách, s jakým dílem má tu čest. Vzhledem ke skandální povaze se o souboru mluvilo na každém rohu, prodalo se však pouze sedmadvacet exemplářů a sám Goya z prozíravé opatrnosti Rozmary brzy stáhl z nabídky. Učinil tak dřív, než inkvizice vůbec stačila zareagovat, a nedotknutelnost si pojistil tím, že měděné desky spolu s neprodaným prvotiskem věnoval do sbírek uměnímilovného krále Karla IV. 

Dvorní malíř 

Dostat se Goyovi na kobylku byl pro inkvizici dlouho nerozlousknutelný oříšek. Byl příliš vysoce postaven, ale zároveň o své postavení vlastně ani nestál, nedbal příliš na svou reputaci a pramálo se zajímal o mínění druhých. V inkriminované době byl již léta prvním dvorním malířem španělského království a čtvrtým rokem působil rovněž coby ředitel královské akademie. Do ranku královských malířů se tehdy již čtyřicetiletý Goya po nesnadných začátcích dostal v roce 1786 za vlády krále Karla III. Jeho jmenování bylo obnoveno i po nástupu Karla IV., který v tomto svérázném umělci našel obzvláštní zalíbení a v několika málo letech mu dopřál kariérní růst doprovázený odpovídajícím platovým navýšením. 

Goya se od počátku osmdesátých let těšil značné oblibě také ve šlechtických kruzích, což mu vyneslo četné objednávky na portréty. Jako jeden z prvních se u něj v roce 1783 nechal vymalovat hrabě Floridablanca, tehdejší premiér. Následovali vévodové z Osuny, z Alby a z Medina Sidonia a během několika málo let se Goya propracoval k portrétování španělských králů a členů královské rodiny. 

Je vskutku s podivem, že o Goyovo portrétistické umění byl takový zájem, neboť nelze říci, že by portrétovaným zrovna lichotil. Jako všechno, i portréty urozených pojímal po svém a řada z nich je dnes vnímána spíše jako zdařilá satira – v této souvislosti je třeba vyzdvihnout především oficiální portrét Karla IV. s rodinou, z nějž nedostatek úcty a vizuální diplomacie přímo čiší. 

Ztráta pozice 

Madridský inkviziční tribunál proto rád využil politické objednávky na likvidaci Godoye, aby do svých sítí chytil i Franciska Goyu. Soudci však museli být trpěliví a několik dalších dlouhých let s předvoláním počkat, neboť bouřlivé události následující po Godoyově útěku a zatčení nedovolily, aby byl proces proti Goyovi zahájen dřív než v prvních měsících roku 1815. V této době se totiž Goya již nenacházel v tak bezpečném postavení jako dřív. 

Dne 11. prosince 1813 na trůn znovu usedl Ferdinand VII., syn Goyova ochránce Karla IV., který v roce 1808 pod nátlakem abdikoval ve prospěch Napoleonova bratra Josefa Bonaparta jen pár dní poté, co mu otec donucený Godoyovými skandály k abdikaci předal královskou korunu. Ferdinand VII. prvního malíře španělské monarchie neměl zdaleka v takové lásce jako Karel IV. Neobdivoval se jeho talentu a navíc mu nemohl odpustit, že bez skrupulí sloužil francouzskému vetřelci, králi Josefu I., který španělský trůn okupoval v letech 1808 až 1813. Vlivem perzekucí po restauraci bourbonské dynastie také značně prořídly řady Goyových osvícených a liberálních přátel, kteří už jej nadále nemohli zaštiťovat svými vlivnými jmény. Godoy i někdejší král Karel IV., největší Goyovi protektoři, museli zůstat v zahraničí. 

Nicméně sám Goya již také nebyl tím, kým kdysi býval. V devadesátých letech 18. století prodělal těžkou chorobu, která jej zcela připravila o sluch, což malíř velmi těžce nesl. Hluboce jej poznamenaly také válečné hrůzy prožité během francouzské okupace a následné občanské války, jež mu působily opakované stavy těžké deprese. K dovršení všeho zlého zemřela roku 1812 Goyova manželka Josefa Bayeu. Umělec se postupně začal stranit společnosti a žil v čím dál větší izolaci. Jeho výtvarný projev se stával temnější, expresivnější a fantasknější, a pokud mu dříve příliš nezáleželo na soudech okolí, nyní je pouštěl ze zřetele docela a nechával se unášet pouze svými uměleckými vizemi. 

Nezlomný umělec 

Pravděpodobně právě kombinace neradostného duševního rozpoložení spolu s Goyovým vrozeným nonkonformismem způsobila, že předvolání inkvizičního tribunálu ignoroval a k výslechu se patrně vůbec nedostavil vzhledem k tomu, že v jinak detailně vedeném protokolu chybí jakékoliv jeho prohlášení. Otázky proč, na čí žádost či z jakého popudu stvořil Nahou Maju, nechal bez odpovědi. Inkvizitoři ke svému velkému zklamání museli případ uzavřít jen necelého půl roku po jeho zahájení a spokojit se se závěrem ředitele konfiskací, že Goya pouze následoval díla velkých mistrů Tiziana a Velázqueze, tedy umělců, jejichž plátna jsou královským dvorem i církví ceněna už od dob Filipa V., a to včetně těch zobrazujících nahotu, a že tudíž ani proti Goyově vyjádření ženské nahoty nelze mít velkých námitek. Mimochodem, zmiňovaný panovník stejně jako později Manuel Godoy ukrýval Velázquezovu Venuši v uzavřené místnosti, do níž „se k odpočinku uchyloval vždy po obědě“. 

Ačkoliv Goya vůči snahám inkvizitorů zahájit proces proti jeho osobě zůstal netečný, nelze říct, že by jej zájem inkvizice nikterak neovlivnil. Naopak, opětovně a tentokrát mnohem otevřeněji než dříve se začal trefovat do této podle svého mínění ďábelské instituce a jejích praktik. Z let následujících bezprostředně po procesu pochází plátna Autodafé inkvizice a Procesí flagelantů a k tématu fanatismu, pověrčivosti a náboženské nenávisti se Goya vyjádřil i v sérii takzvaných černých maleb, které vytvořil přímo na zdech svého domu. Obzvláště explicitní je v tomto ohledu obraz Čarodějnický sabat, kdy shromáždění rozdivočelých žen předsedá rohatá postava v oděvu nápadně připomínajícím kněžskou sutanu. 

Ani přes tyto výkřiky se však už Goya do křížku s inkvizicí znovu nedostal. Závěr svého života strávil takřka v úplném osamění. V roce 1819 odešel z Madridu, kde mu vzhledem k okolnostem valem ubývalo zakázek. Na své venkovské usedlosti na břehu řeky Manzanares poblíž města Segovia, jež si časem vysloužila přezdívku Dům hluchého, se věnoval prakticky výlučně své autorské tvorbě. Jedinou společnost mu dělala jeho nová múza, o bezmála čtyři desetiletí mladší Leocadia Weiss.

Odchod do exilu 

Začátkem dvacátých let se vlivem snah znovunastolit a prohloubit absolutistickou vládu ve Španělsku zhoršily životní podmínky liberálů natolik, že Goya ani vzhledem ke svému pokročilému věku a chatrnému zdraví neváhal opustit zemi. Učinil tak dost možná i kvůli Leocadii, která žila v odloučení od svého zákonitého manžela, takže její svazek s Goyou nebyl v očích církve legální. V říjnu 1824 pár odešel do Bordeux, kde Goya v domě svého přítele Joséja Duasa z posledních sil pokračoval v tvorbě. 

Zemřel 16. dubna 1828 ve věku osmdesáti dvou let, částečně ochrnutý po úrazu způsobeném pádem ze schodů a slepý v důsledku nádorového bujení diagnostikovaném o několik měsíců dříve po záchvatu mrtvice, nicméně zcela svobodný a nezlomený, což by mu v jeho vlasti nejspíše dopřáno nebylo.

Image

Čtěte také

Krutá smrt v plamenech: Které osobnosti poslala církev na hranici?

Japonský modul Resilience s miniroverem Tenacious měl na konci minulého týdne přistát v oblasti Mare Frigoris, planině vzdálené asi devět set kilometrů od severního pólu Měsíce. Modul zahájil hodinový sestup z oběžné dráhy Měsíce, zhruba 192 metry nad lunárním povrchem ale ztratil kontakt s řídícím střediskem. 

Předběžná analýza týmu ispace naznačuje, že se modul zřítil kvůli poruše měření výšky a nepodařilo se mu při sestupu dostatečně zpomalit. „Ve hře jsou různé možnosti, včetně potíží s pohonným systémem, softwarem či hardwarem, zvláště se senzory,“ uvedl jeden z představitelů firmy.

Resilience neslo čtyřkolový miniaturní rover postavený lucemburskou dceřinou společností ispace společně s nákladem, jehož hodnota se odhaduje na 16 milionů dolarů (bezmála 347 milionů korun). Japonská společnost plánovala, že 2,3 metru vysoký přistávací modul a malý rover provede 14denní průzkum a pořídí snímky regolitu, jemnozrnného materiálu na povrchu Měsíce.

Nevydařený reparát

Pro tokijskou firmu je to už druhý nezdařený pokus o přistání na Měsíci. První přistávací modul ispace před dvěma lety narazil do povrchu Měsíce také kvůli problémům s měřením výšky. Společnost tentokrát změnila softwarové nastavení, zatímco vybavení zůstalo povětšinou stejné. Navzdory neúspěšnému přistání se ispace nevzdává. „Byli jsme opravdu blízko, a to je povzbudivé,“ uvedli zástupci firmy.

Přistát na Měsíci se doposud podařilo jen pěti zemím světa, a to bývalému Sovětskému svazu, Spojeným státům, Číně, Indii a Japonsku. Podle astronoma Richarda de Grijse z australské Macquarie University bude podobných misí přibývat – vládní agentury jako NASA totiž stále častěji spolupracují se soukromými firmami, které dovedou vyvíjet a vypouštět sondy levněji a rychleji než státní instituce.

Image

Čtěte také

Japonský lander SLIM překvapivě přežil lunární noc a komunikuje se Zemí